Smíšený les mírného pásma
Jsem smíšený les. Hned zkraje vás musím upozornit, že nemám rád žádné extrémy. Kdo čeká senzace, nedočká se. Žádná čtyřicetistupňová vedra a třeskuté mrazy, vyprahlá strniska a zavodněná údolí. Všeho s mírou. Ano, mír, to je to pravé slovo. Mým domovem je mírné podnebné pásmo. Jsem jako maminčina náruč, ve které je dobře batolátkům.
Všeho je dost. Ne nadbytek, tak akorát, aby se na každého dostalo. Pro srnky a jeleny jsou tu žaludy, pro medvědy včelí med, pro veverky oříšky, pro jezevce lesní plody, pro ptáky semínka, pro slimáky houby
a i šelmy si přijdou na své. Liška, lasička, kuna a někde i vlk a rys.
Smíšené lesy tu byly odpradávna. Ne v té podobě, jako dnes, jiné. V naší české kotlině rostly většinou buky a jedle. Když se praotec Čech prodíral lesními houštinami k hoře Řípu, zakopával o kořeny hlohů a lísek.
A když ještě několik tisíc let předtím lovci mamutů líčili na stáda divokých koní, byly to zase buky, jedle, hlohy a lísky, které jim kryly záda.
Jedle onemocněly. Bohužel. Už to není, co to bývalo. Smíšený les teď u nás tvoří často duby, lípy, javory, habry a jehličnany. V doubravách převažují duby, v podhorských lesích rostou buky, jedle, javory kleny
a jeřáby.
Ještě jsem vám nic neřekl o lesních drahokamech – květinách. Ty to ve smíšených lesích nemají tak jednoduché, jako květiny na loukách. Když se na jaře olistí stromy, dole pod jejich korunami se setmí. To květinám, jak víme, nedělá dobře. Musí vykvést o něco dřív, než se ze stromových pupenů začnou klubat lístky. Některé květinky jsou tak vystrašené, aby to stihly, že raději rozkvetou už na konci zimy. Sotva sejde sníh, v lese je bílo sněženkami. Ty vystřídá v dubnu fialový koberec podléšek a žlutých prvosenek, a pak ještě stihnou vykvést kokoříky. V létě pak kvetou ty bylinky, kterým stín nevadí nebo které si v lese najdou nějakou světlinku. Třezalky, zvonky…
Když už jsme u těch barevných drahokamů, u té ženské parády, tak podzim, přátelé, to je jako by do lesů zlata nasypal. Na lípy zlato žlutavé, na buky zlato rudé a na javory promíchané s červenými rubíny. Do toho si představte zlaté jehličky modřínů, no, hotová pokladnice. Ale, abych nepřeháněl, tohle zlaté opojení netrvá dlouho. To proto, aby to někomu nestouplo do hlavy a neomámila ho pýcha. V podzimních plískanicích listnatý les ztmavne, zhnědne a zešedne. V krajině se objeví fialová.
Něco vám povím, ale nechte si to pro sebe. Ta fialová, přátelé, to je duch lesa. Kdo ji vidí, ví, že všechno má své místo a všechno má svůj čas.
Eva Zirhutová, Mojmír Foral
Lužní les
Jsem lužní les. Vlhký, pološerý, voňavý bahnem a rozloženými zbytky živočichů a rostlin. Vy, lidé, byste možná řekli páchnoucí. Nebudu vám to vymlouvat. Stačí si poslechnout vaše pohádky, ve kterých mě líčíte jako les čarodějný, který láká modrými světélky lidi do bažin a tůní. Neberu vám to. Moje bahno je skutečně modrozelené a moje rostliny a živočichové čarodějní. Alespoň podle jména. Čarovník, netýkavka, svída krvavá, černý čáp.
Stromy mého lesa, vrby a olše, to je zázrak sám. To musí uznat každý. Kořeny mají ponořeny v bahnitých vodách a než voda opadne, což někdy trvá i šest měsíců, nemohou dýchat. Přesto se neudusí. Vymyslely trik, jak na dlouhé zavodnění vyzrát. Nechají si narůst nadzemní kořeny. No řekněte. Které jiné stromy tohle dokážou! Lužní les, to jsou ale i lípy, topoly a duby. Takové dubové velikány jako v lužních lesích jinde nenajdete.
Asi byste nečekali, že v mých zamokřených houštinách najdete něco krásného. Tak to byste, vážení, koukali! Na co? Na narůžovělé květy leknínů, žlutých kosatců, blatouchů a zářivých křivatců, na něžně modré pomněnky, fialové dymnivky nebo zlatě lemované sněhobílé bledule.
Než bych vypověděl, co všechno tu roste, kvete, plave, běhá a létá, došla by vám chuť číst dál. Jen ty desítky druhů ptáků a brouků a pavouků a komárů! Jedno si ale pro sebe nenechám. Slyšeli jste někdy, jak zní lužní les? To je, panečku, nějaká symfonie! Kvákání žab, zpěv kosů, drozdů, pěnkav a slavíků a do toho všeho jemně jako smyčce bzučí mračna much a komárů. Hotový koncert. Vstupné volné, stačí zajít.
Nebudu vás unavovat výčtem významů, které my, lužní lesy, máme. Jen tak na okraj připomenu, že nebýt nás, tak by byly povodně, které zaplavují vaše sídla, ještě ničivější. Při jarním tání a přívalových deštích se obrovské množství vody rozlije do našich bažin, tůní a slepých ramen řek. Zatím co pro vás je velká voda pohromou, my bychom bez ní nebyly tím, čím jsme.
Žijeme kolem soutoku Moravy a Dyje, u středního toku Labe, kolem meandrů Ohře a Odry a na malých plochách i jinde. Nechápu, proč jste se nás chtěli zbavit a tolik lužních lesů jste vykáceli. Je mi to líto. I za vás.
Eva Zirhutová, Mojmír Foral
Jehličnatý les - horská smrčina
Jsem smrkový les. Už vás slyším, jak říkáte: „Tam chodíme na houby! Tam sbíráme hříbky a babky
a bedly!“ Tak přátelé, aby bylo jasno, tenhle smrkový les, o kterém mluvíte, to nejsem já. To je můj vzdálený příbuzný. Příbuzný, ke kterému se raději nehlásím. Strom vedle stromu, hnědé šero, ve kterém nevyroste květina. Když zafouká silný vítr, smrky padají jak třísky, když hodně naprší, voda podmáčí kořeny a smrky odumřou. A co s takovým lesem udělá kůrovec, o tom raději pomlčím, to už víte sami. Smrčák, jak tomuhle lesu přezdívám, za to chudák nemůže. Jsou to lidé, kteří ho vysadili a udělali z něj továrnu na dřevo. Borové lesy, moje sestřenice, to je něco jiného. Do krásy horských smrčin mají sice daleko, ale musím uznat, že to v nich pěkně voní borovicovými jehlicemi a šiškami, že jsou krásné na podzim, když rozkvete fialkový vřes a na jaře, když se v nich rozezpívají pěnkavy, drozdi a kosi. Borovice vůbec mají můj obdiv. Jsou to houževnaté stromy, které v písčité, kamenité půdě hledají svými kořeny trochu vody a živin. Dokážou se spokojit s málem. Teď už ale pojďme od mých příbuzných domů, do hor. Tam, vysoko nad krajinou, tisíc metrů a výš, je moje království. Království zeleně a ticha. Není to místo pro každého. Kdo má rád teplo a bohatě prostřený stůl, ten by tu nevydržel. Smrkový les je pro drsnější chlapíky. Víc než půl roku tu leží sníh, víc než sto dní
v roce prší a válí se mlhy. Kráse horských smrčin to ale neubírá. Posuďte sami. Z polštářů mechu vykukují na podzim hlavy hnědých hřibů a červených křemenáčů, kolem pramínků rostou svěže zelené kapradiny a starodávné plavuně. Všechnu tu krásu korunují stříbřité lišejníky, které ve zdejším zdravém ovzduší objímají kmeny stromů.
V létě, kdy v nížinách stoupá teplota ke třicítce, sem přicházejí jeleni. Trvale tu žijí vlci, vzácní tetřevi, červeně a zelené zbarvené křivky. Nedá mi to, abych se u křivek na chvíli nezastavil. Člověk by řekl, že jim narostl zobák nakřivo. Ne, ne. To je jenom příroda vybavila důvtipným nástrojem na otevírání šišek. Horské smrčiny, jak už sám název napovídá, jsou převážně tvořeny smrky. Smrky, které tu stojí osamoceně jak vojáci na stráži, polámaní a pokřivení od mrazů a vichrů, i těmi, které jeden vedle druhého tvoří souvislý les. Mezi nimi se občas najdou staletí velikáni i padlí starci, na jejichž trouchnivějícím dřevě vyrůstají stromové děti. Viděli jste někdy stromy na chůdách? Přijďte se podívat. Když takové stromové batole vyroste, zjistí, že se pod ním ztrouchnivělý kmen rozpadnul, a že část jeho kořenů není v zemi, ale ve vzduchu. Mezi smrky občas vyrostou panenky břízy a zakrslé jeřáby, aby na podzim společně s borůvčím zbarvily horské stráně do zlato ruda. A pak už jen všechno pokryje sníh, a ticho, které tu panovalo po většinu roku, je ještě tišší.
Eva Zirhutová, Mojmír Foral
Les a lesní hospodářství
Ať se nám to líbí nebo ne, lesy u nás již po dlouhá staletí využívá a tím přetváří člověk. Lesy přirozené, původní, říkejme jim „pralesy“, tedy lesy vyvíjející se zcela bez zásahu člověka se tak u nás již téměř nevyskytují. Už za dob Karla IV. bylo patrné, že další neregulované využívání lesního bohatství člověkem ohrožuje stále více samu podstatu lesa, a tak byl vytvořen první lesní zákoník.
Současný lesní zákon vychází z požadavku obhospodařovat lesy trvale udržitelným způsobem, tak, abychom je lidově řečeno předali budoucím generacím v pokud možno lepším stavu, nežli jsme je převzali od našich předchůdců. Zákon stanovuje, co se v lese smí a co nesmí dělat, jaká má být skladba, zastoupení listnatých stromů... Rčení „roste, jako dříví v lese“ je přinejmenším velmi nepřesné.
Jaká je ideální druhová skladba lesa? V našich běžných nadmořských výškách bývala kdysi a velmi pestrá s převahou listnáčů: dubu, buku, javoru, jilmu, jasanu... Z jehličnanů bylo více jedlí nežli dnes. Smrky se vyskytovaly pouze ve vyšších a vlhčích polohách, borovice naopak na suchých lokalitách. Modříny rostly pouze v Jeseníkách a v Alpách. Přirozené lesy dobře odolávaly škodlivým činitelům a lépe vzdorovaly plošným kalamitám. Pokud došlo k nějakému plošnému narušení, např. požáru, nikomu nevadilo, že návrat k původnímu stavu byl pomalý a trval desítky let.
S příchodem člověka se skladba lesů postupně měnila. Rozvoj průmyslu s potřebou mít v krátké době velké množství kvalitního měkkého dříví si vynutil pěstování převážně lesů jehličnatých. Často se jednalo o jeden druh dřeviny na velké ploše (tzv. monokulturu). Paseky zalesněné pouze smrkem nebo borovicí vyžadovaly menší péči než by vyžadoval buk nebo dub. Smrkové a borové lesy byly schopny produkovat už kolem 80 let věku rovné měkké dříví. Právě takové dříví trh nejvíce požadoval. Ruku v ruce s tím šlo ovšem vyčerpání a ochuzení lesní půdy, radikální snížení počtu živočišných a rostlinných druhů, přemnožení spárkaté zvěře a náchylnost lesů na působení škodlivých činitelů.
Kudy z toho ven? Průmysl si žádá dříví, majitelé lesů zisk, lidé chtějí využívat lesy i pro jiné nežli produkční účely a zhoršující se stav přírody a krajiny vyzývá k návratu k přirozenější podobě lesních ploch. Bude třeba nalézt rozumné kompromisy, vypěstovat kvalitnější lesy nežli ty, které jsme zdědily po našich předcích.
Ing. Jiří Klimt, lesní správce LS Bělohrad