Modřín

Jdete v polích a najednou mezi vlnami pozemků se vynoří země jak zkamenělá velryba. Uplavat nemůže, a tak obrůstá zelení, travinou, šípkem. Obdělat se nedá, je jenom k zlosti, jak se rozvalila uprostřed polí. Právě na takových kamenitých kouscích země začaly vyrůstat remízky a háje.
Několik modřínů, skupinka bříz, šípek, ostružina, pod nimi zaječí pelíšek, v hromadě kamení lasička a na rozhledně nejvyššího modřínu vrána.
Modřín má rád světlo a vzduch, proto ho najdeme na remízkách s břízou pospolu. Vyhřívá se na sluníčku. Větru se nebojí, je v zemi pevně zakotven. Jeho kořeny vypadají jak háky nebo ohnuté prsty. Vítr modřín jen tak nevyvrátí, Však je z hor, větru uvyklý.
Patří mezi jehličnany, ale prosím vás, co je to za jehličinu, když na zimu opadává.
Jehličí má hebké, voňavé, vyrostlé do štětiček na dlouhých tenkých větvích. Na nich kromě jehličí bývá i nějaká ta loňská malinká šiška a nové žluté i červené šištičky květů - hotové modřínové bohatství.
U nás na jihu Čech se modřínu říká verpán. Prý je to zkomolené jméno německé. To české prý dostal od pryskyřice, která má barvu namodralou.
Když nastoupí chladné noci, chystá se strom k opadu, jehličí zežloutne. V říjnu však bývají ještě krásné slunné dny a pak modříny svítí ze strání jako o závod s břízami a javory.
Truhláři si modřínu váží. Poskytuje krásné bělavé dřevo na nábytek, ale radost udělá i maminkám ve váze několika voňavými větvičkami.