2. Zvláštní prostor SS

 

Na osudy Středního Povltaví během druhé světové války mělo největší vliv zabrání Sedlčanska okupační mocí, vystěhování většiny původních obyvatel a zřízení „Výcvikového prostoru Waffen-SS Čechy“ (SS-Truppenübungsplatz Böhmen). Zřejmě ale nešlo jen o vojenský výcvik. Podle některých autorů to měl být jakýsi modelový prostor, kde si chtěli pohlaváři SS zkoušet metody poněmčování a řízení celého Protektorátu Čechy a Morava. Podle jiných tu dokonce testovali tajné zbraně. Je skutečností, že právě na okraji tohoto území byl po válce nalezen proslulý štěchovický archiv a dodnes tu někteří hledají ještě proslulejší štěchovický poklad.

 

Zárodek germanizace

Odsun Čechů z území určeného pro vybudování Výcvikového prostoru SS je naprosto oprávněně popisován jako vyhnání – odehrával se ovšem podle podobných pravidel jako vysidlování pozemků určených pro velké stavby socialismu. Postižených se nikdo neptal, v tomto případě se ale za zabrané nemovitosti vyplácelo odstupné, kromě toho byly hrazeny i náklady na stěhování. Dokonce se tak nedělo podle dekretů nadiktovaných nacisty, ale podle „demokratického“ zákona o zřizování vojenských výcvikových prostorů a dalších zařízení, který byl přijat ještě za československé republiky (zákon z 14. července 1927).

Lidé ze Sedlčanska zdaleka neodešli všichni. Nacisté se na prvním místě zbavovali lidí s vyšším vzděláním a majitelů nemovitostí. Přibližně 40 procent obyvatel, většinou námezdních sil a jejich rodin, zůstalo – ovšem v pozici téměř bezprávných nádeníků, kterými bylo volně manipulováno. Celkem muselo prostor cvičiště opustit 17 647 osob (často uváděný údaj mluvící o 30 000 lidech se ve skutečnosti týká celkového počtu obyvatel oblasti před vystěhováním).

Zvláštní území SS mělo rozlohu okolo 440 čtverečních kilometrů. Jeho hranice tvořila na severu Sázava a na západě Vltava. Na východě a na jihu toto území ohraničovala táborská silnice, trať Olbramovice – Sedlčany a silnice ze Sedlčan na Příbram.

Původně mělo být Sedlčansko jen jednou z mnoha oblastí, které by rozrušily souvislé české osídlení a staly se zárodky germanizace Protektorátu. Starší utajované plány dostaly za Heydricha konkrétní podobu: v březnu 1942 vydal okresní úřad v Benešově vyhlášku, kterou vysidlování oficiálně začalo. Poslední etapa vyklizování ale skončila až v dubnu 1944. Ke zřízení dalších takových prostorů v Čechách už nedošlo.

 

Koncentrační tábory

Heydrich zemřel na následky atentátu v červnu 1942, zařizování sedlčanského prostoru ale pokračovalo i po jeho smrti. Kromě výcviku jednotek Waffen SS (Zbraní SS) měl mít i jiná poslání. Jednou z nich byla realizace Himmlerovy oblíbené myšlenky selských dvorů SS (SS-Hof), jakýchsi novodobých šlechtických usedlostí vedených esesáckými vysloužilci a využívajících levnou pracovní sílu z koncentračních táborů. Hra na otrokáře a řádové panství ale na Sedlčansku dopadla neslavně: černá pseudošlechta musela nakonec povolat české správce i zaměstnance, pokud nechtěla čelit obvinění z ohrožení válečného hospodářství Říše. Nicméně několik typů lágrů ve výcvikovém prostoru fungovalo až do konce války – od relativně mírných (například "převýchovný" tábor pro uprchlíky z totálního nasazení), až po hodně drsné, včetně pobočky koncentračního tábora ve Flossenburgu, která tu byla zřízena roku 1943. Jeden z důvodů byl i ten, že na území Protektorátu koncentrační tábory nesměly podle zákona být, takže pokud tu chtěly mít SS zdroje levné pracovní síly, musely si je zřizovat na územích legislativně vyňatých z pravomoci pražské vlády.

Na cvičišti se také prokazatelně kompletovaly a testovaly nové zbraně. Ví se například o dálkově řízeném minitanku Goliath pro ničení tanků a prorážení minových polí nebo o protitankové střele. V Hradištku fungovala ženijní škola SS (Pionierschule SS) pod velením Obersturmbanführera SS Emila Kleina.

Co se tu za války dělo, o tom existují jen útržkovité a zřejmě dost neúplné zprávy. Jisté je jen to, že existence  SS-Truppenübungsplatz Böhmen, ovlivnila události konce války ve Středním Povltaví.

 

Jan A. Novák