Borovice

Když jsme byli malí, chodili jsme na borůvky. Kde rostly? V borovém lese. Lesu se říkalo bor. U nás je takových borů mnoho a neroste v nich jen jeden druh borovic, ale, jak prozkoumali botanikové, téměř devadesát. 
My si nejvýše vzpomeneme na to, že se borovici také říká sosna.
Borovice vydrží žár i mráz, roste na skalních sutích, že se člověk podiví, z čeho tam může být živa. Hotový nezmar!
Dovede se ve světě otáčet. Rostla u nás už v geologicky dávné době křídové, kdy se Čechy teprve rodily ze dna moře a od té doby je nám věrná. Doba ledová byla pro stromy zlá. Přečkaly jen ty nejodolnější - borovice a břízy..
Některé borovice mají korunu rozložitou, jiné si nesou malou korunku na vysokém kmeni.Jedny se krčí při zemi, druhé jsou všelijak pokroucené. Botanikové si v nich ale udělali pořádek a mají je pěkně seskupené a pojmenované: pinie, vejmutovky, limby, kosodřeviny, odrůdy červenavé, žluté, černé i bělokoré, borovice  horské.
Borovice není vzorně učesané dítko, spíš je to nezbeda, který leze, kam nemá. Okřídlené semínko se uchytí na skále a tu pak svírají kořeny stromu jak dračí spáry a svalnaté větve jsou jak paže zápasníka.
Dříve borovice člověku sloužila každou částečkou svého křivolakého těla. Dřevem stavbařům na okna a dveře, tiskařům na výrobu papíru a tiskařské černi a muzikantům na muzikantské kalafuny. Dodnes ji používají léčitelé do mastí a výrobci voňavek do parfémů a vonných olejů. Borová vůně nejvíc připomíná vůni lesa.
Možná proto, že mají borovice tolik dobrých vlastností, jsme je poctili poctou velikou. Mají místo v naší hymně, kde vody hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, vytvářejíce spolu náš zemský ráj.