Lidová architektura

 

 

CO JE A CO NENÍ  LIDOVÁ ARCHITEKTURA

Pod pojmem lidová architektura si můžeme představit všechny staré stavby na vesnici nebo v malém městečku, které lidem sloužily pro bydlení a hospodaření. Tyto stavby většinou stavěli místní řemeslníci – zedníci a tesaři, kteří neprošli žádnými odbornými školami pro architekty. Zkušenosti získávali od svých dědů a pradědů, místních zednických rodů. Některé stavby si stavěli  i sami jejich majitelé. Lidové stavby se proto většinou liší od těch, které navrhovali školení stavitelé: zámky, kostely, školních budovy, radnice, veřejné budovy. Odborníci používají  pro tento druhý typ výraz stavbyslohové. Jejich vzhled je ovlivněný dobovými stavebními trendy - uměleckými „slohy“. Zámek nebo kostel se občas mohl stát pro vesnické zedníky vzorem,  proto i na lidových stavbách někdy najdeme ozdoby „okoukané“ z některého  uměleckého slohu stavby, která stála přímo v obci (panské sídlo, zámeček, kostel)  nebo v  blízkém okolí.

Slohové stavby

 
    

 

Lidová architektura s prvky slohových staveb

Prosté lidové obydlí s „vypůjčenou slohovou ornamentikou“ (Komárov u Soběslavi).	Příklad typického prvku, který najdeme na stavbách lidových i slohových, tzv. voluty –omítkové spirály. Zdobí nejčastěji štíty domů (Plástovice u Českých Budějovic – detail štítu kovárny)

 
Lidová architektura - materiály

Stavělo se z materiálu, který byl po ruce: v lesnatých krajích ze dřeva, tam, kde byl dostatek kamene, budovy zděné, v rovinách stavby z hliněných cihel. Železnice ani kvalitní silnice, po kterých by se stavební materiál dopravoval odjinud, neexistovaly.

 

 

Lidová architektura - materiály (fotogalerie)

 

Všechno má svůj účel

Po staletí se mezi lidmi tradovaly stavební zkušenosti, které zajišťovaly, že obydlí  i hospodářská stavení  budou v místních podmínkách dobře fungovat. Každá místnost v domě měla svůj účel: světnice sloužila jako hlavní obytná místnost, ve které se žilo, spalo i stolovalo, síň plnila funkci vstupu do domu, k vytápění kamen, pece a k vaření na otevřeném ohništi sloužila černá kuchyně, v nevytápěné komoře se skladovaly potraviny nebo cennosti. Staří hospodáři měli svou vlastní světničku nebo celý domek – výměnek. Promyšlené bylo i uspořádání místností v domě, vstup a směrování oken. Hlavní obytná místnost, světnice, byla většinou obrácena okny k jihu nebo východu, aby do ní svítilo ranní slunce, chráněna byla od severu a západu stěnami bez oken.Jinak se stavělo na horách, jinak v úrodných nížinách. Tam, kde leží dlouho sníh, bylo třeba vyvýšit vchod do domu, kde se chová dobytek, bylo třeba chlévů a kde se daří obilí, stavěly se  prosté i výstavné sýpky.

Tak to platilo všude na světě: na Šumavě stávaly lidové domy roubené ze smrkových nebo jedlových kmenů a mělyširoké střechy, které chránily stěny před sněhem a deštěm. (Domky na poušti mají místo střech ploché hliněné terasy. Prší tu jen výjimečně, zato se dají využít třeba pro sušení datlí.) Naši předkové by se asi podivovali někomu, kdo by si jen tak z rozmaru postavil dům s hliněnou terasou na deštivé Šumavě. Možná by jim byl pro smích i majitel, který by si zbudoval ve štítu domu jen tak pro okrasu balkon. K čemu taková paráda bez účelu?

 
Všechno má svůj účel (fotogalerie)

 

Změny na venkově po roce 1948

Stačilo padesát let (druhá polovina minulého století), aby se tvář českého  venkova nadobro proměnila, aby se z ní pomalu a nenávratně vytratil  půvab místního koloritu, návaznost na tradici, propojení s  krajinou. Po roce 1948 násilná politika vládnoucí komunistické garnitury téměř vymazala „z mapy naší země“ malé a střední hospodáře. Na vesnicích vyrostly velkokravíny, velkovepříny, velkokapacitní siláže ..... Vedoucí strana vnutila venkovu myšlenku  smazání rozdílu mezi městem a venkovem. Do  vesnic  „se nastěhovaly“ vilkové domy městského typu. Své vykonala i naše česká povaha, malá úcta a respekt k tradici a nekritické přejímání cizích prvků. Na vesnicích vyrostly sruby jak ze Sibiře, bungalovy jak z Floridy, ovšem s vyřezávaným balkonem jak z Bavorska. Likvidování starých lidových staveb, chátrání opuštěných usedlostí, necitlivé opravy původních stavení, umísťování nových budov bez respektu k místu, kde stojí stavba historická, přebujelá zdobnost, hojnost stavebních prvků bez smyslu a účelu a mnohé další udělalo na našem venkově své.

 

 
 
 

 

Hospodářské a veřejné budovy na venkově po roce 1948 (fotogalerie)

 

Rodinné domy na venkově po roce 1948 (fotogalerie)

 

 

 

ZDOBÍM, ZDOBÍŠ, ZDOBÍME

Touha mít stavení nejen účelné, ale i hezké,  je stará skoro jako lidstvo samo. Vědci, kteří se zabývají lidovou kulturou, etnografové či etnologové,  znají mnoho způsobů této lidové tvořivosti od prosté řezby do dveří, kamenného reliéfu na vstupech do domů, malovaného  ornamentu až po  zdobně skládaný prkenný štít (lomenici) nebo plastické omítkové ozdoby – štuky.

V některých krajích se domy zdobily více, jinde střídměji,  což  neznamená, že stavby jednodušíby bylyméně krásné. Vnímání krásy je subjektivní. Ozdoby mohly být převzaté ze slohových staveb nebo si je lidé vymýšleli sami podle místních zvyklostí. Někdy měly zdobné prvky (kříže a holubice) náboženskou funkci, jiné plnily i funkci ochrannou. Krása lidových staveb je ale především v jejich provázanosti s účelem (funkcí), sepětím s místním materiálem a s okolní krajinou.

 

 

Pozitivní příklady (fotogalerie)

 
Negativní příklady (fotogalerie) 

 

 

JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV,  JINÝ CHARAKTER LIDOVÉ ARCHITEKTURY

Na území České republiky najdeme pět základních typů lidové architektury, postavených různými stavebními technologiemi: hrázděný, roubený, kamenný, hliněný a cihelný. I ty pak mají stovky místních variant. Stačí přejet z jednoho kraje do druhého nebo dokonce přes nejbližší větší les. Tak je tomu jen málokde ve světě. Naše lidová architektura je tak pestrá především proto, že Česká republika leží na jakési křižovatce evropských kultur.
I tady možno hledat klíč k pochopení, proč se u nás nezachovala tradice stavebnictví na venkově do takové míry jako u našich sousedů v Německu,  Rakousku a v dalších zemích Evropy.

Mapa základních typů lidové architektury na území České republiky

 

Ze západní Evropy, od břehu Atlantiku a Severního moře až k nám zasahují stavby hrázděné. Jsou postavené jako kostra z dřevěných trámů s hliněnou, cihelnou nebo kamennou výplní. Najdeme je třeba v Anglii, Francii, Německu, u nás pak v západních a severních Čechách  na Chebsku nebo  Českém středohoří.

 

Hrázděný dům ze středního Německa (BadWindsheim)	Usedlost s hrázděným domem na Chebsku (Salajna, Doubrava)

 

Od východu a severovýchodu zasahuje oblast, kde se ponejvíce stavěly stavby roubené – z opracovaných i neopracovaných kmenů a trámů. V Evropě takové domy nalezneme ve Skandinávii, Rusku, Polsku, na Slovensku, ale třeba i v Alpách. U nás se rozšířily všude tam, kde je dostatek lesů – v Krkonoších, Beskydech, na Šumavě či na Křivoklátsku.

 

Roubený dům z Pobaltí (Litva - Rumšiškés)	Dvorní strana roubeného domu ze středních Čech (Olešná)

 

Na jihu v Podunají, ale především ve slunném Středomoří, jsou doma stavby kamenné. K nám se šířily od jihu – nejstarší najdeme proto v jižních Čechách a dále všude tam, kde byla v minulosti nouze o dřevo.

 

 

Kamenná alpská usedlost na pomezí jižního Švýcarska a Itálie (Saoseo)	Gotická kamenná brána Českokrumlovska (Čertyně)

 

Od nížin z jihovýchodu až k nám, hlavně na Moravu, zasahují stavby hliněné. Od 19. století  se pak po celém našem území stavělo také z cihel.

 

Maďarský hliněný dům s arkádou na zápraží (Szentendre)	Hliněná usedlost ze střední Moravy (Kaňovice)

 

 

Na charakter staveb měly vliv i národnostní  a etnické zvyklosti. Zatímco ve vnitrozemí Čech a Moravy žili odjakživa Češi, v pohraničních horách tvořili většinu Němci a ti měli trochu odlišný životní i stavební styl.  Jiný dům mají třeba Chodové okolo Domažlic a jiný bohatí sedláci z Hané okolo Olomouce.

Zděná sýpka s bohatou výzdobou z oblasti jihočeských Blat (Komárov)	Interiér s překrásnými klenbami na kamenných sloupech sloužil původně jako chlév (Broumovsko – Heřmánkovice)

 

 

LIDOVÁ ARCHITEKTURA NA SEDLČANSKU

Na Sedlčansku byly rozšířeny ponejvíce  stavby dvou konstrukčních typů, o nichž jsme mluvili výše. Lidové stavby dřevěné  (roubené) z částečně opracovaných kmenů a stavby kamenné.

V oblastech  Sedlčanska, kde převládají lesy (Nechvalicko, Petrovicko, obce v okolí Vltavy...) byly ponejvíce rozšířeny stavby dřevěné. Domy jsou přikrčené k zemi se širokými střechami , mají jen střídmou výzdobu, nejčastěji ozdobně skládané štíty – lomenice. Typické jsou i malé hospodářské stavby – komory a sýpky, které jsou také dřevěné a mají před vstupem často pavlače s ozdobně vyřezávanými sloupky.

 

Bláhova Lhota – mlýn	Obděnice – roubené stavby

 

Porešín – roubené stavby

 

Sedlčansko není ale jen krajem lesnatým, nýbrž i kamenitým. Stačí  vzpomenout  balvany v okolí Petrovic nebo na žulové lomy u Nečíně, Kamýka, Vysokého Chlumce nebo Dublovic. Navíc kdysi v 16. století zde vládli nejprve jihočeští Rožmberkové a po nich regent Jakub Krčín, díky nimž se pravděpodobně dostaly z „kamenného“ jihu Čech až na Sedlčansko  starobylé zděné domy a sýpky. Není náhodou, že nejvíc jich najdeme tam, kde je nejméně lesů – a také nejbohatší vesnice: okolo Dublovic a Sedlčan.
V 19. století začaly kamenné stavby (později i cihelné) vytlačovat do té doby převažující stavby dřevěné i z lesnatých krajů. Domy z této doby mají  jednoduchá průčelí, jen výjimečně s nějakou střídmou ozdobou, např. napsaným datováním na štítu.

 

Žemličkova Lhota – balvany	Solopysky – renesanční sýpka

 

Dublovice – kamenná brána

USPOŘÁDÁNÍ DOMŮ V OBCI – SOUSEDSTVÍ

Jednotlivé lidové stavby téměř nikdy nestojí o samotě. Okolo dvora bývají kromě domu většinou hospodářské stavby – chlévy pro dobytek, sýpka na obilí, stodola na vymlácenou slámu a seno nebo kolna na vozy. Všechny stavby – dům i hospodářské budovy patřící jednomu hospodáři tvoří  tzv. usedlost,  někdy se jí říká také „statek“ nebo lidově „grunt“. Kdo byl chudý, neměl vlastní pole, případně ani zvířata, bydlel v malém domě, tzv. chalupě.
Více usedlostí a chalup pohromadě pak tvoří vesnici. Součástí větších vesnic mohly být i kostely, kapličky se zvoničkou, sochy a křížky. Někdy mohl stát ve vsi i zámek místní vrchnosti, panský hospodářský dvůr, hospoda, později i škola, lázně, kampelička a další „obecní budovy“.

Sousedství budov šlo ruku v ruce se sousedstvím lidským, výpomocí při polních pracích, požárech, válkách a nemocech. Sousedství  - společně sdílená strádání i společně sdílená radost.

 

Pozitivní příklady z obcí - podpora sousedství (fotogalerie) )(Komentáře k fotografiím budou doplněny.)

Negativní příklady (fotogalerie) (Komentáře k fotografiím budou doplněny.)

Uspořádání domů v obci je, stejně jako podoba lidových staveb, velmi různorodé. Většinou závisí na době vzniku vesnice, národnosti jejích obyvatel a okolní krajině, na té především.  Na území České republiky nacházíme tři základní typy vesnic. První, sem patří i většina vesnic ze Sedlčanska, mají usedlosti doslova rozházené bez jakéhokoli řádu. Chtělo by se říct, že až nepořádně – ale jinak to ani v kopcovitém terénu nejde.

 

 

Druhým typem jsou vesnice pravidelné. Jejich střed tvoří  rozlehlá náves, někdy s rybníkem, okolo které jsou seřazeny ze všech stran jednotlivé usedlosti. Najdeme je hlavně v rovinatých oblastech  vnitrozemí Čech a Moravy, v jižních Čechách nebo v Polabí.

V našich pohraničních horách, kde žili dříve především Němci, jsou vesnice, jimž  odborníci říkají „lánové“. Většinou leží v údolích a jsou velmi, velmi dlouhé,  často i několik kilometrů. Nenajdeme zde žádnou náves, jednotlivé usedlosti jsou navlečeny jako korálky na šňůře podle potoka nebo cesty. Tento typ vesnic na Sedlčansku nenajdeme.

 

Zdoňov na Náchodsku je příkladem dlouhé lánové vesnice v mělkém údolí.	Celkový pohled z hory Hvězda na krajinu Broumovska v severovýchodních Čechách. Celá kotlina je protkaná dlouhými lánovými vesnicemi (v popředí jsou Křinice)

 

 

NAPRAVOVAT, CHRÁNIT, PEČOVAT

Jak vrátit venkovu jeho tvář? Není mocnějšího zákona , nežli  toho, který mají venkované ve svém srdci a ve své mysli. Úcta k tradici, přitakání jednoduchosti a prostotě,  cit pro původní materiál, vnímavost k okolní přírodě a láska k místu, nebo na druhé straně  lhostejnost až neúcta k paměti našich předků, necitlivé přejímání nepůvodních materiálů, ignorování charakteru okolní přírody a krajiny a život na venkově bez žitého sousedství.
Je co probouzet a je co napravovat.
Mnohé krásné staré lidové stavby zachránili před zánikem chalupáři z měst, zachovat rozsáhlejší komplexy  pomáhajímajetní občané, kteří rekonstruují staré zničené usedlosti v původním duchu, nejvzácnější památky lidové architektury chrání zákony.  To ostatní je na nás, lidech, kteří na venkově žijeme, stavíme, rekonstruujeme, opravujeme a  upravujeme.

 

Ukázka úpravy domu, stav před a po rekonstrukci

Velký patrový roubený dům před zahájením opravy (Březinka)	... a po dokončení – opraveny byly roubené stěny, na střechy byl použit dřevěný štípaný šindel. (Březinka)

 

Chalupáři (fotogalerie)

Krása jednoduchosti (fotogalerie)

Nejvýznamnější staré lidové stavby se v ČR chrání zákonem „O státní památkové péči“. Na Sedlčansku patří mezi tyto státem chráněné stavby např. Křížkův mlýn v Bláhově Lhotě.
Majitelé památkově chráněných objektů mají povinnost pečovat o ně způsobem, který je v souladu s původními technikami, které používali naši předkové a s původními  materiály.

 

 

Křížkův mlýn v Bláhově Lhotě na Sedlčansku - kulturní památka

 

Státem chráněny jsou nejen objekty, ale i celé vesnické památkové rezervace a památkové zóny. Bohužel je v České republice takto vzácně dochovaných chráněných vesnic jen málo. Můžeme být právem pyšní, že dvě najdeme i na Sedlčansku nedaleko Petrovic: Kojetín a Porešín.

 

Porešín na Sedlčansku - památková zóna

 

 

Staré stavby, o které jejich majitelé nemají zájem, kterým hrozí zánik, je možné celé rozebrat a znovu postavit ve zvláštním muzeu – muzeu v přírodě nebo též skanzenu. Jeden takový je i na Sedlčansku ve Vysokém Chlumci. Jeho návštěvníci si tak mohou udělat obrázek, jak se  v lidových stavbách dříve žilo.
 

 

 
 

 

 

INSPIRACE ODJINUD – EVROPSKÝ VENKOV

Jak vypadá venkov  v zemích, kde nebyla násilně přetržená generační nit a kde úcta k historii a tradici přetrvává i ve stavebním slohu, v zemích, které si podržely na venkově svůj osobitý styl?

 

Ukázky s komentářem (bude doplněno)

 

JAK DÁL NA ČESKÉM VENKOVĚ ?

(bude doplněno)

Ing. Arch. Jan Pešta