Lesní čítanka - pohádky
- Pohádky z hájovny
- Strašné ptáče
- Vrbová pohádka
- O lišce
- Král stromů
Pohádky z hájovny, Gabriela Kopcová
Náměty a inspirace pro práci s texty (bude doplněno)
Sojčí pohádka
Sojka, to je pravá lesní krasavice. Tak zářivě modrá peříčka na křídlech nemá nikdo jiný v lese. S takovou ozdobou by mohla být spokojená, leč nebyla.
Kdysi dávno prý měla i pěkný hlas, uměla zpívat jako jiní ptáci, jenže právě tohle se jí nelíbilo. „Mám nejpěknější peříčka. Chci mít ze všech ptáků nejkrásnější zpěv!“ usmyslela si. „Budu tím nejlepším zpěvákem v lese. Všechny přezpívám!" Věděla, jak to udělá. „Od všech ptáků, které do západu slunce potkám, se naučím zpívat a tu nejpěknější melodii si pak vyberu pro sebe,“ rozhodla. Létala po lese a napodobovala ptačí zpívání.
Od holuba se naučila vrkú-vrkú. Od hrdličky cukrú-cukrú.
Od chocholaté čejky ki-bit-ki-bit. Od malého střízlíka cik-cik-cik.
Od sestřenice vrány krá-krá-krá. Od zpěvačky pěnkavy fít-fít-lalala a od ptačí rusalky žluvy pěkné fiú-fiú.
O tom, že sojka chce mít nový hlas, věděl brzy celý les. Slavík, mistr ve zpěvu, začal nejkrásněji zpívat raději až po západu slunce, za tmy, aby mu sojka hlas neukradla. Sova, ta se také o své houkání bála. Od té doby houká jen v noci. A co ostatní ptáčci zpěváčci? Co skřivánek a jeho zvonění? Ten na nic nečekal. Hned a navždy se odstěhoval z lesa do polí a mnozí další ptáci se k němu přidali.
Sojka už měla dost všeho toho hvízdání, trylkování, vrkání, cukrování, krákání a pípání. Uslyšela však ještě strakapoudovo bubnování. Znělo jako varování. „Ale co!“ říkala si. naučila se i tyto zvuky.
„Budu mít ke krásnému peří i nejkrásnější hlas,“ vychloubala se. Nedovedla si však z hlasů vybrat. Žádný jí nebyl dost dobrý.
Vybírala, přidávala, ubírala, míchala a pospíchala.
„Hotovo!“ Na svůj nový zpěv byla moc zvědavá. „Křach, křach!“ ozvalo se z jejího hrdla skřípavě a chraptivě. „Ouvej, ouvej! Co to je?“ polekala se. Chtěla znovu začít po sojčím, ale zase ozvaly zvuky, jako když praská suchá větev. „Křach, křach!“ Žádná melodie, žádné pípání, ani cukrování, vrkání nebo krákání. Všichni v lese zpozorněli. I divoká kačena kroutila hlavou.„Kač, kač, kač, co je tozač?“
„Jeminkote, co se mnou bude? Takový křik nikdo poslouchat nechce,“ naříkala sojka. „ A po sojčím už neumím.“
„Já tě varoval,“ připomenul jí strakapoud.
„Strakapoude,“ napadlo sojku: „ ty máš svoje bubnování. Co kdybys mně přenechal varování. Když spustím svoje „Křach, křach!“ každý hned zpozorní a pátrá, co se děje.“ „Dobře tedy,“ zamyslel se strakapoud. Budu v lese jen bubnovat a ty budeš varovat.“
Od té doby sojka hlídá jako na stráži při kraji lesa a křikem ohlašuje každého vetřelce, který sem vkročí.
Kopcová, Gabriela. Pohádky z hájovny. Třebíč: Akcent, 2003.
Srnčí pohádka
Srnčí máma měla mnoho starostí s malým kolouškem. Musela ho často krmit. Po jídle koloušek odpočíval. Vyhříval se na sluníčku a také potřeboval hodně spát.
Srna ho nemohla všude brát s sebou. Potřebovala jít na pastvu až na louku. Chodila se napít až do lesa k potůčku.
Schovala tedy kolouška na stráni u rozkvetlého šípkového keře. Tam v pelíšku se mohl vyhřívat na sluníčku, mohl tam spát. Jenže i tak srnčí máma chtěla, aby kolouška někdo hlídal, když bude pryč. Ale kdo? Požádala tedy šípkový keř, aby na kolouška dával pozor.
„Budu ho hlídat. Sám však na to nestačím. Moje větve nejsou tak husté, aby kolouška úplně schovaly.
A na větvích mám trny, které píchají,“ omlouval se keř.
Byla to pravda. Větve šípku kolouška zakrývaly jen málo, aby srnčí děťátko nepopíchaly.
Srna požádala tedy trávu na stráni, aby ta kolouška schovala. Tráva byla hodně vysoká už tehdy, když se koloušek narodil. Nyní byla i plná květů. Na stráni kvetly pampelišky, pomněnky. Nejvíc bylo všude bílých kopretin. Tráva se jen vlnila, a co mohla, slíbila:
„Větře, buď tak hodný, pohlídej mého kolouška. Nefoukej tolik!“ prosila dál srnčí máma.
„Pohlídám tvého kolouška, ale občas silně foukat musím. Je potřeba zahánět deštivé mraky, aby sluníčko hřálo tvého kolouška,“ řekl jí na to vítr.
„Budu se snažit, abych kolouška schovala. Sama však na to nestačím. Vítr do mě zafouká, celou mě rozfouká. Kolouška je pak vidět.“
Nu ano, na sluníčko srnčí máma spoléhala. Ještě tedy požádala: „Sluníčko, pohlídáš mého kolouška, až se půjdu napást na louku a napít k potoku do lesa?“
„Já?“ podivilo se sluníčko. „Vždyť jsem tak vysoko. Jak bych mohlo hlídat tvého kolouška? Nestačí ti, když ho zahřívám?“ zlobilo se tak trochu sluníčko.
„Vlastně počkej,“ náhle se zaradovalo, „už vím, jak to uděláme. Dívej se!“ A slunce na srst kolouška na
kreslilo bílé tečky. Nebyly to ale obyčejné tečky. Vypadaly jako kopretiny na louce.
„To je ono!“ zaradovala se srnčí máma.
Koloušek, podobný kopretinám, nyní nebyl vůbec vidět v trávě pod šípkovým keřem. Šípkové větve ho chránily. Vysoká tráva ho schovala. A i když vítr do trávy zafoukal, jako by všude kolem dokola jen kopretiny rozhoupal.
Srnčí máma se už nebála nechat kolouška samotného. Spal spokojeně v pelíšku. Sluníčko svítilo a v trávě to jen jiskřilo.
Kopcová, Gabriela. Pohádky z hájovny. Třebíč: Akcent, 2003.
Zaječí pohádka
Na palouku v lese se schovával zajíček. Nebyl úplně malinký. Už trochu povyrostl. Maminka ho poslala poprvé samotného na pastvu.
„Jen běž! Máš všechno, co se na zajíce patří a sluší,“ řekla mu. „A dávej na sebe pozor! Pamatuješ si všechno, co jsem tě učila?“ volala na něho.
Zajíček přikývl. Pamatoval si hlavně to, že má dojít až na konec palouku. Tam rostlo nejlepší zaječí zelí.
Zajíček věděl, že zaječí zelí vypadá spíš jako jetýlek, kvete bíle a je šťavnatě kyselé. Zamířil tím směrem. Radoval se, že má všechno, co se na zajíce sluší a patří. Měl kožíšek dohněda, velké hnědé oči, dlouhé uši a dlouhé nohy. Uměl od narození rychle běhat. Všechno po zaječím dobře uměl, ale přesto se mu na pastvu samotnému nechtělo. Měl totiž jednu velkou starost. Zapomněl, jak se vlastně zajíc bojí. Ano, bylo to opravdu tak.
„Jak se mám po zaječím bát?“ přemýšlel. Nedošel ještě doprostřed palouku a ozvalo se za ním hrozné dupání. Ani se neohlédl, kdo za ním jde. Vyskočil a pelášil pryč. Nevěděl, kam utíká. Hop a hop, kličkoval sem a tam. Neznámý hlas však za ním volal:
„Hej, mě se nemusíš bát. Já jsem ježek. Přede mnou nemusíš utíkat! “
„Ježek? “ Zajíc se zastavil a opatrně se oklikou vracel zpátky. „Jsi to opravdu ty? “ přesvědčil se ještě jednou. Teprve pak se zeptal: „Ježku, umíš se bát? “ vyzvídal na něm.
„To víš, že umím. “
„A jak se umíš bát?“ byl zajíček zvědavý. „Já se schovám do klubíčka. Takhle!“ předvedl mu ježek.
„Hmmm, to není nic pro mě! Takhle se zajíc bát nemůže!" To věděl určitě.
Rozloučil se s ježkem a vydal se na pastvu. Přes palouk tekl potůček. Zajíček ho přeskočil. To uměl. Vůbec se nenamočil. Něco však v jeho blízkosti žbluňklo do vody. Ani se neohlédl a upaloval pryč.
„Hej, já jsem žába. Počkej, mě se nemusíš bát,“ ozval se za ním hlas.
„Ty jsi žába?“ zajíček se zastavil a ohlédl. „A umíš se bát?“ zeptal se jí.
„To víš, že to umím. Když se bojím, schovám se do vody! Takhle!“ Žába se ponořila a zmizela pod hladinou.
„Hmmm, to není nic pro mě!“ poznal zajíček. A hopkal dál.
Dával si pozor, ale zase se před ním něco pohnulo. Uskočil stranou. Už se málem dal do běhu.
„Počkej, zajíčku, přede mnou nemusíš utíkat. Já jsem hlemýžď,“ ozvalo se blízko.
Zajíček se zase ptal: „Co děláš hlemýždi, když se bojíš?“
„Já se celý schovám do domečku. Koukni!“ Hlemýžď se stáhl do ulity.
„To také není nic pro mě.“ Tohle zajíček věděl zcela určitě. Rozloučil se s hlemýžděm.
Na pastvu, kde bylo zaječí zelí, však nedošel.
Vrátil se k mamince. Přiběhl k ní celý udýchaný. „Nemohu jít sám na pastvu. Neumím se po zaječím bát,“ bědoval. Ježek, když se bojí, stočí se do klubíčka, žába zmizí ve vodě, hlemýžď se schová do domečku. A co já? Já jsem vždycky jen povyskočil a utíkal,“ svěřoval se.
„Ale to je ono. My, zajíci, při každé příležitosti utíkáme,“ připomněla mu maminka. „A když se vylekáme, utíkáme nejvíc! Běžíme, kličkujeme, vracíme se, děláme hop a skok. To je po zaječím se bát. Máš správné zaječí srdce,“ povzbudila ho maminka.
„Mám správné zaječí srdce?“ divil se zajíček. „To budu vždycky jen utíkat, když se polekám?“
„Vždycky ne. Nebudeš jen vylekaný zajíc. Nemusíš při každém zašustění, zapraskání hned vystrašeně prchat,“ řekla. A poradila mu: „Místo velkého utíkání se umíme i přikrčit pevně k zemi. Nikdo nás neuvidí. Samozřejmě uši sklopit. A pak nezbude nic jiného než čekat. Zjistíme, kdo a co to vedle nás dupe, praská, šustí. Málokdo to ví, ale zajíc je i hodně statečný. Umí utíkat jako nikdo jiný a umí také do poslední chvíle čekat jako nikdo jiný.“
Zajíček se znovu vydal na pastvu. Už tolik neutíkal. Přikrčil se v prohlubni. Nebylo ho vůbec vidět. Mohlo to kolem něho dupat, šustit, praskat. A on nic, i když šel kolem něho myslivec. Ten na něho skoro šlápl. Zajíček až na poslední chvíli vyrazil z úkrytu.
„Ty ale umíš vzít do zaječích,“ podivil se myslivec.
Zajíček mu brzy zmizel z dohledu.
Pelášil a kličkoval přes celý palouk. Zastavil se v pravý čas. Kolem něho bylo samé zaječí zelí. Ochutnal ho. Zdálo se mu nejsladší na světě, i když zaječí zelí je kysele šťavnaté. „Mám správné zaječí srdce,“ říkal si pak cestou domů.
„No vidíš, nejsi žádný vylekaný zajíček. Je z tebe zkušený zajíc,“ chválila ho doma maminka.
Kopcová, Gabriela. Pohádky z hájovny. Třebíč: Akcent, 2003.
Strašné ptáče, Vitalij Bianki
Náměty a inspuirace pro práce s textem )bude doplněno)
Strašné ptáče
Vitalij Bianki
Útlí slabí konipasi vyseděli v hnízdě šest drobných holých ptáčátek. Pět z nich vypadalo krásně, šesté bylo jakési hrubé, žilnaté s velkou hlavou a očima. Zobák mělo neustále dokořán otevřený – hotová propast!
První den leželo v hnízdě klidně. Když konipasi přiletěli s potravou, namáhavě zvedlo hlavu, slabě zapištělo a otevřelo zobák – krmte mě!
Příštího dne, když rodiče ještě za jitřního chladu odletěli za potravou, začalo se podivné ptáče hýbat. Spustilo hlavu, opřelo se jí o spodek hnízda, široce se rozkročilo a začalo couvat. Zadečkem narazilo na jednoho malého bratříčka. Zasunulo se pod něj, křivá holá křidélka zahnulo dozadu, objalo jimi ptáčátko, stisklo ho jako do kleští a s mládětem na zádech se začalo tlačit zadečkem blíž a blíž k okraji hnízda. Maličký, slepý bratříček sebou házel v jamce na konci jeho zad jako ve lžíci. Podivné ptáče se celé vypjalo, vyhodilo prudce zadečkem - a maličký letěl z hnízda do strže na břehu říčky.
Ukrutník div že při tom strašném díle nevypadl z hnízda. Svalil se zpátky a vysílený ležel skoro čtvrt hodiny.
Přiletěli rodiče. Velké ptáče zvedlo těžkou slepou hlavu, jako by se nic nestalo, rozevřelo zobák a zapípalo: „Krmte mě!“
Najedlo se, odpočinulo – a začalo své nedobré dílo znova.
Za pět dní, když prokouklo, uvidělo, že leží v hnízdě samo. Všech pět malých konipásků bylo pryč. Dvanáctého dne po narození se konečně pokrylo peřím. Nebylo pochyb, konipasi měli v hnízdě podvržené mládě – kukačku.
Kukačka pištěla tak žalostně, hlasem tak podobným hlásku jejich vlastních dětí a tak žádostivě třásla křidélky, že dobráčci něžní konipásci žalostnému hlasy neodolali, a když poznali, že to není jejich vlastní mládě, krmili ji dál. Neměli srdce nechat mládě zahynout hladem.
Ve shonu za potravou pro velkého nenasytu se nestačili dosyta najíst, sami pak žili napolo o hladu. Od slunka východu do slunce západu nosili kukačce tučné housenky a nořili celé hlavičky do jejího širokého zobáku. K podzimu mládě konečně vykrmili. Kukačka roztáhla křídla, vyletěla z hnízda, ani se neotočila a odletěla pryč.
Bianki Vitalij. Lesní noviny. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.
Vzdychavá pohádka, Daisy Mrázková
Vzdychavá pohádka
(První malá pohádka pro muchomůrku)
ACH, kdybych já vrba měla zelenější vlasy,
ACH ACH, nebo kdyby byly alespoň delší,
OCH, aby dosáhly až do tůně,
OCH, OCH, abych si je mohla namočit,
OU OU, abych vypadala, jako že pláču,
OU JOU JOU, ale takhle jsou docela suché,
OJOJOJOJ, a to se nedá napravit,
AJAJAJ, leda až bude pršet,
Ó JEJEJEJEJ, a už tak dlouho nepršelo,
JAUVEJAUVEJ, a jistě ještě dlouho pršet nebude,
OCH OCH OCH, vždyť já takhle vypadám,
Ó JE, jako bych nebyla dost smutná,
OU OU OU OU OU OU OU OU OU!
Mrázková, Daisy. Neplač, muchomůrko. Praha: Albatros, 1969.
Ťukavá pohádka, Daisy Mrázková
Ťukavá pohádka
(Druhá malá pohádka pro muchomůrku)
ŤUK! udělal jednou kůrovec na kůru.
- Smím jít dál?
- Radši nechoď, řekla kůra.
Ale kůrovec šel dál a zařídil se pod kůrou jako doma.
Strom uschl.
ŤUK ŤUK! zaťukal myslivec na suchý strom. Tak se mi zdá, že tady máme kůrovce!
A ŤUK ŤUK ŤUK! udělal ten myslivec na dveře hájovny. Pošlete mi dřevaře pokácet ten strom!
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK! udělali dřevaři sekerou, a strom se složil s velkým ťuknutím.
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK! ťukal tesař, když z toho dřeva tesal pěkné dveře.
A co se s těmi dveřmi dalo dělat jiného než pořád na ně ťukat: ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK! Je někdo doma?
ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK ŤUK!
Mrázková, Daisy. Neplač, muchomůrko. Praha: Albatros, 1969.
Šplounavá pohádka, Daisy Mrázková
Šplounavá pohádka
(Čtvrtá malá pohádka pro muchomůrku)
V potoce mezi kameny a mechem bylo místo, kde se voda tuze ráda točila. Šplounal tam malý vodopádek.
- Ty se něco našplounáš, zlobil se jezevec, který se špatně vyspal.
- Nemůžeš být zticha?
- A co já bych? ohradil se vodopádek. – Co já bych si nezašplounal? Práci mám všechnu hotovou.
Odnášel jsem suché listí celou noc a celý den, dětičkám jsem koupal nohy, nechtěly z mé vody ven, papírovou loď jsem plavil, vůbec jsem se nezastavil, všechny mlýnky měly spěch, teď chci šplounat, tak mě nech. Přenášel jsem písek po dně, napájel jsem v noci zvěř, kamínky jsem ohlazoval, to je těžké, to mi věř, zavlažil jsem cestou louku, dal se nabrat do klobouku, podemlel jsem jeden břeh, teď chci šplounat, tak mě nech! Dřevařům jsem umyl ruce, dívkám dělal zrcátko, spadla do mne jedna včela, pustil jsem ji zakrátko, a když přišlo hejno kluků, nad raky jsem držel ruku, schoval jsem je v kořenech, teď chci šplounat, tak mě nech!
- To je řečí, to je řečí, vrtěl hlavou jezevec a honem ubíhal dál do lesa, aby už nemusel poslouchat.
Mrázková, Daisy. Neplač, muchomůrko. Praha: Albatros, 1969.
O lišce, Eduard Petiška
O lišce
Jednou v zimě potkala liška na kraji lesa vránu. Seděla na větvi stromu. Někde ukradla kus masa a chystala se, že maso sní.
„Ach, ubohá vráno," litovala liška vránu, „musíš se živit takovým bídným kouskem masa. Tak krásný pták jako ty by přece mohl také krásně zpívat. A kdybys krásně zpívala, lidé by ti sami nosili k jídlu lepší věci, než je tenhle kousek bídného masa."
„Což o to, já bych zpívala," zakrákala vrána, „ale když zpívat neumím."
„To je docela lehké," řekla liška, „hlas máte vy vrány dost silný. Naučím tě zpívat za chviličku, ale musíš mě ve všem poslechnout."
Vrána by byla tuze ráda zpívala a ještě raději by byla od lidí dostávala za svůj zpěv dárky. Proto řekla:
„Ráda tě, kmotřičko liško, poslechnu, ráda, jen když niť naučíš zpívat."
„Nejdřív zahoď maso," řekla chytrá liška, „zdá se mi, že je nějaké špatné. Až tě naučím zpívat, budeš mít jídla, co budeš chtít."
Vrána shodila maso do sněhu.
Liška řekla:
„A teď otevři zobák, co můžeš nejvíc. V tom je celé umění. Kdybyste vy vrány otvíraly zobáky co nejvíc jako slavíci, zpívaly byste jako oni."
Vrána otevřela zobák, jak uměla nejvíc, a zazpívala: „Krá, krá." Nezdálo se jí, že by krákala lépe než předtím. Ale liška se tvářila, jako by nezpívala vrána, ale slavík.
„Ach vráno," lichotila chytrá liška vráně, „to je krása. Zpíváš teď nejkrásněji ze všech ptáků. Leť do vsi a zazpívej tam. Uvidíš, co dárků dostaneš."
Hloupá vrána lišce uvěřila a pyšně odlétla, aby lidem ve vsi ukázala, jak krásně dovede zpívat. Jakmile vrána odletěla, liška snědla maso a náramně si libovala.
Vrána přiletěla do vesnice, sedla si u chalupy na větev jabloně, otevřela zobák, jak nejvíce uměla, a začala krákat, až uši zaléhaly.
Na dvoře si hrál takový chlapec. Když vránu uslyšel krákat, běžel na zahradu.
„Už sem běží lidé," myslila si vrána, „jdou si mne poslechnout, pochválit a něco mi dají."
Ale chlapec si řekl: to je nějaká hladová vrána, že tolik kráká. Ulomil kus chleba, který právě jedl, a hodil jej vráně. Vrána chléb snědla a rychle letěla do lesa, aby lišce řekla, jak ve vsi pochodila.
„Liško, liško," krákala už z dálky na lišku, „dobře jsi mě naučila zpívat. Jen jsem přiletěla do vsi a začala zpívat, už přiběhl člověk a přinesl mi jídlo. Hezky jsem se poměla."
Liška kroutila hlavou, nemohla tomu uvěřit.
„Ale ano," krákala vrána, „zpívat je lehká věc. Jenom je třeba hodně otvírat zobák. Teď už nemám strach, jak zimu přežiji. Když budu mít hlad, odletím do vsi, zazpívám a dobře se najím."
Když vrána odletěla, řekla si liška:
„Vrána jistě nelže. Zpívala lidem ve vsi a dostala najíst. Lidé jsou dost divní, aby vránu krmili za její krákání. Slyšela jsem v létě, jak říkala Helenka z hájovny, že slavík je sladký pták. Počíhala jsem si na slavíka a snědla jsem ho. Vůbec nebyl sladký. Když se lidem líbí vraní zpěv, proč by se jim nelíbilo i moje zpívaní.“
A liška zkoušela zpívat. Otvírala přitom tlamu dokořán.
„Pěkné to zrovna není," povídala si, „je to jen takové kňučení, ale lepší než vraní krákorání to je. Aspoň držím notu. Půjdu do vsi a zkusím štěstí."
Rozběhla se liška do vsi a na první zahrádce se dala do zpěvu.
Jak ji v chalupě kmotříček uslyšel prozpěvovat, poslal na ni psy.
Jen tak tak, že se liška před psy zachránila.
Petiška, Eduard. Pohádkový dědeček.Praha: Československý spisovatel.1980.
O jiné lišce, Eduard Petiška
O jiné lišce
Jednou v zimě potkala liška na kraji lesa vránu. Seděla na větvi stromu. Někde ukradla kus masa a chystala se, že maso sní.
„Ach, ubohá vráno," litovala liška vránu, „musíš se živit takovým bídným kouskem masa. Tak krásný pták jako ty by přece mohl také krásně zpívat. A kdybys krásně zpívala, lidé by ti sami nosili k jídlu lepší věci, než je tenhle kousek bídného masa."
„Což o to, já bych zpívala," zakrákala vrána, „ale když zpívat neumím."
„To je docela lehké," řekla liška, „hlas máte vy vrány dost silný. Naučím tě zpívat za chviličku, ale musíš mě ve všem poslechnout."
Vrána by byla tuze ráda zpívala, a ještě raději by byla od lidí dostávala za svůj zpěv dárky. Proto řekla:
„Ráda tě, kmotřičko liško, poslechnu, ráda, jen když niť naučíš zpívat."
„Nejdřív zahoď maso," řekla chytrá liška, „zdá se mi, že je nějaké špatné. Až tě naučím zpívat, budeš mít jídla, co budeš chtít."
Vrána shodila maso do sněhu.
Liška řekla:
„A teď otevři zobák, co můžeš nejvíc. V tom je celé umění. Kdybyste vy vrány otvíraly zobáky co nejvíc jako slavíci, zpívaly byste jako oni."
Vrána otevřela zobák, jak uměla nejvíc, a zazpívala: „Krá, krá." Nezdálo se jí, že by krákala lépe než předtím. Ale liška se tvářila, jako by nezpívala vrána, ale slavík.
„Ach vráno," lichotila chytrá liška vráně, „to je krása. Zpíváš teď nejkrásněji ze všech ptáků. Leť do vsi a zazpívej tam. Uvidíš, co dárků dostaneš."
Hloupá vrána lišce uvěřila a pyšně odlétla, aby lidem ve vsi ukázala, jak krásně dovede zpívat. Jakmile vrána odletěla, liška snědla maso a náramně si libovala.
Vrána přiletěla do vesnice, sedla si u chalupy na větev jabloně, otevřela zobák, jak nejvíce uměla, a začala krákat, až uši zaléhaly.
Na dvoře si hrál takový chlapec. Když vránu uslyšel krákat, běžel na zahradu.
„Už sem běží lidé," myslila si vrána, „jdou si mne poslechnout, pochválit a něco mi dají."
Ale chlapec si řekl: to je nějaká hladová vrána, že tolik kráká. Ulomil kus chleba, který právě jedl, a hodil jej vráně. Vrána chléb snědla a rychle letěla do lesa, aby lišce řekla, jak ve vsi pochodila.
„Liško, liško," krákala už z dálky na lišku, „dobře jsi mě naučila zpívat. Jen jsem přiletěla do vsi a začala zpívat, už přiběhl člověk a přinesl mi jídlo. Hezky jsem se poměla."
Liška kroutila hlavou, nemohla tomu uvěřit.
„Ale ano," krákala vrána, „zpívat je lehká věc. Jenom je třeba hodně otvírat zobák. Teď už nemám strach, jak zimu přežiji. Když budu mít hlad, odletím do vsi, zazpívám a dobře se najím."
Když vrána odletěla, řekla si liška:
„Vrána jistě nelže. Zpívala lidem ve vsi a dostala najíst. Lidé jsou dost divní, aby vránu krmili za její krákání. Slyšela jsem v létě, jak říkala Helenka z hájovny, že slavík je sladký pták. Počíhala jsem si na slavíka a snědla jsem ho. Vůbec nebyl sladký. Když se lidem líbí vraní zpěv, proč by se jim nelíbilo i moje zpívaní.“
A liška zkoušela zpívat. Otvírala přitom tlamu dokořán.
„Pěkné to zrovna není," povídala si, „je to jen takové kňučení, ale lepší než vraní krákorání to je. Aspoň držím notu. Půjdu do vsi a zkusím štěstí."
Rozběhla se liška do vsi a na první zahrádce se dala do zpěvu.
Jak ji v chalupě kmotříček uslyšel prozpěvovat, poslal na ni psy.
Jen tak tak, že se liška před psy zachránila.
Petiška, Eduard. Pohádkový dědeček. Praha: Československý spisovatel, 1980.
Král stromů, Lenka Ničková
Náměty a inspirace pro práci s textem (bude doplněno)
Král stromů
Ničková Lenka
Před dávnými časy byl dub malý zakrslý stromek. Ostatní stromy se nad ním pyšně vypínaly, natahovaly větve k nebi a natřásaly se na slunci. Koho by napadlo, že se jednou všechno změní, že se jednou dub stane jejich králem? A přece k tomu došlo a seběhlo se to takhle:
Do lesa, kde neduživý doubek rostl, vstoupily uprostřed léta tři čarodějky. Vzduch sálal horkem a ženy unavené dlouhou poutí s úlevou usedly do měkkého mechu, zapřely hlavy o mohutný kmen a usnuly. Sněním je provázelo tiché šumění listí, to jak si stromy mezi sebou povídaly.
„Tyhle ženy znají mnohé čáry," řekl javor.
„A my jim poskytujeme chladivý stín," doplnil buk.
„Proto by nám na oplátku měly prospět ony...," pokračoval javor. „Měly by nás ochránit svými kouzly před nástrahami, které na nás čekají. Před hrozbou, kterou pro nás znamenají dřevorubecké sekyry, houby, které ničí naši kůru, a brouci ohryzávající naše těla."
Tak stromy mezi sebou rozprávěly, jen malý dub mlčel. Netroufal si zasáhnout starším a moudřejším do hovoru. Když se čarodějky probudily, sklonil k nim javor své listoví a řekl:
„Vzácné dámy, naše větve střežily váš spánek, rozprostíraly nad vámi svůj stín. Nemohly byste na oplátku vy udělat něco pro nás?"
„S radostí," řekla nejstarší čarodějka. „ Řekněte, co si přejete - pamatujte však, že jednou vyslovené přání už nikdy nebudete moci vzíti zpět." Stromy souhlasily. Jako první zašuměl javor: „Chtěl bych být nejbohatším stromem na zemi. Chtěl bych mít kmen i listy ze zlata."
„Staň se!" kývla čarodějka. Javor se v tu chvíli obarvil, jako by byl zlatem oděný.
„Já,“ nechal se slyšet buk: „bych se chtěl stát nejkrásnějším stromem na zemi! Chci mít kmen i listy z průzračného křišťálu. Chci zářit a cinkat ve větru."
„Staň se, jak si přeješ!" řekla čarodějka a i buk se proměnil nádherný křišťálově prlzračný strom. Pak se stará žena sklonila k malému doubku: „A co ty, maličký? Jaké ty máš přání?"
„Žádné, vzácná paní. Vyrostl jsem jako dub a takovým chci i zůstat."
„Když si přeješ, bude tomu tak," usmála se čarodějka. Ostatní stromy se daly do smíchu:
„Jak je ten malý hloupý!"
Kouzelnice jak přišly, tak zmizely. Netrvalo dlouho a přenádherný háv javoru a buku přivábil lidi. Každý si chtěl vzít kousek zlata, každý chtěl kousek křišťálu. Z touhy po bohatství lidé mocné kmeny vyvrátily a obrali je o všechnu krásu. Marně stromy volaly čarodějky, marně prosily, aby svá kouzla zrušily. Pozdě. Jediný, kdo uniknul pohromě, byl malý doubek. O obyčejný stromek nikdo nestál, obyčejného stromku si nikdo nevšimnul.
Nad doubkem se otevřelo nebe. Teď měl slunce a zemi jen pro sebe a začal zvesela růst. Kmen se mu rozšiřoval, větve sílily, koruna poskytovala ochranu zvěři a ptákům, v jeho stínu sedávali poutníci. Za čas se stal nejmohutnějším stromem v kraji. Vzdoroval mrazu i suchu, lijákům i větrům. Netoužil po bohatství, kráse ani slávě, zůstal tím, čím byl. Snad právě proto ho druzí vyvýšily. Od těch dob, jsou duby králi mezi stromy.
Vrbová pohádka, Hanka Křížková
Náměty a inspirace pro práci s textem (bude doplněno)
Vrbová pohádka
Hanka Křížková
Frantík nebyl jako jiné děti. Neběhal za míčem, nehrál špačka, ani se nepral s holkama. Chodil Na Dvorské k potůčku, sedával na větvi vrby, díval se na rybky v tůňce nebo pozoroval raky, jak se těžkopádně sunou proti proudu. Nejraději se ale díval na nové proutky vrb, které podél potůčku zasázel. Rostly jako z vody. Kořínky si smáčely v potoce, a tak není divu, že se měly k světu a vesele se zelenaly. A že je Frantík sázel s láskou, lístky vrb se na něho smály jako panenky.
Po čase vrby vyrostly, vyrostl i Frantík a jak to tehdy bývalo zvykem, odešel do světa na vyučenou. Uplynulo hodně vody v potoce, než se Franta ze světa vrátil. Jeho první kroky vedly Na Dvorské. Už z dálky viděl, jak krásné vrby z jeho zasazených proutků vyrostly. Štíhlé dlouhé větvičky se leskly na slunci jak vlasy rusalek a ve větru vlály, jako by tančily. Ulomil jednu, dal si ji do klopy a doma vložil do vázičky u postele. Tu noc se mu zdál zvláštní sen. Vrbová větvička se proměnila ve vílu, tančila mezi vrbami, běhala po vlnkách a na Frantu se mile smála. Dotykem probouzela další vrbové víly, takže za chvíli bylo Na Dvorských víl, že bys je sotva spočítal. Abyste věděli, to je tak. Když někdo zasadí s láskou vrbový proutek, osvobodí jednu vílu a ta pak může v noci při měsíčku tančit až do rána. Před svítáním vílí tance ustaly. „Neodcházej“, volal František na poslední z nich,“ Zůstaň tu se mnou! „Nemůžu,“ odpověděla víla, „leda že bys vyhledal nejstarší smuteční vrbu a zrušil kouzlo, kterým jsem zakletá.“ Víla zmizela. Franta se posadil na posteli a zadíval se na větvičku ve váze. Jeden lístek ležel na jeho polštáři. „Najdu ji“ ,rozhodl. „Najdu nejstarší smuteční vrbu a vysvobodím vrbovou vílu.“ Ale kam jít? Kterým směrem se vydat? Něco mu říkalo: „ Jdi, kam tě nohy povedou.“ A tak šel. Prošel pod Besídkou, minul Polívkův lom, přešel Slovanskou Lhotu, a pak dál a dál kolem potoka až k Vltavě. Celý utrmácený se svalil na břehu. Ani si nevšimnul, že sedí pod stromem, který své dlouhé štíhlé větve sklání až k zemi a který vypadá jako žena ve smutečním závoji. „Našel jsi, co jsi hledal,“ promluvil strom. „Jsem nejstarší smuteční vrba. Vím, proč jsi přišel., Propustím tvoji vílu a zruším kouzlo, kterým je zakletá, ale musíš mi splnit jedno přání. Vyřežeš vrbovou píšťalku, která bude mít tak tenký hlásek, že až na ni zapískáš, slétnou se ptáci z celého okolí. Když to do tří dnů nedokážeš, proměníš se ve smuteční vrbu.“ Franta chvíli váhal, ale ne dlouho. Vytáhl z kapsy nožík a pustil se do práce. Jako kluk nadělal píšťalek nepočítaně, všechny ale byly tlusté a hrubé a pískaly hlasitě, až uši zaléhaly. Tenké píšťalky nešly otloukal, lámaly se, nepískaly. Franta seděl na břehu řeky, kolem něj píšťalek jak naseto, žádná z nich ale nepískala tak tence, aby přivábila jediného ptáčka. Nad řekou vyšel měsíc. františek ho pozoroval, jak stoupá nad řekou, když v dostal nápad. Uříznul tenký proutek a začal si prozpěvovat. Zpíval, když píšťalku otloukal, zpíval když .....a nepřestal, dokud nezasunul.... Vložil ji do pusy a opatrně zapískal. píš´talka zapískala tak tence, že to sotva jeho uši zaslechly. V tom se začali slétat všichni podvečerní ptáčci, co jich bylo kolem: slavíci a ....i sova s tichým houkáním zalétla na vysokou olši u řeky, podívat se, kdo to tak krásně zpívá.
„Děkuji ti, Františku, „ozval se hlas za jeho zády. Stála tam dívka s vlasy zlatými jak rusalka a očima modrýma jak voda v tůňce Dvorského potoka.
Jak myška vařila kašičku, Jindřich Balík
Jak myška vařila kašičku
Vařila myška kasičku na železném rendlíčku Vařila, vařila, práce se jí dařila, ale když měla kaši hotovou, nedala ani tomu, ani tomu – nedala nikomu. Tam, co rostla bedla, do trávy si sedla, všechnu kaši snědla.
Snědla ji všechnu, do poslední kapičky, aby ji nikdo nemohl ochutnat. Ani motýl, který právě poletoval nad pasekou, ani vítr, který právě běhal po louce. Nenabídla ani slunci, které se koulelo nebem.
Snědla kaši do poslední kapičky, pečlivě si očistila nosánek i tlapičky – ale ouha! Najednou ji bolí bříško. Dloube v něm a kručí, vrčí v něm a bručí. Vrtá, tlačí, píchá...
Myška sotva dýchá.
Chodí smutně mezi poli, bříško pořád, pořád bolí.
Uviděla motýla, který právě poletoval nad pasekou. „Motýle! Motýlku! Proč mě bolí bříško?“ zavolala.
„Řeknu ti to, myško. To máš od své lakoty, nechtěl bych být jako ty,“ zamračil se motýl.
Myška se zastyděla a honem utíkala pryč. Uviděla vítr, který právě pobíhal po louce. „Větře! Větříčku! Proč mě bolí bříško?“
„Řeknu ti to, myško. Moc se nacpat dobré není, leda – leda pro bolení. Kdo co chce, ať to má. Tys byla lakomá,“ zamračil se vítr.
Myška se zastyděla a honem utíkala pryč. Uviděla slunce, které se právě koulelo nebem.
„Slunce! Sluníčko! Proč mě bolí bříško? Proč?“
„Řeknu ti to, myško. To se pozná celkem snadno, všechnu kaši snědlas na dno a té kaše bylo moc. Nežebrej teď o pomoc. Bylo tuze toho jídla. Pročpak jsi nám nenabídla? Dá snad kaše velkou práci? Lakota se nevyplácí, pro ni každý lakomec přátele své brzo ztrácí, to je přece známá věc,“ řeklo slunce nakonec.
Myška se zastyděla, ale nikam už neutíkala. Věděla, že před sluníčkem neuteče. Že by si ji stejně všude našlo. A tak si sedla do trávy a ptala se sama sebe:
„Byla jsem lakomá?“
A sama si odpověděla: „Byla. Ale už nebudu. Nebudu a nebudu. Proč si dělat ostudu?“
A nebyla už lakomá. Pokaždé když uvařila kaši, dala ochutnat každému, kdo byl nablízku. Ať to byl motýl, který právě poletoval nad pasekou, ať to byl vítr, který právě pobíhal po louce. Ať to bylo slunce, které se právě koulelo nebem. Ať to byl mravenec, žába a žížala. Krtek a zajíc nebo ježek a vrabčák. Anebo mlsný brouk.
Všichni kaši chválili, všichni si ji pochvalovali a myška byla široko daleko známá jako nejlepší kuchařka.
Teď je chvíle vhodná, říct, že byla hodná. Přátel měla, kolik chtěla.
A ještě jednu velkou výhodu to pro ni mělo. Bříško už ji nikdy nebolelo.
Balík, Jindřich. Pohádky z kouzelné hromádky. Alpres s.r.o, 2 000.