Prase divoké neboli divočák není žádný drobek. Samec (kanec) může vážit přes 100, výjimečně i přes 300 kg! Takového by ani bájný Bivoj na zádech neunesl. K tomu je rypák kance vybaven ostrými kly. Zkrátka, s nezvanými hosty by si poradil raz dva. Navzdory své síle je ale plachý. I když je prase divoké dnes docela hojné, spatříte ho velmi vzácně. Přes den se schovává v houští nebo rákosí. Jakmile vás uslyší, vmžiku zmizí. Ovšem pozor, pokud na lesní cestě uvidíte pruhovaná selátka!  Jsou úžasně roztomilá, ale nikdo se k nim nesmí přiblížit! Jejich matka, bachyně, by takového drzouna hnala svinským krokem, tedy hodně rychle.
Bachyně si skrytý pelech vystele měkkou travou. Pak porodí až 12 malých selátek najednou. Pruhovaní drobečci jsou čiperní, hned po porodu vidí a za chvilku začnou pobíhat po doupěti. Už po dvou týdnech se s matkou vydají do lesa. Ještě sají mléko, ale rypáčkem už ryjí v zemi a učí se, co je v lese k snědku. Takový rypák je úžasný nástroj. Je citlivý, a přitom silný jako rýč.
Když selátka vyrostou, stále chodí ve svorné skupině s matkou. Dcery s ní často zůstanou navždy, kanečci, když dospějí, musí rodinu opustit. Žijí pak samotářsky a v době námluv soupeří s ostatními kanci o přízeň cizích samic. Mohou se dožít až dvaceti let.
A co jedí divoká prasata nejraději? Pochoutkou jsou pro ně bukvice a žaludy, proto ráda žijí v listnatých lesích. Ale slupnou i kořínek, brouka, hraboše. Často se vydají i na pole, pochutnat si na bramborách
a kukuřici. To zemědělci rádi nevidí, zvláště když se divoká prasata poslední dobou přemnožila. Příliš mnoho je jich i proto, že z lesů zmizeli rysi a vlci. Tyto šelmy uměly divočáky udržet v rovnováze lépe, nežli to dovedou lidé. Prasata jsou totiž chytrá. Za potravou chodí hlavně v noci, protože je to bezpečnější.
A za jedinou noc uběhnou mnoho kilometrů, jeli třeba.

Prase divoké je předkem prasete domácího – čuník byl vyšlechtěn z divočáka. Svému předkovi se však podobá jen trochu. Ztratil srst, zkrátil se mu rypáček a téměř nevidíme kly. Stále je ale chytrý, učenlivý a rád ryje v zemi. Proto je spokojený ve chlévě s podestýlkou a venkovním výběhem, jaký mívá v domácích chovech nebo ekologickém zemědělství. Ve velkochovech, na tvrdých kovových roštech, mu spokojený život dopřán není.

Není stromu krásnějšího nad strom "jeřabinový“, zpívali horalé na svazích Krkonoš. Není divu, vždyť to byl často jejich jediný ovocný strom. Jeřáb snáší i drsné poměry, proto byl horalům milý a blízký.
Jeho bobulky připomínající malá jablíčka se na konci léta vesele červenají. Škoda jen, že jsou kyselé a trpké, žádná pochoutka. Někteří ptáci jako třeba kosi, drozdi a kvíčaly jsou ovšem zcela jiného názoru a v jejich jídelníčku platí za vyhlášenou pochoutku. Botanik by nám vysvětlil, že červené plody jeřábů nejsou bobulky, nýbrž malvičky s měkkou dužinou a několika semeny. Jeřáb je rozšířen po celé Evropě, jen na jihu je mu příliš horko. U nás vystupuje téměř až na vrcholky hor, kde je třeba být otužilý, a to on je. S odraným kmenem, odchlíplou kůrou, proschlými větvemi, obalený lišejníkem – drží a vydrží. Nejskromnější a nejpřizpůsobivější z našich stromů.
V roce 1855 byl na Moravě objeven jeřáb se sladkými malvičkami, chutný a navíc zdravý. Hojnost vitamínu C v jeho plodech se prý vyrovná citrónu. I jeho tvrdé a ohebné dřevo s krásným vzorem má využití v houslařství a šperkařství, a tak můžeme bez rozpaků říci: jeřáb – užitečný strom.

Jana Bucharová

O jezevci se někdy říká, že je nevrlý samotář. Snad proto, že se přes den schovává v noře a čumáček z ní vystrčí až večer. Jezevec ale v noře nebydlí sám! Samec a samička tráví celý život jako nerozlučná dvojice. A často s nimi pohromadě bydlí i jezevčata.

Jezevčí obydlí, to je tajný podzemní labyrint. Možná ho máte pod nohama, když se procházíte lesem.
A nemáte o něm ani tušení. Jezevci si podzemní chodby vyhrabávají až do hloubky pěti metrů. Mohou vést
i nad sebou, různě se kříží. Jezevčí rodiny, které bydlí vedle sebe, si chodby často propojí. Podzemní labyrinty jsou pak stovky metrů dlouhé! Silné přední nohy a drápy jezevců jsou pracovité lopaty. Přesto je vybudování podzemního království stojí velké úsilí. Proto slouží dalším a dalším jezevčím rodinám třeba sto let. Obývacím pokojem i ložnicí je rozšířená komůrka, kterou si obyvatelé vystelou listím a trávou. Peřiny čistotní jezevci pravidelně vyměňují a větrají. A na záchod chodí ven, doma bobky nedělají. Jako kadibudka jim slouží mělká jamka poblíž nory.

Jezevci baští vše, co v lese najdou: plody, kořínky, semena, žížaly, slimáky, hraboše, hmyz i zdechliny. Potravu hledají dlouhým, pohyblivým a citlivým čumáčkem. Často u toho hlasitě funí a chrochtají. Na výpravy po lese se vydávají zvečera a v noci, přes den pospávají v podzemí. Ale když je pěkné počasí, vylezou a na skrytém místě se rádi sluní.

Zvláště na podzim se musí jezevci dobře vykrmit, vědí, že v zimě bude o potravu nouze. Mohou pak vážit až 20 kg. Období sněhu a mrazu přečkávají ve svém podzemním doupěti, kde je tepleji. Nespí však tak tvrdě jako třeba netopýři nebo ježci. Samička v zimě nebo v předjaří porodí mláďátka. Teprve po měsíci jezevčata otevřou oči, ještě další dva měsíce je maminka kojí. Pak už přichází jaro a mladí mohou s rodiči vyrazit do lesa. Učí se hledat potravu, hrají si a rostou. Dospějí až příští rok, do té doby bude celá jezevčí rodina stále pohromadě.

Jana Bucharová

Je to docela malý, roztomilý bodlináč. Ale slyšeli jste, jak dovede dupat a funět? Jako lokomotiva. Pokud jste někdy spali v lese ve stanu, a ježek prošel kolem, možná vás pěkně polekal! Ničeho se nebojí, tak proč by se plížil tiše. Jakmile zavětří nebezpečí, neutíká, ale stočí se do klubíčka. Silné svaly udrží pichlavou kouli nedobytnou, bodliny chrání hlavu, nohy i bříško. Na ježka je každý lovec krátký. Jen proti autům jeho brnění nestačí.

Ježek ve dne odpočívá schovaný pod keřem, kořenem stromu, starou trávou nebo listím. Za potravou se vypraví, až když se setmí. Pochoduje křížem krážem a pohyblivým, citlivým čumáčkem hledá v půdě hmyz, slimáky, žížaly. Není však tak nemotorný, jak se na první pohled zdá. Dovede ulovit hraboše a dokonce
i hada! Říká se o něm, že má rád jablka. Pravda ale je, že ho lákají spíše červíci schovaní uvnitř plodů.

Na jaře, v bezpečném doupěti, ježčí samička porodí 4-6 malých růžových ježečků. Rodí se holí a slepí, ale už za pár hodin jim začnou rašit malé, ještě hebké a měkké bodlinky. Máma je kojí a opatruje. Otec ježek je samotář, odkráčí a do výchovy se neplete.

Nejpernější část roku nastává ježkům na podzim. Musí se před zimou pořádně vykrmit a najít si bezpečný úkryt, jinak do jara nepřežijí! V zimě spí, potravu by stejně nenašli. Do jara zhubnou až na polovinu váhy.

Víte, že u nás žijí dva druhy ježků? Ježek západní má bodliny jakoby učesané, ježek východní chodí rošťácky rozcuchaný.

Jak mi můžete pomoci?

Kdysi dávno jsem žil v lesích, a když jich ubylo, zvyknul jsem si i na zemědělskou krajinu. Ale velké lány
a chudé smrkové lesy, to není domov pro mě. Proto se rád stěhuji na zahrady. Jenže ty bývají poslední dobou příliš uklizené! Někde najdu jen nizounký trávník a bazén a nemám se kde schovat, natož si najít pelíšek na zimu. Nechejte mi prosím v koutě zahrady husté keře, pod nimi kupu listí, staré trávy, klacků.
A nejlépe i pořádný kompost, pod který se pěkně zahrabu. Dokonce i domeček mi do něj můžete připravit, bedničku vystlanou senem s větracím komínkem, kam nezatéká. A ještě něco: abych se k vám mohl nastěhovat, potřebuji pod plotem mezeru, aspoň 10 cm.

Pokud mě potkáte v listopadu a budu vám připadat příliš malý na to, abych přežil zimu, zvažte mě na kuchyňské váze. Pokud vážím méně než 600 g, znamená to, že jsem se nestihnul vykrmit a potřebuji pomoc. Odneste mě prosím do nejbližší záchranné stanice pro zvířata. Seznam najdete na stránkách: www.zvirevnouzi.cz. Někdy mi mohou lidé, kteří o mě v zimě pečují doma, nechtěně ublížit, když nevědí, co potřebuji.  Jsem hmyzožravec, jím libové maso a mléko nesnáším!

Jana Bucharová

Chytrá a zrzavá, taková je liška. Dovede žít v lese, na poli, na louce i v městském parku. Že zrovna tam byste lišku nečekali? Pravda, spatří ji málokdo. Je plachá a tichá. Ve dne odpočívá v podzemním doupěti nebo schovaná pod hustým keřem, v noci se vydává na lov. Nejraději loví hraboše a myši. Když je chytá, vyskakuje do výšky, umí i rychle běhat. Pro liščata, která musí hodně jíst, aby vyrostla, loví i zajíce, bažanty, nebo uloupí slepičku z kurníku. Také v zimě je často nouze o potravu. Liška však není vybíravá, odklízí i mršiny, z lesa i ze silnic. Nebo hledá zbytky jídla u popelnic (takové plývání, říká si možná přitom). Má moc ráda i borůvky – když zrají, skoro nic jiného nejí.

Lišky žijí po většinu roku samy. Liščata vychovává pouze maminka. Stará se o ně v bezpečné noře, kterou umí i vyhrabat. Raději se ale ubytuje v noře u jezevců, kterým jde hrabání mnohem lépe. Když roztomilá liščata povyrostou, hrají si venku kolem nory. Když se máma vydá na lov, musí však dovnitř a mají zákaz vycházení. Mohl by je ulovit třebas výr! Liška své děti nejen kojí a krmí, ale nosí jim i hračky. Je známo, že jedna liška, a to není pohádka, se v noci plížila až na zápraží domů. Odtamtud nosila svým liščatům na hraní boty.

Dříve byla liška obávaným přenašečem vztekliny, nemoci nebezpečné pro zvířata i lidi. Proti nemoci pomohlo očkování. Léčivá látka se skrývala v potravě, která byla položena v lesích. Lišky ji snědly a vyléčily se.

 

Jana Bucharová

 

Tajemní netopýři neslyšně a rychle poletují nocí. Létat umí nejen při měsíčním světle, ale i v jeskyni, kde je černočerná tma. Nikdy přitom nenarazí do stěny. V úplné tmě dovedou ulovit i letící můru. Jak je to možné? Vynalezli sonar mnohem dříve, nežli člověk. Vysílají tlamičkou nebo nosem ultrazvukové signály, zvuky, které my neslyšíme. Netopýří ucho je však slyší výborně. A co víc, slyší i odraz vlastního hlasu. A podle odrazu pozná, co je před ním. Na vzdálenost tři metry rozpozná letícího komára, což my nedovedeme ani za slunného dne.

Právě hmyzem se netopýři živí. Většinou ho lapají v letu, ale někdy i sbírají z  listí stromů nebo vodní hladiny. Netopýři se vůbec rádi drží u vody, i když létají i nad lesy, loukami, i našimi staveními. Někteří vylétají hned po západu slunce a na obloze se potkávají s poledními ptáky. Na rozdíl od ptáků nemají opeřená křídla, ale létací blány natažené mezi předními i zadními končetinami. Dlouhými prsty umí výborně manévrovat. Jsou jedinými savci, kteří dovedou létat!

A co dělají netopýři přes den? Odpočívají, zavěšeni nohama vzhůru. Nevypadá to dvakrát pohodlně, ale lebedí si přitom stejně, jako kdyby odpočívali v posteli. Úkryt nacházejí v dutině stromu, škvíře ve skále nebo zdi, za okenicí, na půdě.
O mláďata se starají jenom samičky. Jsou zavěšeny vzhůru nohama, i když rodí, a mláďátko chytnou do létací blány. Pak se novorozeně maminky pevně chytí a létá s ní. Když je větší, nechá ho máma zavěšené na stropě a letí na lov sama, už by ho neunesla. Mláďata vychovává více samiček pohromadě. Díky tomu mláďátko není samo, když maminka odletí. Tulí se k ostatním, aby mu nebyla zima, a hraje si s nimi. Pro výchovu mláďat potřebují netopýří maminky klidné, chráněné místo. Dříve to bývaly velké dutiny ve starých stromech, dnes je jich ale málo. Proto hledají úkryt na půdách. Při zateplování nebo opravách střechy mohou však zahynout! Co dělat, abychom jim neublížili, poradí přátelé netopýrů (více na www.sousednetopyr.cz). Pořádají také výlety, na kterých můžete netopýra spatřit zblízka, na vlastní oči!

V České republice žije 21 druhů netopýrů a 2 druhy vrápenců. Všichni naši netopýři jsou chránění a stále jich ubývá. Mnoho příbuzných mají v teplých oblastech světa, kde se živí nejen hmyzem, ale i ovocem a nektarem. U nás v zimě potravu nenajdou, proto ji v chladných jeskyních a sklepích prospí.

 

Jana Bucharová

Kdybyste spatřili rysa ostrovida v zoologické zahradě, v knížce nebo filmu, líbil by se vám zrovna tak, jako třeba lev nebo levhart. Přitom nežije v dalekých krajích, ale v našich lesích.

Má krásnou, černě skvrnitou srst, pohybuje se ladně jako baletka, ale rychlý je jako střela. Ostrovid se mu říká proto, že má ostrý zrak a vidí i v noci. Také výborně slyší, umí sprintovat i trpělivě číhat. Živí se lovem – loví srny, divočáky, lišky, hlodavce. Rychlonohou srnu však není snadné chytit ani pro rysa. Uloví proto spíš nemocnou a slabou, zdravá mu uteče. Rys je tak srnám vlastně prospěšný, brání šíření nemocí.

Je plachý a tichý, bát se ho vůbec nemusíte. Jen vzácně ho někdo spatří na vlastní oči. Že rys v lese žije, nám prozradí spíše fotopasti, které ho vyfotí, když se v noci projde kolem nich.

Mláďata rysa vypadají jako roztomilá koťata a jako koťata jsou i hravá. Narodí se ve skalní jeskyňce nebo pod vývratem stromu. Máma se o ně pečlivě stará skoro celý rok. Nejprve je krmí, pak učí lovit.

Rys žil v našich lesích odedávna. Lidé ho ale lovili pro krásnou kožešinu, až ho úplně vyhubili. Dnes se do horských lesů pomalu vrací. Někteří lidé ho však stále střílí, i když je chráněný a zabít tuto krásnou šelmu je trestné. Dobří lidé ho naopak chrání. Před pytláky ho hlídají rysí hlídky (více se o nich dozvíte na www.selmy.cz).

Už jenom sto rysů přežívá v naší zemi, a to je tuze málo. Snad se rysa nakonec zachránit podaří!

 

Jana Bucharová

Občas je spatříte v lese, na mýtině, na louce nebo poli. Prohlédnout si je však můžete jen zdálky. Jakmile vás zaslechnou velkými ušima, nebo zavětří citlivým čenichem, utečou. Možná uvidíte bílá „zrcátka“ na jejich zadnicích. Svítí do daleka, když lehkonozí srnci skáčou.

Živí se trávou, bylinami, výhonky i kůrou stromů. Když na keřích dozrají plody, smlsnou si na nich. Pasou se nejraději zrána a večer, ale i přes den si dají několik menších zelených svačin. Mezi tím odpočívají
a přežvykují – strávit tuhou rostlinnou potravu není snadné.

V druhé půli léta nastává říje. Hlas srnců, který připomíná psí štěkání, se rozléhá do daleka. Srnci si hlídají svoje území a bojují mezi sebou o přízeň srnek. Snaží se jeden druhého odehnat, ale neubližují si. Když srnec soka vyžene, hraje si se svou vyvolenou na honěnou. Nakonec se s ní spáří a vydá se hledat další srnku.

Teprve na počátku léta dalšího roku porodí srnka jedno, výjimečně dvě mláďátka, koloušky. (Zárodek v ní několik měsíců čeká, než se začne vyvíjet. Této přírodní záhadě se říká utajená březost). Po narození je bíle kropenatý koloušek schovaný v úkrytu – ve vysoké trávě nebo v keřích. Matka se pase a chodí ho kojit. Více času s ním netráví proto, aby k němu nepřilákala třebas lišku. (Před sekačkou však kolouška její opatrnost neochrání. Jen lidé mohou zabránit neštěstí, které někdy nastává při sečení louky.) Po dvou týdnech koloušek opustí pelíšek a maminku následuje. I když má tenké nožky, dovede před nebezpečím utéci spolu s ní. A začíná se pást, i když jej srna ještě tři měsíce kojí. Po celý rok, než mládě dospěje, budou stále spolu.

Zimu srnci a srnky přečkávají v malých nebo větších stádech. Často hledají potravu na polích. K neštěstí dochází, když se pasou na řepce. Je pro ně často jedovatá, onemocní a mohou i zemřít. Naopak zdravou
a vítanou potravou je pro ně seno, které jim myslivci nosí do krmelců. Do korýtek dostávají kukuřici, ječmen, oves nebo žaludy. A také trochu mrkve, brambor nebo topinambur. Lidé srnkám v zimě pomáhají, zároveň je ale také loví, a to již odedávna.

 

Jana Bucharová

Málokdo z nás lidí se naučí chodit po provaze nebo cvičit na hrazdě mnoho metrů nad zemí. Mezi veverkami je akrobatkou každá. Veverka nepotřebuje talent ani mnnoho let tréninku, aby dokázala kousky, při nichž se tají dech.

Veverky žijí vysoko v korunách stromů. Svižně běhají po kmenech i větvích. Klidně se zhoupnou na tenké větvičce a skočí přes pětimetrovou propast na protější strom. Nikdy nespadnou. Příroda je vybavila šikovnými drápky, sílou v nohách a mrštným tělem. A především chlupatým padákem: huňatým ocasem, který při skocích slouží jako kormidlo. Veverka má bystrá očka, jako dva černé korálky. Vidí ostře do dálky, umí odhadnout vzdálenost – to je při skocích potřeba. Na zem sleze, jen když tam chce nalézt něco na zub. Občas panáčkuje a rozhlíží se. Když ji něco vyleká, v mžiku vyběhne vysoko do bezpečné náruče stromu.

Veverky žijí jen tam, kde rostou statné stromy. V lesích, parcích, některých zahradách. Semeny stromů se také živí. Hledají oříšky, bukvice, žaludy, šišky. Na zemi sbírají houby i hmyz. Na zimu si pod zemí nebo v dutinách stromů schovávají zásoby. V zimě jim můžeme na krmítku nabídnout oříšky (nesmí být solené ani slazené!), slunečnicová semínka, křížaly.

V korunách stromů si veverky staví hnízda. Vypadají jako kulaté košíky spletené z větviček, uvnitř měkce vystlané trávou a peříčky. Letní hnízdo může mít stěny, kterými profukuje větřík. Na zimu si však veverky obydlí důkladně zateplují. Lidé domy zateplují kamennou vatou, dřevem, polystyrenem. Veverky své příbytky proti zimě chrání rozžvýkanou kůrou. Umí to tak dobře, že doma mají teplo, i když venku mrzne.

V hnízdech vysoko nad zemí veverky porodí a vychovávají mláďata. Veveřátka se rodí holá a slepá, maminka je kojí, čistí a zahřívá. Když povyrostou, vydávají se s ní na výpravy a učí se, co je v lese jedlé
a co ne. Pak si teprve hledají nový domov. Veveřák žije kromě doby námluv na svém vlastním stromě, samota mu nevadí.

 

Jana Bucharová

Znáte vlka z pohádky o červené Karkulce? V knížce se může odehrát jakýkoli příběh, ale v přírodě by vlk babičku nesežral. Ač je zdatný lovec a spolu s druhy udolá velkého jelena, člověka nenapadne. Vždyť právě z vlka pochází náš nejvěrnější přítel, pes. Přesto má vlk špatnou pověst, a to nejen v pohádkách.

Naši dávní předci, staří Slované, vlky obdivovali a ctili, podobně jako američtí Indiáni. Pohanská moudrost však byla zapomenuta, lidé se začali vlků bát, nenávidět je a pronásledovat, protože jim občas ulovili ovci, nebo vyhrabali pohřbeného. (V přírodě vlci likvidují i mršiny, což je záslužná činnost. Nevěděli, že hřbitov je pro člověka posvátný). Lidé nakonec vlky téměř vyhubili. Dnes se uhrančivý šedý lovec do přírody pomalu vrací. Má v ní mimo jiné důležitou roli zdravotníka, neboť loví hlavně nemocná zvířata. K tomu si rád smlsne i na borůvkách.

Vlk a vlčice jsou věrným párem na celý život. A spolu s mláďaty tvoří dokonale sehranou smečku. Vlci totiž dospívají až ve třech letech. Do té doby provází rodiče, učí se lovit, pomáhají s výchovou mladších sourozenců. Když dospějí, odejdou hledat partnera a nový domov.

Vlčata přicházejí na svět v dobře ukrytém doupěti. Vlčice se o ně obětavě stará, vlk a sourozenci jí nosí potravu. Když se vlčatům otevřou očka a poprvé vystrčí čumáčky ven, je ve smečce veselo. Stejně jako štěňata si ráda hrají, a při dovádění a zápolení trénují sílu a obratnost. Až vyrostou, budou však potřebovat nejen silné svaly, ale i ohromnou vytrvalost a umění spolupráce s ostatními. Jen díky obdivuhodné souhře
a chytrosti dovedou vlci ulovit kořist, která je mnohem větší než oni sami. Naběhají přitom za jedinou noc mnoho a mnoho kilometrů.

Do našich hor se vlci vrací velmi pomalu, je jich jen co bys na prstech ruky spočítal. Zkoušeli žít v Beskydech, ale stále bojují o holé přežití. Život jim ztěžují silnice i pytláci. V některých sousedních zemích se jim však již daří lépe. Ani ovce neloví, pokud je chrání plot a hlídá pastevecký pes.

Co byste měli udělat, pokud potkáte vlka? Stačí ho pozdravit a v klidu odejít, neublíží vám. Je však nevídaná vzácnost spatřit plachého vlka na vlastní oči. Kdysi býval zvědavý, dnes se lidí bojí. O jeho výskytu nám vyprávějí jen stopy tlap ve sněhu či blátě. A také fotopasti, na stromě zavěšené fotoaparáty, které snímkují, když se před nimi něco pohne. Nedávno jedna fotopast vyfotila malé vlče v lese Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. To bylo panečku překvapení, tajnůstkářská vlčí rodinka na místech, kde bychom ji vůbec nečekali! Pro všechny přátele zvířat a přírody to byl velký důvod k radosti.

Jak mi můžete pomoci?

Rádi byste věděli, jak se mi daří? Podívejte se na stránky www.selmy.cz. Tam najdete novinky z mého života v českých a moravských horách. A až vyrostete, třeba se zapojíte do vlčích hlídek. To jsou dobrovolníci, kteří procházejí horské lesy, mapují mé stopy, kontrolují fotopasti a chrání mě před pytláky.

 

Jana Bucharová

Prostředí

Kdysi liška žila v rozsáhlých, hlubokých lesích. Pak přišla velká proměna krajiny, lidé mnoho lesů vymýtili. Lišce to však nevadilo, dovedla se přizpůsobit. Lesy jsou pro ni stále nejpřirozenějším domovem, ale hravě si poradí i na loukách a polích. Žije v nížinách i na horách, a to i na těch nejvyšších – na Sněžce, Pradědu, Jezerní hoře na Šumavě.  Avšak nejen ve volné přírodě se liška vyskytuje. Útočiště našla i na okrajích vesnic, na rekultivovaných skládkách a v opuštěných lomech. Dokonce i ve městech žije, a to ve městech velkých. Probíhá zde, tiše a nikým neviděna parky, klidné obytné čtvrti i průmyslové zóny.

Podle toho, jaké prostředí liška obývá, mění i způsob života. Loví obvykle v noci, pokud je však potřeba, je aktivní i přes den.

Liščí nora

Jako úkryt používá liška nejraději podzemní noru. Velmi ráda obsadí opuštěnou noru jezevců, nebo se usadí na odlehlém konci jejich labyrintu, i když majitelé noru obývají. Pokud žádnou ubytovnu po jezevcích nenajde, dovede si liška doupě vyhrabat sama. Ale dá jí to mnohem více práce, nežli jezevcům, mistrům v hrabání. Dříve si nory budovala jen v lese, dnes jsou běžné uprostřed rozlehlých polí.

Pokud najde skalní puklinu nebo dobrý úkryt mezi velkými balvany, vystačí si i s ním. Pokud nevychovává mladé, stačí ji k dennímu odpočinku i skryté místo pod hustými keři, vývraty, skalními převisy.

Potrava

Liška loví především drobné hlodavce, jako jsou hraboši, myši, myšice. Rozhodně nemá políčeno pouze zajíce, jak se někdy traduje. Více zajíců, bažantů či srnčat loví v době, kdy shání potravu pro svá rostoucí mláďata, nebo když je v zimě nouze. Za takových okolností se odváží i do kurníku a odnese si slepičku, pokud není v noci chráněná zavřenými dvířky. Ohrady a ploty překoná liška snadno – ne nadarmo se o ní říká, že je chytrá!

V lesích funguje jako zdravotní služba, neboť loví slabší a nemocné kusy a nepohrdne ani zdechlinou.
A dokonce je úklidovou služnou silnic, ze kterých často odstraní přejetá zvířata dříve, než se rozední.

Nejen maso je součástí liščího jídelníčku. Lapá i hmyz a plže, má ráda také lesní plody. V době zrání borůvek je její trus tmavomodrý a prozrazuje tak, že liška na borůvkách notně hodovala. Ve městech se přiživuje i na skládkách a hledá potravu u popelnic.

Rozmnožování

Lišky jsou po většinu roku samotářské, páry se setkávají jen v době námluv, mezi lednem a březnem. To pak po liščím způsobu štěkají a sdělují ostatním svou jarní touhu. Samičky lišáky lákají i pižmovou vůní. Pokud bydlí v odlehlém koutě stále obydlené jezevčí nory a pustí se zde do hlučných námluv, nebohý soused rámus často nevydrží a raději odejde.

O mláďata, která přicházejí na svět od března do května, se samička stará sama. Nejčastěji je mláďat kolem pěti, ale může jich být až deset. Rodí se maličká a slepá, ale rychle rostou. Liška se o všechna pečlivě stará. Kojí je, později jim dává natrávené maso, časem přejdou na běžnou liščí potravu.

Zvědavé čumáčky

Po měsíci liščata poprvé opustí bezpečnou noru a vydají se na průzkum okolí. Hrají si na honěnou, zápolí spolu a trénují obratnost, kterou budou jednou potřebovat. Matka je přitom bedlivě hlídá. Když se vydá na lov, mají liščata zákaz vycházení. A opravdu ho dodržují, i když někdy mámu nedočkavě vyhlížejí na kraji nory. Později je matka bere sebou na lov, aby se naučili vše, co budou v životě potřebovat.

Lišky dospívají již před svými prvními narozeninami. Pak si hledají vlastní místo k životu, většinou několik kilometrů od místa, kde se narodily. Mohou se dožít až devíti let, ale v přírodě málokterá žije více než šest let.

Hračky pro liščata

Liška je velmi obětavá matka. Liščata nenechá nikdy hladovět a také je srdnatě brání, třebas i před psem. Pokud se jí místo přestane zdát bezpečné, v tlamě své potomky jednoho po druhém přenese jinam.
A dokonce se stará i o jejich zábavu! V německému Föhrenu byla kolem liščího doupěte nalezena spousta bot, které matka donesla mladým na hraní. Lodičky i tenisky přičinlivě odnášela ze zápraží domů.

Stavba těla

Liška má dlouhý, špičatý čumáček, širokou hlavu a velké, trojúhelníkovité uši.

Tělo lišky je dlouhé 50-80 cm, a huňatý ocas měří až 45 cm. Liška může vážit až 10 kg, ale pokud je menší
a drobná, tak třeba pouze tři kilogramy.

Typická je rezavá srst (však se ne nadarmo říká liška ryšavá), bílý spodek těla (čumáček, náprsenka i bříško) a tmavší nohy. Díky nim lišky vypadají, jako by měly navléknuté podkolenky. Špička ocasu je buď tmavá, nebo bílá.

Přirození nepřátelé

Lišku mohou ulovit vlci, rysi a orli. Na liščata si troufne i výr velký – i proto musí být schovaná v noře, když je matka na lovu.

Dříve mezi liškami kolovala nákaza vztekliny, nebezpečné onemocnění jak pro ně samotné, tak pro ostatní zvířata i člověka. I když byla jakožto přenašeč vztekliny (a také pro hustou kožešinu) liška pronásledována, díky své chytrosti a přizpůsobivosti jako druh vše přečkala bez úhony (na rozdíl od mnoha jiných druhů). Dnes je vzteklina díky očkování v podobě návnad zažehnána. Vakcína je vpravena do potravy, kterou lišky najdou v lese a snědí. Lišky však mohou onemocnět prašivinou a často je trápí také tasemnice liščí nebo další parazit, měchožil.

Zařazení

Řád šelmy (Carnovira) zahrnuje mnoho rozmanitých druhů. Dělíme je na skupinu pozemních šelem
a ploutvonožců. Většina šelem aktivně loví svou kořist, některé druhy jsou i všežravé a jí ovoce, semena, kořínky rostlin. Aby si vzájemně nekonkurovaly, jsou druhy šelem velmi rozmanité, mezi společné znaky patří pouze chrup s výraznými špičáky.

Lišky patří do čeleďi psovití (Canidae), kam řadíme šelmy s výtečným čichem a sluchem a schopností vytrvale a rychle běhat. Většina z nich žije ve společenstvích, jen některé druhy lišek žijí samy. Liška je výjimkou této čeledi i svou stále vysokou početností. Téměř polovina psovitých šelem patří mezi celosvětově ohrožené.

Zajímavosti

Myškování

Když liška loví hlodavce, myši nebo hraboše, číhá u jejich nor. Při lovu pak skáče do výšky, vypadá přitom velmi hbitě a půvabně. Tomuto elegantnímu liščímu způsobu lovu myší se říká myškování. Kličkující myš jejím skokům většinou neunikne a rychlé čelisti ji chytí. Při lovu si často pomáhá i předními packami.

Liška umí vyskočit až do výše dvou metrů a chytí i odlétajícího ptáka, který takový manévr vůbec nečeká. Kromě hbitých skoků liška při lovu velmi rychle běhá, jeli třeba.

Liščí tlupy

V přírodě má každá liška své teritorium. Lišky samotářky se v tomto velmi liší od ostatních psovitých šelem, jako je vlk nebo šakal. Sousedé na sebe ale nijak nevraží, území se mohou překrývat a hranice si příliš nehlídají. A v místech, kde je lišek více na menším území, jako třeba ve městech, žijí přizpůsobivé lišky dokonce ve skupinách. Není to sice jejich přirozeností, ale když si to okolnosti žádají, i dospělé lišky dovedou žít pospolu. Mladé však má pouze jedna vedoucí liška skupiny, jinak by pro množství mláďat nemuselo být dostatek potravy.

Cizokrajní příbuzní

S žádným jiným zvířetem, u nás ani v celé Evropě, si lišku nemůžeme splést. Tak typický je její vzhled. Kromě Evropy sahá její rozšíření až do Asie a Ameriky.

Liška obecná má příbuzné po celém světě, a jsou to velmi zajímaví tvorové. Třeba takový drobný fenek, který žije na horké poušti. Má veliké uši, které v horku slouží k ochlazování. Přes den se ukrývá v norách pod žhavým pískem, večer se vydává na lov drobných hlodavců, plazů a hmyzu. Pochutná si i na sladkém ovoci – v oáze může najít třebas datle.  Naopak je tomu u lišky polární, která se ochlazovat věru nepotřebuje. Má uši co nejmenší, aby jimi neztrácela teplo, a její srst je ještě hustší a delší, než pěkná zimní srst naší lišky obecné. I tlapky má osrstěné, aby ji v polárních krajích věčného sněhu nezábly (pravda,
i fenek má tlapky osrstěné – pro změnu proto, aby ho tlapky nepálily). V zimě je její huňatá srst bílá. Polární liška žije v párech – osamělá samička by mladé v tak tvrdých podmínkách neuživila.

Polární kožíšek

Polární lišky jsou pro svou krásnou srst loveny a také chovány na farmách, kde však osamoceny a ve stísněných klecích velmi strádají. Vždyť přírodě za rok naběhají i tisíc kilometrů! Kožešinu však dnes již jako ochranu proti zimě, na rozdíl od lišek, vůbec nepotřebujeme. Máme na výběr mnoho jiných materiálů (dutá vlákna, vlnu, umělou kožešinu). 

Když lidé začali objevovat tajemný svět mravenců, užasli. Až v lese spatříte velké mraveniště, vězte, že to v něm žije jako ve velkoměstě. Ale s tím rozdílem, že tu neexistuje nepořádek a kriminalita. Milióny mravenců spolu dokonale spolupracují a starají se o blaho svého domova. V mraveništi žije jedna nebo více královen, které kladou vajíčka, a dělnice, které se starají o vše ostatní. V bezpečných komůrkách pečují
o vajíčka a larvy. Okřídlené samečky spatříte jen v době zásnub, rojení. Dělnice shánějí potravu, staví
a opravují mraveniště, čistí jej, brání před vetřelci. Mraveniště jsou důmyslné, klimatizované hrady, z jejichž stavby se mohou poučit i architekti. Kromě stavitelství mravenci ovládají i zemědělství. Chovají mšice
a dojí jejich sladkou medovici, nebo pěstují houby. A různé druhy spolu také vedou války, nebo zajímají slabší mravence do otroctví. Mravenci zkrátka vymysleli všechno, co mnohem později objevili i lidé. V přírodě je jejich role zcela nezastupitelná, pečují o půdu a udržují přírodní rovnováhu.

Mravence různých druhů potkáte v přírodě na každém kroku. Jsou díky svému ojedinělému způsobu života neobyčejně úspěšní, osídlili celou zem a žijí i ve všech koutech naší krajiny v obrovském počtu. V lesích, na zahradách, pod zemí, na stromech. Což ale neznamená, že by nemohli být ohrožení činností člověka, jako je tomu u nás například v případě velkých lesních mravenců.

Někteří mravenci se naučili žít i v lidských obydlích a skladech s potravinami.

Velká úloha malých mravenců

V přírodě mají mravenci nezastupitelnou funkci. Uklízejí mršiny, loví přemnožený hmyz, přemisťují semena rostlin, které se tak šíří na nová místa, a kultivují, zúrodňují a provzdušňují půdu tím, jak ji neustále zpracovávají pro stavbu mravenišť, vynášejí z hloubky na povrch, mísí s rostlinnými zbytky a obohacují svým trusem. Pro ekologickou rovnováhu krajiny jsou nepostradatelní.

Mravenčí dělnice shánějí pro svou kolonii nejrůznější potravu. Loví hmyz, sbírají mršinky, semena, kousky ovoce, nektar. Některé druhy mravenců jsou specializované více na lov, jiné na sběr. Mnozí mravenci si jídelníček zčásti zajišťují i chovem dobytka a pěstováním hub. Nevěříte? 

Mravenci chovají domácí zvířata

Desítky milionů let před tím, než lidé objevili zemědělství, začali mravenci chovat a dojit mšice. Mšice totiž ze zadečku vylučují sladkou medovici, kterou mravenci milují. Mravenci si mšice dokonale ochočili: stačí jim na ně poklepat tykadlem, a mšice začnou sladkou medovici vylučovat (vzniká z přebytku rostlinných cukrů).

Mravenci si své mšice chrání a opatrují je. Chrání je před predátory (společně zaženou i mnohem větší, opancéřované slunéčko, které se chystá na lov). Přenášejí je na místa, kde je dostatek potravy, vybírají pro ně nejlepší rostliny a jejich nejšťavnatější části a přímo na ně je věší. Když se mravenčí kolonie stěhuje, svoje mšice si odnáší s sebou. Někdy mravenci v mraveništi opatrují i vajíčka a larvy mšic.

Medovice může tvořit až polovinu mravenčího jídelníčku, některé druhy jsou již na chovu mšic zcela závislé.  Někdy mravenci mšicím pro jistotu i odstraní křídla, aby je snad nenapadlo z dobrého bydla uletět.

Troufnou si ale dokonce na housenky motýlů modrásků, které rovněž vylučují sladké výměšky. Zdálo by se, že housenka je trochu moc velkým chovným zvířetem, ale mravenci ji společnými silami klidně přenesou na noc do mraveniště a ráno zase ven na pastvu.

Čím se živí mravenci v podzemí?

Na loukách a pastvinách je velmi hojný mravenec žlutý (Lasius flavus). Spatříte jej však jen občas – obrovské kolonie žijí skrytě podzemí.  Jsou na některých místech tak četné, že nebylo zcela jasné, jak se mohou uživit. Záhada byla vyřešena objevem podzemního chovu mšic, které se živí na kořenech rostlin. Tito mravenci chovají přibližně tolik mšic, kolik je jich samotných. Pěkně se o ně starají, dojí medovici, ale létě, kdy potřebují zvýšený výživnější stravu, jdou některé mšice na porážku.

V mraveništi rostou houby jako po dešti

Někteří cizokrajní mravenci se specializují spíše na rostlinné zemědělství. V hloubi mraveniště na substrátu z rozžvýkaných listů rostlin pěstují a rozmnožují houby, jejímiž výrůstky se pak živí. Houby jsou již na mravenčí péči závislé, takže i pro ně je pěstování výhodné. Do nového hnízda si královny vždy odnášejí
i zárodek houby.

Mravenci jsou patrně nejpodivuhodnějším sociálně žijícím hmyzem. V obřích mraveništích dokonale spolupracují. Někdy může jedna kolonie zahrnovat i více mravenišť vedle sebe.

Jak spolu mravenci rozprávějí?

Tisíce i milióny mravenců, kteří žijí v jedné kolonii, spolu dokonale spolupracují. K tomu je nezbytná
i dobrá komunikace – řečí mravenců jsou především rozmanité vůně, feromony, které vylučují ze žláz rozmístěných na různých částech těla. Někteří mravenci jsou schopni za sebou zanechávat i pachovou stopu, která slouží ostatním jako navigace.

Dále se mravenci mezi sebou domlouvají dotyky, postrkováním, a také umí stridulovat podobně jako kobylky a cvrčci, ale mnohem tišeji. Maličký stridulační nástroj na zadečku vydává jemné vrzání, které však ostatní druhové slyší velmi dobře.

Mravenčí království: královna, dělnice, vojáci…

V mravenčí kolonii jsou mravenci rozděleni vždy na tři skupiny, kasty, které se liší vzhledem i prací, kterou vykonávají.

Dělnice jsou nejpočetnější. Jsou to neplodné samičky. U některých druhů se dále liší na podkasty s odlišným vzhledem těla a úkoly.

Skupiny dělnic vykonávají nejrůznější práci. Jedny shánění potravu a nosí ji ve voleti do mraveniště, další budují mraveniště, čistí jej a vynášejí odpadky na skládku, hloubí komůrky pro vajíčka a larvy, pečují
o potomstvo a královnu. Část z nich neustále hlídkuje mezi různými skupinami a přikládají pomocnou ruku tam, kde je to zrovna třeba, kde například jedna dělnice uhynula.

Dělnice také stráží celou kolonii a v případě potřeby ji brání. Bojují kusadly, žihadly, pokud je mají, nebo rozstřikují kyselinu mravenčí. U některých druhů mravenců mají tyto dělnice odlišný vzhled, velkou hlavu
a obří kusadla, a říká se jim vojáci. Při obraně kolonie neváhají za ostatní položit život.

Mladší dělnice obvykle pracují uvnitř hnízda, starší se vydávají dále. Umí si zapamatovat vzhled okolí
a nezabloudí, často používají i pachové navigační stopy.

Královna je větší než dělnice, a v tlustém zadečku uchovává velké vaječníky. Po celý život totiž klade vajíčka, z nichž se líhnou všichni mravenci kolonie (podobně, jako je tomu u včely medonosné). Na rozdíl od včel však může být v jedné mravenčí kolonii a více královen pohromadě.

Královna žije obvykle kolem pěti let. U některých druhů se ale může dožít až dvaceti roků. Rekordem byl věk královny lesního mravence, která žila v ideálních podmínkách umělého hnízda, o které pečoval nadšený švýcarský entomolog. Dožila se 29 let věku, což je v celé hmyzí říši naprostý rekord. Naproti tomu
u stěhovaných, přizpůsobivých, maličkých mravenců faraonů žijí královny pouze tři měsíce.

Samci mravenců mají jako jediní křídla. Letu si ale užívají pouze krátce, jejich jediným úkolem je oplodnit nové královny, a poté co úkol splní, zahynou. Výjimečně, u některých druhů mravenců, však mohou žít
i více let.

Jak se probouzí mraveniště?

Když krajinu pokryje sníh, mravenci by venku nic k snědku nenašli. Stejně jako jiné druhy hmyzu hladové období přežívají ve stavu strnulosti, schovaní ve svém mraveništi, především v podzemní části, kam mráz nepronikne. Dělnice si na zimu ukládají tukové zásoby v těle, aby je hned zjara proměnily na výživu pro larvy a měly energii i na výpravy za další potravou.

S příchodem prvních hřejivých slunečních paprsků dělnice mraveniště velmi originálním způsobem vyhřívají. Sluní se na jeho povrchu, a když načerpají dost tepla, vydají se do nitra stavby, která se tak postupně celá otepluje.

K regulaci teploty ale slouží i samotná důmyslná stavba. Například lesní mravenci především v chladnějších oblastech Evropy staví nadzemní části mravenišť důsledně jako energeticky úsporné domy. Stěny orientované na jih mají mnohem větší plochu, aby akumulovaly co nejvíce slunečních paprsků. Mravenci jsou v určení jihu tak přesní, že podle jejich mravenišť se můžete orientovat jako podle kompasu.

Dělnice nemají křídla. Jejich citlivá tykadla jsou zalomená. Některé mají žihadlo, obránkyně hnízda (vojáci) mají často veliké hlavy a mocná kusadla.

Královna je obvykle větší než dělnice i samečci jejího druhu. Když se vylíhne z kukly, má blanitá křídla, ale po zásnubním letu jí odpadnou.

Samečci jsou okřídlení, mají malou hlavu a na ní velké oči. Jejich tykadla jsou téměř rovná.

Všichni mravenci v kolonii pocházejí z vajíček, která nakladla královna. V komůrkách mraveniště se z nich vylíhnou larvy.

Jesle a školky pro larvy

Dělnice larvy krmí výměškem žláz a rozžvýkanou kašičkou. Larvy stejného stáří opatrují ve společných školkách, když povyrostou, přenesou je zase do jiné, vhodnější komůrky. Když jsou larvy dostatečně vykrmené, zakuklí se. Kuklu často chrání ještě oválné, bělavé kokony, které jsou často omylem považovány za mravenčí vajíčka. I o kokony mravenčí dělnice důkladně pečují.

Z kukly se nakonec vylíhne dospělý mravenec. Podle typu vajíčka a kvality potravy, kterou byly krmeny jako larvy, na svět přijde dělnice, samec nebo nová královna.

 

 

Zásnubní let

Mravenci schopní rozmnožování, tedy budoucí královny a samci, se líhnou obvykle jednou do roka. Když dospějí, nastává čas rojení. Samičky se v letu spáří vždy s několika samci, a jejich pohlavní buňky si uloží v těle. Vystačí jim na oplodňování vajíček po mnoho dalších let.

Ke království lze přijít čestně i lstí

Nové královny mohou založit své vlastní, nové hnízdo. Prvních pár dělnic vychovávají samy, krmí je výměšky žláz a samy žijí ze zásob v těle. O další se již postarají nové dělnice a kolonie se rychle rozrůstá.

Další možností je, že si nová královna ze starého hnízda vezme družinu dělnic a nové mraveniště zakládají spolu. Ať tak či onak, založení nového hnízda se vždy nepovede – je to velmi těžká cesta, na níž na královnu čeká spousta nepřátel, kteří si na ní rádi smlsnou. Pokud uspěje, po prvním údobí horečnaté práce se nadále věnuje jen kladení vajíček a dělnice se o ní oddaně starají.

Některé královny ale volí i zcela jinou taktiku. Vloudí se do mraveniště cizího druhu mravence a vydávají vůně, které přimějí tamní dělnice, aby se o ně staraly. Časem královna podvodnice původní královnu z mraveniště odstraní a kraluje sama. Původní dělnice postupně vymírají a z nových vajíček se líhnou již jen mravenci stejného druhu, jako je sama královna.

Nesmrtelné mraveniště

Naši lesní mravenci, kteří si staví velká mraveniště, mohou na jednom místě žít desítky let. Když totiž stará královna zemře, její království zdědí jedna z nových královen. I proto je nutné tato mraveniště chránit!

Mravenčí architektura

Mraveniště mohou mít nejrůznější podobu. Někteří mravenci si staví rozsáhlý podzemní systém chodbiček
a komůrek, který může sahat do značné hloubky.

Dokonalejší jsou podzemní mraveniště, na něž ještě navazuje nadzemní stavba z hlíny a rostlinného materiálu (v jehličnatých lesích třeba z jehliček).

Když malí mravenci postaví metr vysoké mraveniště, je to, jako když lidé postaví mrakodrap o čtyřiceti patrech.

Dokonale klimatizovaný a čistý dům

Mraveniště, zvláště ta s nadzemní částí, jsou důmyslné stavby s klimatizací. Dělnice chodby budují tak, aby uvnitř mraveniště bylo dostatek čerstvého vzduchu. Starají se také o vhodnou vlhkost – když stavba příliš vysychá, hloubí chodbičky do podzemí a přivádějí tak vlhký vzduch, někdy se prohrabou až k hladině spodní vody. Nebo obřími řetězy přinášejí do mraveniště vodu a kropí stěny. Jak si dělnice mohou předávat vodu? Z úst do úst.

Ze speciálních žláz dělnice vyměšují dezinfekční látku, která zabraňuje růstu plísní a bakterií, které by jinak mohly mraveniště zamořovat. Nadzemní kupy dělnice navíc stále přestavují, materiál zevnitř nosí ven, takže se provzdušní, což opět brání růstu plísní.

Mravenčí války

Některé druhy mravenců se snaží nemilosrdně vyhladit kolonie jiných druhů v okolí, aby jim nekonkurovaly. Ve válkách jsou pak tito drobní tvorové schopni používat nejrůznější, často velmi složité taktiky boje. Dokonce dovedou společnými silami svalit na nepřátelské mraveniště kámen. Pokud jsou ale kolegové, na než útočí, slabší než oni sami, zajmou je jako svoje otroky. Cizí mravenci jim pak musí pomáhat pracovat. Takže i otrokářství mravenci vynalezli dříve, nežli lidé…

Mravenec lesní (Formica rufa) je až 1 cm velký, černo hnědý mravenec. Jeho lesní mraveniště čítají až 200 000 dělnic, ale všechno potomstvo obstarává pouze jediná královna. Živí se především hmyzem, kterého v okolí mraveniště uloví a posbírají veliké množství. Pomáhají tak regulovat stavy hmyzu v lese.

Nové královny mravence lesního pronikají do hnízd mravence otročícího (Formica fusca), kde se nechávají krmit dělnicemi, poté zabijí původní královnu a mraveniště postupně ovládnou.

Mravenec množivý (Formica polyctena) je velmi podobný mravenci lesnímu. V mraveništi však na rozdíl od předchozího druhu kraluje více královen zároveň. A zatímco mraveniště mravence lesního, podobné velkým kupám, stojí vždy osamoceně, mraveniště přátelského mravence množivého se rozrůstají blízko sebe. Mohou mít až pět metrů širokou základnu  a tyčit se do dvoumetrové výšky! Obývat je mohou i dva miliony mravenců.

Mravenec amazonka (Polyergus rufescens) je až centimetr velký, rezavý mravenec, jehož dělnice mají velmi silná a nebezpečná kusadla. Umí s nimi dobře bojovat, ale pro ostatní běžné činnosti jsou nešikovné. Amazonky proto přepadávají kolonie mravence otročícího, jehož dělnice pak pečují o matku amazonek,
i larvy a dělnice. Otroci však nijak netrpí a vykonávají stejnou práci, jako vykonávali dříve pro svou královnu. A když se amazonky chystají na přepad nového mraveniště, jejich otroci jim v tom klidně pomáhají.

Mravenec rezavý (Myrmica laevinodis) je světle zbarvený, jen kolem půl centimetru velký mraveneček, který si mraveniště staví často pod kameny na loukách, okrajích lesů i na zahradách. Kameny působí jako vytápění, vstřebávají teplo ze slunce a předávají ho dál do mraveniště. Tyto mravence možná spíše ucítíte nežli uvidíte, pokud si nechtěně sednete do blízkosti jejich hnízda. Mají žihadlo a ačkoli jsou malí, jejich bodnutí je bolestivé, protože do rány vpraví jed.

Mravenec dřevokaz (Camponotus herculeanus) je 0,6-1,7 cm velký černohnědý mravenec, který si svoje hnízda buduje na jehličnatých stromech. Chodbičky a komůrky dělnice vyhlodávají v trouchnivém a někdy
i zdravém dřevě. Jedna kolonie může obývat i několik stromů vedle sebe až do výšky 10 metrů. Proto pokud spatříte velké množství mravenců pobíhajících po kmeni, nemusí se jednat jen o mravence shánějící potravu, mohou v kmeni přímo bydlet. Mravenci dřevokazi ve dřevě žijí, ale neživí se jím. Nejraději sbírají medovici lesních mšic.

Čeleď: mravencovití (Formicidae)

Podřád: štíhlopasí (Apocrita)

Řád: blanokřídlí (Hymenoptera)

Třída: hmyz (Insecta)

Jana Bucharová

Prostředí

Za nocí létají nad lesy a rybníky, nad domy i zahradami. Některé můžete spatřit již zvečera. Sotva zajde slunce, vyletí podivuhodní létající savci na lov a na obloze se potkávají s posledními ptáky. Ve dne odpočívají v dutinách stromů, ve škvírách skal i budov, na půdách. V zimě spí v jeskyních a sklepích.

Potrava

Netopýři se živí hmyzem a dalšími bezobratlými živočichy. Většinou je loví ve vzduchu, někdy sbírají ze země, z listí, nebo z vodní hladiny. Podobně jako ptáci na zahradách pomáhají lovem přemnoženého hmyzu. 

Netopýr, vynálezce sonaru

Netopýři loví hmyz zvečera a v noci. Jejich malá očka za šera vidí, ale v porovnání s výtečným zrakem sov, které také loví v noci, mnohem hůře. Svou kořist však vidět ani nepotřebují, dovedou lovit i v naprosté tmě. Jak je to možné?  Díky skvělému netopýřímu vynálezu, echolokaci. Z tlamičky vysílají ultrazvukové signály – zvuk, který naše ucho neslyší, ale netopýrovo ano. Tyto signály narazí na cokoli, co je před netopýrem
a jeho dokonalé uši odraz vyhodnotí. Netopýři mohou rychle letět temnou jeskyní a nestane se, že by narazili do stěny. A díky sonaru také „vidí“ hmyz, a poznají, jak rychle a kam letí. Maličkého komára netopýr svým radarem neomylně zacílí, i když letí tři metry od něho.

Netopýři dovedou rozlišit i jednotlivé druhy hmyzu. A pamatují si, zda jsou chutné a stojí za námahu! Kořist lapají zubatou tlamičkou, nebo ho zachytí křídlem a do úst si ji podají. Ze stromů nebo vodní hladiny hmyz sbírají i packami.

Rozmnožování

Samičky netopýrů se se samci často páří již před zimováním. Po celou zimu v děloze uchovávají spermie, které teprve na jaře oplodní vajíčko (takzvané utajené oplození). Zárodek se může začít vyvíjet, aniž by se samička na jaře zdržovala námluvami. Někteří netopýři se však páří i na jaře. Samci se probouzejí o trochu dříve, hledají samičky a něžným kousáním je budí.

Porod a výchova vzhůru nohama

Netopýřata přicházejí na svět během června a července. Zatímco samci žijí přes léto samotářsky, na výchově se nepodílejí a přes den jim stačí úkryt v kupě dřeva, kamení či za borku stromů, samičky musí najít docela jiný domov. Bezpečný, teplý a tak prostorný, aby se do něj vešly desítky nebo stovky budoucích maminek. Děti totiž vychovávají pospolu, v takzvané letní kolonii. Ideálním útočištěm pro ně bývaly stromové dutiny. Těch je ale nedostatek, a tak netopýři hledají náhradní úkryty na půdách domů a stodol, ve škvírách za krytinou, za dřevěným obložením a trámovím nebo i za trvale otevřenou okenicí. Stromové dutiny mohou nahradit i dřevěné nebo dřevocementové budky pro netopýry.

Samička rodí v poloze, která je pro nás neobvyklá, pro ni však zcela běžná – je zavěšená na stropě, nohama vzhůru. Mládě má jedno nebo dvě, záleží na druhu netopýra. Hned po porodu je zachytí do létací blány. Novorozeně pak šplhá k prsním bradavkám, zatímco je matka pečlivě olizuje.

Netopýří miminka bere matka na noční lety sebou, pevně přichycená na břiše. Větší batolata ponechává zavěšena doma na stropě, jsou už příliš těžká. Několikrát za noc se vrací je nakojit, přes den je s nimi
a zahřívá je. V noci se opuštěná netopýřata zahřívají navzájem, těsně přitisknutí jedno k druhému. V početné kolonii, mezi desítkami i stovkami dalších, matka neomylně pozná své mládě podle hlasu i pachu. Stará se
o něj pečlivě až pět měsíců.

Malá netopýřata jsou hravá. Dovádějí s maminkou, hrají si spolu navzájem. V netopýří školce, která je celá vzhůru nohama, je stále plno pískotu a veselí.

Netopýří škola

Ultrazvuk dospělých netopýrů lidské uši nerozeznají, ale hlásky mláďat, která volají maminku, byste slyšeli. Podle jejího hlasu se teprve učí vydávat složitější zvuky.

Když mláďata vyrostou a začnou létat, ještě po nějakou dobu matku doprovázejí. Ta je učí jak a co lovit, kde se ukrýt, jak používat echolokaci. Mohou si spolu za letu povídat, i když jsou od sebe půl kilometru vzdáleni.

Stavba těla

Přední končetiny netopýrů jsou proměněny v dokonalá křídla. Pevná, tenká a pružná létací blána se klene od předních až k zadním končetinám a ocasu.  Je napnutá mezi dlouhými prsty, netopýři umí jemně měnit její tvar a tím i směr letu.

Neobvyklému způsobu života se přizpůsobily i další části netopýřího těla. Zadní nohy jsou do těla zakloubené opačně – jako bychom my měli kolena směřující nikoli dopředu, ale dozadu. To proto, aby tlapky s pěti drápky pohodlněji udržely netopýra zavěšeného hlavou dolu. Viset hlavou dolu je skutečně nejlepší způsob odpočinku, pokud máte místo rukou velké létací blány. Při visu se do nich lze dokonce pohodlně zabalit jako do pláště. (Obalit se létací blánou jako mumie mají ve zvyku „bratranci“ vrápenci, netopýři křídla jen složí podél těla).

Přirození nepřátelé

Netopýři nemají mnoho přirozených nepřátel. Přes den je zavěšené v úkrytu málokdo najde či na ně dokonce dosáhne. Když létají za nocí, mohou je ulovit pouze jiní, větší noční letci – sovy. Například sýc rousný si na netopýru rád pochutná. Na zemi pak může netopýra přepadnout kuna nebo lasička. Na zahradě ho může ulovit i kočka.

Jak jim můžeme pomoci?

Všechny druhy našich netopýrů a vrápenců jsou chráněné, silně až kriticky ohrožené. Proč stále ubývají? Nemají dostatek starých stromů s dutinami, kde by mohli přivádět na svět mláďata, a v náhradních útočištích, jako jsou půdy a různé škvíry v budovách jsou často rušeni a někdy i zahubeni. (Dnes už naštěstí málokdo věří nepravdivým pověrám o netopýru zamotaném do vlasů, nebo spolčeném s čarodějnicemi. Přesto se k nim všichni lidé nechovají tak, jak si vzácní a tolik zajímaví netopýři zaslouží). Netopýrům velmi škodí také používání pesticidů v zemědělství a na zahradách, a také vyrušování při zimování. Probuzení a vyplašení může spícího netopýra tak vyčerpat, že zahyne.

Netopýří úkryty

Pokud se samice s mláďaty usadí na půdě či ve stodole, je třeba jim ponechat volný přístup ven i dovnitř. Nebezpečné je pro ně v té době zateplování budov a rekonstrukce střechy. Zachrání je, když lidé stavební práce odloží do doby, kdy budou moci netopýřata odletět. Citlivé netopýry může zahubit i chemické ošetření trámoví.

Na osvědčené místo se netopýří samičky každý rok vracejí. Pokud jim lidé ponechají i po rekonstrukci průlety, budou moci na půdě každé léto vyvést mladé. Takové lidé jsou skuteční přátelé netopýrů. Na dům si mohou vyvěsit cedulku s nápisem „Náš soused je netopýr“. Pokud byste takovou také rádi, nemusíte mít netopýry pouze na půdě. Můžete třeba na zahradu vyvěsit budku pro netopýry. Více se dozvíte na: www.sousednetopyr.cz.

Když netopýr zabloudí…

V létě se může stát, že odrostlé, ale stále ještě nezkušené mládě zalétne večer nebo v noci omylem do otevřeného okna. Jak mu pomoci ven? Otevřete okna do kořán, zhasněte a netopýra nerušte. Nejspíš vylétne sám. Pokud se rozhodne ubytovat, zavěsí se a delší dobu nehýbe, můžete jej ven vynést v papírové krabici. Na netopýra ale nesahejte holýma rukama. Jemně přes něj přehoďte kus látky a v ní ho do krabice opatrně vložte. Látka sahající přes okraj krabice mu později pomůže dostat se ven. Venku položte krabici na vyvýšené místo.

Do krabice se ukládají i netopýři nalezení přes den, potřebují v ní vodu v ploché mističce a zmuchlaný papír, aby se mohli schovat. Čas na vypuštění je večer. Pokud však netopýr do rána neodletí, zavolejte mu pomoc. Můžete na stránkách www.zvirevnouzi.cz najít nejbližší záchrannou stanici pro handicapované živočichy, nebo zavolat na SOS netopýří linku: 731 523 599. 

Netopýří miminko spadlo ze stropu!

Pokud najdete holé mládě, bude kolonie, z níž vypadlo, poblíž.  Můžete ho donést k otvoru štěrbiny, v níž jsou ostatní mláďata, a pokud je v pořádku, zaleze do ní. Pokud to není možné, tak mu co nejblíž najděte místečko, na které se nedostane kočka ani slunce. Matka jej najde po hlase i mimo „netopýří školku“. Netopýří holátko bohužel uměle odkojit a zachránit nelze. Jiné je to u již osrstěného mláděte, kterému odborníci na SOS netopýří lince a v záchranných stanicích život zachránit mohou, pokud se ocitne v nesnázích. Osrstěné mládě můžete nalézt do konce srpna, později jsou již odrostlí netopýři samostatní. Malé druhy netopýrů, kteří měří sotva 4 cm, když složí křídla – například netopýr nejmenší či hvízdavý – můžete za mládě omylem považovat, i když jsou již dospělí.

Ochránci netopýrů

Ochranou netopýrů se zabývá Česká společnost pro ochranu netopýrů (ČESON). Na jejích stránkách www.ceson.org naleznete netopýří poradnu, kontakty na organizace v různých oblastech republiky i kalendář zajímavých akcí. A třeba i soutěž v malování netopýrů.

Zařazení

Netopýry řadíme do řádu letounů, jednoho z nejpodivuhodnějších řádů savců. Letouni jsou spolu s ptáky jedinými obratlovci, kteří dovedou létat.

V České republice žijí dvě čeledi náležející do řádu letounů. Jsou to netopýrovití (Vespertilionidae)
a vrápencovití (Rhinolophidae).

Druhy

Rájem letounů jsou tropické oblasti, na hmyz daleko bohatší, než naše kraje. Někteří exotičtí letouni se živí
i plody, nektarem květů, které opylují, jiní loví ryby nebo se dokonce živí krví. Ale i v České republice žije 23 druhů těchto podivuhodných zvířat (21 druhů netopýrů a 2 druhy vrápenců).

Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus)

Oproti ostatním druhům poměrně hojný netopýr, který v létě rád osidluje nejrůznější skuliny a skrýše
v lidských obydlích a stodolách. Jsou pro něj náhradou za štěrbiny ve starých stromech. V zimě se uchyluje do jeskyní, ale třeba i za velké obrazy v chladných klášterních chodbách. Na stropě podzemního kanálu ve Štěchovicích bylo dokonce napočítáno přibližně 4000 spících netopýrů hvízdavých.

Netopýr večerní (Eptesicus serotinus)

Pokud spatříte třepotání netopýřích křídel zvečera, ještě za světla, jedná se nejspíš o tohoto nedočkavého netopýra. Loví ve výškách 3 až 10 m nejčastěji nad vesnicemi i nad městy. Samičky s mláďaty se ukrývají v rozmanitých budovách, od hradů a kostelů po panelové domy, kde mohou osídlit šachty i škvíry mezi panely. Zimují v nejrůznějších podzemních skulinách.

Netopýr rezavý (Nyctalus noctula)

I tento netopýr vylétá velmi časně zvečera, nejčastěji nad vodní plochy. Nejraději má lesnatou krajinu, ale zvykl si i na sídliště panelových domů, kde v noci loví a přes den se schovává ve škvírách. Samičky s mláďaty se však nejraději ubytovávají ve starých dobrých dutých stromech, i když jich je už pomálu. Netopýr rezavý je výtečný letec, létá ve velkých výškách. Jako jeden z mála netopýrů podniká i dlouhé, několikasetkilometrové migrace.

Netopýr vodní (Myotis daubentonii)

Vylétá půl hodiny po západu slunce a loví nad hladinami přehrad a rybníků. Uloví stovky komárů za noc! Často krouží těsně nad hladinou a tlapkami chytá hmyz, který se právě líhne, nebo do vody spadnul omylem. Přes den odpočívá v dutinách starých stromů na březích vod. Ale pro mateřské kolonie dutin dostatek není, proto se samičky uchylují na půdy, pod mosty i na stropy teplých podzemních kanálů.

Netopýr řasnatý (Myotis nattereri)

Tento netopýr má konci ocasní blány hřebínek z tuhých brv, kterým v listnatých lesích sbírá z listů a větví spící hmyz jako česáčkem. Nad vodní hladinou loví i létající kořist. Jako i mnoho dalších netopýrů mu svědčí lesnatá krajina s rybníky a říčkami.

Netopýr řasnatý zimuje v jeskyních a štolách v malých skupinkách. Na jaře se však u vchodů do podzemí setkává ohromné množství těchto netopýrů. Jsou nejspíš zvědaví, jak vypadají úkryty sousedů a seznamují se s nimi.

Netopýr ušatý (Plecotus auritus)

Asi nejroztomilejší netopýr má opravdu veliké uši, a také velké oči, které velmi dobře vidí. Pochutnává si na můrách a dalších nočních letcích, které loví v letu, jejich housenky zase hledá na zemi a na stromech. Původně obýval jen stromové dutiny, dnes hledá úkryt i na půdách a rád osidluje i ptačí budky. V zimě se schovává do štol a jeskyní.

Netopýr pestrý (Vespertilio murinus)

Původně se tento netopýr ukrýval ve skalách, dnes je mnohdy vyměnil za vysoké budovy. Sídlí zde zásadně od čtvrtého patra výš, v různých škvírách. Jméno mu dal pohledný stříbřitý hřbet a světlá náprsenka. 

Vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros)

Vrápenec s huňatým, světlým kožíškem loví nejčastěji v listnatých lesích, v parcích, v blízkosti vodních toků i nad vesnicemi. Původně přezimoval jen v krasových jeskyních, v současnosti se může k zimnímu spánku uložit i v různých štolách a sklepeních. Samičky s mláďaty hledají útočiště na půdách. Když je jim zima, přichytí se navzájem a vytvoří velký chumel, který vypadá jako včelí roj.

Vrápenci mají na nose složitě tvarované blanité výrůstky, které usměrňují echolokační signály. Vrápenec je nevysílá ústy jako netopýři, ale „hvízdá“ nosem.

Zajímavosti

Zimní spánek, netopýří kóma

V zimě netopýři nenajdou dostatek potravy. Na rozdíl od hmyzožravých ptáčků se nedovedou místo hmyzu po zimní čas krmit semínky. Najdou si proto včas klidné místo, kde je stálá nízká teplota, ale nemrzne tam – krasové a jiné jeskyně, případně stromové dutiny zasahující pod zem. Zavěsí se na strop a upadnou do letargie. Jejich tělesná teplota klesá až k 1°C. Srdce tepe jen čtyřikrát za minutu, zatímco při letu třeba 800krát! Na vhodných místech netopýři zimují společně po desítkách i stovkách. Jsou odpoutáni od vnějšího světa, nic nevnímají. Z tohoto hlubokého „spánku“ se však mohou do čilosti probudit za pouhou hodinu. 

Skrytý společenský život netopýrů

Teprve v posledních desetiletích vědci začínají pomalu odhalovat pestrý společenský a rodinný život netopýrů. Není snadné jej sledovat – netopýři jsou noční a velmi pohybliví, dorozumívají se zvuky a pachy, kterým nerozumíme. Teprve pomocí důmyslných přístrojů, které rozluští ultrazvuky a umožňují noční vidění se lze o tajnůstkářských netopýrech dovědět více. A jsou to někdy vskutku podivuhodné věci.

Kolonie netopýrů v rozlehlých jeskyních mohou být obrovské. Například v kolonii amerického netopýra, tadaridy guánové, bylo napočítáno až 20 miliónů jedinců. V takové obří rodině již samička nehledá své vlastní mládě podle hlasu a pachu. Aby se nezdržovala, nakojí první, které se namane – samičky tak kojí své potomky navzájem. Tadaridy jsou také nejlepší letci z letounů. Létají stokilometrovou rychlostí i v tříkilometrových výškách. Při letu kormidlují i ušima. Nejblíže k nám, ve Středomoří, žije jediný evropský zástupce podivuhodných tadarid, tadarida Evropská.

Největší a nejmenší létající savec

Kdo se bojí netopýrů, měl by se vypravit Malajsie. Tamější kaloň malajský má rozpětí křídel před 1,5 metrů. Kaloni jsou příbuzní netopýrů. Také létají díky blánám, mají však veliké oči, uši a protáhlou tlamu, díky čemuž jejich hlava připomíná pejska. Živí se především ovocem a nektarem květů, které opylují. V Thajsku zase žijí netopýrci, jejichž rozpětí křídel nepřesahuje 10 cm a váží sotva dva gramy. Tím se řadí mezi nejmenší savce světa.

Upíři existují!

Do řádu letounů patří i druh, který se jmenuje upír obecný (Desmodus rotundus). A skutečně se živí krví! Žije ve střední a jižní Americe. Ostrými řezáky oholí srst zvířete přesně na místě, pod kterou cítí teplo žíly. Špičáky pak protnou kůži tak šikovně, že to jejich oběť vůbec necítí. Vytékající krev upír olizuje, za noc mu stačí dvě lžíce. Dobře létá, ale umí i se i rychle a tiše plížit po zemi a dokonce popoběhnout po zadních nohách. Napadá nejčastěji spící dobytek, který neohrožuje ani tak ztráta krve, jako přenos nemocí. I člověka spícího pod širákem by mohl upír kousnout, všechnu krev by mu ale nevysál, ani by ho neučinil upírem.

 

Jak přišly na svět létající „myši“?

Předek dnešních netopýrů měl čtyři končetiny, jako třeba myš nebo rejsek, a šplhal po stromech. Příroda s ním však podnikla pozoruhodný pokus. Prsty se mu ohromně prodloužily a postupně mu je pokryly létací blány. Naučil se létat. Tehdy, na počátku třetihor, lovila noční zvířata hmyz pouze na zemi a na stromech. Noční obloha se hmyzem jen hemžila, a nikdo na něj nedosáhnul. Létající netopýr měl díky křídlům
o potravu postaráno. Vznik pozoruhodných křídel proběhl v porovnání s vývojem jiných druhů zvířat nezvykle rychle. Vznik netopýrů je dodnes obestřen tajemstvím.

Jana Bucharová

Velké kočkovité šelmy jsou uhrančivá zvířata. I když se jen ladně procházejí nebo lenivě povalují, jejich pružná těla ukrývají fantastickou rychlost, sílu a mrštnost. Nejen dalekými kraji, přírodopisnými filmy
a zoologickými zahradami se elegantní šelmy procházejí. Jedna žije i v našich lesích. Jmenuje se rys ostrovid. Rys je stejně krásný, jako třeba levhart, ale na rozdíl od něj není člověku vůbec nebezpečný. Přesto byl vyhuben – lidé chtěli nosit jeho hebký skvrnitý kožich. Dnes se samotář s ostrým zrakem do odlehlých horských lesů vrací.

Prostředí

Rys loví nejraději v noci. Ve dne se skrývá v jeskyňkách, pod vývraty, v houštinách. Právě hluboké horské lesy se skálami, přirozeně padlými kmeny a vývraty, zkrátka pralesy jak mají být, má nejraději. V nouzi přežívá i v chudších lesích a zčásti i v zemědělské krajině, ale rozmnožovat se v ní nedovede.

Fotopast na rysa

Rys se jen tak někomu neukáže, proto jsou na něj nastraženy fotopasti. Ty mu, na rozdíl od skutečných pastí, nijak neublíží. Jen ho vyfotí, když projde kolem. A my díky fotografiím vidíme, že tichý a plachý rys v lese opravdu žije. Spolu s otisky stop jsou fotografie, důkazy o jeho přítomnosti, důležité i pro jeho ochranu. Krásný rys patří mezi silně ohrožená a zvláště chráněná zvířata.

Potrava

K lovu potřebuje samotářský rys rozsáhlé území. Loví srnce, divoká prasata, lišky a hlodavce. Vyhlíží je ostrým zrakem, který mu dokonale slouží i ve tmě. Útočí rychlým sprintem. Snáze uloví zvíře staré a nemocné, nežli kořist v plné síle. Pokud srnu nedostihne během krátkého pronásledování, nechá ji běžet – nemůže si dovolit plýtvat silami. Není tedy divu, že v oblastech, kde rys loví, jsou srnci a srny statnější a ve výborné kondici. Nemocné, které rys uloví, dále nešíří nemoci.

Rys chrání les

Za rok uloví rys nejvýše 70 kusů zvěře, avšak na rozsáhlém území, které si střeží před ostatními rysy. Díky tomu srny nikdy nevyloví. Udržuje však jejich počty v ideální přírodní rovnováze. Pokud je srn příliš mnoho, okusují všechny mladé stromky a les se nemůže obnovovat.

Rozmnožování

V předjaří rysi ucítí milostné vábení. Opustí své území, volají do dálek a hledají druha. Rysí námluvy jsou něžné. Samec a samička si navzájem čistí srst, dotýkají čely a otírají o sebe obličeje, jako by se pusinkovali. Po páření úloha rysa končí. O mláďata, která se po 10 týdnech v bezpečném doupěti narodí, pečuje pouze máma. Nejčastěji se narodí dvojčata, vzácně jedináček nebo i čtyřčata. Zprvu slepá a zcela bezbranná koťátka máma kojí a ošetřuje.

Rok s rysími koťaty

Po měsíci se rysátka odváží na průzkum okolí. Jsou hravá a roztomilá stejně, jako koťátka kočky domácí. K mléku začnou dostávat i masité přesnídávky a rychle rostou. Když vyrostou a zesílí, učí je matka lovit. Doprovázejí ji až do dalšího jara – stará se o ně téměř celý rok. Když nastane čas dalších námluv, vydají se mladí rysové do světa. Hledají své vlastní území. Někdy se však na chvilku vrátí, přijdou mámu navštívit. Ta si jen chvilku odpočine a starost o děti začne na novo – narodí se jí koťátka.

Mladí rysi dospějí za dva 2-3 roky. V přírodě se mohou dožít až 17 let.

Stavba těla

Rys ostrovid je největší kočkovitá šelma Evropy. Může být až 75 cm vysoký. Jeho tmavě žlutá či okrová, lesklá srst je zdobena černými skvrnami. Vypadají ozdobě, rys je však nemá pro parádu. V mozaice světla
a stínu, kterou slunce tvoří mezi stromy, ho skvěle maskují. Štětinky na uších slouží jako hmatové brvy v hustém lese a zdokonalují sluch.

Rys se pohybuje plavně, rychle a tiše. Nevadí mu ani zima a hluboké horské závěje. Na sněhu mu široké tlapy slouží jako sněžnice, na ledě vytasí drápy.

Přirození nepřátelé

Dospělého rysa žádné jiné zvíře neuloví. Na rysí kotě by si menší šelmy mohly troufnout, ale matka je velmi dobře hlídá. Pro krásnou kožešinu však rysy lovili lidé, až je vylovili do posledního. Také odlesnění krajiny jim ublížilo. Na našem území v 19. století nezůstal ani jeden. Poté se rysi do pohraničních hor několikrát navrátili – buď sami přešli hranice ze sousedních zemí, nebo je lidé zpět do přírody vysadili. Jenže jiní lidé je opět vystříleli.

Toulavý rys a automobil

Také silnice jsou pro rysy velmi nebezpečné. Rys je zvyklý toulat se na obrovském území. A mladý rys, který se osamostatnil a hledá svůj domov, ujde i stovky kilometrů.  Asfaltové dálnice kříží jeho stezky
a rychlá auta ho v noci snadno srazí. S takovými překážkami si poradí ještě hůře, nežli třebas přizpůsobivější vlk.

Jak pomoci

Jednoho pána, který považoval rysy za své přátele, bolelo u srdce, když je pytláci stříleli. Jmenoval se Ludvík Kunc. Sotva se rysi vrátili do našich lesů a měli bychom mít radost, říkal si, hned je lidé zabíjejí. Nedovolí jim tu žít, natož mít mladé. Bohužel i někteří myslivci rysy stříleli, jako by nevěděli, že jsou v lese užiteční a srny jim nevyloví. Že je však rys chráněný a jeho zabití je trestné, to vědět museli. Jenže kdo by jim dokázal, že ho v odlehlých horách tajně střílí? Zabili jich desítky. A tak Ludvík Kunc začal neúnavně procházet Šumavskými lesy. Každou volnou chvilku v nich byl, dokonale je znal. Střelci náhle ztratili jistotu, že je nikdo neuvidí a nepřistihne. Často měli chuť střelit do té paličaté Ludvíkovy hlavy, ale neudělali to. Mnoho rysů takto jediný statečný člověk zachránil. Jenže ani to by nestačilo. Dobrý nápad však předal dál a začalo v něm pokračovat mnoho dalších lidí. Vznikly rysí hlídky. Fungují už mnoho let, stopují rysy, sledují, kde a jak se po lese pohybují, jak žijí. A především je chrání. Po proškolení se může jako dobrovolník zapojit každý, nebo přispět jinak. Více se dozvíte na www.selmy.cz.

Zařazení

Rysa ostrovida (Lynx lynx) řadíme do řádu šelem (Carnivora), stejně jako vlka, medvěda, kunu, lasičku nebo jezevce. V rámci řádu pak do čeledi kočkovití (Felidae), kam patří například i kočka domácí, lev, tygr, levhart či gepard.

Zajímavosti

Proč je rys ostrovid

Za dne vidí ostrovidný rys srnce, i když je od něho půl kilometru daleko. Za svitu měsíce ho vidí ze vzdálenosti 300 metrů. Ve dne spatří myš vzdálenou 70 metrů, což naše oči nikdy nedokáží.

Kolik u nás žije rysů?

V současnosti žije snad kolem 80 rysů Šumavě, asi 10 v Beskydech, výjimečně se objeví v Krkonoších, Českém Švýcarsku, Jeseníkách. Celkově jich je v celé naší republice sotva sto, navíc na ostrůvcích divočiny, mezi kterými nedovedou přecházet. Tak malé počty nejsou pro rozmnožování a budoucnost této šelmy příliš nadějné. Mohlo jich již u nás žít mnohem více, jenže několik set rysů bylo v posledních desetiletích nelegálně zabito.

V mnohem větších počtech, v řádech tisíců, žije rys ostrovid v Karpatech, ve Skandinávii, Pobaltí. Naštěstí pro něj tedy ještě existují země se zachovalou přírodou, ve které ho lidé nechají nerušeně žít.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Ve Švýcarsku, Rakousku, Slovinku i v dalších zemích lidé rysa do přírody navraceli – reintrodukovali. Někteří lidé návrat rysů vítali, jiní je v lesích nechtěli. Do přírody ale patří. Co myslíte, máme právo vyhubit všechny šelmy na našem území jen proto, že se jich bojíme? I když nám od nich ve skutečnosti, zvláště v případě rysa a vlka, nehrozí vůbec žádné nebezpečí? Myslivci se zase obávají, že budou mít méně srnek
a zajíců, které sami loví. Ale už bylo mnohokrát dokázáno, že rys srny nevyloví. A pokud jejich počty
o trochu poklesnou, tak jen v souladu s přírodní rovnováhou. Často jsou totiž přemnožené a brání lesu v přirozené obnově. Navíc jsou srnky pod dohledem rysa zdravější a silnější, takže i myslivci bývají nakonec spokojení. Sami nemocná a slabá zvířata na dálku nepoznají a nemohou je tedy přednostně lovit.

V naší zemi dnes nemá smysl rysy do přírody vypouštět – jediné, co jim může pomoci, je vytvořit jim dobré podmínky k životu a zabránit nelegálnímu lovu. Sami se rozmnoží, jakmile dostanou příležitost.

Jana Bucharová

Kdo to houká ze tmy?

Neslyšně létají nocí, vidí a loví potmě, z jejich hlasu nám mnohdy naskočí husí kůže. Sovy patří k nejpodivuhodnějším ptákům. Některé jsou u nás stále hojné, jiné mizí. Jak žijí a kde je můžeme spatřit?

 

Sovy jsou natolik odlišné od ostatních ptáků, že mají svůj vlastní řád (Strigiformes), podobně jako například dravci nebo pěvci. Patří do něj na celém světě jen 144 druhů, u nás je stálých sedm. Sovy působí rozvážně, když přes den pospávají, v noci se však promění v rychlé a obratné lovce. 

 

Oko jako noční dalekohled

Zrak a sluch sov dokáže zachytit to, co zůstává většině ostatních živých tvorů skryto. Jejich oči, teleskopické válce, směřují dopředu a provrtávají tmu jako noční dalekohledy. Umožňují dokonalé binokulární vidění, které není u všech ptáků běžné. Sovám však nic nebrání ani v pohledu do stran, protože dovedou otáčet hlavou až o 270 stupňů. Oboustranně vyklenutá, velká čočka a zvětšená rohovka i zornice oka umožňují využít i nepatrné světlo. V sítnici převažují tyčinky zodpovědné za vidění za šera, přesto sovy rozlišují
i barvy.

Často žlutá nebo oranžová duhovka umocňuje hypnotický pohled sov. Oko, které je pro sovy životně důležité, je při odpočinku dobře chráněno. Kromě dvou víček má i mžurku, která není průsvitná jako
u ostatních ptáků, ale bílá a neprůhledná.

 

Uši jako navigace

Sovy kořist vyhlížejí očima s „nočním viděním“. Ale pokusy odhalily, že myš uloví i v absolutní tmě. Práci očí v tomto případě přebírají uši. Stačí nepatrný zvuk myši a sova nejenže ji uslyší, ale i přesně zaměří její polohu a směr pohybu. Dovede slyšet každým uchem nezávisle a odlišit v milisekundách zvuky, které zachytila uchem levým oproti uchu pravému a naopak. Zvuky přicházející k uším ještě pomáhá směrovat obličejový závoj z peří. Sovy žijící na chladném severu tak běžně loví lumíky schované pod sněhem. I u nás se hodí schopnost odhalit hlodavce pod sněhem, protože sovy na zimu do teplých krajin neodlétají. Zdá se, že směrové slyšení nemají sovy úplně vrozené a v mládí se musí naučit, jak zvuky správně vyhodnotit

 

Sovy na lovu

Sovy dovedou létat zcela neslyšně. Na prvních letkách mají hřebínek, který vzduch rozráží tak, aby se neozval žádný šum. Plavně se vznáší nocí jako opeření duchové. Když spatří nebo uslyší hlodavce, rychle k němu slétnou a uchopí ho pomocí silných pařátů. Mnohdy jej ostrými drápy rovnou usmrtí. Mají ohromnou sílu a dovedou vzletět s kořistí těžší, než samy váží, což je pro nás stěží představitelné. Samice jsou u většiny druhů větší než samci a loví i větší kořist. Díky tomu soví pár lépe využije nabídku potravy ve svém okrsku. 

 

Dokonalá rovnováha přírody

Sovy jsou spolu s dravci ideálními regulátory hlodavců. Pokud se hraboši a hryzci přemnoží, sovy si pořídí větší snůšku vajíček, protože vědí, že uživí více mláďat. Nebo dokonce vyvedou mladé dvakrát za rok. Na ochmýřená sůvátka je úžasný pohled, oba rodiče se však mají co ohánět, aby vyrostla a naučila se neslyšně létat nocí a lovit. Na rozdíl od ostatních ptáků s nimi spí přes den a krmí je v noci. Kořist jim zprvu trhají silným zobákem na kousky.

 

Kdo létá nocí?

Sova pálená (Tyto alba) bydlela kdysi téměř na každé půdě, sýpce, zvonici. Pak ale volně přístupné prostory postupně zmizely, myši byly v okolí domu vyhubeny nebo otráveny a půvabná a něžná bílá sova téměř zmizela s nimi. Stala se po celé Evropě silně ohroženou a spatřit ji, mžourající ze srdčitého vějíře pírek, je velká vzácnost. Přes den obvykle pospávala nebo si pročesávala pírka drápem na jednom z prstů, který připomíná hřebínek. V noci pomáhala lidem lovem myší.

 

Puštík obecný (Strix aluco) je na tom lépe než bílá příbuzná. V kulturní krajině, kde nachází dostatek hlodavců, si většinou poradí i s hnízděním, i když starých vykotlaných stromů také ubývá. Jeho houkání, připomínající spíše podivný chechot, můžeme zaslechnout i z parků, sadů a zarostlých zahrad.

 

Kalous ušatý (Asio otus) je také relativně hojný. Daří se mu v krajině s roztroušenou zelení, kde loví hlodavce. K hnízdění nepotřebuje dutiny, stačí mu koruny stromů a třebas stará hnízda od vran. Proto jej můžeme spatřit i v parcích, velkých zahradách nebo na hřbitovech, kde na tiché návštěvníky udiveně shlíží ze stromů. Je poměrně malý a podle nápadných uší a velkých žlutých očí jej poznáme snadno. Na lov vylétá ještě před setměním.

 

Sýček obecný (Athene noctua) má snad nejstrašidelnější hlas ze všech sov. Jeho naříkání, linoucí se z temných zahrad a sadů, bylo výtečnou inspirací k hrůzostrašným pohádkám. Latinské jméno sýčka však odráží antickou úctu k moudrým sovám. A jedná se také o velmi užitečnou sovičku, která zlikviduje spoustu přemnožených hrabošů. Bohužel ubývá, protože nachází málo dutin k hnízdění. Pomoci mu mohou, podobně jako mnohým dalším sovám, hnízdní budky.

 

Výr velký (Bubo bubo) je naší největší a proto asi i nejznámější sovou. Jeho vtipně znějící latinské jméno je snadné si zapamatovat. Avšak spatřit vzácného, až 80 cm velkého výra na vlastní oči se poštěstí málokomu. Spíše ho uslyšíme, pokud v noci navštívíme ty pravé husté horské lesy nebo opuštěné lomy, ve kterých se temné houkání a skřeky výra pěkně rozléhají. Když se skloubí výjimečná síla sov a velikost výra, je nasnadě, že uloví i větší kořist nežli hlodavce. Je zdokumentován případ, který vypadá jako zlá halucinace pejskaře: Výr k hnízdu vynesl malého pudla!

 

Sýc rousný (Aegolius funereus), je krásným a vzácným hostem ze severských tajg. Vzácně se u nás objevuje v chladných horských jehličnatých lesích. Ač je jeho tělo drobné, když je zamilovaný, houká jako vlak.

 

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) je skutečně naší nejmenší sovičkou, velkou sotva jako sýkora koňadra. Přesto dokáže ulovit i hlodavce. Ukrývá se v hustých horských lesích a při jarních námluvách libozvučně hvízdá. 

 

Jana Bucharová

 

Koňadra je největší z našich sýkorek, i s ocasem dosahuje délky 14 cm. Žije v lesích, nejraději světlých, ale
i na zahradách a v parcích. Hlasem dovede napodobovat nejrůznější jiné ptačí druhy.

Když lákají samičku nebo jen hlasem vyznačují své teritorium, zpívají ve vyšších tónech než je pro ně přirozené. Vysoké tóny se totiž neztrácejí v okolním 'ruchu velkoměsta' a jsou tedy pro komunikaci mezi jednotlivými sýkorkami efektivnější. Zajímavé je, že vyšším tónem zpívají i když je náhodou umlkne hluk
a je ticho. Pravděpodobně si na ty vyšší tóny zvykli natolik, že jsou pro ně přirozené.

 

Živí se hmyzem a na krmítku jí svědčí i olejnatá semena, stejně jako ostatním druhům sýkorek. V Anglii, kde mlékaři stavěli lahve s mlékem před dveře domů, projevily koňadry a později i další druhy sýkor nečekanou vynalézavost. Proklovaly se hliníkovými víčky a pochutnávaly si na smetaně.

 

Sýkora koňadra má palearktické rozšíření (Evropa, Asie a sever Afriky) a dělí se na tři skupiny poddruhů (celkem asi 20 poddruhů). Naše sýkora koňadra evropská (P. major major) obývá většinu Evropy a západní Sibiř. U nás hnízdí v podstatě na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. Vyhledává zvláště listnaté lesy, ale objevuje se i v jehličnatých. Běžně se vyskytuje v blízkosti lidských sídlišť v zahradách, parcích, sadech apod.

Přirozené hnízdění je v dutinách stromů, velmi často obývají budky, ale jsou velmi přizpůsobivé a můžeme je nalézt v hromadách dříví, kovových trubkách, dutinách zdí, starých hnízdech strak a veverek, ale i v zemních děrách. Hnízdo staví pouze samice a pak do něj snáší kolem deseti vajec. Vajíčka váží asi 1,6 g a jsou červenohnědě tečkovaná na bílém podkladu. Na vejcích sedí pouze samička, kterou samec krmí. Délka sezení je 12–16 dní, pak oba rodiče 14–23 dní krmí mláďata na hnízdě a dalších 8–14 dní jsou mláďata krmena po vyvedení z hnízda. Koňadry často hnízdí dvakrát v jedné sezóně. Mláďata setrvávají s rodiči i přes zimu a ještě v prvním roce života pohlavně dospívají. Nejvyšší zjištěný věk byl asi 15 let.

Přes léto se živí převážně živočišnou stravou. Hlavní složku tvoří hmyz v různých vývojových stádiích (vajíčka, larvy a u menších druhů i dospělci). Na podzim a v zimě vyhledávají olejnatá semena slunečnice, buku, ořechy a někdy i semena habru. Může i oštipovat dužnaté plody dřevin, pupeny a listy. Mláďata jsou krmena převážně housenkami (i přes 80 %), pavoukovci a různými larvami hmyzu. Pro svá mláďata seženou běžně 500 ks housenek denně, čímž velmi úspěšně regulují výskyt hmyzích škůdců. Potravu sbírají na větvích stromů a keřů, na zemi a výjimečně ji chytají i v letu.

Koňadra je převážně stálý či přelétavý druh, část populace pořádá krátké tahy. Z Polska, Ukrajiny a Německa přilétají na zimu k nám, někteří naši létají dále na jih.

 

Sýkora modřinka (Parus caeruleus)

Půvabná drobná sýkorka přes svůj něžný vzhled na krmítku o potravu statečně bojuje i s mnohem většími ptáky. Nezřídka vyhraje. Je snadno rozeznatelná podle zářivě modrého vršku hlavy. Obývá smíšené lesy
i zahrady, kde je stejně jako ostatní druhy sýkorek nejlepším pomocníkem zahrádkářů v boji proti přemnoženému hmyzu. Obratně jej sbírá i na nejtenčích koncích větviček.

Je to půvabná, středně velká a poměrně hojná sýkorka. Z našich druhů se svými asi 13 g nachází mezi osmnáctigramovou koňadrou a desetigramovým uhelníčkem. Samci jsou azurově modří na temeni hlavy
a na křídelních letkách a krovkách, samice mají tuto barvu jen naznačenou. U obou pohlaví je kresba hlavy černobílá. Díky zbarvení poznáme snadno i mláďata a nedospělou mládež od dospělých modřinek. Mají matnější žlutou barvu, méně výraznou kresbu a hlava je po stranách žlutavá, ne bílá. Zpěv modřinky zní jako „síí-si-si-sirrr“ s klesajícím tónem, kontaktní hlas „sí-sí“, „tetetet“, „si-si-hé-hé“; při rozrušení a nebezpečí se ozývá „cerretet“.

Modřinka je ekologicky značně přizpůsobivý pták, typický pro listnaté háje středních poloh a lesostepi, rozšířený u nás všude v kulturní krajině v parcích, zahradách a v blízkosti stavení. Obývá Evropu včetně Britských ostrovů, Středomoří a jih Skandinávie, Přední Asii a severní Afriku. U nás je modřinka stálá, žijde zde i přes zimu, i když část mladých ptáků táhne jihozápadně až do Středomoří.

Už od ledna samci či stabilní páry hledají dutiny k hnízdění a brání si je; zpívají už od února. Dutinu vystýlají mechem, peříčky a srstí. Snášejí přes devět narůžovělých, hnědavě skvrnitých vajíček, na nichž sedí převážně samice asi 14 dní; samec nocuje v jiné dutině a samičku pilně krmí. Pokud samice dobrovolně (tedy nevyplašena) opouští hnízdo, přikrývá snůšku pečlivě výstelkou hnízda jako peřinou. Mláďata krmí oba rodiče drobným hmyzem a pavoučky, k hnízdu s mláďaty přilétají až 400x za den; při jednom příletu nakrmí jen jedno z mláďat a zároveň pak vynesou jeho trus. Hnízdí zpravidla dvakrát za sezonu, potom celé rodiny začínají „kočovat“ krajinou. V přírodě se modřinky dožívají většinou jen 2–3 let a průměrný věk kvůli vysoké úmrtnosti mláďat je ještě nižší, ale zvlášť zdatní jedinci mohou žít i přes 10 let.

 

Sýkora uhelníček (Parus ater)

Tato čiperná a upovídaná sýkorka je méně barevná, než ostatní druhy. Spolehlivým určovacím znakem jsou bílé líce a skvrnky na křídlech na jinak šedo-černém základě. Uhelníčci jsou obyvateli především jehličnatých, ale i smíšených a někdy listnatých lesů i zahrad.

V květnu si často vytvoří hnízdo ve štěrbině zídky, dutině stromu, pařezu nebo i v díře v zemi. Mláďat nemívá sýkorka uhelníček tolik jako modřinka, ale jejích pět i více mláďat spotřebuje v období krmení také velké množství potravy.

 

 

Sýkora parukářka (Parus cristatus)

Vzácnější sýkorka, kterou poznáme okamžitě podle nápadné chocholky – paruky – na hlavě. Na severu Evropy obývá jehličnaté lesy, na jihu i listnaté.

Hnízdo staví oba partneři z mechu a srsti v mělčí dutině stromu, někdy jim postačí staré veverčí nebo stračí hnízdo. Samička do něj naklade až deset vajíček a prozpěvuje si "cicicigyrrr". Hnízdí dvakrát do roka. Při shánění potravy soutěží parukářka s uhelníčkem.

 

Sýkora babka (Parus palustris)

Sýkorka s typickou černou čepičkou na hlavě má ráda lužní a vlhčí listnaté lesy. PO celý rok žije v párech, které se v zimě sdružují do menších hejn.

Narazíme na ni zejména v lesích, ovocných sadech a polních hájích. Na podzim a přes zimu se toulá spolu
s ostatními sýkorkami a hledá plná krmítka, zejména ve výše položených oblastech. Do ptačí budky se nastěhovává velmi zřídka, nejraději má úzkou štěrbinu ve stromě, kde vychová dvakrát do roka asi sedm mláďat. Občas můžeme zaslechnout jejich "tedede, pistjedede, djet djet".

 

Jana Bucharová

Prostředí

Veverka žije v lesích celé Evropy i Asie, také v parcích a zarostlých zahradách se ráda zabydlí. Útočištěm
a domovem veverky jsou velké, statné a rozložité stromy. Nejraději má ty, které skýtají nejen domov
a bezpečí, ale i potravu – semena a plody.

Jak veverka na stromech spí a odpočívá? Z větviček si splétá pohodlné hnízdo.  Vypadá jako kulatý košík, uvnitř vystlaný mechem, suchou trávou, lýkem, listím, zvířecí srstí i ptačími pírky. Veverka má ráda měkké poležení a střechu nad hlavou. V létě stačí příbytek lehký, který odpočívající veverku ochrání před deštěm
a nezvanými hosty. Takových si postaví i několik na různých místech. Ale na zimu se musí připravit důkladněji. Svůj příbytek opatří pečlivou izolací z rozcupované kůry. Díky tomu si v něm v zimě udrží teplo jako v pokojíku, až 20 °C, zatímco venku mrzne.

Potrava

Výživné oříšky milují veverky nejvíc ze všech jídel. Jejich tlamička funguje jako louskáček, který ořech rozlouskne za pár vteřin. Chroupou i rozmanitá semínka, pod smrky po nich zůstávají ohlodaná vřetena šišek (za den veverka ohlodá i sto šišek, aby se nasytila). Jídelníček si veverky zpestřují pupeny i plody stromů, houbami a lesními bylinkami, hmyzem. V létě je les plný jídla, ale v zimě bude hůř. Veverky to vědí, a na zimu si chystají zásoby. Vlašské a lískové ořechy, bukvice, žaludy i houby – to vše lze schovat do tajné spižírny pod zemí nebo v dutině stromu. Někdy se stane, že na některou ze svých podzemních skrýší veverka zapomene. Z ořechů a semen pak vyrostou nové stromy. 

Na rozdíl od většiny hlodavců je veverka čilá ve dne, v noci spí. Nejčipernější je ráno, po obědě odpočívá
a odpoledne se zase vydá hledat něco na zub.

Rozmnožování

Po většinu roku žijí veverky samotářsky. Ale dvakrát do roka opustí samečci své území a vydají se hledat partnerky. Po spáření se veveřáci vrátí domů, o mláďata se stará samička sama. První rodinu zakládá mezi únorem a dubnem, další mezi květnem a srpnem. Veverčata jsou maličká, holá a slepá, když se narodí. Máma je dva měsíce kojí a opatruje, zahřívá a olizuje. Když po měsíci prohlédnou, začnou ťapat po hnízdě
a jazýčkem a packami si sama čistí kožíšek. Za další dva týdny podnikají první dobrodružné výpravy kolem hnízda. Máma veverka je učí, co je v lese jedlého a čemu se naopak vyhnout. Nejpozději po deseti týdnech se veverčata osamostatní. Ještě se však nějaký čas zdržují poblíž rodného hnízda, než si najdou svůj nový domov někde poblíž

Stavba těla

Ve větvích vysoko nad zemí stráví veverka skoro celý svůj život. Běhá po svislých kmenech a větvích, jako by to byla pevná zem. Má totiž svalnaté nohy a dokonale stavěné drápky, kterými se na kůře stromů snadno udrží.  Jen pokud je na zemi něco k snědku, seskočí ze svého království. I zde se pohybuje hbitě a rychle. Umí i panáčkovat – na zemi se tak rozhlíží po okolí. Když zavětří nebezpečí, v mžiku vyběhne vysoko do bezpečné náruče stromu. Umění stát jen na zadních se jí hodí i na stromech: když si pochutnává na oříšku, přidržuje ho předními tlapkami, jako by to byly ruce.

Při akrobatických skocích veverky ze stromu na strom se vám možná tají dech. Bát se o ni však nemusíte. Má skvělé kormidlo a padák v jednom, huňatý ocas. Je stejně dlouhý, jako štíhlé tělíčko veverky. Mnoha jemnými svaly ho dokonale ovládá. Veliké, bystré oči veverky navíc bezchybně odhadují vzdálenost před skokem. Veverka mrkne na protější větev a hned ví, jak se silnýma zadníma nohama odrazit a jak ve vzduchu kormidlovat, aby na ni doskočila.

Přední zuby, řezáky, kterými snadno rozlouskne tvrdý ořech, veverce stále dorůstají.

Přirození nepřátelé

Veverky se mohou dožít sedmi let, výjimečně i věku vyššího – rekord je dvanáct let. Jen každé čtvrté veverče se však dočká svých prvních narozenin a doby dospělosti. Méně zkušené mladé veverky jsou častou kořistí ptáků i savců. Až do větví za nimi dovede vyšplhat kuna, na zemi jsou vítanou potravou lišky a rysa, na vrcholcích stromů je může ulovit jestřáb či krahujec. Protože však veverka přivede každoročně na svět
6-12, výjimečně i 20 mláďat, přežije jich dostatek. Predátoři zase brání přemnožení veverek – tak funguje moudrá přírodní rovnováha. Ovšem v poslední době veverek ubývá a jsou proto chráněným druhem. Důvodem může být zhoršující se stav lesů, které jim neposkytují tolik ochrany a potravy jako dřív.

Jak veverkám pomoci?

Veverkám můžete v zimě pomoci podobně jako ptákům. Stačí pod stromy zavěsit krmítko a naplnit je slunečnicovými semínky a různými druhy ořechů, loupaných i ve skořápce. Veverky potěší i kousek jablka
a křížaly. Vyrobit nebo koupit lze i speciální krmítko pro veverky. Potravu v něm chrání průsvitná stříška, kterou se chytré veverky snadno naučí odklápět.

Veveřátko, které vypadlo z hnízda

Našli jste v lese bezbranné mláďátko, které vypadlo z hnízda a ještě se o sebe nepostará? Zavolejte na záchrannou stanici. Doma totiž veveřátko ani při velké snaze nevychováte, mléko ani sunar ho neuživí. Záchranná stanice pro veverky každoročně zachrání mnoho mláďátek. Zdejší lidé se o veverčata umí postarat tak, aby kvůli lidské péči neztratila svoje přirozené instinkty. Díky tomu se budou moci vrátit domů do lesa. Více se dozvíte na www.veveratka.cz.

Zařazení

Čeleď: veverkovití (Sciuridae)

Řád: hlodavci (Rodentia)
Zajímavosti

Do zimního spánku veverka neupadá. Ale v zimě mnoho času tráví uvnitř svého útulného hnízda, a pokud je opravdu špatné počasí, nevystrčí z něj nos třeba několik dní. Běhat po větvích za bouře nebo ve vánici je nebezpečné a veverka to ví. Čeká v rozhoupaném hnízdě, než se vítr uklidní, a pak se vypraví na šišky nebo do spižírny. Na zimu jí narůstá ještě hustší a velmi teplý kožíšek, aby při výpravách mimo hnízdo nenachladla.

(Pokud veverka najde vhodnou dutinu, vystele ji a ubytuje se bez práce.  Ale starých dutých stromů je dnes poskrovnu. Někdy se může zabydlet i v prostorné ptačí budce.)

Rezavé a černé kožíšky

Některé veverky jsou jasně rezavé, jiné mají barvu kaštanů nebo čokolády, a některé mají kožíšek téměř černý.  Tak proměnlivé zbarvení nemá žádný jiný evropský savec. Na horách a v chladnějších zeměpisných šířkách, kde převládají jehličnaté lesy, žijí spíše tmavě zbarvené veverky – lépe zde splývají s kmeny stromů. Naopak v listnatém lese nížin je méně nápadné světle hnědé a rezaté zbarvení. Kožíšek černých veverek je navíc hustší, v tuhých zimách lépe hřeje.

Bříška mají všechny veverky bělavá. Vzácně se vyskytují dokonce albínky, které jsou sněhově bílé celé.

 

Jana Bucharová

Podivuhodné schopnosti obyčejné vrány

Ačkoli málokdo vnímá krákání vran jako zpěv, patří tento opeřenec do řádu pěvců. A v čeledi krkavcovitých, kam dále náleží, se sešli možná ti nejhorší, ale zároveň nejchytřejší zpěváci. Vránu, havrana a krkavce spojuje vysoká inteligence, schopnost logicky uvažovat a plánovat. Pokud vám to přijde přehnané, vrány vás svými kousky lehce přesvědčí.

Ptačí Einsteini

Vran žije na naší planetě mnoho druhů a všechny udivují svými mentálními schopnostmi. Například
u japonského poddruhu vrány obecné ornitologové nafilmovali, jak tvrdé ořechy shazuje na rušné ulice, aby je rozdrtila projíždějící auta. Pouštět ořechy z výšky na kameny, to byl u vran tradiční fígl jak skořápku rozlousknout. Ale pak musela některá z nich vymyslet pozoruhodnou inovaci, do světa plného aut jako stvořenou. Aby toho nebylo málo, začaly vrány používat přechody pro chodce. V rušném provozu totiž není snadné nalouskané ořechy sebrat. Některé vrány je proto začaly házet přímo na bíle značené přechody. Poté, co hodí, disciplinovaně čekají na zelenou a teprve pak sletí k připravené pochoutce. Procházející lidé jsou daleko bezpečnější než rychlá kola aut. Podobné chování bylo pozorováno i u vran novokaledoských a dalších – využívat auta jako samočinné louskáčky na ořechy se vrány naučily v nejrůznějších částech světa.

Nastavitelný zobák

Vrány novokaledonské již dlouho fascinují svým zručným používáním nástrojů. Schopnost vybírat hmyz klacíkem z kůry stromů mají vrozenou. Jenže umění si nástroj upravovat, například vytvořit na konci větvičky háček přesně podle potřeby té které škvíry, se již zdědit nedá. Dá se pouze vymyslet nebo odkoukat od odstatních. Vrány z různých oblastí mají i odlišné styly opracování a používání nástrojů, něco jako naše krajové zvyky nářečí. U pobřeží dokonce používají při chytání ryb návnady jako zkušení rybáři.

V jednom důmyslném pokusu novokaledonské vrány předvedly schopnost plánování a úvahy, která je vskutku ohromující. Měly k dispozici klacík, který byl však na vytažení laskominy položené za mřížkou příliš krátký. Za jinou mříží se nacházel delší klacík. Vrány neváhaly, s pomocí malého klacíku vytáhly delší a tím potom dosáhly na kýženou dobrotu!

Své mistrovství v zacházení s nástroji předvedly zase v pokusu, kdy jim byly předloženy různě tvarované drátky, z nichž pouze jedním bylo možné vytáhnout lahůdku ze skleněného válce. První vrána přišla a ihned vybrala ten pravý drát, žádný pokus omyl. Druhá se na ní podívala, vzala jiný a ohnula jej tak, aby se podobal onomu jedinému vhodnému nástroji. Vedle stála totiž další, stejně tvarovaná trubice s dobrotou
a vrána omezený počet vhodného nářadí hravě vyřešila.

U novokaledonských vran se díky jejich zvyku používat denodenně nástroje daly pozoruhodné schopnosti snadno testovat. Ale podobný potenciál mají všechny vrány, včetně těch našich. Ostatně, klacíkem si v mnoha situacích vypomáhají také.

Vrány, pojďte si hrát

Utahují si z několikanásobně většího orla. Baví tím že válí sudy na zasněžené kapotě auta a sáňkují po břiše. Nebo se vozí po zasněžené střeše na víčku, které si stále znovu nosí na hřeben a sjíždí dolů jako na skateboardu. Rychle přijdou na to, že po sněhu to jede a po holé střeše ne a podle toho volí vhodnou sjezdovku. A když je náročné kousky unaví, povozí se spolu s kavkami na zrcátkách pomalu jedoucích aut. A nebo klovnou do ventilu u kola a nechají se ovívat unikajícím vzduchem.

Vzhledem k tomu, o jak inteligentní a vynalézavé tvory se jedná, není těžké uvěřit, že si vrány chtějí prostě hrát a bavit se. Podobné hry navíc trénují mozek a to může hodit i v situaci, kdy nepůjde o zábavu, ale
o přežití.

Černá a šedá

U nás žijící vrána obecná (Corvus corone) měří v rozpětí širokých křídel téměř metr. Její peří je černé jako noc, a nebo černé i šedé. Jak je to možné? Vyskytuje se u nás ve dvou poddruzích.

Vrána obecná černá (Corvus corone corone) je skutečně celá oděná do černého peří. Žije v zápaní Evropě a u nás ji spatříme na západě Čech. Vyskytuje se dále ve střední a východní Asii, ale mezi těmito oblastmi nikoli.

Černou vránu si snadno spleteme s podobným havranem. Narozdíl od něj se černé peří vran neleskne, nemají opeřené běháky a jejich zobák je sytě černý, nikoli šedavý. Po zemi vrána cupitá kratšími krůčky
a má trochu jiný „kukuč“.

Vrána obecná šedá (Corvus corone cornix) má černá pouze křídla, ocas, hlavu a horní část hrudi, jinak je šedivá. Její areál rozšíření zahrnuje východní Evropu a střední Asii, u nás ji potkáme ve středních
a východních Čechách a na Moravě. 

Naší zemí skutečně prochází hranice mezi územím černé a šedivé vrány. Neliší se od sebe pouze barvou, ale i velikostí, černá je o trošku drobnější. Také hlasy mají mírně odlišné - krákání šedivky je měkčí, jakoby zastřenější, volání černé ostřejší. Mohou se však mezi sebou křížit, tvořit šedočerné páry. Hranice má podobu širokého pásu (takzvaná hybridní zóna) a vrány kolegyně s jinou barvou peří nijak nediskriminují.

 

Mechové hnízdo s vyhlídkou

Vrány obecné žijí v celoživotních párech. Když je jeden z partnerů ohrožen, druhý při pokusu o jeho záchranu neváhá riskovat život.

Již v předjaří započne pár s námluvami, co na tom, že se partneři zají už mnoho let, dvoření je třeba zopakovat. Patří k němu i hlas, který sice není nijak výrazně melodický, ale je libozvučnější než běžné krákání. Poté si v korunách vysokých stromů, daleko od měst, vesnic a možných pronásledovatelů, postaví hnízdo. Základ spletený z větví vystelou mechem, trávou i srstí zvířat. Samička sedí na 3-6 vejcích tři týdny, po vylíhnutí mláďata oba rodiče nejméně měsíc krmí. Když vyrostou, prozkoumávají mladé vrány postupně okolí a lecčemus je od rodičů učí. Do hejn se vrány sdružují spíše v zimě, přes léto se věnují rodinnému životu.

 

Je vrána škodná?

Vrána je dokonalý všežravec. Sezobne plže, myšku, brouka, bobuli, vajíčko i malé ptáče, pochutná si i na mršině. Nejvíce času tráví v otevřené krajině a v oblastech, kde nebyla tolik pronásledována, se často odváží i do vesnic a městských parků (v zimě však městech mnohem častěji potkáme podobné havrany). V devadesátých létech u nás hnízdilo 3-6000 párů černých a 9-18000 šedých vran. Od té doby se počty každoročně nejméně o 2% snižovaly. Ubývalo především vrány obecné černé, která se proto  ocitla na Červeném seznamu jako téměř ohrožený druh. Vrány byly často vybíjeny jako „škodná“, protože občas vyplení ptačí hnízdo a výjimečně uloví i bažantí kuře nebo malého zajíčka. Ovšem podobně jako u mnohem početnějších strak bylo již dostatečně prokázáno, že vrány za pokles početnosti pěvců ani drobné zvěře nemohou. Za vypleněné hnízdo si ptáci poměrně snadno pořídí náhradu. To zchudlá krajina, která neposkytuje dostatek bezpečí a potravy, používání pesticidů, intenzivní zemědělství, zánik vlhkých luk
a mezí je hlavním důvodem, proč ptačího zpěvu i koroptví v polích ubylo. Střílení vran je navíc dvojnásob kruté – zasáhne nejen zastřeleného jedince, ale i jeho věrného druha.

 

Jana Bucharová