...Babiččin táta se jmenoval Hnědý jestřáb. Babička říkala, že měl hluboké poznání. Dovedl chápat myšlenky stromů. Jednou, když byla malá holka, tátu popadla starost a říkal, že bílé duby na hoře jsou neklidné a mají strach. Na hoře, kde se procházel mezi duby, trávil mnoho času. Byly to velmi krásné stromy, vysoké a rovné. Nebyly sobecké, dopřály místo škumpám, tomelům, hikorám i dubům, aby živily divokou zvěř. Protože nebyly sobecké, měly hodně ducha a ten duch byl silný.

Babička říkala, že táta byl tak zachvácen obavami, že k nim chodil i v noci, protože věděl, že je něco v nepořádku. Potom, jednoho časného rána, sotva se slunce vyhouplo nad hřeben, Hnědý jestřáb uviděl, jak se mezi bílými duby pohybují dřevorubci. Značkovali je a vymýšleli, jak je porazit a všechny dostat dolů do údolí. Když odešli, řekl Hnědý jestřáb, bílé duby začaly plakat. Nemohl ani spát. Sledoval dřevorubce, kteří pro své povozy vybudovali cestu do hor.

Babička řekla, že její táta promluvil s čerokískými muži. Rozhodli se, že bílé duby zachrání. V noci, když dřevorubci odešli a vrátili se do osady, Čerokíové rozkopali cestu a napříč vyhloubili jámy. Ženy a děti jim pomáhaly. Ráno přišli dřevorubci a strávili celý den opravováním cesty. Ale v noci ji Čerokíové rozkopali znovu. Tak to pokračovalo další dva dny a dvě noci. Potom tam dřevorubci postavili stráže vyzbrojené puškami. Celou cestu však uhlídat nestačili a Čerokíové hloubili příkopy, kde se dalo.

Babička říkala, že to byl úporný zápas, až byli všichni unaveni. Jednoho dne, když dřevorubci pracovali na cestě, padl na jeden z povozů obrovský bílý dub. Povoz rozdrtil a zabil dva mezky. Řekla, že to byl nádherný zdravý strom, nebylo nejmenšího důvodu, aby padl, a přece se to stalo. Dřevorubci se budování cesty vzdali. Přišli jarní deště a dřevorubci se už nikdy nevrátili.

Babička řekla, že když měsíc dorostl do úplňku, uspořádali v porostu bílých dubů       velikou slavnost. Tancovali při žlutém úplňku, bílé duby zpívaly, dotýkaly se navzájem větvemi a hladili i Čerokíe. Babička říkala, že zpívaly pohřební píseň za bílý dub, který položil svůj život na záchranu svých druhů; panovala při tom prý tak zvláštní nálada, že se téměř vznášela nad horami.

“Malý strome,” řekla, “takovéhle věci se nesmí nikomu říkat, protože v tomto světě, který je světem bílého muže, by to ničemu neprospělo. Ale ty je musíš znát. Proto   jsem ti je vyprávěla.”

Tehdy jsem pochopil, proč jsme v krbu topili jen takovými poleny, která už upustil duch. Pochopil jsem život lesa a hor. 

 

Forest Caret, úryvek z knihy Škola malého stromu

Tichý souboj nad Vltavou
 

Šplhali jsme po příkré stráni nad Vltavou, pod námi hluboko řeka, kolem skalky, malá suťová pole, borovice, břízky a habry. Právě jsme si chtěli trochu odpočinout, když tu Martin ukázal na skupinku stromů před námi. Zůstali jsme nevěřícně stát. O místo na kamenité stráni tu doslova bojovaly dva stromy. Vysoká stará borovice a malý podsaditý habr.  Větve habru připomínaly tělo mohutného hada. Jedna z nich směřovala přímo k borovici, těsně před ní se rozdvojila a sevřela kmen mohutného stromu dva metry nad zemí. Rok po roce se habr víc a víc zarýval do kmene bezbranného stromu. Borovice byla ve velkém nebezpečí, že ji toto  smrtelné sevření zahubí. Nikdy jsme nic podobného na vlastní oči neviděli. Nemohli jsme se zbavit pocitu, že habr ví, co dělá. Ví, jak se zbavit stromů ve své blízkosti, které mu ubírají světlo a vláhu na vyprahlé, vysušené zemi. Samozřejmě jsme nemohli čekat na výsledek souboje, a tak jsem si  řekli, že se sem po roce vrátíme. Uplynuly roky dva, než jsme se na stráň vypravili znovu. Tušili jsme, co uvidíme. Buď souboj dvou stromů ještě stále pokračuje nebo borovice sevření podlehla.

Čekalo nás milé překvapení. Pevné sevření nevydržel habr. Jeho větev rozdělená do vidlice praskla a ležela ztrouchnivělá na zemi u paty borovice. Ta tu stála s větvemi skloněnými nad tichou hladinou široké řeky. Jen hluboká rýha v jejím kmeni byla svědectvím  nelítostného  souboje na život a na smrt.

 Buk u studánky

 

Měli jsme u nás v lese u Dobré vody krásný starý buk. U Dobré vody je studánka, kde se za letního dne rád zastavíš na doušek čisté vody. Návštěvníci tohoto lesního koutku někdy zvěčňovali svá jména na bukové kůře živého stromu. S léty jmen přibývalo a stejně tak přibývalo jizev, ve kterých se usadily plísně a dřevohubné houby. Pak už byl nemocný celý spodní kmen, dřevo trouchnivělo, až jednou přišla vichřice a buk zlomila a rozdrtila. Na pahýlu zbyla jména lidí, kteří tento krásný starý strom zahubili.

 

Jaroslav Duriš (upraveno)