Vzpomínky pamětníků (Kamýk a okolní obce)

 

CESTIČKA DO ŠKOLY

venkovský učitel

„V posledním ročníku měšťanské školy nás učil pan učitel Poustka a ten nám přehrával árie z oper českých skladatelů a z nich některé jsme i zpívali – k malé radosti a spokojenosti pana učitele. Evidentně naše schopnosti přecenil. Včas to naštěstí poznal.“

 

„Paní učitelka Sirotková chodila z hájovny z Kácině do školy do Kamýka pěšky. Říkali o ní: ´Jarka z hájovny, ta si zpívá, když jde domů ze školy.´ Zpívala si, aby jí cesta líp ubíhala.“

 

DĚTI, HRY, HRAČKY, PRÁCE

 

děti a práce

„My měli kozu a prase, a než jsme šli do školy, museli jsme zvířata obstarat, protože to maminka nestačila.“

 

 

hry

„Hráli jsme si hlavně venku, když se sešlo víc dětí. Na návsi, na lukách, na ledě, u rybníka. Honičky, na babu a nejoblíbenější na pikolu. Rodiče o nás neměli strach, i když byla válka. Dneska se ze všeho dělá problém. Děti nikam samy nesmí. Když se dítě kopne do palce, vždycky za to někdo může.“

 

na vojáky

„Nejvíc jsme si, my kluci, hráli na vojáky.“

špaček
“ Udělal se takový klacíček, z obou stran se zašpičatěl, položil se na zem a do té špičky se bouchlo klackem, ono to vylétlo nahoru a pak se to odpálilo, kdo to odstřelí dál.“
honící kola

„tak to byly silnější obruče ze sudů nebo raději ráfky spadlé z dřevěných kol (trakařů, vozíků apod.).  Kolo se pohánělo, brzdilo a řídilo upravenou dřevěnou rukovětí. Nejen po rovných plochách, raději po vyšlapaných pěšinkách, nahoru i dolu.“

 „Honili jsme obruče z normálního cyklistického kola. U pana Kolína jich bylo! Ten takové věci opravoval. To se prostě klackem popoháněla obruč a běhali jsme za tím.“

různé
 „Sami jsme si vyráběli píšťalky a z bedýnek od droždí vozíky a taky úly pro čmeláky.“

kolo, koloběžka

 „Pak byl velký skok na koloběžku a později kolo (bicykl dospěláků). To se nejdříve jen vodilo, pak jízda na jedné šlapce, potom pod rámem. To bylo období s velkým množstvím úrazů, odřenin a hnisavých ran. Když nohy povyrostly, aby aspoň špičkami dosáhly na šlapky, bylo vyhráno. To se otevřel celý svět.“

míče
 „ Nejdříve jen menší – gumové, ty dlouho nevydržely, pak míče šité z punčoch, naplněné různými materiály – srstí z dobytka, zrním, pískem. Vzácně se začaly objevovat míče šité z ´chromové´ kůže s duší. A s nimi i starosti s častými opravami.“

praky
 „ Dělali jsme si praky a chodili jsme na veverky.“

pasák

 „S panem učitelem Poustkem jsme hráli pasáka (podle pana učitele ´Plejgrambol´). Hráli jsme to i po skončení hodiny tělocviku bez ohledu na čas a dalekou cestu domů pěšky nebo na kolech – až do Hrabří, Hrachova, Vestce nebo Hříměždic. Odpalovací hole (pálky) jsme si vyráběli sami, stejně jako míče plněné pískem. Škoda, že tak hezká hra se nerozšířila a nehrála ve školách i později.“

holčičí hry

 „My holky jsme si hrály hlavně s panenkami. Toužila jsem mít víc oblečků, ale některé holky neměly ani žádnou panenku.“

 „Měla jsem velkou pannu, tu jsem krmila. Jenže maminka jednou začala čichat:´Co to tady cítím, tady jako když něco hnije.´ Přišli jsme na to, že je to v té panně. Nešlo to z ní dostat. Tak jsme ji s kamarády pohřbili. Venca Uhrů dělal faráře, my jsme plakali asi tři, udělali jsme hrob, do něj panenku, zaházeli jsme ji. Druhý den se maminka ptala: ´Tak kde je ta panna, ať s ní něco uděláme.´ A my: ´Ta není, ta je v hrobečku.´“

 

hračky

„Hračky se dřív pro děti nekupovaly. To si každý dělal sám. Nejvíc ze dřeva. Dřevěné houpací koně, vozíčky, káču, špačka…“

 

 

2. SVĚTOVÁ VÁLKA

 

konec války

„V neděli 6. května bylo hezké slunné dopoledne. Se dvěma kamarády – všichni jsme už měli našité trikolory – jsme vyšli na sedlčanskou silnici, procházející až na Štileček svatojánskými lesy. Přijíždělo od Sedlčan odkryté vojenské auto obsazené vyššími důstojníky s jedním vojákem s přilbou za kulometem za zadními sedadly. Němci si nás prohlíželi a pokračovali stejným tempem dál.“

 

„7. května byl chladný deštivý den. K večeru došly zprávy, že do Sedlce vtrhly SS s tanky a umučili tam sedm lidí. I některá známá jména. Bratří Vodňanští, Karel Dvořák. Myslel jsem, že je to mistr kominický, ale byl to můj táta.“

 

 „8. květen byl plný poplašných zpráv o trestných výpravách SS z nedalekého výcvikového prostoru. Ale večer přišla radostná zpráva, že ráno se máme zúčastnit průvodu na oslavu podepsání kapitulace Němců v Kamýku.“

 

 „9. května ráno jsme stačili s kamarádem Jendou Klingerem uříznout tyč, oloupat kůru a postavit stožár s vlajkou. Pak jsme šli na Radobyl, kde byl sraz s ostatními a dechovkou pana Hrona z Hrachova. Odtud nás vedla dechovka v průvodu do Kamýka. Před Kamýkem po levé straně byly zákopy a v nich vykukovali v přilbách Němci.“

 

„Při poledním návratu z Kamýka – byl slunný horký den – jsme procházeli na křižovatce u Radobyle kolem skupiny, asi patnácti až dvacetičlenné, rozhalených veselých vojáků bez čepic. Z Brsiny jsme s panem řídícím a Honzou nešli jako ostatní svatojánští pěšinou k Jánu, ale lesem po silnici, abychom sledovali provoz. Kousek za Brzinou se osamělý, unavený voják, snad důstojník, hlásil k našemu panu řídicímu. Pozdravili se jako staří známí – jako učitelé spolu sloužili na Podkarpatské Rusi. Opřel se o skálu vyčnívající do zákrutu silnice. Smutně a unaveně povídal: Nemáte se na co těšit. Komunismus nebo nacismus, není velký rozdíl. Nevnímal jsem ho už jako přítele. Myslím, že i pan řídící byl z toho smutný.“

 

„11. května – časně ráno jsem se vracel s tetou z pohřbu otce. Za Jesenicí před rozcestím na Sedlčany a Vysoký Chlumec nás dohonila ruská kolona menších nákladních aut. První Rusové. Mávali jsme jim, oni z prvního auta házeli cigarety, třetí auto zastavilo, vzalo nás na korbu s plachtou. Tam seděl u pytlů s proviantem staršina s bílými kníry. Nemluvil, jen jsme se na sebe usmívali. Jeli jsme přes Chlumec, kde byla krátká zastávka na náměstí, pak dál kolem Sv. Jana, kde jsme vystoupili. Oni pokračovali ke Kamýku. Odpoledne byl slyšet poslední boj u Milína.“

 

 „U Sv. Jana byla delší dobu skupina telefonistů, s kterými jsme se spřátelili. S velkým zájmem jsme se učili azbuku. Půjčovali si naše kola. Učili se jezdit, někdy si vyjížděli do okolí a vraceli až druhý den. Kola vždy vrátili. Velitel, staršina, si půjčoval brokovnici a mého foxteriéra na lov divokých králíků, kterých v našem okolí bylo hodně.“

 

 

PADESÁTÁ LÉTA, KOMUNISMUS

 

„My měli hospodu. Bylo mi dvanáct. Vzpomínám si, jako dneska to vidím, když přišel ten únor v osmačtyřicátým, tak k němu přišel jeden a říká: ´Jardo, dej se k nám, nebo o tu hospodu přijdeš.´ Tak táta vstoupil do KSČ a o hospodu přišel stejně.“

 

„Maminka nechtěla do družstva, takže nám přidávali práci, až jí bylo tolik, že to tatínek nevydržel. Ranila ho mrtvice. My jsme pak museli všichni i se starou tetou na pole. Narvali jsme se, že se to ani vypovídat nedá.“

 

„Chtěl jsem jít na průmyslovku, ale neměl jsem dobrý kádrový posudek. Měl jsem napsáno: ´Syn živnostníka bez pracovních sil.´ Byla to špatná doba. Jak člověk neměl dobrý posudek, tak se na školu nedostal.“

 

„Pan učitel Vacík, to byl vynikající učitel. Toho všechny děti zbožňovaly. Ale, bohužel, vyhodili ho v roce 1950, musel jít z Kamýku pryč. Založil tu skauting. S ním jsme zpívali hodně skautské písničky. Učil nás i na kytaru. On byl velký lidovec, chodil do kostela a angažoval se dost politicky, tak ho komunisti zlikvidovali.“

 

„Já měl prakticky čtyři roky vojny, protože jsem vyšel v jedenapadesátém roce školu, a to byla nejhorší doba. To byly ty popravy – Horáková apod. Učil jsem se v Kalorce v Příbrami. Celý týden. Pětašedesát nás bydlilo v jedné hale. Ráno rozcvička, jak na vojně. Rozvod do zaměstnání. Zaměstnání – to se učilo, odpoledne politické školení. Neexistovaly vycházky. Akorát na sobotu odpoledne jsme mohli jet domů a v neděli se vracet. No a večer čepobití. To jsme zpívali a pochodovali kolem fabriky. Zpívali se bojové písně: ´Přes spáleniště, přes krvavé řeky…´ Umím to dodnes, protože tohle člověk nezapomene. Já jsem úplně šílel. Proto mě nejvíce štve, jak může někdo volit komunisty.“

 

 

VZPOMÍNÁNÍ NA JÍDLO A STRAVOVÁNÍ

 

chleba

„Mívali jsme kvásek v díži. Nikdy se nesměl spotřebovat všechen, čtvrtina se tam nechávala. A do toho se zase přidávala mouka, sůl a další věci.“

 

maso

„Mívali jsme kvásek v díži. Nikdy se nesměl spotřebovat všechen, čtvrtina se tam nechávala. A do toho se zase přidávala mouka, sůl a další věci.“

„Když maso nebylo, vzali jsme zavděk i uhlířinou. Bylo to jídlo z brambor a noků, navrch přišlo kyselé zelí. Někde se přidávala i smažená cibulka. Maminka to ještě v troubě zapekla.“

„Kdyby mi někdo udělal uhlířinu, jak ji uměla moje máma, tak bych sněd i pekáč!“

 

sladká jídla

„Jsem z generace, která vzpomíná na tzv. mejdlíčka. To byly takové barevné destičky, snad z melasy, škrobu, cukru? Když jsme je pak po revoluci ochutnali, říkali jsme si: ´Jak jsme to mohli jíst?´“

„Maminka vzala ocet a cukr a dávala to do horké vody a dělala jakési karamelové placičky.“

„Strýček vozil z cukrovaru velké štangle a ty se pak sekaly a malé kousky pak dostaly děti k cucání.“

 „Na manství byla vyhlášená výletní restaurace. Měli tam výbornou zmrzlinu.“

 

různé

 „Vitaminy se nekonzumovaly ve formě pilulek jako dnes. Nejlíp posloužilo kysané zelí, jablka, řepa, vodnice, černá ředkev.“

 

 „K snídani bývala melta. U nás jsme ji dělali pro osm lidí i do 3-4 litrového hrnku. V neděli byla melta ovoněná lžičkou pravého zrnkového kafe. K tomu kravské mléko a topinky pečené na tálech jen tak nasucho. Pak se vzaly a na vteřinku namočily do vroucí vody. Málokdo už dneska ví, proč se tak jmenují. Opečený chleba se na chvilku potopil, odtud topinky. Někdy se ještě potíraly mašlovačkou namočenou do sádla, třeba do husího. Dnes se dělají topinky méně zdravě – smaží se na oleji, který je mnohdy přepálený. Proto pak bývají potíže se žlučníkem.“ (Kamýk nad Vltavou)

 

 „Vzpomínám si na kyselo. To se připravovalo z chlebového, tedy žitného kvásku. Jeden den jsem měla kyselo, druhý den kaši.“

 

 

SOUSEDÉ - SPOLEČENSKÝ ŽIVOT

 

„Jsem z Velké a byla jsem malá, když se polovina Velké musela vystěhovat. To byl velký zásah. Ještě si pamatuju, že když byla ves celá, byla hodně soudržná. Děvčata se scházela většinou na vsi, kluci třeba v maštali, zpívalo se, třeba i na lavičce venku na návsi. Pak už to nikdy nebylo takové.“

 

o zpívání

„Jsem Pražanda křtěná vltavskou vodou. Do Kamýka jsem přišla později. Zpěv, to je moje. Rodiče měli chatu na Libčici, večer se zpívalo u táboráku, nebo když pršelo, tak se vlezlo do jedné chaty a zpívaly se všechny ty staré trampské písničky.“

 

 

KOŘENÍ NA ROZLIČNÁ BOLENÍ – O ZDRAVÍ A NEMOCECH

 

 „Krávy tehdy měly denně čerstvou trávu, kterou nikdo nepráškoval. Volně se pásly, takže si vybraly, co potřebovaly. V okamžiku, kdy „léčivo“ opouštělo zažívací trakt, ještě nebylo napadené škodlivými bakteriemi, takže bylinky a enzymy v něm obsažené skutečně mohly hojit. Inu, moudří byli naši předkové, i když to tak na první pohled nevypadalo a i když se jim mnozí vysmívali. Své zkušenosti si předávali z generace na generaci, než jim do toho začal zasahovat farmaceutický průmysl.“

 

„Jako dítě jsem byl nemocný jen jednou. Byli jsme asi zdravější také proto, že jsme byli od rána do večera venku, bosí a nalehko. Pamatuju si, že jsem byl za války jeden rok u babičky, protože to bylo u nás nějaké vachrlaté. Ona bydlela v té době v Rašově u Těšnova a to je úplně v lesích. Tam se do chalupy musela nosit voda z obecní studny. Naproti byl rybníček. Když jsem celý den lítal venku, byl jsem asi pěkně zašpiněný. Neexistovalo, že bych mohl jít spát nemytý. Škopek, do toho nanesli vodu, samozřejmě studenou. Tam jsem se musel celý umýt. Pak mi popřáli pytel blech na pomoc a šel jsem spát do sena.“

 

vesnický doktor

 „K nám chodil doktor Abraham z Petrovic. Většinou pěšky a vodil s sebou dva veliký psy. Ti se koupali třeba i v listopadu. Než přišel do místnosti, nejdřív tam vlítli ti psi. Zalezli pod postel, lehli a funěli a nadzvedávali tu postel. Pak teprve přišel pan doktor. Kouřil, a aby nevykouřil tolik, tak si dělal půlky. Řekl:´Mařeno, ty zas ležíš v posteli?´“

 

obětaví rodiče

 „Já jsem stonala málo, ale když už, tak to stálo za to. Ve dvaačtyřicátém roce jsem dostala záškrt. Byla jsem doma, ne v nemocnici, ale léčil mě doktor Kulanda z Krásné Hory. K němu mě maminka každý den nosila na zádech.“

 „V roce 1945, to mi byly tři roky, měli naši pro mě termosku a já na tu termosku upadl. Řezná rána byla těsně vedle tepny. Otec mě vezl na kočárku z Březových Hor až do staré Příbrami do nemocnice. Dostal z toho zápal plic.“

 

různé

„Když jsem byl hodně malý, lezl jsem na okno a ještě jsem byl neohrabaný, tak jsem si překousl jazyk. Visel mi prý z pusy na kůžičce na kousku, tak mě bafli a vezli mě někam, kde mi to ušili, ale ono to začalo hnisat. Tak mě vezli na nějakou kliniku do Prahy. A to si vzpomínám, že maminka vyprávěla, jak jí tam hrozně vyhubovali, proč se mnou nešla k doktorovi, ale k ševci.“

 „Měla jsem bratříčka, ale ten bohužel v roce 1939 zemřel, protože dostal záškrt. Kvůli závějím sněhu nemohl přijet k nám na hájovnu pan doktor z Milína, a tak se bratr udusil.“

 „V roce 1939, když mi byly čtyři roky, zemřela mi sestra na spálu. Já jsem onemocněl taky, tak jsem ležel na infekčním oddělení šest neděl. Antibiotika tehdy neměli. Čím mě léčili, nevím, jen si pamatuji, že jsme tam museli nechat i hračky. Měl jsem Hurvínka, který jezdil po šňůrce – toho jsem tam musel nechat taky.“

 „U doktora se nemá říkat Nashledanou :-).“

 

 

ZVYKY A OBYČEJE

 

 

„Stará řeka byla teplá a u manství bývala pláž. V létě se tam pořádaly i karnevaly na vodě. S maskami. A parket byl plný. Hrála hlavně vesnická dechovka, třeba Vašák z Hrachova.“

 

 

LIDOVÁ MOUDROST

 

„Tatínek mi říkal: ´Co se naučíš, dělat můžeš a taky nemusíš.´“

 „Nás učili: ´Nelhat a nekrást.´ Jenže teď spíš platí: ´Když nic neumím, dělat to nemusím.´“