Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Rozhovor s p. Trubkou o vojenských leteckých operacích a vojenské technice

 

Pane Trubko, jak a kde jste prožil druhou světovou válku?

V Čerčanech. Na konci války, když propuklo Pražské povstání, mi bylo šest let. Do Čerčan tehdy přijeli ukrajinští vojáci generála Vlasova. Jeli na koních a táhli bryčky s municí. Spěchali. Důvodem byla jak snaha pomoct povstání v Praze, tak hrozba blížící se Rudé armády, která jim byla v patách. Vztahy mezi oběma útvary byly složité a napjaté. Ukrajinci věděli, co je čeká, a ačkoliv pak odvedli na pražských bojištích tvrdou práci, stejně neunikli „osudu“ a skončili na popravišti. Rudá armáda přijela do Čerčan den po nich. Ruští vojáci zůstali ve městě týden a do Prahy odjeli, když bylo po bojích. Munice už nebyla potřeba, tak ji rozdávali místním lidem. Něco zbylo i na nás kluky. Patrony, a to i s návodem, co zajímavého se s nimi dá dělat. Mezi zahradami jsme zapálili ohníček, patrony tam naházeli a ze vzdálenosti pěti metrů pozorovali, jak vybuchují. Přiběhl náš táta, vytrhl z plotu plaňku a seřezal nás s ní. Podruhé už jsme byli chytřejší. Ohníček jsme rozdělali v lese, patrony podle doporučení nastrkali do cedníku a pak se jen dívali, jak vystřelují rovně do vzduchu jako rachejtle.
Když jsem povyrostl, byly mým největším zájmem knížky z druhé světové války, zvláště pak o západním odboji.

Mužů Vašeho věku, které zajímá válečná literatura, je hodně. Těch, kteří si „vojenské zážitky“ připomínají na sedadlech vojenských džípů, ale jistě mnoho není.

V Čechách je asi 200 džípů, které byly nasazeny ve válce a ještě dnes jsou pojízdné. Většina z nich je americké výroby, značky Ford a Willis. Vojenští historikové tvrdí, že válku Spojenců pomohly vyhrát tři věci: letadla Dakota, přezdívaná Nebeské vlaky, lodě Liberty, které v konvojích za doprovodu křižníků dovážely Spojencům techniku a munici, a jako třetí právě tyhle rychlé průzkumné džípy. Po válce Američané v rámci programu UNRRA rozdělili válečné zásoby a techniku zemím, které bojovaly na straně Spojenců. K nám bylo dovezeno asi 5 000 džípů. Využívaly je lesní a zemědělské podniky, zdravotnictví a armáda. Vyřazené a často provozu neschopné se pak dostávaly do soukromých rukou. Džípy ale nesměly mít v té době žádné původní nápisy, symboly, emblémy ani vlajky. Nic, co by připomínalo zemi jejich výroby.
Já jsem si svůj velký sen pořídit si džíp splnil až v padesáti letech, kdy jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy na Skalici. Přes sběratelskou burzu jsem objevil vyřazený džíp lesního závodu v Jeseníkách. Stál ve stodole a byl samozřejmě nepojízdný. Udělat z něj fungující stroj dalo dost práce několika nadšencům. I údržba těchto aut vyžaduje notnou dávku fandovství.

 

Prý o žádném jiném automobilu nebylo napsáno tolik článků a publikací jako o džípech…
To je pravda. Existuje dokonce dvoudílná „bible džípařů“ All American Wonder. Za zmínku stojí, že její autor Ray Cowdery spolupracoval při přípravě knihy s Brňákem Jiřím Trnkou, naším prvním soukromým vlastníkem vojenského džípu. Kniha byla přeložena z angličtiny do dvou dalších jazyků: japonštiny a češtiny. Bez zajímavosti není už samotná příprava výroby džípů. V červenci roku 1940 vypsala americká armáda výběrové řízení na dodávku průzkumných vozidel. Osloveno bylo 135 automobilek. V dlouhém seznamu požadavků byly např. rozsah rychlosti 5–80 km/hod, pohon všech čtyř kol, celková hmotnost 590 kg, světlomety s možností stmívání. Na výrobu prototypu měly firmy šibeniční termín padesáti dnů. Do výběrového řízení se přihlásily tři: Willis, Bantam a Ford. Jako první sestavila prototyp automobilka Bantam. I po zkouškách kvality dopadl džíp této firmy nejlépe. Objemné zakázky armády ale už tato malá automobilka nebyla schopná plnit, a tak lukrativní výrobu zahájily firmy Willis a Ford.


Pane Trubko, pojďme se nyní podívat na vaši „válečnou knihovnu“, která  čítá několik stovek knih, několik stovek dramatických příběhů a událostí. Co byste doporučil nám, kteří nemáme o válečné literatuře velké povědomí. .

Možná bychom mohli lidem středního a staršího věku přiblížit něco z toho, co v komunistických školách neslyšeli, co bylo zamlčováno a záměrně překrucováno.

Myslíte západní odboj za druhé světové války?
Ano. A vojenské operace spojeneckých vojsk, speciálně bojové akce amerických letců.
Lidé mají většinou dobré povědomí o vzdušné válce nad Anglií a díky filmům a knížkám znají i tragické příběhy letců československých. O americké letecké armádě se toho u nás mnoho neví, ačkoliv za naše osvobození tu mnozí američtí vojáci položili i své životy. Málokdo si uvědomuje, že to byli lidé, kterých se válka přímo netýkala, že svoje životy nasazovali z vyšších principů. Morálka a odvaha amerických posádek byla obdivuhodná, jejich hrdinství obrovské.
Američané vstoupili do války roku 1941 a s Angličany vytvořili společnou strategii vzdušné ofenzívy. Každá z těchto velmocí ale měla jinou bojovou taktiku. Angličané preferovali noční vzdušné lety – velké plošné bombardování, Američané upřednostňovali denní útoky menšími sevřenými formacemi. Cílem náletů byly především nacistické zbrojovky, kde se vyráběla a kompletovala letadla, podniky na výrobu pohonných hmot, elektrárny, letiště, základny ponorek a další.

Oproti Němcům měli Spojenci velkou nevýhodu. Cíle jejich útoků byly roztroušeny po celé Evropě a vzdálenost od leteckých základen byla veliká. Americké těžké bombardéry – boeingy, liberatory a další typy – měly dolet cca 2 500 km, zatímco stíhačky, které je měly nad nepřátelským územím chránit, jen zhruba 300 km. Letky bombardérů proto často část operací absolvovaly naprosto nechráněny. Jejich posádky byly vystaveny životu krajně nebezpečným situacím a kolikrát to bylo jen štěstí nebo odvaha mužů, co jim pomohlo vrátit se zpět na základnu. Tisíce letců zahynuly přímo v boji, tisíce jich byly zraněny a zajaty.
Z leteckých základen ve střední a jižní Anglii a v jižní Itálii byla jedním z nejzazších strategických cílů i například plzeňská Škodovka. K ní se váže jeden z posledních masových náletů na konci války i jedna úsměvná historka. 25. dubna 1945 se stala Škodovka – a s ní i velká část Plzně – terčem mohutného bombardování nad Evropou. Přes 500 letounů USA shodilo na Škodovku 5 000 tříštivých, zápalných a fosforových bomb. Celkem 29 objektů Škodovky bylo totálně zničeno a 21 těžce poškozeno. Bombardování se samozřejmě dotklo celé Plzně, protože ne každá bomba našla přesně svůj cíl.

A ta úsměvná historka?
Mezi obcemi Vochov, Křimice a Vejprnice vybudovali Němci pro oklamání spojeneckého letectva dřevěnou maketu závodu Škoda Plzeň s imitací hutního provozu. Spojenci trik ovšem prohlédli a maketa dostala náklad dřevěných bomb.

 

Bojovali američtí letci nad naším územím až při osvobozování Plzně a Prahy nebo už během války?
Většina amerických letadel byla nasazena až při vzdušných operacích v roce 1945, ojedinělé nálety byly i v předchozích letech.
V roce 2004 u nás vyšla knížka Operace Argument, která popisuje boje na evropské obloze v šesti únorových dnech roku 1944. Přibližuje události kolem sestřelení tří amerických bombardérů v západních Čechách.
Operace s krycím názvem Argument byla největší leteckou bitvou Spojenců ve druhé světové válce. Měla zasadit Německu zdrcující ránu a připravit bezpečnější podmínky pro vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Do bojů bylo tehdy nasazeno 3 800 bombardérů, 2 548 stíhaček. Ztráty na životech byly veliké – 2 600 letců. Během této operace byly nad naším územím sestřeleny tři americké bombardéry, v troskách zahynulo 20 členů posádek.

„ Po dlouhá desetiletí byla jména zahynuvších letců zastřena zástěnou zapomnění a snad i úmyslným přehlížením oběti, kterou mladí Američané přinesli daleko od domova, nad územím pro ně neznámým, nad nacismem okupovaným Československem. Mnohaleté pátrání po archivech, shromažďování výpovědí, konfrontace pramenů a zájem celé řady badatelů nakonec umožnily sestavit mozaiku příběhu, který se zvolna začal rozvíjet za rozbřesku 22. února na jihoitalské letecké základně Lecce.“ (úryvek z knížky Operace Argument)

Cílem americké letecké formace tvořené dvaceti bombardéry byla továrna na výrobu letadel v Řezně. Ze základny v jižní Itálii odlétala letka po osmé hodině, u cíle nad zbrojovkou byla kolem poledne. Pro špatnou viditelnost nemohla ale letadla svrhnout náklady trhavin, a tak pokračovala na sever k náhradnímu cíli, plzeňské Škodovce. Nechráněna stíhačkami byla letadla snadným cílem pro německé messerschmitty.

Nerovný souboj ve vzduchu nakonec pro tři americká letadla skončil tragicky. Poškozená se zřítila do zasněžené západočeské krajiny. Z neovladatelného bombardéru kapitána Donalda E. Malase, který se zřítil u Prachatic, se všem deseti členům posádky podařilo včas seskočit padáky. Bombardér kapitána Josepha Merkla se zřítil u Bukovce, při explozi zahynula desetičlenná posádka, jeden muž se zachránil seskokem padákem. Liberator kapitána George Goddarda měl podobný osud: deset mrtvých, jeden muž zachráněný seskokem padákem. Dvanáct mužů, kteří přežili, se dočkalo konce války v nacistických zajateckých táborech.

„Po poledni slyšel jsem hluk letadel a vyběhl na dvůr, odkud jsem zpozoroval letěti šest letadel, jedno křídlo z letadla, jak se řítí na zem, a trup tohoto letadla, jak letěl dále směrem k obci Prádlo. Trup letadla hořel. Mezi padajícím křídlem a hořícím trupem jsem zpozoroval otevřený padák a na něm letce, jak dopadá do lesa zvaného Chejlava. Běžel jsem rychle na toto místo, kde jsem skutečně jako první našel v houštině letce zavěšeného na doubcích. Když jsem přišel k němu, byla jeho první otázka: ,Ček?‘ Odpověděl jsem mu, že jsem Čech. Na kotníku měl ránu. Nabídl jsem mu, že ho odnesu. Vzal jsem ho do náruče a vynášel z houštiny s úmyslem ukrýti ho před lidmi. Při tom mě objímal a líbal. Byli jsme však zpozorováni.“ (úryvek z knížky Operace Argument)

 

Zachráněného letce Raymonda A. Nauryho zadržela policie a předala gestapu. Zbytek války pak strávil v zajateckém táboře. Těla ostatních členů posádky – až na jednoho – nebylo možno identifikovat ani pohřbít. Krátery se zbytky letadla Němci během několika dní zavezli, a tak byly stopy tragédie smazány na několik dlouhých desítek let. Teprve po pádu komunistického režimu, v roce 1990, několik nadšenců z obce Prádlo a přilehlých obcí začalo na místě zříceného letounu odkrývat zeminu a odhalovat relikty, které pomohly dopsat poslední kapitolu dramatického příběhu. Ve změti trosek našli plech s vyraženým nápisem B 24D a podle něj dohledali i jména všech deseti letců. V troskách obalených bahnem a olejem objevili i zlatý prsten s vyrytým jménem kapitána: George M. Goddard, 1938. Pozoruhodný nález předali kapitánově dceři, paní Skupper Goddardové.
V roce 1997 pak obec Prádlo nechala na místě dopadu letadla vystavět památník se jmény všech deseti mužů.

 

Pane Trubko, děkujeme za zprostředkování silného příběhu a možnost nahlédnout kousek našich dějin z úhlu pohledu, který nám byl po dlouhá desetiletí odepřen.

scroll to top