Ze vzpomínek pamětníků

 

Cílové zaměření učební aktivity
Porozumět okolnostem a příčinám, které předcházely událostem 17. listopadu, typickým znakům socialistického období  našich dějin,  hospodářskému, společenskému a politickému uspořádání země
 

Doporučený věk 9 – 15 let

 

Obsah a charakter 
Žáci podle věku a úrovně vyhledávají informace z textu sestaveného ze vzpomínek lidí, kteří období socializmu zažili na vlastní kůži, nalezené informace zaznamenávají, formulují,  třídí a sdílejí se spolužáky.

 

Pomůcky
Text: Vzpomínky pamětníků; sada obrázků; karikatura: Ideální hlava totalitního režimu

Autoři příspěvku
Ivan Bauer, Eva Zirhutová
 

Typ výuky Ž + Ž (učení ve dvojicích); Ž (individuální práce); U + Ž (řízená výuka)

Každý žák má text ze vzpomínek pamětníků. Úkolem je text pročíst a podtrhnout ty části (slova, výrazy, věty), které vypovídají něco  o charakteru popisované doby. Po dokončení úkolu žáci nejprve pracují společně s učitelem. Podtrhané části čtou a snaží se je zformulovat do krátkých vět, které dobu charakterizují. Vyspělí žáci mohou pracovat samostatně. Každá věta je zapsaná na samostatném řádku. Po dokončení úkolu žáci  své zápisy rozstříhají po větách a uspořádají je jako myšlenkovou mapu. Doprostřed dají kartičku se slovem socializmus, kolem umístí kartičky (samolepky) s nadřazenými pojmy: komunistická strana (vláda, politika), hospodářství (výrobky, zboží), ostatní (školství, zdravotnictví, ...). Žáci mohou  rozčlenit věty podle vlastního uvážení i do více kategorií. 
Nakonec se pokusí ve dvojici jeden druhému souvisle  s oporou o mapu éru socializmu popsat. 

Typ výuky: Ž (individuální práce)
 

Metoda Podvojný deník prohlubuje vztah ke čtenému textu, probouzí asociace k vlastním zážitkům a zkušenostem. Pokud žáci pracují s metodou poprvé, je třeba způsob nové práce nejprve modelovat. Učitel přečte část článku a nahlas uvažuje o slovech, větách, myšlenkách, které ho v textu zaujaly, nahlas se rozhoduje pro výběr jednoho výrazu. Ten pak  v textu zvýrazní (podtrhne). Žáci poté sami čtou první část textu a tužkou podtrhávají slova, výrazy nebo celé věty, které se jim líbí, připadají jim zajímavé, něčím zvláštní, něco jim připomínají. Po dokončení práce se učitel ujistí, že všichni úkolu rozuměli. Stejným způsobem pak žáci pracují s dalšími částmi textu.

Po přečtení celého článku pak žáci vyberou z podtrhaných výrazů jeden a zapíšou ho na volný list papíru nebo pod text. Posledním úkolem je připojit k vybranému výrazu/větě zdůvodnění, čím zaujal, proč si ho žáci vybrali. I tuto práci je třeba nejprve modelovat. Učitel přečte výraz, který si vybral z článku a nahlas zdůvodňuje proč, čím ho zaujal. Někteří žáci budou inklinovat ke zdůvodnění, že se jim vybraná pasáž líbí. Tento komentář není přípustný. Pokud si někdo neví rady, dostane se mu od učitele pomoci.

 

Typ výuky Ž + Ž (učení ve dvojicích); Ž (individuální práce); U + Ž (řízená výuka)
 

Učitel žákům představí některé zdařilé výtvory výtvarných ztvárnění charakteristických znaků období socializmu v naší zemi od studentů gymnázia v Kutné Hoře. Žáci za přispění učitele se pokoušejí „dešifrovat“, jaký znak je zpodobněn a co asi chtěl autor kresbou říct.

Karikatura je výtvarné dílo, pro něž je charakteristické nadměrné zveličení základních rysů, kritické nebo zesměšňující zobrazení.
Učitel ukáže žákům jednu výstižnou karikaturu komunizku: Ideální hlava totalitního režimu. Žáci popisují znaky doby, které jsou karikovány.

Žáci si znovu projdou text Vzpomínky pamětníků a vyberou z něj pasáž, kterou by chtěli výtvarně zpracovat. Mohou se pokusit i o karikaturu.

Aktivita je zakončená vernisáží, na které žáci své práce představí. 

 

 

 

 

Vzpomínky pamětníků

 

                                                                                                                PADESÁTÁ LÉTA
 

padesátá léta na Sedlčansku

 „Zavíralo se. Můj děda někde v hospodě prohlásil, že Slánský je vůl. Tak ho zavřeli. A mezitím se jim Slánský znelíbil, tak ho oběsili a děda byl pořád zavřený.“ (Nečín)

„My měli statek, asi 20 hektarů, a ten nám sebrali. Do čtrnácti dnů vystěhovat! Manžela, vyhnali, musel jít pracovat až do Kladna.  (Jesenice)

„Ve dvaapadesátém roce tady založili JZD. Čtyři nebo pět statkářů vystěhovali. Bylo to tvrdé. Přišli a řekli: Do dvou hodin musíte být za hranicemi obce. Smíte si vzít věci do 15 kg.  A pak to vážili. Stěhovali je někam do Slezska.“ (Nečín)

„Bylo nařízení, že nejmladší musel zůstat pracovat v zemědělství. Když naše Áša vycházela ze školy, tak chtěla jít studovat na gympl, ale soudruzi jí nepodepsali doporučení. Na školu jí nepustili. Takhle to dělali.“ (Počepice)

„Pan učitel Vacík, to byl vynikající učitel. Toho všechny děti milovaly. Založil tu skauting. Učil nás na kytaru. Chodil ale do kostela a stavěl se proti různému bezpráví, tak ho komunisti vyhodili, musel jít z Kamýku pryč.“  (Kamýk nad Vltavou)

„Začalo to v roce 1948, když zvítězili ve volbách komunisti. Nejprve pár lidí zavřeli, nikdo nevěděl proč. Později jsme se dozvěděli, že pro výstrahu.“ (Obory)

„V Oborách nikdy nebylo daleko k bídě, ale byli tu dobrý lidi ochotný si pomoct. To po roce 1948 skončilo. Zavírání , vyhošťování  a kolektivizace napáchaly  zlo v krajině a mezi lidma. Horší je ale to druhé. Lidi si přestali pomáhat. Rozšířil se strach.“(Obory)

 „Sedláčkův statek byl nejlepší statek v Oborách. Panu Sedláčkovi bylo něco kolem 40 let, když ho zavolali k soudu a odsoudili, že spatně hospodaří. Jeden občan z Obor to prý dosvědčil. Pak přišla do jejich domu komise v čele s tajemníkem, aby udělali soupis majetku: stroje, dobytek, nádobí, každý rendlík. Rodině nařídili, že musí hospodařit do té doby, než je někam vystěhují. Nechali je pracovat přes celé léto až do žní. Do konce léta museli obdělat všechna pole, vyplít řípu.... ráno ještě podojili, sebrali vajíčka a pak? Všechno odložit, stěhování, venku je přistavené auto. S sebou si mohli vzít to, co měli na sobě, raneček s jídlem, peřinu a pár drobností. Lidé kolem byli vystrašení a zoufalí. Dívali se z oken hospody a od nás, od Včelků, jak je nakládají. S nima se stěhovaly i jejich dvě příbuzné ve věku 70-80let. Ty dvě staré ženy klečely před domem  u křížku a modlily se. Všem šel mráz po zádech. Odvezli je někam do severních Čech ke Králíkům. Měli pak zákaz vstoupit do Obor, nesměli ani rodičům na hrob. Do Obor se nikdy nevrátili.“ (- VK- Obory)

 

                                                                                         NORMALIZACE, SEDMDESÁTÁ A OSMDESÁTÁ LÉTA

 

KSČ  Komunistická strana Československa

Komunistická propaganda byla vlezlá, jak . Nebylo, kam se před ní schovat: Komunizmus – náš zítřek. Komunizmus – náš cíl; Socialistickou výrobou k lepšímu zítřku; Socialisticky pracovat, socialisticky žít; Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!; Sovětská armáda – strážkyně míru; Sovětský svaz – náš vzor.

škola a studium

Nebylo možné si vybrat základní školu nebo gymnázium, člověk musel chodit tam, kam „spádově“ patřil podle bydliště. Pokud mu nevyhovovalo zaměření (např. místní gympl byl zaměřený přírodovědně a on by býval raději na humanitní), měl smůlu.

Bylo možné hlásit se jen na jednu VŠ. Pokud vás nepřijali, tak jste to mohli zkusit zase za rok, nebo za dva, nebo za tři...atd.
 

Během studia střední i vysoké školy se povinně jezdilo pracovat na chmel. Pozvánku  jsme dostali hned s potvrzením přijetí a měla takový přívětivý text, něco jako: „Vaší povinností je dostavit se k odjezdu na chmelovou brigádu tehdy a tehdy. Pokud tam nebudete, vaše přijetí na školu se ruší.“
 

Povinná byla účast v prvomájovém průvodu, kladení věnců a vítání hosta (obvykle předseda nebo tajemník spřátelené komunistické popřípadě dělnicko rolnické strany) z  daleké ciziny např. Vietnam, Kuba, Kambodža atp.
 

Povinné bylo titulování soudruhu-soudružko na všech školách (soudružko učitelko, soudruhu profesore, soudruhu řediteli).
 

Na všech vysokých školách byly povinné přednášky a zkoušky z marxismu-leninismu.  Můj tatínek kvůli tomu nedodělal techniku a nestal se inženýrem. Jednou ho vyhodili, zašprajcnul se a už tam nikdy nešel.
 

Povinné byly  prvomájové průvody s mávátky, ale navíc jste ještě museli vyřvávát i socialistická hesla (Chceme žít svůj život v míru, to je heslo pionýrů - Hurrááá!, Holubice míru letí, pozdravuje všechny děti!" atd.). Účast si zapisovali třídní učitelé, kdo se nedostavil dostal poznámku, případně došlo k předvolání rodičů.
 

Nejméně dvakrát do roka byl "Branný den", kdy jste se učili jaká svinstva si na vás chystají západní kapitalističtí imperialisté - tj. jak se chovat v případě jaderného, chemického či biologického útoku. Učili jsme se nasazovat si plynové masky, chodili jsme v pláštěnkách a na rukou a nohou jsme měli igelitové pytlíky.

 

zaměstnání

Pracovat bylo povinné, každý bez výjimky musel být zaměstnán – tj. musel mít razítko zaměstnavatele v občanském průkazu. Pokud ho neměl, pak ho při jakékoli kontrole policie (SNB) zadržela a byl odsouzen jako tzv. příživník

Lidé téměř neměnili zaměstnání, kdo vystřídal za život víc jak dvě nebo tři, byl považován za fluktuanta a dívali se na něj skrz prsty.

Lidé s politickým škraloupem si nemohli zaměstnání vybírat, zpravidla pracovali jako myči oken, stavební dělníci, uklízečky apod., někdy měli také „zakázanou Prahu“.

Velmi často o vás rozhodovali a manipulovali s vámi lidi typu Umbridgeové z pětky HP. Tj. slaboši a kariéristé, kteří dostali moc a strašně se jim líbilo jí využívat a zneužívat.

Nebylo  samozřejmě možné podnikat, pronajímat svůj dům nebo byt, žít s úspor apod.

zábava a volný čas

Byly jen dva televizní programy, ani jeden nehrál celý den. Dopoledne měli být všichni lidi v práci a neměli co koukat na televizi.

Jakékoli aktivity, kde se neformálně scházela skupina lidí, byly  považované za podezřelé, sledované policií nebo rovnou prohlášené za protistátní.

Vycházelo jen omezené množství časopisů, ty pro děti a mládež ale měly celkem vysokou úroveň (ABC např.), přestože se to v nich hemžilo sovětskými povídkami a pionýry.

Kopírování byla vysoce podezřelá aktivita.  Když na letišti jednou namnožili na kopírce vánoční přání, dotyčný pracovník letěl na hodinu a vyšetřovala ho policie. V Praze existovala jedna kopírovací služba, museli jste předložit občanku, materiály tam nechat a přijít si pro ně následující den (protože někdo je musel celé pročíst, jestli nejsou protistátní).

Na každém vystoupení  herců nebo zpěváků byl obvykle někdo, kdo hlídal, zda nedošlo k „porušení socialistické zákonnosti“, pokud ano, následoval okamžitě zákaz činnosti.

Ppoliticky prošvihnutí lidi nemohli vystupovat na veřejnosti vůbec, lidi s menším škraloupem (např. Jan Přeučil) směli být obsazování JEN do záporných rolí.

Byli zakázaní interpreti i zakázané písničky.

Rozšířená zábava v té době byl tramping, snaha utéci z betonových sídlišť do přírody a i tady vás čekaly těžkosti, prohlížení občanských průkazů na nádraží ale i kdekoli jinde, otázky na vaše oblečení a nestandartní torny, kam jedete, zažila jsem i potlach (sváteční oheň) na kterém nás rozehnala policie se psy.

Informace

V rádiu se ladila Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, ale obě stanice byly silně rušené, takže to vrčelo a skučelo a skřípalo a jen chvílemi se povedlo chytit lepší signál. Nicméně rádio se pouštělo potichoučku, protože hlavně Hlas Ameriky měl výraznou znělku, která byla jinak slyšet nepříjemně zřetelně např. přes zeď nebo přes okno.

Doslovy v knihách, často i detektivkách, které uváděly příběhy a fakta do správné perspektivy (prohnilá kapitalistická společnost atd.)

Cestování

Se zájezdem: teoreticky bylo možné jet i do kapitalistické ciziny, ale tyhle zájezdy vůbec nepřišly „na pult“. Před Čedokem, když se začaly zájezdy prodávat někdy v lednu lidi spali i několik nocí, ale stejně obvykle vyšli na prázdno. Ceny byly astronomické (např. 30 tis. za týden v Paříži v době, kdy průměrný měsíční plat byl 1 000 Kč)

Soukromě do kapitalistické ciziny jste mohli, pokud jste dostali tzv. devizový příslib. Netřeba říkat, že bylo v podstatě nemožné ho dostat bez politické příslušnosti a velké protekce. Někteří lidé o něj žádali každý rok znovu třeba patnáct let.

zboží

Na každé potravinářské zboží existoval jediný výrobce, vše se prodávalo za stejné ceny všude, výběr nebyl žádný.

K sehnání nebylo ovoce kromě jablek a kubánských pomerančů, ty nešly loupat, (banány, fíky a datle byly k dostání před Mikulášem, na vánoce a při spartakiádě, stály se na ně fronty).

Z kompotů byl během roku k sehnání jen švestkové, takže lidi hodně zavařovali. Okolo vánoc se někdy sehnal meruňkový a vyjímečně i jahodový kompot. Nesměl se koupit víc než jeden.

Nebyla k sehnání libová masa, ale pokud jste dokázali řezníkovi sehnat něco, co naopak neměl on, tak jste měli šanci. V podstatě fungoval výměnný obchod („já vám dostanu dceru na školu, vy mě schováte bůček“, bez legrace).

stavební a sanitární zboží bylo nesehnatelné. Ve stavebninách měli obvykle jen cement a písek. Na dlaždičky apod. se čekalo několik měsíců, nepřicházelo v úvahu si vybrat vzor nebo barvu, co přišlo, to jste brali a byli jste šťastní, že to máte! I tady se hodil úplatek.

Byla období, kdy nebyl k sehnání toaletní papír.

V podstatě všechno se muselo „shánět“, neexistovalo „přijít a koupit“.

Na auta byl pořadník, objednávalo se, a pak se čekalo několik let (pět, šest), než na vás přišla řada.

Nebyly jogurty (jen jeden druh, v podstatě nejedlý).

Známosti byly alfa a omega při shánění zboží. Kdo měl v rodině prodavačku, tak to měl dobré, protože mohla schovat podpultové zboží pro jiné prodavače.

Na všechno se musela stát fronta. Moje maminka si šla v pátek v jednu hodinu stoupnout před masnu, která otvírala ve dvě, a když byla pátá v řadě, měla naději, že ještě něco sežene. V masně byl jinak umělohmotný asparágus a kelímky s hořčicí, ale maso jen někdy.

Ve čtvrtek se stály fronty na knihy, i na obyčejné detektivky (když jste dokázali sehnat prodavačce v knihkupectví třeba telecí játra, tak vám nějakého toho Poirota schovala pod pult :-).

V oblečení nebyl výběr, měl výhodu ten, kdo doma šil nebo pletl, nebo měl kamarádku, co to dělala.

služby

Neexistovali žádní soukromí řemeslníci ani soukromé firmy. Pokud jste potřebovali něco např. opravit, obrátili jste se na OPBH (obvodní podnik bytového hospodářství) nebo něco podobného. Řekli vám, že nejsou lidi a budete čekat, někdy měsíc, někdy tři, někdy půl roku, někdy nepřišli nikdy.

Většina benzínových pump měla otevřeno jenom v určitý den v týdnu. Pokud potřeboval člověk natankovat v noci, měl v celé Praze asi jednu nebo dvě možnosti.

Návštěvy v nemocnicích byly povolené jen ve středu a v neděli odpoledne na 2-3 hodiny. (Mám k tomu ohavnou vzpomínku, moje maminka umírala na rakovinu v nemocnici, ale i v době, kdy bylo jasné, že je to už jen otázka dnů, směli jsme za ní na návštěvu jen ve středu nebo v neděli...a nikdy jsme nevěděli, jestli ji tam ještě najdeme!!)

V porodnicích matky nesměly mít děti u sebe (o přítomnosti nebo návštěvě otce ani nemluvě, ti stávali dole pod okny a čekali, jestli se podaří jim ukázat miminko z okna. Děti se vozily maminkám jen na kojení, a to v přesně stanovených časech, ať měly nebo neměly hlad, jinak je vůbec neviděly.

 

Vzpomínky sepsali Ivan Bauer a jeho přátelé