Bára byla sirotek. Podle tehdejšího práva patřila vrchnosti, žádné dobro ji z toho ale neplynulo. Sama o sebe se postarat musela, sama sobě peníze na živobytí vydělat, a tak již odmala pracovala v zámecké kuchyni. Od zlé a nepřející kuchařky tu dívčina vlídného slova nezaslechla, jen nadávky a bití. Přes všechny útrapy z ní vyrostla krásná dívka. Netrvalo dlouho a všiml si jí kuchařčin syn. Točil se kolem kuchyně, až to začalo být kuchařce divné a pramálo se zamlouvat. Myšlenky v hlavě zlé počala spřádat,  jak by pouto mezi dívčinou a synem zpřetrhat mohla.

Jednoho rána  objevil se v kuchyni dráb.  „To je ona. To je ta zlodějka!“ ukázala na Báru kuchařka. Dráb se jen zašklebil, několikrát udeřil děvče důtkami, svázal jí ruce a odvedl na radnici.

„Kam jsi dala zástěru, kterou jsi ukradla paní kuchařce,“ spustil na ní purkmistr. „Nic jsem neukradla, o žádné zástěře nevím,“ bránila se dívka. „Chceš snad tvrdit, že paní zámecká kuchařka lže?!“ obořil se na ni jeden z konšelů. Mlčela, jen její oči ustrašeně bloudily z jednoho muže na druhého. Pohledy jejich nevěstily nic dobrého, jen zlobu a opovržení. „Nejsi jen zlodějka, ale i lhářka, “ přisadil si další konšel. Mlčky a s hlavou skloněnou vyslechla rozsudek. Na šibenici. Když jí odváděli, jen tiše plačíc opakovala: „Nejsem zlodějka, nejsem zlodějka.“

Když jí na Polský vrch vedli, šla jako ve snách. Nevnímala okolí, cestu, šibenici ani kata. Když jí k popravě chystali, uviděla člověka, jak mladé dva javory nese,  motyku a lopatu. Pohled na něj Báru probudil. „ Vím, jak vám dokážu svou nevinu,“ zvolala: „nechte mě zasadit jeden z těch stromků.“ Konšelé se tázavě otočili na purkmistra. Ten po malém zaváhání přikývl. Bára vzala motyku a k údivu všech zasadila stromek větvemi do země a kořeny vzhůru. Pak se obrátila na konšely: „Když se na těch kořenech zazelenají listy, dokáží mou nevinu.“ Jen se jí ale vysmáli a kat ukončil její mladý život.

Přešla zima a přišlo jaro. Větve stromů se začaly obalovat lístky. Nejinak tomu bylo s javorem u šibenice. Na jeho kořenech vyrašily pupeny. Zpráva se šířila městem jak jarní voda: „Bára byla nevinná! Bára byla nevinná!“ A kuchařka? Chřadla na těle i na duši. Denně se chodila k šibenici přesvědčit, zda se stromek zelená. Do roka a do dne ji našli u šibenice mrtvou. Nakonec neušla spravedlivému trestu.
Zatím co obě ženy přikryla kamenitá země, košatý javor na Polském vrchu tam stojí dodnes.

 

Před dávnými časy byl dub malý zakrslý stromek. Ostatní stromy se nad ním pyšně vypínaly, natahovaly větve k nebi a natřásaly se na slunci. Koho by napadlo, že se jednou všechno změní, že se jednou dub stane jejich králem? A přece k tomu došlo a seběhlo se to takhle:

Do lesa, kde neduživý doubek rostl, vstoupily uprostřed léta tři čarodějky. Vzduch sálal horkem a ženy unavené dlouhou poutí s úlevou usedly do měk­kého mechu, zapřely hlavy o mohutný kmen a usnuly. Sněním je provázelo tiché šumění listí, to jak si stromy mezi sebou povídaly.

„Tyhle ženy znají mnohé čáry," řekl javor.

„A my jim poskytujeme chladivý stín," doplnil buk.

„Proto by nám na oplátku měly prospět ony...," pokračoval javor. „Měly by nás ochránit svými kouzly před nástrahami, které na nás čekají. Před hrozbou, kterou pro nás znamenají dřevorubecké sekyry, houby, které ničí naši kůru, a brouci ohryzávající naše těla."

Tak stromy mezi sebou rozprávěly, jen malý dub mlčel. Netroufal si zasáh­nout starším a moudřejším do hovoru. Když se čarodějky probudily, sklonil k nim javor své listoví a řekl:

„Vzácné dámy, naše větve střežily váš spánek, rozprostíraly nad vámi svůj stín. Nemohly byste na oplátku vy udělat něco pro nás?"

„S radostí," řekla nejstarší čarodějka. „ Řekněte, co si přejete - pama­tujte však, že jednou vyslovené přání  už nikdy nebudete moci vzíti zpět." Stromy souhlasily. Jako první zašuměl javor: „Chtěl bych být nejbohatším stromem na zemi. Chtěl bych mít kmen i listy ze zlata."

„Staň se!" kývla čarodějka. Javor se v tu chvíli obarvil, jako by byl zlatem oděný.

„Já,“ nechal se slyšet buk: „bych se chtěl stát nejkrásnějším stromem na zemi! Chci mít kmen i listy z průzračného křišťálu. Chci zářit a cinkat ve větru."

„Staň se, jak si přeješ!" řekla čarodějka a i buk se proměnil nádherný křišťálově prlzračný strom. Pak se stará žena sklonila k malému doubku: „A co ty, maličký? Jaké ty máš přání?"

„Žádné, vzácná paní. Vyrostl jsem jako dub a takovým chci i zůstat."

„Když si přeješ, bude tomu tak," usmála se čarodějka. Ostatní stromy se daly do smíchu:

„Jak je ten malý hloupý!"

Kouzelnice jak přišly, tak zmizely. Netrvalo dlouho a přenádherný háv javoru a buku přivábil lidi. Každý si chtěl vzít kousek zlata, každý chtěl kousek křišťálu. Z touhy po bohatství lidé mocné kmeny vyvrátily a obrali je o všechnu krásu. Marně stromy volaly čarodějky, marně prosily, aby svá kouzla zrušily. Pozdě. Jediný, kdo uniknul pohromě, byl  malý doubek.  O obyčejný stromek nikdo nestál, obyčejného stromku si nikdo nevšimnul.
Nad doubkem se otevřelo nebe. Teď měl slunce a zemi jen pro sebe a začal zvesela růst. Kmen se mu rozšiřoval, větve sílily, koruna poskytovala ochranu zvěři a ptákům, v jeho stínu sedávali poutníci. Za čas se stal nejmohutnějším stromem v kraji. Vzdoroval mrazu i suchu, lijákům i větrům. Netoužil po bohatství, kráse ani slávě, zůstal tím, čím byl. Snad právě proto ho druzí vyvýšily. Od těch dob, jsou duby králi mezi stromy.

Legenda o dubu a ďáblovi
 

Ďábel se jednoho dne vypravil k Bohu s žádostí. „ Pane, ty vládneš všemu na Zemi, já nemám nic. Dej mi část přírody, kterou bych mohl ovládnout. Třeba i jen na krátký čas. “
„Dobrá,“ souhlasil Bůh. „Budeš mít v zimním období vládu nad lesy. Ale jen tam, kde opadá ze stromů listí. Jen nad lesy s holými větvemi. Rozumíš? Na jaře mi zase stromy vrátíš.“
Když se to dozvěděly stromy v lesích, polekaly se. „Bude nám vládnout Zlý! Čeho všeho se můžeme od ďábla nadát ! Obrátily se k nejmocnějšímu a nejmoudřejšímu z nich, k dubu. „Co radíš?„
Dub si dal načas, nežli stromům odpověděl.  „Budu na svých větvích držet suché listí do té doby, než vy obrostete jarními lístky. Lesy tak nebudou nikdy úplně bez listí. Ďábel nad nimi nikdy nezíská moc.“ Jak pravil, tak udělal.
Od té doby zůstávají rok co rok na dubech listy celou zimu. Svůj starý háv stromy odhazují, až když se všude kolem začínají zelenat nové lístečky.

Zlatý bukový list
 

Dávno, tuze dávno tomu, co u dolního děčínského pří­vozu stávala stařičká rybářská chýška. Pravda, byla už na spadnutí, když zadul severák, div divoucí, že ji s se­bou neodnesl, ale rybáři Friedlovi postačovala. Otec Friedl byl člověk moudrý, a proto i skromný, k životu nepotřeboval mnoho. Byl rád, že má kde hlavu složit, a těch pár rybiček, co pochytal, vyměnil vždycky za živobytí — a tak žil pokojně a tiše jako myška.

 Jednou večer, když se už chystal na kutě, zaklepal mu  kdosi na okénko.

 „Kdopak to ke mně v tak pozdní hodinu může jít?"  divil se a vyhlédl ven. Očím však nechtěl věřit, když viděl, že se to před jeho chýškou jenom hemží skřítky: s hlavami svěšenými, na zádech ranečky, v rukách košíky a uzle přešlapovali zimomřivě ve vlhké trávě.

 Rybář vyšel ven:

„Copak se to děje?" ptal se, ale to už byl u něho nejstarší z mužíčků s vlasy jako sníh a s vousy hustými a dlouhými až na zem:

 „Otče Friedle! Převez nás přes Labe! Nechceme to za­darmo, dobře se ti odměníme!"

 „I dejte pokoj s placením! Toť se ví, že vás převezu, a rád, ale cože tak pozdě večer a s těmi ranci, kamará­díčkové moji?" ptal se otec Friedl.

 Tu ho všichni obklopili a ti, co stáli nejblíže, popadli ho zkřehlými tlapkami za ruce a tiskli mu je, až se mu srdce lítostí svíralo.

 „Zle je, otče! Naposled nás vidíš... Navždycky opouš­tíme tento kraj...," promluvil nejstarší a hlas se mu roztřásl: „Lidé se tu zkazili, srdce jim ztvrdla, láska a soucit z nich vymizel, jeden druhému by psí hlavu nasadil. Už si i závidět začali, před lakotníky, hrabivci a zloději si nejsme ani my jistí. Až do nitra matičky země se derou..."

A pak začali vyprávět, jak zrovna včera o půlnoci je zase někdo přepadl, kutiště jim poplenil, odvěké dílo zhatil a drahocennou stříbrnou lampu ukradl: „Naše lampa však nepřinese nikomu štěstí; žádný Špatný čin neudělá nikoho šťastným a Štěstí se nedočká ani kraj, ve kterém žijí lidé nedobří..."

 Beze slova pokýval starý rybář hlavou. Krok mu ztěžkl, když šel odvazovat svou dubovou loďku. Mlčky se díval, jak do ní skřítkové nastupují.

 Zvolna, tesklivě nesly černé vody Labe rybářskou loď­ku k protějšímu břehu. Neslyšně, jedna za druhou vy­lézaly z ní drobné postavičky s uzlíky a ranci, a když loďku opouštěl poslední skřítek, vysypal do ní z kožené zástěrky hromadu suchého listí. Než se otec Friedl na­dál, ztratili se mu všichni v hlubokých stínech lopuší a mišpulových keřů.

 Ponořen do neveselých myšlenek odrazil starý rybář od břehu a teprve uprostřed proudu si povšiml listí, rozházeného po dnu loďky. „Šibalové," usmál se, a pro­tože měl rád pořádek, vzal šustivou hromádku a vhodil ji do řeky. Když za chvíli přivazoval loďku pod chýší, padla mu najednou do očí| oslnivá záře: vycházela z jednoho místa na zádi. Sáhl do loďky a ejhle: v mě­síčním svitu zatřpytil se mu v prstech tuhý bukový list. Otec Friedl zůstal jako opařený: „Ryzí zlato! A všechno odplavila řeka .. Maličko zaotálel, zlatý list v rukách převracel, pak ho zastrčil do kapsy a sedl si na práh. Dlouho se díval na černou hladinu. Zdálo se mu, jako by se ve vlnách kdesi uprostřed proudu pohupoval ještě matný odlesk žlutavé záře — ale na ztracené bohatství už nemyslel. Pořád viděl před sebou zástup nešťastných skalních poutníčků a znovu a znovu slyšel slova nejstaršího z nich:

„Žádný špatný čin neudělá nikoho šťastným ... A štěs­tí se nedočká ani kraj, ve kterém žijí lidé nedobří..." Jako oko v hlavě opatroval rybář Friedl zlatý bukový list, ale nikomu o něm nepověděl. Teprve když cítil, že se blíží jeho poslední hodinka, vzkázal na faru. Prosil jen, aby si farář pospíšil. Ale když duchovní přišel do rybářské chýšky, byl už stařík na onom světě; a stůl, na který přichystal zlatý list, byl dočista prázdný.

 

Zlaté listí,  Dagmar Dvořáková, upraveno