... Příroda  je herna otevřená po celý rok, kde se obměňují hračky a je jich dost pro všechny.

Děti tu mají možnost trénovat, co je baví, na co zrovna mají chuť, jak dlouho chtějí.

Těší mě, jak jsou samostatné, čím dál obratnější, dokážou posoudit své schopnosti. Předala jsem jim zodpovědnost za jejich chování - je na nich, aby se v lese neztratily, nespadly ze stromu, do potoka, z kamene, neublížily nikomu klackem, domluvily si spolupráci...

 

... Když jsem začínala chodit s dětmi do lesa, sama jsem se začala učit poznávat stromy, rostliny, všímat si, kde co najdu. Obavy, že nemám dost znalostí, které bych dětem předala, mě opustily – o tom to není...

 

... Děti jsou dnes hodně podporovány ve svobodě, málo v zodpovědnosti. Vlastně děti jsou dnes hodně podporovány ve svobodě a málo v zodpovědnosti, ale pro svobodu moc prostoru nemají...

 

...Učím děti, že nemají spoléhat na stálou kontrolu a dohled ani bezmyšlenkovitě dělat to, co druzí. Jsou zodpovědné za vlastní chování, mají zvažovat, co ano a co ne. Nejsou na dálkové ovládání, jejich řízení je v jejich hlavě. „On to dělal taky, Ona mě honí, On mi řekl, že to mám dělat, On si začal…“ postupně ubývá. Děti se učí zodpovědnosti a sebekontrole i čestnému chování. Po čase se uvolní, roste jejich sebedůvěra, sebepoznání, sebeovládání...

 

... Děti jsou moji partneři v komunikaci, ale rozhodnutí je na mně a je směrodatné. Důležité je naučit je zareagovat na stručné „Ne“ či „Dost“ , někdy na vysvětlování není čas – jde o bezpečnost...

 

... Když někdo z dětí udělá něco, co nechci, proberu s ním či se skupinou, proč to v této situaci nejde a jak by to šlo. Děti většinou nezlobí schválně – učí se, jak se v které situaci mají chovat. Samotné zákazy nemají moc smysl – děti by se snažily, aby je přitom nikdo neviděl nebo by byl nutný postih, kvůli kterému by zvažovaly, jestli jim to stojí za to...

 

... Každé dítě je originál. Vždycky mě pobaví, že některé typy dětí se opakují skoro v každé skupině: povídálkové, zkoumal‑vědec, rozlítaný mimoň (je často mimo – nevnímá instrukce nebo pro něj nejsou pravidla směrodatná),  strážce pravidel, pošťuchovadlo, které si neví rady s navazováním kontaktů. Ne, že bych si je takhle onálepkovala, ale občas mi blýskne hlavou: To už tady bylo. Ale i přes shodné prvky je každé dítě originál. To se mi líbí...

 

... Co bylo nejnáročnější na cestě ven? Ustát to, že dělám něco, co neodpovídá očekávání rodičů, kolegyň, vedení školy a trochu i dětí. Nejtěžší to bylo u kolegyň v družině – získat vzájemně jistotu, že každá z nás můžeme dělat svou práci tak, jak je nám to vlastní...

 

... Nemyslím si, že moje cesta je pro každého; každá předáváme dětem „kus sebe“. Někdo má blíž k výtvarce, četbě, někdo k hudbě… Nejde předávat vztah k něčemu, k čemu ho sama nemám...