AKÁT

Akát, celým názvem trnovník akát, pochází ze Severní Ameriky. Na suchých píscích, kamenitých sutích a vyprahlých stráních roste a roste, všude je ho plno. Rychle se přizpůsobí, vyhřívá se na žhavém slunci a žije vesele. Má totiž velmi rozvětvené kořeny, které v půdě vždycky něco seženou. Jen vlhko nemá rád, a stín. Má takovou životní energii, že ho nelze ani vyplenit. Do zahrádky si ho nesázejte.
Na rozkvetlém akátu je živo do večera. Hmyz se štědrému stromu odměňuje za sladký nektar opylováním. Z opylených květů na podzim dozrají lusky, které vytrvají na stromě až do jara. Zatímco ostatní stromy jsou brzy po zimě plné života, akát ještě spí. Nepospíchá. Což kdyby ještě přišly mrazy? Má hebounké listy, snadno by zkřehly. Jsou tak jemné a lehké, že je na podzim vítr zavěje daleko od stromu. A to je chyba. Zem pod sebou vyčerpal a skoro nic jí nevrací. Pod akátem se nedaří bylinkám, zem tu bývá holá a vyschlá.
Jeho dlouhé ostré a tvrdé trny brání strom před lecjakými nevítanými vetřelci, kteří by si chtěli pochutnat na jeho pupenech nebo kůře. Šťáva akátů je příjemně sladká a láká i svou vůní.
Však v červnu, kdy stromy kvetou, mají včelky napilno.

 

BŘÍZA

V Národní galerii je obraz s názvem Chudý kraj a na tom obraze břízy. Bříza a země chudá, kamenitá, neúrodná patří k sobě. Nejen malíři ji umísťují na své obrazy, i básníci jí propůjčují nejedno pěkné jméno: bílá panenka, něžná krasavice nebo spanilá nevěsta.
Krása bříz je v jejich jarní zeleni, podzimní žluti i sněhově bílé kůře.
Bříza roste rychle, rychleji než většina stromů a stejně rychle i stárne. Často již po osmdesáti letech začíná chřadnout a zřídkakdy se dožije sto padesáti let. Ze všech našich stromů má nejtenčí větve. Jsou jako vlasy splývající z koruny k zemi, ohebné a měkké, právě tak dobré na košťata. Dřevo její je ale pevné, tvrdé a houževnaté.
Lesníci ji označují za plevelný strom. Na vykácené pasece je to ona, která se bez pomoci lidí první uchytí ve vyprahlé zemi, aby udělala stín pro stínomilnější a náročnější dřeviny. 
Slunečný strom, bříza bílá, krása chudého kraje!

 

BUK

Naši předkové, kteří znali přírodu mnohem lépe než my, tvrdili, že do buku neuhodí. Bude přece jen ale lépe vzít před bouřkou nohy na ramena a dívat se na ni doma za oknem.
Buky mají světle šedou kůru a vysoký hladký kmen. Krásné jsou na jaře, když se olistí jemnými světle zelenými listy, na podzim, když se zbarví dozlatova nebo před zimou, když pod nimi zůstanou hromady rezavého listí, do kterého se tak dobře skáče.
S květem si buk dává na čas. Poprvé rozkvete, když mu táhne na padesátku a ještě ke všemu mívá málo semen. Nejméně ze všech našich dřevin. Ukrytá jsou v bukvici. O lahodném oleji bukvic ví jak veverky, myšky a straky, tak i divočáci.
Při podzimních bukvicových hodech se to živočichy pod bukem jen hemží.
Buky mají velice kvalitní tvrdé dřevo vhodné na parkety a nábytek.

 

DUB

Dub je králem mezi stromy – symbol majestátu, vznešenosti, odolnosti a síly. Svůj věk měří na staletí. Mezi duby jsou i takoví velikáni, kteří pamatují mistra Jana Husa. Často i půltisíciletí starci jsou „zdraví jako řípy“.
Dubový kmen, to je sloup pokrytý hluboce zbrázděnou kůrou, dubové větve křivolace zprohýbaná ramena. Listy jsou vykrojeny do laloků, a kdo by ještě váhal s jeho určením, tomu pomůžeme. Znáte pohádku Jana Wericha Až opadá listí z dubu? V ní se dočtete, že dub si drží listy po celý rok. Suché opadávají až na konci zimy, když už raší na větvích nové pupeny.

Kvete nenápadně, ve věku 50 až 80 let, kdy už mnohé jiné dřeviny odumírají. Jeho plody, žaludy, dělají radost nejen dětem, ale především lesní zvěři – jelenům, srncům, divočákům a sojkám. Zajímavostí dubů a několika dalších stromů je jejich soužití s houbami.Ty obalují tenké kořínky a pomáhají stromu čerpat ze země rozpuštěné živiny. Není tedy divu, že pod duby najdeme hřiby.
Předkové dubů rostli na naší planetě již před 200 milióny lety, do dnešních dob se dochovalo přes 200 druhů. U nás se setkáme nejčastěji s dubem letním a zimním. Zimní je o něco menší než jeho letní bratr, ale i jeho 40 metrů je úctyhodná výška. Z pevného, tvrdého dubového dřeva se dělávala mlýnská kola, pražce, lodě, dodnes kvalitní a krásný dubový nábytek.

 

HABR

Řekněte si tři známá slova: obr, zubr, habr. Člověk, zvíře, rostlina. Znějí podobně a vyvolávají i podobnou představu něčeho tvrdého, nezlomného, houževnatého. Postaví-li se vám do cesty jeden z nich, tušíte, že neuhne ani obr, ani zubr, ani habr. Viděl jsem jednou na stráni habr, jehož větvím stanula v cestě velká borovice. Větve habru neuhnuly, svíraly borovici a hluboko se zarývaly do její dřeně. Vypadalo to, že nebohá borovice sevření podlehne. Nakonec ale habrová vidlice praskla a oba stromy žijí vedle sebe dál.
Vzezření habru připomíná tělo zápasníka. Podsadité, samý sval a šlacha. Roste pomalu, jaksi zarputile, kmen se  kroutí a pomalu sílí.
Dobře snáší stín i slunce, jen na mokrých půdách se mu nedaří.
Někdy roste jako keř s mnoha kmeny v jednom hnízdě, jindy je to strom s doširoka rozprostřenými větvemi. Jestlipak víte, že habry mají oříšky? Jsou ale příliš malé na to, abychom si na nich pochutnali, vždyť v jednom kile jich je téměř 24 000.
Habrové husté, pevné a houževnaté dřevo je nejtvrdší z našich dřev. Používá se ho na palice, topůrka a násady.
Porazíš-li habr, z pařízku zakrátko vyrazí celá skupina malých habříků, které vesele žijí dál na společné noze. Tvoje sekera ho nezničila.

 

JASAN

Naši předkové věděli, že je dobré usadit se v krajině, ve které rostou jasany. Kde se daří těmto vznosným ztepilým stromům, je půda příznivá pro polní plodiny. Také humus z jejich listí úrodnosti země dobře prospívá. Nejen pro užitek, i pro krásu si lidé jasany často vysazovali ke svým obydlím.
Vám, kdo máte s určením stromu potíže, dáme radu. Jasanové plody jsou nažky s křidélky. Zatímco většina našich listnatých stromů shodí semena do konce podzimu, jasan si drží svou úrodu v podobě hnědých svazků s křidélky na stromě až do jara. Máte tedy příležitost ho po celou zimu poznávat.
Dobře se mu daří na vlhčích půdách v nížinách, dovede žít i v sušších oblastech, jen v zakouřených městech plných prachu a plynů strádá a brzy hyne.
Nedejte se zmýlit, pokud objevíte druh s dlouhými větévkami splývajícími až k zemi. Je to jasan smuteční, častá ozdoba parků, zahrad a hřbitovů.
Jasany mají u nás celý zástup nepřátel. Semena ničí myši, mladé stromky okusují zajíci, větší stromy otlouká srnčí, ve dřevě si razí cesty larvy brouků, listy okusují housenky, mladou kůru ohryzává sršeň a sladkou šťávu sají mšice – inu, pestrá čeládka příživníků.
Jasanové dřevo je dřevo dobré na nábytek a sportovní náčiní, jen kdyby ho bylo více.

 

JAVOR

Javor je chlapík. Trochu domýšlivý, vědomý si své krásy. Když se na podzim jeho listí zabarví, je to nádhera žlutá, oranžová, narudlá i nazelenalá, až oči přecházejí. Však jeho listy jsou nejlepší předlohou k malování. Není ale snadné napodobit paletu mistra Podzimka, který javorové listy na stromě zbarvoval. Je umělec větší než my.
Chceme-li malovat, musíme vystihnout obrysy javorových listů
a v tom je háček. Javor mléč má špičaté rozeklané listy, které jsou světlejší a na omak jemnější a měkčí, kdežto javor klen má listy tmavší, hrubší a jeho laloky vypadají jako lomené oblouky gotických oken. I babyka, třetí náš nejrozšířenější druh javoru se od obou příbuzných odlišuje. Liší se nejen listy, ale i tvrdým y uvnitř slova, díky kterému se dostala do vyjmenových slov po b. 
Jedním ze známých poznávacích znaků javorů jsou křidélka, která si děti s oblibou dávají na nosy. Jsou to křídlaté dvounažky snášející se na podzim z vysokých stromů k zemi.
Javor je oblíbenou dřevinou truhlářů a výrobců hudebních nástrojů. Dříve jeho sladká šťáva sloužila přírodním národům jako sladidlo a o jeho kvalitách dobře vědí i včelaři. Kvetoucí javor je jako prostřený stůl pro včeličky.

 

 

JEŘÁB

„Není stromu krásnějšího nad strom jeřabinový“, zpívali horalé na svazích Krkonoš. Není divu, vždyť to byl často jejich jediný ovocný strom. Jeřáb snáší i drsné poměry, proto byl horalům milý a blízký.
Jeho bobulky připomínající malá jablíčka se na konci léta vesele červenají. Škoda jen, že jsou kyselé a trpké, žádná pochoutka. Někteří ptáci jako třeba kosi, drozdi a kvíčaly jsou ovšem zcela jiného názoru a v jejich jídelníčku platí za vyhlášenou pochoutku. Botanik by nám vysvětlil, že červené plody jeřábů nejsou bobulky, nýbrž malvičky s měkkou dužinou a několika semeny.

Jeřáb je rozšířen po celé Evropě, jen na jihu je mu příliš horko. U nás vystupuje téměř až na vrcholky hor, kde je třeba být otužilý, a to on je. S odraným kmenem, odchlíplou kůrou, proschlými větvemi, obalený lišejníkem – drží a vydrží. Nejskromnější a nejpřizpůsobivější z našich stromů.
V roce 1855 byl na Moravě objeven jeřáb se sladkými malvičkami, chutný a navíc zdravý. Hojnost vitamínu C v jeho plodech se prý vyrovná citrónu.

I jeho tvrdé a ohebné dřevo s krásným vzorem má využití v houslařství a šperkařství, a tak můžeme bez rozpaků říci: jeřáb – užitečný strom.

 

JILM

Odkudsi z oblačných výšin napadaly přes noc penízky. Byly jich stovky, ne-li tisíce. Brouzdal jsem pod stromy podestlanými zeleným bohatstvím. Škoda, že za ně v obchodě nic nekoupím.
Jsou tenké, blanité, s širokým křidélkem kolem nažky .
Jilmy jsou jedny z prvních stromů, které na jaře rozkvetou.
Na listy si musíme ještě počkat. Ty nás ale zajímají, poněvadž právě podle nich můžeme jilmy rozpoznat. Čepel listu totiž nemá obě poloviny stejné, jedna je užší a kratší. Zvláštním znamením jsou jejich boule a výrůstky na kůře hustě obrostlé tenkými větvičkami.
Libují si u vod, snáší dobře občasné povodně, nevyhýbají se suchým stanovištím ani vápnitým půdám. Domovem je jim téměř celá Evropa.
Mají ale smrtelného nepřítele. Je jím nepatrná houba, která způsobuje zhoubnou chorobu těchto jinak odolných stromů. Smutný je pohled na statné velikány, kteří se snaží znovu a znovu vyrašit. Dnes jilmům hrozí naprosté vyhubení, jen jejich příbuzné druhy ještě odolávají. Mezi všemi jmenujme vysoký a statný jilm vaz.

 

 

KAŠTAN

Kaštan je velký strom s mohutným kmenem a bohatou korunou. Jeho pravé jméno je jírovec maďal. Klidně by se ale mohl jmenovat paša - turecký hodnostář. Kaštan se k nám totiž dostal právě z Turecka, kde zdobil zahrady panovníků. Před více než 400 lety se velice zalíbil rakouskému vyslanci, který ho  převezl do Vídně. Odtud už to není daleko do Čech a brzy i u nás zdomácněl. Nejprve se začal objevovat v parcích a zahradách, později i ve volné přírodě.

Kaštany mají rozložitou korunu, která tvoří příjemný stín a pod kterou se dá dobře sedět a besedovat. Kolik je asi na světě  restaurací a hostinců Pod kaštany nebo U kaštanu? Jistě je to úctyhodné číslo.

Rozložité listy jsou důmyslně uspořádány: dva páry listů nad sebou vždy leží křížem, takže se kryjí a brání proniknutí slunečního světla i deště. Květy kaštanu připomínají svícny. Velké  majestátné bílé svícny s růžovými skvrnami.

Na podzim čekají pod stromy na první spadlé pichlavé tobolky děti. Pozorují hladké lesklé kaštany, jak na  vzduchu hnědnou a pak vybírají ty nejhezčí, aby si z nich doma dělaly zvířátka. V zimě přidávají myslivci kaštany do krmelců srnkám a jelenům a vylepšují tak prokřehlé zvěři její chudý zimní jídelníček.

 

LÍPA

Lípy - družné stromy. Lidé se pod nimi scházeli v důvěře a pospolitosti. Měli bychom sázet nové a šetřit stařenky.

„Znám lípy na křižovatkách cest, obrovské lípy u samot, na vsích, lipovou alej vedoucí do zámku vévodova, ale v srdci nosím ty, kde jsme si hráli jako děti. Podnes voní v mých vzpomínkách.“, vyznává se Jaroslav Duriš ve své knížce o stromech.

Lípa žije dlouho, řadu století, a zdobí každou krajinu, byť už je věkem zkroušená a vykotlaná.

Botanikovi je lípa stromem listnatým, kvetoucím od června do srpna s květy o pěti lupíncích s medovou kapkou na vnitřní stěně. Poučil by nás, že v Čechách najdeme druh malolistý a velkolistý, ale poněvadž je mezi oběma mnoho přechodů, není snadné najít lípu, o níž bychom zcela bezpečně řekli, zda je to ta či ona.

Včelař by vychválil kvalitní, téměř tekutý lipový med a lípu s téměř šedesáti tisíci květy jako pastvu pro včeličky.

Řezbáři si oblíbili její bílé, měkké a lehké dřevo, z něhož jsou vyřezány slavné oltáře a madony s dítětem.

Léčitel by doporučil voňavý léčivý čaj.

Lípa v překladech různých národů vždy značí ohebnost, měkkost, vřelost, mír. Proto se asi spory dříve řešily pod starou lípou. Naladí prý soudce milosrdně, rozhádané strany smíří a na světlo se dostane čistá pravda.

V Klokočově na návsi mají starou, prý tisíciletou lípu. Povídá se, že pod ní zastavil a spočinul Karel IV. se svou družinou léta páně 1370. Na jejím kmeni je deska s nápisem:
„Tisíc skoro let přeletělo přes moji hlavu a jsouc nejstarší v království, mohu vyprávět o sv. Václavu, o slávě Žižkově a Jiříkově, o ponížení lidu českého po bitvě bělohorské.
Stáří moje nechť vzhlíží k šťastným dnům příštích věků.“

 

OLŠE

Kdyby měli žlutozelení čížkové hlasovat, který strom je u nás nejlepší, asi by to vyhrála olše. Jistě jim připadá se svými šištičkami plnými semínek podobně jako nám bohatě ověšený vánoční stromek. A zve je na hody právě v zimě, kdy bída s nouzí ťukají na dveře.

Na vodou přesycených půdách podél potoků a na mokřadech plných bahna se jako první strom uchytí olše. Aby se v těžké půdě nezalkla, vyhání bohatě rozvětvené kořeny na povrch. Někdy vypadá, jako by se brodila vodou na nespočetných nohách a ojediněle je vidět i olše, jejíž kmen začíná metr nad zemí.

U nás se nejčastěji setkáme s olší lepkavou. Na jaře je obsypaná jehnědami a červenými šištičkami, ve kterých v létě dozrávají semena. V zimě se šištice otevřou a z nich vypadávají semínka s polštářky, které jim slouží jako záchranný pás, aby se neutopily, pokud dopadnou do potoka. Když na podzim ostatní stromy zežloutnou a opadají, olše je stále ještě zelená. Teprve když přijde její čas, zelené listí spadne na zem.

Poražená olše vypadá, jako by její dřevo krvácelo, takovou barvou se zabarví řez. Nové olšoví ale snadno a rychle nahradí staré stromy. Olše stokrát posekaná znovu obroste, olšový proutek se snadno ujme a vesele vyrůstá i ze starých kořenů.

 

 

OSIKA

Znáte ty letní dny, kdy je vzduch těžký, ptáček nezazpívá a tráva se nepohne? A přece na jednom stromě listy kmitají k nezastavení, a když se do nich opře i trochu sluníčka, blikají jak sluneční prasátka.

Neklidný strom – osika.

Když se pozorně podíváme na listy a jejich uchycení k větvičce, poznáme, proč to chvění a tetelení. Dlouhé zploštělé řapíky nesou těžké listové čepele, které se při sebemenším závanu větru rozkmitají.

Osiky rychle rostou, mají rády světlo, mráz jim neuškodí. Na holých pasekách a spáleništích jsou to ony, kdo společně s břízami první osídlí vyprahlou zemi. Osídlí nehostinné pustiny a vytvoří podmínky pro to, aby se na místě holém rozrostl les. Osiky jsou životodárné stromy.

Osika je druh topolu, takže celý správný název je topol osika.

 

TOPOL

Jacob, holandský rolník, přeběhl můstek u svého stavení, zvesela pospíchá a pohvizduje si. Kam má tak naspěch? Jde vysadit topol. Narodila se mu holčička a v Holandsku se ještě drží starý zvyk po narození děvčátka vysadit topol.

Topoly jsou krásné stromy! Vysoké, štíhlé, zjara jemně zelené, na podzim žluté a v zimě zkřehlé, vrhající dlouhé stíny na zavátá pole. Volně v krajině je spatříme zřídka, častěji jsou vidět v řadách podél cest, silnic, polí a hřišť. Jedná se o vyšlechtěnou odrůdu topolu černého.

U nás jsou hosty, jejich domovinou je daleký Afghanistan. Do Evropy se rozšířily za napoleonských válek, kdy se vysazovaly jako ukazatele cest. Poněvadž mají neobyčejně mohutnou kořenovou soustavu, mohou rychle růst.

Topolům se nedaří na chudých a suchých půdách, ale na příliš vlhkých živoří také. Jak praví staré české přísloví - všeho moc škodí.

Pro měkkost a krásnou světlou barvu je topolové dřevo žádané mezi truhláři, řezbáři a staviteli varhan.

 

VRBA

Otloukej se píšťaličko, spala jsi už dost…
Kolik kluků dnes ještě zná tuto říkanku a kolik z nich umí udělat píšťalku? Snad zůstalo jen povědomí, že píšťalky se dělávaly z vrb. Proč právě z vrb?
Pro bohatství jarní mízy ukryté pod kůrou. 

Vrby mají rády vodu, často si do vody namáčejí i kořeny. Jiné dřeviny by v tak mokrém prostředí strádaly z nedostatku kyslíku, vrba si ale umí poradit a v případě potřeby si na kmeni stromu vytvoří kořínky náhradní. O její životaschopnosti svědčí i to, jak stářím vykotlaná a dutá se na jaře vždy znovu a znovu zazelená.

V botanických knihách je popsáno nespočetně druhů vrb. V tak velkém množství se vyzná ale jen skutečný znalec. V naší přírodě se setkáte nejčastěji s vrbou křehkou a vrbou bílou. V parcích a zahradách můžete vidět vrbu smuteční s dlouhými, až k zemi splývavými větvemi. Na košíky se hodí pruty vrby košíkářské. Asi málokdo z vás ví, že jíva, lidově nazývaná kočička, také patří do početné skupiny vrb.

Vrbové dřevo je lehké a měkké, dříve se hojně využívalo na výrobu nářadí. Z vrbové kůry se vyrábějí léky. Nejpoužívanější ale je vrbové proutí na košíky, ošatky, nábytek, dokonce i na hezké plůtky a ploty kolem domů.

BOROVICE

Když jsme byli malí, chodili jsme na borůvky. Kde rostly?
V borovém lese. Lesu se říkalo bor. U nás je takových borů mnoho a neroste v nich jen jeden druh borovice, ale jak botanikové prozkoumali, téměř devadesát. U nás roste nejčastěji borovice lesní a vysazuje se i borovice černá a vejmutovka. 
My si nejvýše vzpomeneme na to, že se borovici také říká sosna.
Borovice vydrží žár i mráz, roste na skalních sutích, že se člověk podiví, z čeho tam může být živa. Hotový nezmar!
Dovede se ve světě otáčet. Rostla u nás už v geologicky dávné době křídové, kdy se Čechy teprve rodily ze dna moře, a od té doby je nám věrná. Doba ledová byla pro stromy zlá. Přečkaly jen ty nejodolnější – borovice a břízy.

Některé borovice mají korunu rozložitou, jiné si nesou malou korunku na vysokém kmeni. Jedny se krčí při zemi, druhé jsou všelijak pokroucené. Botanikové si v nich ale udělali pořádek a mají je pěkně seskupené a pojmenované: pinie, vejmutovky, limby, kosodřeviny, odrůdy červenavé, žluté, černé i bělokoré, borovice horské.

Borovice není vzorně učesané dítko, spíš je to nezbeda, který leze, kam nemá. Okřídlené semínko se uchytí na skále a tu pak svírají kořeny stromu jak dračí spáry a svalnaté větve vypadají jako paže zápasníka.

Dříve borovice člověku sloužila každou částečkou svého křivolakého těla. Dřevem stavbařům na okna a dveře, tiskařům na výrobu papíru a tiskařské černi a muzikantům na muzikantské kalafuny. Dodnes ji používají léčitelé do mastí a výrobci voňavek do parfémů a vonných olejů. Borová vůně nejvíc připomíná vůni lesa.

Možná proto, že mají borovice tolik dobrých vlastností, jsme je poctili poctou velikou. Mají místo v naší hymně, kde vody hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, vytvářejíce spolu náš zemský ráj. 

 

 

JEDLE

Jedle je strom potěšení.
Zeptáte se myslivce, proč má za kloboukem jedlovou větvičku, usměje se a řekne: "Pro radost."
Krása jedlového lesa je jiná než tmavého lesa smrkového. Vznosnější, čistší, světlá. Mezi šedavými kmeny tu jinak běhají stíny a světla, jinak se rozložily větve i vrcholky stromů pro hnízda čápů. Na zemi jsou  zelené i zlaté mechy, kytička, potůček.
Domovem jedle jsou kopce a hory, kde žije společně s buky
a se smrky.
Vyznat se v jedlích dokáže jen málokdo, vždyť je jich více
než 50 druhů. Ale u nás je to jednoduché, v našich zemích roste jen jedle bělokorá.
Když má vlhké ovzduší, dobrou půdu a stín, vyroste až 60 m vysoko a dožije se i 300 let.
Teprve ve třiceti letech její šišky přinášejí semena. Kdekdo si myslí, že šišky jsou plody. Není to pravda. Jedle nemá plody, patří mezi rostliny nahosemenné. Semena sedí za šupinami šišek.
Když děti v lese po sobě házejí šiškami, nejsou to nikdy šišky jedlové, poněvadž ty se rozpadnou hned na stromě. Válečky jedlových šišek stojí na větvičkách vzpřímeny jako svíčky, a když přijde zima, začnou z nich opadávat šupiny a vylétávat okřídlená semínka. Stává se, že střapaté holé vřeteno bez šupin trčí na stromě i kolik let.
Dříve byly jedlové lesy u nás hojné, dnes už jsou téměř přírodní pamětihodností. Jedle je choulostivá, poškozuje ji nečisté ovzduší, sucho i mráz.
Lesníci ji proto v našich lesích nahrazují odolnějším druhem
ze severní Ameriky – douglaskou.
Jedle má využití podobné smrku, používá se v truhlářství
a stavebnictví. Z jedlí vyrostlých na horách se vyrábějí hudební nástroje. Největším užitkem ale je pro člověka radost z tiše šumícího voňavého jedlového lesa.

 

MODŘÍN

Jdete v polích a najednou mezi vlnami pozemků se vynoří země jak zkamenělá velryba. Uplavat nemůže, a tak obrůstá zelení, travinou, šípkem. Obdělat se nedá, je jenom k zlosti, jak se rozvalila uprostřed polí. Právě na takových kamenitých kouscích země začaly vyrůstat remízky a háje.

Několik modřínů, skupinka bříz, šípek, ostružina, pod nimi zaječí pelíšek, v hromadě kamení lasička a na rozhledně nejvyššího modřínu vrána.

Modřín má rád světlo a vzduch, proto ho najdeme na remízkách s břízou pospolu. Vyhřívá se na sluníčku. Větru se nebojí, je v zemi pevně zakotven. Jeho kořeny vypadají jako háky nebo ohnuté prsty. Vítr modřín jen tak nevyvrátí. Však je z hor, větru uvyklý.

Patří mezi jehličnany, ale prosím vás, co je to za jehličinu, když na zimu opadává.

Jehlice má hebké, voňavé, vyrostlé ve svazečcích na dlouhých tenkých větvích. Na nich kromě jehličí bývá i nějaká ta loňská malinká šiška a nové žluté i červené šištičky květů – hotové modřínové bohatství.

U nás na jihu Čech se modřínu říká verpán. Prý je to zkomolené jméno německé. To české prý dostal od pryskyřice, která má barvu namodralou.

Když nastoupí chladné noci, chystá se strom k opadu, jehličí zežloutne. V říjnu však bývají ještě krásné slunné dny a pak modříny svítí ze strání jako o závod s břízami a javory.

Truhláři si modřínu váží. Poskytuje krásné bělavé dřevo na nábytek, ale radost udělá i maminkám ve váze několika voňavými větvičkami.

 

 

SMRK

Když chce malé dítě namalovat strom, nakreslí na papíře svislou čáru a k ní připojí šikmé větve. Ať je to malý Jirka z Prahy nebo Alenka ze Zlámané Lhoty. Hluboko v podvědomí chováme obraz našeho nejznámějšího stromu, smrku.Vším právem si to zaslouží, je to krásný strom.
Když jsou smrčky mladé, trčí jejich větve s měkkými, pryskyřicí vonícími novými větvičkami do výše a do stran jak ptačí ťapky. Brzy přeroste rostliny a trávy, které mu dělají doprovod a je tu smrkové mlází s hustými větvemi a píchavým jehličím. 
Pod ním hříbky, bedly, muchomůrky.
Smrky rostou, sílí, spodní větvě dávno odumřely, jen koruny jsou živě zelené a v nich se větve navzájem dotýkají a prorůstají. Zelená klenba, kudy jen místy prorazí sluneční světlo, aby ozářilo zemi pokrytou opadaným jehličím. Tam se již máloco zelená. Tu a tam nějaká houbička, kousek mechu, lišejník. Jdete, jen větvička zapraská pod nohou.
Starý smrkový les je smutný. Asi takový, v jakém zabloudily děti z pohádky o perníkové chaloupce. Bývá hluboký, nelétají tu motýli, ba ani ptáci, jen datel pracuje na chátrajícím kmeni nebo veverka louská svou smrkovou šišku.
Smrku se daří ve vysokých polohách, na horách. V nížinách trpí škůdci a mělkým zakořeněním, takže ho snadno vyvrátí silné větry.
Teprve na lesních okrajích nebo v horách je možno vidět smrky
v celé jejich kráse. Vysoký kmen jako vytesaný, dlouhé větve se zeleným vějířem chvojí dosahujícím až k zemi. Těžké šišky visí dolů a uzavírají šupiny tak pevně, že je ani veverka neotevře.

 

 

TIS

Jsou stromy již na pohled veselé, vzpomeňme břízy, jiné jsou smutné a zádumčivé. Je jím třeba tis.
Tis je sice stále zelený, a měl by proto potěšit, zvláště v zimě, když ostatní stromy stojí holé – ale on vypadá vždycky zasmušile. Zeleň jeho jehlic je příliš tmavá, červenohnědé kmínky a větve jsou tak trochu jako krvavě sedřené z kůže. Chudák! A navíc je to dřevina jedovatá.

Přitom je tis strom hodný naší úcty. Náš život proti němu je věru jepičí. Tis může přečkat 20 lidských pokolení, dožít tisícovky let! Nepospíchá, ztloustne za rok sotva o dva milimetry. Na naší planetě rostl v době, kdy po nějakém člověku ještě ani stopy nebylo. Přetrval doby ledové, a ačkoliv je na ústupu, je tu stále ještě s námi.

Ve volné přírodě ho najdeme jen zřídka, spíše v horských lesích, na skalách nebo v roklích. V létě se na něm objeví červené rosolovité kuličky podobné brusinkám, které zobou drozdi a kosi. Je to jediná část tisu, která není jedovatá. Všechny části tisu s výjimkou dužnatého červeného míšku jsou jedovaté. Hnědá semena ukrytá uvnitř ale opět jedovatá jsou. Keltští bojovníci napouštěli šťávou z tisu své šípy a traviči a čarodějky z něj míchali lektvary riskujíce šibenici nebo upálení. Nebudeme je tedy napodobovat. Od tisu v tomto ohledu vždy raději dál.

Jeho dřevo je tmavé, tvrdé, těžké a též jedovaté. Byly z něj zhotovovány luky a vzácná řezbářská díla – truhly a šperky.
O využití jeho dřeva se nám ale může jen zdát, poněvadž tisy jsou dnes všude chráněny. Nejstarší tis u nás i ve střední Evropě je u Ledče nad Sázavou a je asi 1800 let starý. Je to vůbec nejstarší strom v ČR.

Buk

 

V bukovém lese se člověku zdá, jako by byl v katedrále plné vysokých sloupů. Ve stínu korun je pološero, ve kterém se daří jen nemnohým dalším rostlinám.

Ve Westfálsku (Německo) se ještě v 18. století věřilo, že děti nenosí čáp, ale že se objevují v dutém bukovém stromě.

Johannes Guttenberg vynalezl kolem roku 1450 tiskařský lis. Traduje se, že na svůj nápad přišel, když vyřezal z bukové kůry písmeno a to zanechalo otisk na papíře, do kterého je zabalil.

Mnoho výrazů pro knihu je odvozeno z názvu buku – například anglosaská slova bok (buk) a bec (kniha), německá slova Buche (buk) a Buch (kniha) nebo švédská bok (buk) a bok (kniha).
Dříve se tenké tabulky z bukového dřeva svazovaly k sobě.
Byly obdobou svitků a novým způsobem, jak shromažďovat a uchovávat vědění.

Podle druidského stromokruhu patří buku jen jediný den v roce. Některé prameny uvádějí  21. 12.,  jiné  22. 12. Lidé narození tohoto dne jsou cílevědomí, silní, disciplinovaní, ctižádostiví a panovační. Jejich heslo zní:

„Prosadím se!“ Lidé buku se nebojí úkolů a výzev a rádi přejímají velkou odpovědnost. Úspěch je náplní jejich života.

 

 

Bříza

 

Bříza dostala jméno podle své bělostné kůry, sdílí je se starou irskou bohyní Brigid. Obě jména mají původ ve výrazu  bhereg „zářící bělost“.

Barva její kůry ji chrání před přehřátím – bílá odráží tepelné a světelné záření.  Břízy jsou totiž vystaveny prudkému slunci častěji než většina ostatních dřevin, neboť jako prvé osidlují nezastíněné holiny a mýtiny.

V severské a germánské tradici je spojována s Freyou – Paní lesa a s Frigg – manželkou boha větrů Odina.

V ruském folkloru je bříza nazývána Paní lesa.

Pro Kelty byla bříza stromem středu, tak jako byla líska stromem počátku a olše stromem blížícího se konce. Jen jeden den v roce je dnem břízy – 24. 6. A kdo se narodil toho dne, je člověkem, jehož heslo zní: "Já to zvládnu!" Lidé břízy jsou moudří, nenároční, důkladní, milí, pozitivní a příjemní. Rádi se pouštějí do obtížných úkolů, hledají schůdnou střední cestu, a tím zmírňují extrémy. Jsou sebevědomí, ale skromní, pracovití a disciplinovaní a mají přirozené kouzlo.

Jeden z nejstarších rukopisů světa je psaný na březové kůře.

Po celý křesťanský středověk se mladí lidé na venkově při májových oslavách scházeli v březových hájích. To však vyvolávalo nelibost, a tak si nosili stromy do vesnic a stavěli májky. Strom na májku se velmi pečlivě vybíral a slavnostně ozdobil. Konaly se pod ním lidové zábavy a veselice.

V minulém století byl na vesnicích rozšířen hezký lidový zvyk. Chlapci stavěli svým dívkám v noci z 31. dubna na 1. května pod okny březové májky.

 

 

 

Listy osiky se chvějí i v nejslabším vanutí větru. Děje se tak proto, že jejich řapíky jsou dlouhé a zploštělé. Ve starověku platily  za věštecké stromy; věřilo se, že se v nich prý usazoval vítr a s ním i posel řeckých bohů Hermés.

Na jednom stromu topolu osiky prý dozraje až 50 miliónů semen.

Herakles si při svém návratu z podsvětí uvil věnec z osikových listů, aby pak v Olympii zažehl Diovi obětní oheň na znamení díků za bezpečný návrat. Říká se, že listy osiky jsou na vrchní straně tmavé, poněvadž je sežehl žár podsvětí, a na rubu stříbřitě bílé od potu hrdiny.

V Severní Americe byl topol osika často spojován se Sluncem (Navahové, Čejenové).

Indiáni (Thompsonové) rituálně omývali své lovce v odvaru z topolu osiky na posílení ochrany proti zlým vlivům. Lovce omytého odvarem prý nezavětří divoká zvěř.

Další indiáni (Hopiové) používali osikové listí k rituálnímu vykuřování.

Z osiky se dělaly štíty, protože se věřilo, že její dřevo chrání před smrtí a poraněním. Prý poskytuje ochranu a pomáhá snášet utrpení. Také údajně umožňuje bojovníkům slyšet pokyny duchů, jak štít nastavit.

Napoleon Bonaparte, velký francouzský válečník, využil nenáročného vysazování (zaražená větev do země) a rychlého růstu těchto stromů a nechal je nasázet kolem svých vojenských cest.

A co říká o osice keltský stromový kalendář? Osika je druh topolu a platí pro ni totéž, co je uvedeno u topolu. Zajímavá je zmínka o tom, že osiky nemohou stát ve stínu jiných stromů. V přímé konkurenci s ostatními topol osika skoro vždy zvítězí – aspoň zpočátku. Lidé narození ve znamení topolu si mohou myslet, že svou pružností a přizpůsobivostí zvládnou jakýkoli konkurenční boj. A jejich rychlé úspěchy je v tom utvrzují. Musí si však uvědomit, že když zpočátku rychle vypotřebují všechny síly, nezůstanou jim žádné pro pozdější zápolení s vytrvalci. Jak je uvedeno u topolu: jsou úspěšní, ale velice zranitelní.

 

 

 

Keltové slavili slavnost znovuzrození přírody v době vrbových květů. Aby se udržela plodnost polí, zapichovali do země vrbové větve.

Za dny vrby platily u Keltů dny 1. – 10. březen a  3. – 12. září. Lidé narození v těchto dnech jsou prý stejně pružní jako vrbové pruty. Mohou se posadit k jednomu stolu se žebráky i králi, anděly i ďábly. Dokáží se s účastí vžít do problémů druhých lidí a jejich city jsou stejně živé jako voda, kterou vrby milují a potřebují.

Ve starém Řecku byla vrba zasvěcena básníkům.

V židovské tradici je vrba jedním ze čtyř druhů stromů, kterými se při "Svátku stánků" vzdává dík za úrodu.

Pro mnoho básníků je vrba symbolem smutku a beznaděje. I v křesťanské bibli se dočteme, že:
„Při řekách babylonských jsme sedávali a plakávali.....a na vrby v té zemi zavěšovali jsme citary své.“

V pravoslavných kostelích v Rusku se na Palmovou neděli svěcenou vodou nevysvěcují palmové listy, ale vrbové větve.

Pletení velikonoční pomlázky a vyšlehání dívek a žen symbolizuje obnovu. Tak jako stará vrba rok co rok obrůstá novým listím, tak každoroční vyšlehání vrbovou pomlázkou zaručí prý ženám čilost a zdraví.

 

 

 

Když se strom pokácí, je dřevo zprvu bílé, pak roní karmínovou červeň jako krev.

O amuletu z olše se předpokládalo, že má sílu potlačit obavy.

V řecké tradici byla olše zasvěcena Foróneovi, bohu, který lidem přinesl oheň.

V Irsku bylo dlouho zakázáno olše kácet a dodnes se tato tradice udržuje. Kdo by si chtěl začínat se strašidly a čarodějnicemi? Vždyť čerstvě pokácená olše má krvavě červené dřevo podobné vlasům čarodějnic. U nás se však olše kácely bez omezení a beze strachu.

 

 

 

Ve starověkém Řecku prý byly jasanové víly dcerami duchů mraků a moře. Později byl jasan zasvěcen bohovi oceánu Poseidónovi a kousky jeho dřeva si plavci brali na palubu lodí jako amulety pro štěstí.

V 19. století si jasanové dřevo jako amulet vozili irští přistěhovalci, když opouštěli rodné Irsko a plavili se přes oceán do vzdálené Ameriky.

Jasanové větve se používaly po celé Evropě v obřadech při přivolávání deště.

Lidé narození ve znamení jasanu, 25. květen - 3. červen a 22. listopad - 1. prosinec, jsou podle Keltů lidé tvrdé nátury, ctižádostiví až vypočítaví.

 

 

 

Topolová mast byla používaná již ve starém Egyptě nejen k léčebným účinkům, ale i k balzamování.

Topoly jsou rychle rostoucí dřeviny. To věděl i slavný vojevůdce Napoleon, a tak dal vysázet podél svých vojenských cest solitérní stromy i celé aleje jako ukazatele. V dnešní krajině protkané hustou sítí dálnic a směrových tabulí už ztratily svůj původní význam.

Druidové přisoudili topolům několikero období v roce. Prameny však nejsou jednotné. Někde jsou uvedeny dny od 4. do 8. února, od 1. do 14. května a od 5. do 13. srpna, jinde se dočteme, že to jsou dny 1. – 10. únor, 1. – 10. květen, 5. – 14. srpen a 1. – 10. listopad. Osoby zrozené ve znamení topolu jsou lidé úspěšní, ale velice zranitelní. Mají všestranné zájmy. Hledají smysl všeho a ve všem. Chtějí přijít věcem na kloub a poznat širší souvislosti. Jsou dychtiví poznání, podnikaví, duševně čilí, ctižádostiví a velice učenliví. Mají umělecké, nejčastěji výtvarné nadání. Bývají také dobrými organizátory.

 

 

 

Slovo maďal je původu maďarského. Znamená šťavnatý, bujný. Jírovci maďalu se také říká kaštan koňský.

V roce 1556 navštívil rakouský vyslanec v Turecku dvůr Sulejmana Nádherného a uviděl, jak turečtí vojáci krmí koně nějakými plody. Byly to plody kaštanu. Přivezl kaštany na rakouský dvůr a odtud se pak v následujících desetiletích rozšířily po Evropě.

Lidé narození ve dni kaštanu, tedy mezi 15. – 24. květnem a 12. – 21. listopadem, jsou podle keltské tradice umínění, neústupní a tvrdošíjní. Jen pokud umí brát život i sami sebe s humorem, je jejich tvrdošíjnost mírnější.

 

 

 

V severské mytologii stráží habr nedotknutelnost posvátného háje a v této pokorné službě je spřízněn s Heimdallem, bájným strážcem duhového mostu.

Staří Germáni nazývali habr Hagebuche, jménem odvozeným z výrazu hagal, všeobsahující Strom světa.

V keltském stromokruhu jsou dny habru od 4. do 13. června a od 2. do 11. prosince a lidé narozeni ve znamení habru jsou podle Keltů loajální, jde jim více o toleranci než o dodržování zkostnatělých zákonů.

 

 

 

Většina orgánů tohoto stromu je jedovatá (kořen, kůra, listy, semena).

Akát dobře hoří, a to i za syrova.

Na akátech se dá dobře pozorovat reakce listů na světlo a teplo. Malý pokus: lehce sevřete list do dlaně a protáhněte ho, jako byste chtěli lístky sdrhnout. Pak lístky několik minut pozorujte. Začnou se sklápět dolů.

 

 

 

Z javorového dřeva byl prý zhotoven Trojský kůň, který způsobil neštěstí obyvatelům bájného města Tróje. Podle některých autorů přivozuje neštěstí i samotný javor.

Keltové stanovili dny javoru od 11. do 20. dubna a poté na podzim 14. až 23. října. Kdo přišel na svět ve dnech javoru, klade prý na sebe samého příliš vysoké nároky a miluje výzvy. Často má chuť tahat za druhé horké kaštany z ohně, i když si při tom popálí prsty.

V Anglii se věřilo, že děti posazené na javorovou větev budou dlouho žít.

List javoru cukrového je národním znakem Kanady. Za tuto poctu vděčí mnohočetnému využívání javorového stromu původními obyvateli této země – indiány. Rozdrcené čerstvé listy sloužily k hojení ran, kůra na léčbu očí, ze dřeva vyráběli indiáni pádla a lžíce. Po celá staletí nařezávali vždy na konci zimy kmeny javorů cukrových a sbírali jejich šťávu. Tu používali po celý rok jako sladidlo.

Ve specializovaných obchodech můžeme javorový sirup koupit i dnes. Výrobky ale často obsahují pouze 20% javorového sirupu, zbytek tvoří sirup kukuřičný a různé umělé přísady. Na výrobu 1 litru pravého javorového sirupu je zapotřebí 40 litrů javorové mízy.

Listy všech druhů javorů rychle tlejí a jsou velmi dobře kompostovatelné.

 

 

 

Ve všech oblastech, odkud jeřáb pochází, býval jedním z nejuctívanějších stromů. Jako ochránce byl vysazován v blízkosti domů nebo zavěšován v podobě několika malých větví nade dveře a krby.

Podle tradice se hospodářská zvířata měla každé jaro vyšlehat proutkem z jeřábu, lísky nebo vrby, aby se povzbudila jejich životní síla a dostalo se jim požehnání. Jeřáb byl označován jako „strom života".

V Čechách se zavěšovaly malé svazečky jeřábových větévek zvenku na okna a krovy domů na ochranu proti blesku.

Byl též ochráncem mléka, a proto se vysazoval poblíž chlévů.

Jeřáb byl posvátným stromem irské bohyně Brigid, patronky řemeslníků, zejména přadlen a tkalců, ale též pěvců a básníků.

Obyvatelé Walesu věřili, že jeřáb střeží duši, když prochází branou smrti, a tak ho tradičně vysazovali na hřbitovech zároveň s tisem, který má tutéž roli.

Keltové stanovili za dny jeřábu 1. až 10. duben a 4. až 13. říjen. Lidé narozeni v těchto dnech prý mají touhu měnit svět k lepšímu.

 

 

 

Dubové lesy se nazývají doubravy. Pro houbaře jsou místem, kde se dají nalézt dubové hříbky.

V době bronzové většina evropských kultur spojovala dub s bohy. Často to byla božstva, kterým byla připisována moc nad počasím, bouřemi a blesky. Proč? Dub je totiž silně elektricky vodivý – má hluboko zapuštěné kořeny a často roste nad spodními prameny. Říká se, že jeho kořeny rostou tak hluboko, jak široká je koruna stromu.

V dějinách lidstva byl dub snad nejuctívanějším stromem. Byl spojován s nejvyššími božstvy, např. s Jupiterem a Diem, i s Odinem či Jehovou. Dub souvisel s vítězstvím a hrdinstvím, byl také stromem věštby, tedy komunikace s bohem. I evangelium se kázalo v dubových hájích. Ještě do nedávna přetrvával zvyk z dob druidů shromažďovat se pod starými duby.

Podle jedné řecké báje byl dub prvním stvořeným stromem. Z něho se pak narodili lidé. Dubové kořeny prý  sahají až do podsvětí.

Keltové spojovali s dubem schopnost a sílu být sám sebou. Za den dubu určili 21. březen. Lidé dubu jsou podle druidů velice temperamentní a činorodí, okouzlující a milí.  Láká je dobrodružství a umějí si ho užít. Těžko však přiznávají chybu, snaží se ji bagatelizovat. Bývají to zdraví a silní, někdy přímo robustní jedinci.

Staří Galové a Římané spojovali dub s Martem Silvanem, bohem úrody a léčitelství.

Známá je Werichova pohádka Až opadá listí z dubu. Jiná pověst vypráví, že čert prosil Boha, aby se  mohl stát pánem lesa. Bůh svolil, ovšem s podmínkou, že se tak stane, až spadá z dubu listí. Čert čekal do podzima, do zimy, ale listy dubu stále zůstávaly na větvích. Konečně přišlo jaro a poslední suché dubové listy spadly. Čert už se těšil, ale když se podíval do koruny dubu, zjistil, že mezitím už vyrazily listy nové.
Ze vzteku, že se nikdy nestane lesním pánem, zaryl do listů své drápy a od toho jsou prý dubové listy na okrajích jako vyhlodané.

 

 

 

Jilmy se rozmnožují semeny i odnožemi matečního stromu.

Lidé si často pletou jilm s lípou. Oba stromy mají stejně silný a rozmanitě tvarovaný kmen, podobné listy.

U starých Řeků byl jilm symbolem smrti a zármutku.

Pro Germány byly jilmy mužské stromy. Když se prý kdysi dávno procházeli bohové po mořském břehu, objevili dva kmeny, jilmový a  jasanový. Vdechli jim život a udělali z jasanu ženu a z jilmu muže. Z těchto dvou stromů pochází podle germánské mytologie lidstvo.

U Keltů patřily jilmu dny od 12. do 24. ledna a od 15. do 25. července. Jsou to dny dobrého smýšlení. Lidé narození v tomto znamení jsou prý tolerantní a spravedliví, mají schopnost překonávat strach, jsou pilní, tvůrčí a spolehliví.

 

 

 

Pro český národ má důležitý význam. V dobách národního obrození byla symbolem slovanské vzájemnosti. Lípa se pak stala českým národním stromem. Ratolesti lípy jsou na státní pečeti a  na prezidentské standartě.

Lípa je od pradávna jedním z nejoblíbenějších stromů v celé Evropě. Hojně se s ní setkáváme ve starých bájích, pověrách, v poezii. Je stromem lásky. Dříve se lípy těšily velké úctě, často byly vysazovány po narození prvního dítěte.

Z Řecka pochází báje o manželském páru Filemonovi a Baucidě. Tito dva milující se lidé – chudí rolníci – byli jedinými, kteří poskytli bohům převlečeným za poutníky stravu a nocleh. Bohové je za odměnu varovali před nadcházející povodní. Z vděčnosti za to, že pohromu přežili, pečovali celý další život o boží svatostánek. Na sklonku života si přáli, aby je smrt nikdy nerozdělila. Přání jim bylo splněno. Baucis se po smrti proměnila v lípu, Filemon v dub. V těsném objetí pak nesli společně střechu svatostánku po mnoho století.

Latinsky se rod lípy nazývá Tilia. Převzato bylo z řeckého slova ptilon = křídlo. Toto označení dostalo podle blanitých křídlatých listenů květenství.

Keltové stanovili za dny lípy 11. až 20. březen a 13. až 22. září. Ten, kdo je narozený v těchto dnech, se prý ptá: „Proč jsou mé sny krásnější než skutečnost?“ Podle Keltů jsou lidé narození ve znamení lípy otevření signálům ze světa, kde vše je dokonalé.

U našich předků se dochovával zvyk řešit soudní spory pod lipami. Prý se pod nimi na světlo dostává čistá pravda. Jejich vůně naladí soudce milosrdně a rozhádané strany smíří.

Mnoho evropských místních jmen je odvozeno od jejího jména: např. Leipzig (v Německu) nebo Lincolnshire (v Anglii).

Na jednom stromě může být až 60 000 květů.