Informace o tématu pro učitele

 

POVĚST

 

Za pověst se považuje původně ústně předávaný příběh, který se svým námětem váže ke skutečnému místu, kraji, předmětu, historické či pseudohistorické osobnosti nebo události. Velice často se v pověstech objevují podivuhodné, kouzelné či dokonce zázračné motivy, které jsou ale předkládány tak, jako by byly zaručeně pravdivé. Věrohodnost příběhu posiluje konkrétní prostředí, kde se děj pověsti odehrává, případně zmínka o osobě, která příběh vypravovala.

Pravdivá fakta – historické jádro pověsti je často velice těžké dohledat, a když je přesto nalezeno, nezřídka skutečné události zkresluje, zveličuje nebo zabarvuje zázračnými motivy. Lepší charakteristikou pro pověst by proto tedy spíše bylo „historizující vyprávění“. Je dobré mít na paměti, že především v minulosti šlo o ústní podání, při němž se může příběh měnit. Někdy také ústní tradování historických událostí opakovaným vyprávěním změní fakta natolik, že zastře původní událost. Například Jánošík nebo Nikola Šuhaj byli historické postavy, ale už pamětníci těchto dvou hrdinů vyprávěli epizody z jejich života tak zkresleně, že se příběhy podobaly více pověstem nežli skutečným událostem.

Pověsti plnily funkce zpravodajské a výchovné. V dobách, kdy nebyly rozšířeny noviny, knihy, o rozhlasu a televizi nemluvě, byl jediným zdrojem poučení příběh. Staří vyprávěli – mladí naslouchali a vzpomínky na události se nepozorovaně měnily v pověsti.

Některé pověsti nesly mravní ponaučení, drobné příhody se zápletkou měly na konci poučné rozuzlení nebo vysvětlení.

Dnes může pověst sloužit k vysvětlení místní události nebo zvláštního místa. Některé náměty se na území celé naší republiky opakují, např. motiv čertů, kteří přenášejí kameny, příběhy o vodnících, bílých paních a různých strašidlech.

Dalo by se říci, že pověsti stále vznikají i moderní společnosti, i když se jejich fungování a podoba může měnit: často vznikají „pověsti“ o událostech, které jsou utajované, anebo vzniká takový dojem: v nedávné době například výbuch elektrárny v Černobylu apod.

 

Charakteristické rysy

 

Pověst je často spojena s konkrétním místem, o němž vypráví smyšlenou či zpola smyšlenou příhodu. V textu se obvykle vyskytují názvy obcí, názvy významných staveb (hrad, most, klášter), názvy přírodních prvků (rybník, hora, řeka, les, pastvina), jména šlechticů, vladařů, generálů... Nezřídka se týkají pověsti vzniku míst nebo jejich původu, vykreslují příhody, které vedly k jejich pojmenování.

Matěj se vracel večer z Drážkova přes Racochy do Hrachova.
Na Skuhrovském vrchu, nejvyšším kopci široko daleko…
Zatímco pán z Janovic skončil Bůh ví kde a kameny na drahách rolníci roztloukli do štěrkových cest, hrad Vysoký Chlumec stojí dodnes.

Pro pověst je charakteristické napětí mezi reálným základem a nereálným výkladem, mezi skutečností a fikcí. V pověstech se vyskytují nadpřirozené zázračné jevy: světélka v krajině, bludné kořeny, černí jezdci; mnohé pověsti se vztahují k opuštěným budovám, zejména hradním zříceninám a svým způsobem, často zcela nepravdivě, vysvětlují, proč jsou tato sídla opuštěná.

 

Velmi často se v pověstech vyskytují názvy předmětů, které se již běžně v domácnostech nepoužívají, staré pomístní názvy, archaické výrazy.

 

Vypravěči pověstí, pokud chtěli posluchače zaujmout, hovořili jazykem bohatým na citoslovce, citově zabarvená slova, přímou řeč... Dobře napsaná pověst využívá pro zvýšení zážitku z četby tyto expresivní výrazy.

 

Pověsti nekončí vždy happyendem, někdy má vyprávění tragický konec.

 

Některé pověsti jsou zakončeny mravním ponaučením.
            Tak se dobro vrátilo k tomu, kdo jej   zasel, a štěstí přišlo k tomu, kdo z neštěstí pomohl.

 

MÝTUS

 

Mýty vnikaly ve starověku, kdy odpovídaly na otázku po vzniku světa, snažily se dát světu řád v generacích bohů. Jedná se o symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového, vyššího řádu (mýtus O stvoření světa).

Skrytý symbol a poselství mu dodává nadpřirozený charakter. Mýtus je obvykle příběhem legendárních postav, které rekapitulují a shromažďují ve svých činech celou lidskou zkušenost.  

Pokud víme, objevují se mýty u všech archaických kultur a také u tzv. primitivních národů, kde je ve 20. století studovali význační etnologové a teoretici mýtu jako Claude Lévi-Strauss. Pro dané společenství mýty formou příběhu vyprávějí základní pravdy o vzniku a uspořádání světa, lidské společnosti, i příběhy lidí, které slouží jako vzor pro chování v přítomnosti. Mezi mýty mnoha kultur lze najít strukturní nebo tematické podobnosti, přesto se například řecké, staroseverské či irské nebo indické mýty v mnohém liší.

Soubory  mýtů určitého národa, kultury jsou označovány jako mytologie – známá je např. řecká, římská, židovská), mýty indiánů, Eskymáků, starých seveřanů, starobabylónskýé mýty (známý epos o Gilgamešovi).

 

Charakteristické rysy

Postavami mýtů jsou často bozi nebo hrdinové, kteří jsou s bohy spříznění a mýty jsou situované do zvláštního, posvátného času před naší historií (viz práce M. Eliada). Proto jsou postavy mýtu (Prométheus, Zeus) výjimečné, a svými schopnostmi předčí obyčejného člověka. Přesto je příznačné, že jak bozi tak takzvaní héroové se v mnohém podobají lidem a ztělesňují lidské vlastnosti až exemplárním způsobem – Athéna jako bohyně moudrosti, Héfaistos jako božský řemeslník.

Hrdinové konají mimořádné činy, jsou vzorem lidské odvahy, vytrvalosti, ale také jsou leckdy příklady lidských nectností – domýšlivosti, sebestřednosti apod.

U přírodních národů je pro mytologii charakteristická spřízněnost lidí, zvířat, rostlin.

Nadpřirozené bytosti – bohové, démoni – nejsou jednoznačně buďto dobří nebo zlí.

 

LEGENDA

 

Vymezení žánru, jako takového není zcela jednoduché. V dřívějších dobách se literární útvary týkající se života světců označovaly různými termíny. V českém prostředí se užívalo například pojmenování jako život či historie daného světce. V tradičním pojetí lze říci, že označení legenda používáme pro pojednání o životě a smrti, případně umučení světce (případně osob považovaných za svaté) nebo vyprávějících o ostatcích svatého předmětu (Legenda o sv. Martinovi, Legenda o Sv. Kříži, legendy o svatém Václavovi).

Termín legenda se odvozuje od latinského ad legendum – překládáno jako „co je určeno ke čtení případně to co má být čteno“.  

Počátky křesťanské legendy souvisejí se vznikem evangelií, sahají tedy do 2. století našeho letopočtu a vypravují o narození, životě a mučednické smrti Ježíše Krista. Jistou blízkost lze vysledovat s antickými mytologiemi, které také vyprávěly o význačných hrdinech: pro křesťanské světce bylo příznačné, že konali nadpřirozené skutky a legendy o nich často přecházely do lidových vypravování a pověstí (např. sv. František z Assisi byl předmětem řady legend a vyprávění.)

 

Ve středověku byla legenda součástí liturgických textů (tedy určených k bohoslužbě). Původně se texty legend předávaly ústně – byly předčítány při mši v den svátku příslušného světce. V této době také patřily k nejrozšířenějším literárním projevům. Pro svoji oblíbenost postupem času přešly do všeobecného povědomí široké veřejnosti, pronikají do ní prvky lidové slovesnosti a legenda se zvolna proměňuje ve vyprávění o podivných ctnostech a zázracích.

 

Charakteristické rysy

 

Světec, jakožto hlavní hrdina není vzorový, ale naopak extrémní, trochu jako dnešní sportovci – 40 let stojí na sloupu, žije v poušti, s nikým nepromluví (v tom se liší od starších hrdinů).

Text legendy je psán tak aby bylo snadno rozpoznatelné dobro a zlo, častokrát obsahuje výčet ctností. To vše proto, aby byl věřícím předložen vzor chování vhodný k následování (výchovný charakter).  Text vystihuje princip křesťanské smýšlení – v příběhu je kladen důraz na duchovní sílu, díky níž hrdinové čelí pokušení, na své životní cestě se setkávají se zázraky, mnohdy je sami činí.

Délka legend bývá rozmanitá, nejkratší texty jsou zaznamenány v soupisech světců a nekrolozích. O něco delší texty jsou líčení obsažená breviářích-knihách modliteb. Nejtypičtější podobou je však rozsáhlejší vyprávění obsahující obvykle okolnosti narození, popis životní cesty obvykle zakončené mučednickou smrtí a na závěr popis posmrtných skutků (zázraky, projevy úcty apod)

 

Nejstarší české literární památky:

Legenda o sv. Václavu - svatováclavský kult vzniká krátce po Václavově smrti, sv. Václav-Přemyslovec-ochránce celé země, které je mu jakožto knížeti svěřena

Legenda o Konstantinovy a Metodějovi - vzniká záhy po jejich smrti, 9.st., psány vybroušeným stylem, což svědčí o vysoké kulturní úrovni prostředí v němž legendy vznikaly

Legenda o sv. Ludmile - konflikt s Drahomírou, zavraždění - mučednická smrt a přenesení jejího těla Václavem z Tetína do pražského kostela sv. Jiří

Legenda o sv. Anežce - poč. 14. st. – snad okolo r. 1320, autor: františkán neznámého jména, chvála Anežčiných snah o zachování původní františkánské řehole, dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, abatyše kláštera Na Františku, nabídky k sňatku – rušeny, další odmítla – řeholní život, Anežčina matka má během těhotenství sen - v komnatě se svými rouchy nalezne hrubý prostý šedý šat a provaz – roucho klarisek, hlas jí oznámí, že její dítě bude užívat tohoto oděvu a stane se světlem lidu v Čechách, Anežka ihned po narození tělesná znamení uvozující její budoucí svatost, v kolébce mívala nohy a ruce přes sebe na způsob kříže – Kristus bude navěky přebývat na jejích prsou a zaslíbí mu své panenství.