Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Vojenské letecké operace, z rodinných zápisů pana Linharta

 

14. února1945
14. února přeletěla nad Prahou skupina amerických letadel a shodila tzv. koberec bomb v úseku od Palackého mostu směrem na Vinohrady a Vršovice. Byl to útok nesmyslný, lépe řečeno zločinný, protože nezasáhli ani jeden vojenský německý cíl, ale zabili a zranili skoro 500 lidí a pobořili mnoho domů a jiných staveb. Naše rodina měla štěstí, že 500 kg těžká bomba přeletěla dům, ve kterém jsme bydleli a vybouchla asi  40m dál v Emauzské klášterní zahradě. Tlak vzduchu nám však vyrazil v bytě všechna okna a vyvrátil dveře z kuchyně do koupelny. Nikomu se však naštěstí nic nestalo. Do krytu jsme chvátali, až když už vlastně bylo po náletu. Měli jsme štěstí, že nikdo z nás nestál přímo před okny, takže žádného nezranily ani střepiny skla. Právě v oněch dnes byly až 14 stupňové mrazy a na zasklení oken nebyla naděje. Rozhodli jsme se, že ještě ten den odjedeme do Kosovy Hory k babičce. Připravili jsme se tedy na cestu a šli jsme pěšky, protože tramvaje nejezdily. Šli jsme do Vršovic na nádraží. Kolem jsme viděli samou spoušť. Od Palackého mostu až na Vinohrady hořelo mnoho domů, přímo před naším domem hořela budova kláštera na Slovanech a kus dál skladiště Národního divadla, Vršovické nádraží a Grébovka. Mezi tunelem a Vršovickým nádražím byla poškozená bombami trať, takže z hlavního nádraží nemohly vyjíždět vlaky, museli jsme proto čekat, až byl pozdě večer vypraven vlak z Vršovic. Ten nás dovezl do Benešova a tam jsme museli čekat dalších 5 hodin. Až ráno jsme přijeli do Kosovy Hory, kde nás přivítala babička Hrsinová, teta Tynča a Havelkovi. Všichni o nás měli starost. Z továrny, kde pracoval strejda Hrsina, bylo v Praze v den náletu nákladní auto s několika zaměstnanci a Ti viděli všechnu tu spoušť ze Smíchovského nábřeží. Jelikož se ještě týž den vrátili do Kosovy Hory, byli naši už informováni o tom, že byla napadena  oblast, kde my bydlíme. Tak jsme nakonec byli všichni rádi, že jsme vyvázli živí a zdraví. Do Prahy jsem se pak vrátil sám, v bytě jsem okna zalepil papírem. Do Kosovy Hory jsem za rodinou jezdil každý týden.

19. dubna 1945

Jednoho dne, bylo to 19. dubna 1945 v poledních hodinách, byl v Kosově Hoře vyhlášen nálet a vzápětí jsme uslyšeli od východu hluk letadel. Letadla letěla směrem od Vojkova nad Kosovou Horou, zahnula na sever přes Kolihovy. Lidé, místo aby šli do krytu, se zvědavě dívali na skupinu 24 bombardovacích letadel, která v té ohromné výši vypadala jako stříbrní komáři. My jsme tak jako ostatní sousedi byli všichni před domem a sledovali jsme letadla, když náhle zazněla nad lesem střelba. Poněvadž bylo nebezpečí, že budou padat střepiny, ukryli jsme se v místnosti v přízemí, které byly klenuté a jen ze dveří jsme se dívali, co se děje nad lesem. V tom jsme spatřili, jak se jedno letadlo zpožďovalo a zanechávalo za sebou kouřovou stoupu. Vzápětí začalo letadlo dělat vývrtku a neustále se zvětšovalo, to jak rychle klesalo. Babička zvolala: "Ježišmarjá, vždyť to letadlo hoří." Donutil jsem je, aby se schovali do klenuté světnice a když jsme se za chvíli zase podívali, co se venku děje, neviděli jsme z letadla už nic, ale na obloze se ukázalo několik obláčků. Bylo to 6 pilotů, kteří seskočili s padáky a pomalu se snášeli k zemi. Víťova maminka v těch posledních týdnech války chodila do školy až do Vojkova, protože školu v Kosově Hoře obsadili němečtí vojáci. A ten den, když byl vyhlášen letecký poplach, poslali učitelé děti ze školy domů, a tak naše Lidunka, byla půl cesty domů, když kousek od silnice, po které šla, dopadly hořící trosky části amerického letadla. Trup s 12 piloty, z nichž byly nalezeny zuhelnatělé mrtvoly, dopadl tady nedaleko od obětního kamene a třetí část trosek spadla v Obsinách.
K doplnění této historie ještě musím říci, že těch 6 pilotů, kteří se zachránili seskokem, Němci pochytali a dopravili do Benešova, kde bylo vedení SS. Po skončení války jsme se dozvěděli, že je esesáci postříleli a před příchodem Sovětské armády je zakopali do hnojiště. Viníkům této vraždy se včas podařilo utéci na západ.

26. dubna 1945

Týden po této události ve čtvrtek 26. dubna zažila Kosova Hora další vzdušný boj. Na silnici od Sedlčan do Kosovy Hory se pohyboval konvoj asi 200 německých aut s nákladem střeliva a benzínu. První vozy už dojížděly do Kosovy Hory, když se na obloze od Sedlčan objevila nízkoletící letadla. To první přeletělo nad silnicí až nad Kosovu Horu a po prudké zatáčce se zase vrátilo na západ. Všechna auta ihned zastavila a vojáci z nich se rozběhli do polí, kde se ukryli. Vzápětí se od západu přihnala letadla, říkalo se jim tehdy hloubkaři, a odstřelovaly dávkami z rychlopalných letadlových děl německá auta. První auto dojelo až na náměstí, chtělo se ukrýt mezi trafikou a váhou u zámecké zdi, ale marně. Během pár minut se letadla několikrát vrátila, a pak hořela všechna auta od trafiky na náměstí až do Sedlčan. Bylo to strašné, silnice i ulice k Sedlčanům byla v jednom ohni. Vybuchovaly náklady benzínu a střeliva a celé město bylo zahaleno kouřem. Strejda Zdeněk byl toho dne na houbách v zakázaném lese a právě se vracel domů, když nálet začal. Schován v kanále pod tratí, díval se na ten boj, a když pak mraky kouře zahalily město, měl dojem, že hoří všechno. Stejně tak mysleli lidé z celého širého okolí, protože slyšeli jen strašnou střelbu a město viděli zahalené kouřem. Auta hořela dlouho do noci, dům však nebyl poškozen ani jeden. Jen pár plotů shořelo na štěpnici, ale to už lidé stačili uhasit, aby se oheň nerozšířil na domy.
Babička Hrsinová a strejda Havelka s tetou a dětmi byli celou dobu náletu schovány v chalupě. Naštěstí se jim nic nestalo, jen se jim sypaly prázdné nábojnice na střechu jako krupobití. Letadla, která provedla tento nálet, byla anglická a piloti pravděpodobně Slováci, protože stříleli tak opatrně, že zasahovali jenom ta německá auta, i když to bylo v ulicích a na náměstí.

scroll to top