Vrbová pohádka
Hanka Křížková
 

Frantík nebyl jako jiné děti. Neběhal za míčem, nehrál špačka, ani se nepral s holkama. Chodil Na Dvorské k potůčku, sedával na větvi vrby, díval se na rybky v tůňce nebo pozoroval raky, jak se těžkopádně sunou proti proudu. Nejraději se ale díval na nové proutky vrb, které podél potůčku zasázel. Rostly jako z vody.  Kořínky si smáčely v potoce, a tak  není divu, že se měly k světu a vesele se zelenaly. A že je Frantík sázel s láskou, lístky vrb se na něho smály jako panenky.
Po čase vrby vyrostly, vyrostl i Frantík a jak to tehdy bývalo zvykem, odešel do světa na vyučenou. Uplynulo hodně vody v potoce, než se Franta ze světa vrátil. Jeho první kroky vedly Na Dvorské. Už z dálky viděl, jak krásné vrby z jeho zasazených proutků vyrostly. Štíhlé dlouhé větvičky se leskly na slunci jak vlasy rusalek a ve větru vlály, jako by tančily. Ulomil jednu, dal si ji do klopy a doma vložil do vázičky u postele. Tu noc se mu zdál zvláštní sen. Vrbová větvička se proměnila ve vílu, tančila mezi vrbami, běhala po vlnkách a na Frantu se mile smála. Dotykem probouzela další vrbové víly, takže za chvíli bylo Na Dvorských víl, že bys je sotva spočítal. Abyste věděli, to je tak. Když někdo zasadí s láskou vrbový proutek, osvobodí jednu vílu a ta pak může v noci při měsíčku tančit  až do rána. Před svítáním vílí tance ustaly. „Neodcházej“, volal František na poslední z nich,“  Zůstaň tu se mnou! „Nemůžu,“ odpověděla víla, „leda že bys vyhledal nejstarší smuteční vrbu a zrušil kouzlo, kterým jsem zakletá.“ Víla zmizela. Franta se posadil na posteli a zadíval se na větvičku ve váze. Jeden lístek ležel na jeho polštáři. „Najdu ji“ ,rozhodl. „Najdu nejstarší smuteční vrbu a vysvobodím vrbovou vílu.“ Ale kam jít? Kterým směrem se vydat? Něco mu říkalo: „ Jdi, kam tě nohy povedou.“  A tak šel. Prošel pod Besídkou, minul Polívkův lom, přešel Slovanskou Lhotu, a pak dál a dál kolem potoka až k Vltavě. Celý utrmácený se svalil na břehu. Ani si nevšimnul, že sedí pod stromem, který své dlouhé štíhlé větve sklání až k zemi a který vypadá  jako žena ve smutečním závoji. „Našel jsi, co jsi hledal,“ promluvil strom. „Jsem nejstarší smuteční vrba. Vím, proč jsi přišel., Propustím tvoji vílu a zruším kouzlo, kterým je zakletá, ale musíš mi splnit jedno přání. Vyřežeš  vrbovou píšťalku, která bude mít tak tenký hlásek, že až na ni zapískáš, slétnou se ptáci z celého okolí. Když to do tří dnů nedokážeš, proměníš se ve smuteční vrbu.“ Franta chvíli váhal, ale ne dlouho. Vytáhl z kapsy nožík a pustil se do práce. Jako kluk nadělal píšťalek nepočítaně, všechny ale byly tlusté a hrubé a pískaly hlasitě, až uši zaléhaly. Tenké píšťalky nešly otloukal, lámaly se, nepískaly.  Franta seděl na břehu řeky, kolem něj píšťalek jak naseto, žádná z nich ale nepískala tak tence, aby přivábila jediného ptáčka. Nad řekou vyšel měsíc. františek ho pozoroval, jak stoupá nad řekou, když v dostal  nápad. Uříznul tenký proutek a začal si prozpěvovat. Zpíval, když píšťalku otloukal, zpíval když .....a nepřestal, dokud nezasunul.... Vložil ji do pusy a opatrně zapískal. píš´talka zapískala tak tence, že to sotva jeho uši zaslechly. V tom se začali slétat všichni podvečerní  ptáčci, co jich bylo kolem: slavíci a ....i sova s tichým houkáním zalétla na  vysokou olši u řeky, podívat se, kdo to tak krásně zpívá.
„Děkuji ti, Františku, „ozval se  hlas za jeho zády. Stála tam dívka s vlasy zlatými jak rusalka a očima modrýma jak voda v tůňce Dvorského potoka.

Strašné ptáče
Vitalij Bianki
 

Útlí slabí konipasi vyseděli v hníz­dě šest drobných holých ptáčátek. Pět z nich vypadalo krásně, šesté bylo jakési hrubé, žilnaté s velkou hlavou a očima. Zobák mělo neustále dokořán otevřený – hotová propast!

První den leželo v hnízdě klidně. Když konipasi přiletěli s potra­vou, namáhavě zvedlo hlavu, slabě zapištělo a otevřelo zobák – krmte mě!

Příštího dne, když rodiče ještě za jitřního chladu odletěli za potra­vou, začalo se podivné ptáče hýbat. Spustilo hlavu, opřelo se jí o spodek hnízda, široce se rozkročilo a začalo couvat. Zadečkem narazilo na jednoho malého bratříčka. Zasunulo se pod něj, křivá holá křidélka zahnulo dozadu, objalo jimi ptáčátko, stisklo ho jako do kleští a s mládětem na zádech se začalo tlačit zadečkem blíž a blíž k okraji hnízda. Maličký, slepý bratříček sebou házel v jamce na konci jeho zad jako ve lžíci. Podivné ptáče se celé vypjalo, vyhodilo prudce zadečkem - a maličký letěl z hnízda do strže na břehu říčky.

Ukrutník div že při tom strašném díle nevypadl z hnízda. Svalil se zpátky a vysílený ležel skoro čtvrt hodiny.

Přiletěli rodiče. Velké ptáče zvedlo těžkou slepou hlavu, jako by se nic nestalo, roze­vřelo zobák a zapípalo: „Krmte mě!“

Najedlo se, odpočinulo – a za­čalo své nedobré dílo znova.

Za pět dní, když prokouklo, uvidělo, že leží v hnízdě samo. Všech pět malých konipásků bylo pryč. Dvanáctého dne po na­rození se konečně pokrylo peřím. Nebylo pochyb, konipasi měli v hnízdě podvržené mládě – kukačku.

Kukačka pištěla tak ža­lostně, hlasem tak podobným hlásku jejich vlastních dětí a tak žádostivě třásla křidélky, že dobráčci něžní konipásci žalostnému hlasy neodolali, a když poznali, že to není jejich vlastní mládě, krmili ji dál. Neměli srdce nechat mládě zahynout hladem.

Ve shonu za potravou pro velkého nenasytu se nestačili dosyta najíst, sami pak žili napolo o hladu. Od slunka východu do slunce západu nosili kukačce tučné hou­senky a nořili celé hlavičky do jejího širokého zobáku. K podzimu mládě konečně vykrmili. Kukačka roztáhla křídla, vyletěla z hnízda, ani se neotočila a odletěla pryč.

 

Bianki Vitalij. Lesní noviny. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.
 

 

Sojka, to je pravá lesní krasavice. Tak zářivě modrá peříčka na křídlech nemá nikdo jiný v lese. S takovou ozdobou by mohla být spokojená, leč nebyla.
Kdysi dávno prý měla i pěkný hlas, uměla zpívat jako jiní ptáci, jenže právě tohle se jí nelíbilo. „Mám nejpěknější peříčka. Chci mít ze všech ptáků nejkrásnější zpěv!“ usmyslela si. „Budu tím nejlepším zpěvákem v lese. Všechny přezpívám!" Věděla, jak to udělá. „Od všech ptáků, které do západu slunce potkám, se naučím zpívat a tu nejpěknější melodii si pak vyberu pro sebe,“ rozhodla. Létala po lese a napodobovala ptačí zpívání.

Od holuba se naučila vrkú-vrkú. Od hrdličky cukrú-cukrú.

Od chocholaté čejky ki-bit-ki-bit. Od malého střízlíka cik-cik-cik.

Od sestřenice vrány krá-krá-krá. Od zpěvačky pěnkavy fít-fít-lalala a od ptačí ru­salky žluvy pěkné fiú-fiú.

O tom, že sojka chce mít nový hlas, věděl brzy celý les. Slavík, mistr ve zpěvu, začal nejkrásněji zpívat raději až po západu slunce, za tmy, aby mu sojka hlas ne­ukradla. Sova, ta se také o své houkání bála. Od té doby hou­ká jen v noci. A co ostatní ptáčci zpěváčci? Co skřivánek a jeho zvonění? Ten  na nic nečekal. Hned a navždy se odstěhoval z lesa do polí a mnozí další ptáci se k němu přidali.

Sojka už měla dost všeho toho hvízdání, trylkování, vrkání, cukrování, krákání a pípání. Uslyšela však ještě strakapoudovo bubnování. Znělo  jako varování. „Ale co!“ říkala si. naučila se i tyto zvuky.

„Budu mít ke krásnému peří i nejkrásnější hlas,“ vychloubala se. Nedovedla si však z hlasů vy­brat. Žádný jí nebyl dost dobrý.

Vybírala, přidávala, ubírala, míchala a pospíchala.

„Hotovo!“ Na svůj nový zpěv byla moc zvědavá. „Křach, křach!“ ozvalo se z jejího hrdla skřípavě a chraptivě. „Ouvej, ouvej! Co to je?“ polekala se. Chtěla znovu začít po sojčím, ale zase ozvaly zvuky, jako když praská suchá větev. „Křach, křach!“ Žádná melodie, žádné pípání, ani cukrování, vrkání nebo krákání. Všichni v lese zpozorněli. I divoká kačena kroutila hlavou.„Kač, kač, kač, co je tozač?“  

 „Jeminkote, co se mnou bude? Takový křik nikdo poslouchat nechce,“ naříkala sojka. „ A po sojčím už neumím.“
„Já tě varoval,“ připomenul jí strakapoud.

„Strakapoude,“ napadlo sojku: „ ty máš svoje bubnování. Co kdybys mně přenechal varování. Když spustím svoje „Křach, křach!“ každý hned zpozorní a pátrá, co se děje.“ „Dobře tedy,“ zamyslel se strakapoud. Budu v lese jen bubnovat a ty budeš varovat.“

Od té doby sojka hlídá jako na stráži při kraji lesa a křikem ohlašuje  každého vetřelce, který sem vkročí.

 

 

 

 

 

Srnčí pohádka

Srnčí máma měla mnoho starostí s malým kolouškem. Musela ho často krmit. Po jídle koloušek odpo­číval. Vyhříval se na sluníčku a také potřeboval hodně spát.

Srna ho nemohla všude brát s sebou. Potřebovala jít na pastvu až na louku. Chodila se napít až do lesa k potůčku.

Schovala tedy kolouška na stráni u rozkvetlého šípkového keře. Tam v pelíšku se mohl vyhřívat na slu­níčku, mohl tam spát. Jenže i tak srnčí máma chtěla, aby kolouška někdo hlídal, když bude pryč. Ale kdo? Požádala tedy šípkový keř, aby na kolouška dával pozor.

„Budu ho hlídat. Sám však na to nestačím. Moje vět­ve nejsou tak husté, aby kolouška úplně schovaly.

A na větvích mám trny, které píchají,“ omlouval se keř.

Byla to pravda. Větve šípku kolouška zakrývaly jen málo, aby srnčí děťátko nepopíchaly.

Srna požádala tedy trávu na stráni, aby ta kolouška schovala. Tráva byla hodně vysoká už tehdy, když se koloušek narodil. Nyní byla i plná květů. Na stráni kvetly pampelišky, pomněnky. Nejvíc bylo všude bí­lých kopretin. Tráva se jen vlnila, a co mohla, slíbila:

„Větře, buď tak hodný, pohlídej mého kolouška. Ne­foukej tolik!“ prosila dál srnčí máma.

„Pohlídám tvého kolouška, ale občas silně foukat musím. Je potřeba zahánět deštivé mraky, aby sluníč­ko hřálo tvého kolouška,“ řekl jí na to vítr.

„Budu se snažit, abych kolouška schovala. Sama však na to nestačím. Vítr do mě zafouká, ce­lou mě rozfouká. Ko­louška je pak vidět.“

Nu ano, na sluníčko srnčí máma spoléhala. Ještě tedy požádala: „Sluníčko, pohlídáš mého kolouška, až se půjdu napást na louku a napít k potoku do lesa?“

„Já?“ podivilo se sluníčko. „Vždyť jsem tak vysoko. Jak bych mohlo hlídat tvého kolouška? Nestačí ti, když ho zahřívám?“ zlobilo se tak trochu sluníčko.

„Vlastně počkej,“ náhle se zaradovalo, „už vím, jak to uděláme. Dívej se!“ A slunce na srst kolouška na­

kreslilo bílé tečky. Nebyly to ale obyčejné tečky. Vypadaly jako kopretiny na louce.

„To je ono!“ zaradovala se srnčí máma.

Koloušek, podobný kopretinám, nyní nebyl vůbec vi­dět v trávě pod šípkovým keřem. Šípkové větve ho chránily. Vysoká tráva ho schovala. A i když vítr do trávy zafoukal, jako by všude kolem dokola jen kopre­tiny rozhoupal.

Srnčí máma se už nebála nechat kolouška samotné­ho. Spal spokojeně v pelíšku. Sluníčko svítilo a v trávě to jen jiskřilo.

 

Kopcová, Gabriela. Pohádky z hájovny. Třebíč: Akcent, 2003.
 

 

Na palouku v lese se schovával zajíček. Nebyl úplně malinký. Už trochu povyrostl. Maminka ho poslala poprvé samotného na pastvu.

„Jen běž! Máš všechno, co se na zajíce patří a sluší,“ řekla mu. „A dávej na sebe pozor! Pamatuješ si všech­no, co jsem tě učila?“ volala na něho.

Zajíček přikývl. Pamatoval si hlavně to, že má dojít až na konec palouku. Tam rostlo nejlepší zaječí zelí.

Zajíček věděl, že zaječí zelí vypadá spíš jako jetýlek, kvete bíle a je šťavnatě kyselé. Zamířil tím směrem. Radoval se, že má všechno, co se na zajíce sluší a pa­tří. Měl kožíšek dohněda, velké hnědé oči, dlouhé uši a dlouhé nohy. Uměl od narození rychle běhat. Všech­no po zaječím dobře uměl, ale přesto se mu na pastvu samotnému nechtělo. Měl totiž jednu velkou starost. Zapomněl, jak se vlastně zajíc bojí. Ano, bylo to oprav­du tak.

„Jak se mám po zaječím bát?“ přemýšlel. Nedošel ještě doprostřed palouku a ozvalo se za ním hrozné dupání. Ani se neohlédl, kdo za ním jde. Vyskočil a pelášil pryč. Nevěděl, kam utíká. Hop a hop, kličko­val sem a tam. Neznámý hlas však za ním volal:

„Hej, mě se nemusíš bát. Já jsem ježek. Přede mnou nemusíš utíkat! “

„Ježek? “ Zajíc se zastavil a opatrně se oklikou vra­cel zpátky. „Jsi to opravdu ty? “ přesvědčil se ještě jednou. Teprve pak se zeptal: „Ježku, umíš se bát? “ vyzvídal na něm.

„To víš, že umím. “

„A jak se umíš bát?“ byl zajíček zvědavý. „Já se schovám do klubíčka. Takhle!“ předvedl mu ježek.

„Hmmm, to není nic pro mě! Takhle se zajíc bát ne­může!" To věděl určitě.

Rozloučil se s ježkem a vydal se na pastvu. Přes palouk tekl potůček. Zajíček ho přeskočil. To uměl. Vůbec se nenamočil. Něco však v jeho blízkosti žbluňklo do vody. Ani se neohlédl a upaloval pryč.

„Hej, já jsem žába. Počkej, mě se nemusíš bát,“ ozval se za ním hlas.

„Ty jsi žába?“ zajíček se zastavil a ohlédl. „A umíš se bát?“ zeptal se jí.

„To víš, že to umím. Když se bojím, schovám se do vody! Takhle!“ Žába se ponořila a zmizela pod hladi­nou.

„Hmmm, to není nic pro mě!“ poznal zají­ček. A hopkal dál.

Dával si pozor, ale za­se se před ním něco pohnulo. Uskočil stra­nou. Už se málem dal do běhu.

„Počkej, zajíčku, přede mnou nemusíš utíkat. Já jsem hlemýžď,“ ozvalo se blízko.

Zajíček se zase ptal: „Co děláš hlemýždi, když se bojíš?“

„Já se celý schovám do domečku. Koukni!“ Hlemýžď se stáhl do ulity.

„To také není nic pro mě.“ Tohle zajíček vě­děl zcela určitě. Roz­loučil se s hlemýžděm.

Na pastvu, kde bylo zaječí zelí, však nedo­šel.

Vrátil se k mamince. Přiběhl k ní celý udýchaný. „Nemohu jít sám na pastvu. Neumím se po zaječím bát,“ bědoval. Ježek, když se bojí, stočí se do klubíč­ka, žába zmizí ve vodě, hlemýžď se schová do domeč­ku. A co já? Já jsem vždycky jen povyskočil a utíkal,“ svěřoval se.

„Ale to je ono. My, zajíci, při každé příležitosti utíká­me,“ připomněla mu maminka. „A když se vyleká­me, utíkáme nejvíc! Běžíme, kličkujeme, vracíme se, děláme hop a skok. To je po zaječím se bát. Máš správ­né zaječí srdce,“ povzbudila ho maminka.

„Mám správné zaječí srdce?“ divil se zajíček. „To budu vždycky jen utíkat, když se polekám?“

„Vždycky ne. Nebudeš jen vylekaný zajíc. Nemusíš při každém zašustění, zapraskání hned vystrašeně prchat,“ řekla. A poradila mu: „Místo velkého utíkání se umíme i přikrčit pevně k zemi. Nikdo nás neuvidí. Samozřejmě uši sklopit. A pak nezbude nic jiného než čekat. Zjistíme, kdo a co to vedle nás dupe, praská, šustí. Málokdo to ví, ale zajíc je i hodně statečný. Umí utíkat jako nikdo jiný a umí také do poslední chvíle čekat jako nikdo jiný.“

Zajíček se znovu vydal na pastvu. Už tolik neutíkal. Přikrčil se v prohlubni. Nebylo ho vůbec vidět. Mohlo to kolem něho dupat, šustit, praskat. A on nic, i když šel kolem něho myslivec. Ten na něho skoro šlápl. Zajíček až na poslední chvíli vyrazil z úkrytu.

„Ty ale umíš vzít do zaječích,“ podivil se myslivec.

Zajíček mu brzy zmizel z dohledu.

Pelášil a kličkoval přes celý palouk. Zastavil se v pravý čas. Kolem něho bylo samé zaječí zelí. Ochutnal ho. Zdálo se mu nejsladší na světě, i když zaječí zelí je kysele šťavnaté. „Mám správné zaječí srdce,“ říkal si pak cestou domů.

„No vidíš, nejsi žádný vylekaný zajíček. Je z tebe zkušený zajíc,“ chválila ho doma maminka.

 

 

 

Jednou v zimě potkala liška na kraji lesa vránu. Seděla na větvi stromu. Někde ukradla kus masa a chystala se, že maso sní.

„Ach, ubohá vráno," litovala liška vránu, „musíš se živit takovým bídným kouskem masa. Tak krásný pták jako ty by přece mohl také krásně zpívat. A kdybys krásně zpívala, lidé by ti sami nosili k jídlu lepší věci, než je tenhle kousek bídného masa."

„Což o to, já bych zpívala," zakrákala vrána, „ale když zpívat neumím."

„To je docela lehké," řekla liška, „hlas máte vy vrány dost silný. Naučím tě zpívat za chviličku, ale musíš mě ve všem poslechnout."

Vrána by byla tuze ráda zpívala a ještě raději by byla od lidí dostávala za svůj zpěv dárky. Proto řekla:

„Ráda tě, kmotřičko liško, poslechnu, ráda, jen když niť naučíš zpívat."

„Nejdřív zahoď maso," řekla chytrá liška, „zdá se mi, že je nějaké špatné. Až tě naučím zpívat, budeš mít jídla, co budeš chtít."

Vrána shodila maso do sněhu.

Liška řekla:

„A teď otevři zobák, co můžeš nejvíc. V tom je celé umění. Kdybyste vy vrány otvíraly zobáky co nejvíc jako slavíci, zpívaly byste jako oni."

Vrána otevřela zobák, jak uměla nejvíc, a zazpívala: „Krá, krá." Nezdálo se jí, že by krákala lépe než předtím. Ale liška se tvářila, jako by nezpívala vrána, ale slavík.

„Ach vráno," lichotila chytrá liška vráně, „to je krá­sa. Zpíváš teď nejkrásněji ze všech ptáků. Leť do vsi a zazpívej tam. Uvidíš, co dárků dostaneš."

Hloupá vrána lišce uvěřila a pyšně odlétla, aby lidem ve vsi ukázala, jak krásně dovede zpívat. Jakmile vrána odletěla, liška snědla maso a náramně si libo­vala.

Vrána přiletěla do vesnice, sedla si u chalupy na větev jabloně, otevřela zobák, jak nejvíce uměla, a začala krákat, až uši zaléhaly.

Na dvoře si hrál takový chlapec. Když vránu uslyšel krákat, běžel na zahradu.

„Už sem běží lidé," myslila si vrána, „jdou si mne poslechnout, pochválit a něco mi dají."

Ale chlapec si řekl: to je nějaká hladová vrána, že tolik kráká.  Ulomil kus chleba, který právě jedl, a hodil jej vráně. Vrána chléb snědla a rychle letěla do lesa, aby lišce řekla, jak ve vsi pochodila.

„Liško, liško," krákala už z dálky na lišku, „dobře jsi mě naučila zpívat. Jen jsem přiletěla do vsi a začala zpívat, už přiběhl člověk a přinesl mi jídlo. Hezky jsem se poměla."

Liška kroutila hlavou, nemohla tomu uvěřit.

„Ale ano," krákala vrána, „zpívat je lehká věc. Jenom je třeba hodně otvírat zobák. Teď už nemám strach, jak zimu přežiji. Když budu mít hlad, odletím do vsi, zazpívám a dobře se najím."

Když vrána odletěla, řekla si liška:

„Vrána jistě nelže. Zpívala lidem ve vsi a dostala najíst. Lidé jsou dost divní, aby vránu krmili za její krákání. Slyšela jsem v létě, jak říkala Helenka z há­jovny, že slavík je sladký pták. Počíhala jsem si na slavíka a snědla jsem ho. Vůbec nebyl sladký. Když se lidem líbí vraní zpěv, proč by se jim nelíbilo i moje zpívaní.“

A liška zkoušela zpívat. Otvírala přitom tlamu dokořán.

„Pěkné to zrovna není," povídala si, „je to jen takové kňučení, ale lepší než vraní krákorání to je. Aspoň dr­žím notu. Půjdu do vsi a zkusím štěstí."

Rozběhla se liška do vsi a na první zahrádce se dala do zpěvu.

Jak ji v chalupě kmotříček uslyšel prozpěvovat, po­slal na ni psy.

Jen tak tak, že se liška před psy zachránila.

 

Petiška, Eduard. Pohádkový dědeček.Praha: Československý spisovatel.1980.
 

 

Dnes budeš hospodařit sama, děvenko, řekla maminka jednoho dne.

Táta jede na úřad, a já musím do města a to je výlet na celý den. A tak se táta s mámou ustrojili a odešli. Branka za nimi zapadla.

Kateřina osaměla.

 

Mrázková, Daisy. Neplač, muchomůrko. Praha: Albatros, 1969.

 

 

 

Mrázková, Daisy. Neplač, muchomůrko. Praha: Albatros, 1969.

 

 

 

Uplakaná muchomůrka

 

Červená muchomůrka stála v trávě a brečela:

Nikdo mě nechce. Jsem jedovatá. Každý sbírá hříbky a všechno možné, a mne si nikdo nevšimne. Buhuúú!

Kateřina seděla na bobku vedle ní a lámala si hlavu, jak ji po­těšit.

Neplač, muchomůrko. Za nic nemůžeš. Buď ráda, že jsi zdravá!

Bodejť bych nebyla zdravá, když mě ani ten slimák nechce. Ehééé! Ehééé!

Nic si z toho nedělej, muchomůrko. Všecko není k jídlu.

Ještě mě někdo schválně rozšlápne. Uehééé!

Žádné strachy! Každému, kdo nerozumí houbám, se líbíš víc ty než hříbek.

Ale když někdo rozumí — uhuhúúú . . .

Žádné když! Kdo houbám rozumí, ten tě nerozšlápne taky. To dobří houbaři nedělají. To dělají jen ti hloupí . . .

A těch je nejvíc, ouououóóó!

Kateřina si shrnula vlasy s čela a zkusila to jinak.

Podívej se, muchomůrko, jakou máš krásnou barvu. No řekni sama, má někdo v lese takovou barvu?

Žádnou barvu nemám, štkala houbička. — Všecko je zelené.

Jenom ty jsi červená.

Co je to červená?

To je taková barva. Já mám jen jednu červenou zástěrku, ale mám ji nejradši.

Ty to říkáš jen tak!

Neříkám! Přinesu ti z domova zrcátko, uvidíš to!

Přiběhla se zrcátkem a nastavila je houbičce. Muchomůrka se podí­vala a ztichla. Ještě třikrát popotáhla a bylo po pláči.

Tohleto jsem já?

No vidíš. A kdybys tady nebyla, nebyl by ten palouček tak hezký. Proč myslíš, že sem chodím? Jenom kvůli tobě, hloupá! Táta mě sám poslal. Povídal: Jdi se podívat do mlází, je tam plácek s moc krásnou muchomůrkou.

Teď už muchomůrka plakat nemohla. Zavalila ji taková vlna štěstí, že zčervenala ještě víc. Kateřina od ní odcházela spokojená, zrcátko v kapse.

Musím k ní každý den zajít a vypravovat jí něco veselého. Takoví ubrekánkové potřebují pořád něco slyšet.

A tak Kateřina vypravovala všelijaké malé pohádečky a mucho-můrka poslouchala a jen si mědila.

 

Mrázková, Daisy. Neplač, muchomůrko. Praha: Albatros, 1969.

...

...

...

...

Po cestičce za chalupou
dva chrobáci v prachu dupou.
Můžete nám prosím říci,
kampak jdete, vandrovníci?

 

Děti sedí v kruhu, verše recituji společně. Kdo ví, odpoví na položenou otázku,  kam chrobáček pospíchá. Děti básničku opakují, postupně do druhého verše doplňují místo chrobáka jiné lesní živočichy. Na podzim mohou odpovědi na verščovanou otázku zahrnovat informace o tom, za čím zvířátka pospíchají, aby se stačila připravit na zimu.

 

Beruška chodí spát do peřin.
Nevěřím, nevěřím, nevěřím!

 

Každý žák dostane obrázek nebo kartičku s názvem lesního zvířátka. Zpočátku rozdá učitel lesní živočichy známé, postupně může soubor zvířátek obohacovat o další méně obvyklá zvířátka. Děti sedí v kruhu, jedno po druhém recituje první verš, ve kterém namísto berušky dosadí název svého zvířete. Ostatní děti zakroutí hlavami a protestují. Nevěřím, nevěřím, nevěřím! Někdo z dětí nebo učitel pak popíše, jak pojmenované zvířátko skutečně v zimě spí, např. Beruška si zaleze do pod kůru stromu.

 

Abraka, dabraka,
čáry, máry,
kolesa, do lesa,
brundibáry.

Člobrdo, natvrdo,
drnky, brnk,
vrabec je v hrsti,
čmelák, frnk.

 

Rozpočítadlo mohou žáci recitovat různým způsobem: začnou pomalým tempem a postupně ho zrychlují; zesilují a zeslabují hlasitost přednesu; v recitaci se chlapci a děvčata střídají a) po slokách, po verších, v polovině každého verše; děti vytleskávají rytmus říkanky, zvýrazňují  první dobu...

 

Dešťové kapičky

Dešťové kapičky dostaly nožičky,
běhaly po plechu, dělaly neplechu.
Ježek šel k brlohu, spadly mu na nohu.

 

Děti zarecitují říkanku. Jedno z dětí řekne název nějakého lesního živočicha. Při druhém opakování název zvířete  děti začlení do třetího verše namísto původního slova ježek.  Říkanka se opakuje tak dlouho, dokud děti nevyčerpají všechna lesní zvířátka, která znají nebo dokud je hra nepřestane bavit.
 

O zajíčkovi
 

V keřích mezi akáty

ratatata bum,

žil zajíček ušatý,

ratatata bum.

 

Liška křičí do křoví,

ratatata bum

že zajíčka uloví,

ratatata bum.

 

Jenže zajíc ušatý,

ratatata bum,

schoval se jí za vraty,

ratatata bum

 

Ať si liška prohnaná,

ratatata bum

bubnuje až do rána,

ratatata bum.

 

Děti klečí na zemi v kruhu. Učitel nejprve procvičí rytmus verše ratatata bum (např. 4x tlesk, jednou plesk o stehna; 4 tlesk slabě 1x silně). Učitel recituje básničku v pomalém tempu, děti rytmicky doprovázejí  sudé verše. Po procvičení může učitel tempo zrychlit.

 

 

Lýkožrout
 

/Hryz,/ hryz,/hryz, hryz,/ hryz,/

/já jsem/ dřevo/kazný/ hmyz./

/Skrze/ kůru/ dělám/ túru,/

/tam a /zpátky,/ žádné/ zkratky./

/Hryz,/ hryz,/ hryz, hryz,/ hryz,/

/já jsem/ dřevo/kazný/ hmyz./

 

Děti stojí v hloučku, skrčenýma  rukama před sebou napodobují kusadla lýkožrouta. Recitují říkanku, prsty předvádějí hryzající kusadla. Na první čtyřverší jdou pomalu v mírném podřepu, (v rytmu čtvrťových not), na druhé čtyřverší chůzi zkrátí a zrychlí (jdou v rytmu osminových not). Proplétají se v hloučku mezi sebou tak, aby se jeden druhého nedotkl.

 

Bě-ží –ma-lý- mra-ve-ne-ček
z kopeč-ka- a –na- ko-pe-ček,
ví-tr –fou-ká,- ví-tr- sviš-tí,
už –aby- byl- v mra-ve-niš-ti.
Fijúúúúúúúúúúúúúúúúúú

 

Děti si nejprve najdou své místečko (doupátko) a nějakým způsobem si ho ohraničí. Jedno z dětí hraje vítr s velkým šátkem, jedno předvádí bouřku hrou na bubínek. Učitel deklamuje říkanku, děti jako malí mravenečci cupitají na vymezené ploše. Na konci říkanky se ozve hrom (bubínek) a vyletí vítr (dítě se šátkem). Vítr se snaží dohnat (dotknout šátkem) jednoho z mravenčků dříve, nežli se ten dostane do svého doupěte.

 

/Jde/me/ ti/še,/
/máme/ boty/ z ply/še,/
/ja/ko/ my/ši,/
/ať nás/  nikdo/ neu/slyší./

 

Zlobil malý mraveneček,
 a tak dostal přes zadeček.
Ještě při fňukání ptá se:
„mohu zlobit zítra zase?“

 

Učitel si nejprve povídá s dětmi o životě mravenců, jejich chování, životních projevech.
Paní učitelka nebo holčička zastupuje maminku. Zahrozí prstem a zeptá se jednoho mravenečka: „Co jsi dělal mravenečku?“ Mraveneček se přiznává, jakou neplechu tropil. V jeho odpovědi musí být něco ze skutečného života mravenců. Klouzal jsem se po jehličí a narazil jsem na mravenčí miminko. Nepodělil jsem se o kapku medu. Zalezl jsem do chodbičky a nechtěl pomáhat.

 

Mravenčí říkadlo
Daisy Mrázková

Lezu lezu zalezu
nesu nesu  donesu
lezu nesu dole v lese
když zalezu nebojte se
zase vylezu

 

Pavučiny
Daisy Mrázková

Pozor pavučina
Pozor tady jiná
za ní čeká třetí
vyhněte se děti

 

Chůze se zavazanýma očima mezi „pavučinami“.

 

Volám/z buku/  kuku/ kuku/
Volám/z buku/  pozor/ kluku/

Recitaci děti doprovázejí vy´tukáváním rytmu pomocí dvou kávových lžiček  ve tříčtvrťovém rytmu: ťuk, ťuk, pauza.
Učitel navozuje atmosféru lesa: kukačka je daleko (ťukání je sotva slyšitelné), kukačka se blíží, je ještě blíž, letí nad námi, pomalu se vzdaluje, kukání zaniká.

 

Jak poznáme sýkořičku?
Po peříčku, po peříčku.
Modrá, modrá,
pro sýkorky dobrá.

 

Děti doprovázejí říkanku malými chrastítky z dřevěných korálků.
Učitel se zeptá prvním veršem: Jak poznáme sýkořičku? Děti odpovídají: Po peříčku, po peříčku. Na první slabiky slov ve třetím a čtvrtém verši vždy krátce zachrastí dřevěnými chrastítky.
 

Datel ťuká, ťuky, ťuky,
proklepává buky, buky.
Ťuky, ťuky, ťuk
a je zdravý buk

 

Na místo slov a je vkládají děti slovo druhý (zdravý buk), třetí (zdravý buk..).

 

Típ típ típ,
vrabec vrabce štíp.
Poprali se na keříčku,
vytrhli si po peříčku.
Típ típ típ,
vrabec vrabce štíp.

 

Děti doprovázejí říkanku ťukáním vlašských ořechů nebo kaštanů. První dva verše v rytmu čtvrťových not, další verše v rytmu osminových not.

 

Krákorala stará vrána,
krákorala na havrana:

Ťukám, ťukám zobákem,
abych probudila zem.
Ťukám, ťukám do sněhu,
bez jídla a noclehu.Děti si vezmou „vraní zobáky“ (dvě dřívka nebo dva delší klacíky). Učitel jako vypravěč přednese první dvojverší. Čtyřverší začínající slovem Ťukám...  recitují děti společně s učitelem a doprovázejí se klapáním zobáků v rytmu čtvrťových not. Vrány pak přelétávají na jiná místa, kde básničku předvádí znovu.

 

Jeden malý kos
chodil v zimě bos.
Řek si v chumelenici:
To chce teplou čepici,
aby mi nezmrzl nos.

Potkal kosici,
upletla mu čepici,
a teď v chumelenici
chodí s novou čepicí,
ale stále bos.

 

Učitel doprovází říkanku pohádkou o kosovi, který mrznul v chumelenici, bál se že umrzne, nevěděl si rady, zkoušel všechno možné .... až potkal kosici. Ta mu pomohla, upletla mu teplou čepici.
 

SOUBOR BÁSNIČEK

 

Josef Brukner

 

Ochraptěla kukačka,

přišla domů plačky,

zavolali doktora,

toho pro kukačky.

 

Doktor přišel, dostal dukát,

nařídil jí: Nesmíš kukat.

 

Jiří Havel

 

Povídala časně zrána

na pasece lišce vrána:

Takhle už to nejde dál!

Víckrát nechci vidět sýry!

Sehnala jsem ementál

a byly v něm samé díry!

Liška řekla: Vím, co s ním,

podej sýr, já díry sním!

 

 

František Kábele

 

Za vesnicí pod lesem

u zelené meze,

leze, leze jezevec,

zelí z pole veze.

Za jezevcem dívá se

zajíc u meze,

kam ten tlustý jezevec

zelí zaveze.

 

 

Říjen
Jiří Havel

 

Všem posílá obálku,

a v ní jednu zvláštní zprávu:

STROMY TĚ ZVOU NA VÝSTAVU

do lesů a do parků.

Vidět bude ze všech míst,

a kdo přijde, na oplátku

odnese si na památku

krásně obarvený list.

 

 

 

Přilét slavík do údolí

pláče, až mě srdce bolí.

 

Řekni ptáčku, co tě mrzí

proč ten pláč a proč ty slzy?

 

Postavil jsem hnízdo v keři,

nanosil jsem do něj peří,

 

aby do něj nefoukalo,

aby se v něm dobře spalo.

 

Tři vajíčka šedobílá

ukryta v tom hnízdě byla,

 

hřál jsem je a opatroval,

před deštěm je křídly schoval,

 

že mláďata ještě v máji

do skořápky zaťukají.

 

Ale včera v nočním čase

vichřice k nám přihnala se.

 

Větve láme, ryčí, hvízdá,

neušetří ani hnízda.

 

mé hnízdo už také není,

rozbilo se o kamení.

 

Neplač ptáčku polétavý,

pláčem se nic nenapraví.

 

Největší dub najdi v lese,

který vichrem neohne se,

 

tam si hnízdo postav znova,

tam se i tvé ptáče schová.

 

Ať si vichr ze vší síly

burácí a lesem kvílí,

 

vám to bude jako vlání,

jako tiché kolébání.

 

 

 

Jiří Svoboda

 

Spadaly lístky z mladého javora.

Padaly smutně, padaly do dvora.

 

A teď tam leží smutné dlaně

a sněží, sněží, sněží na ně.

 

Javoru není do hovoru.

 

Usedla modřinka na javoru:

Jsi ještě mladé javorové dítě.

Nebýt mě, tak ta zima utrápí tě.

Ale dej na slova modřinky:

sníh zahřeje ti kořínky

a listy potom zase...

 

Přiletí? Javor ptá se.

 

Nepřiletí, kdepak!

Z tvého proutí,

z tvých větviček vyrostou ti.

 

 

 

Jiří Svoboda

 

Sovička mrzutá sedí a nedutá,

jen se mračí,

květy ji neblaží, slunce jí překáží

i zpěv ptačí.

Sovičko mrzutá, kdo ani nedutá,

sedí v tichu,

na radost mrzí se a na svět mračí se,

ten je k smíchu!

Sovička mrzutá sedí a nedutá

ani slova.

Zpívejte celý den, ona se mračí jen,

vždyť je sova.

 

 

 

Svatojánek
 

Na palouček svítí brouček,

volá na něj beruška.

Kdo jsi broučku na paloučku?

Svatojánská světluška.

 

Před kvítím a za kvítím,

kdo chce, tomu posvítím.

 

 

 

Otázka pro konvalinky
Michal Černík
 

Konvalinky,
povězte mi,
co zlého jste
našly v zemi.

 

Povězte mi,
z čeho máte
květ i plody
jedovaté.

 

 

 

 

Mnohonožka popleta
Hanka Křížková

Mnohonožka, chudák malá,
nožky špatně spočítala.
Zas dvě chybí! S tím už asi
nenadělám nic.
Když to ale přepočetla,
měla o dvě víc.
Himl laudón, zaklela si!
Zbořil by se svět,
kdybych měla místo sto noh
třeba jenom pět?

 

 

 

 

Lez ty šnečku, lez,
pár kroků je les.

 

A v tom lese v měkkém mechu,
hříbek má svou hnědou střechu.
kousek mu ji sněz.

 

Lez ty šnečku, lez,
pár kroků je les.

 

Nebudeš-li na lístečku
okukovat sedmitečku,
můžeš tam být, milý šnečku,
ještě dnes.

 

 

 

T. R. Field

 

Na úpatí Sněžky

potkal jsem tři ježky,

všichni tři šli pěšky,

život je holt těžký.

 

 

 

Josef Kožíšek

 

Polámal se mraveneček –

ví to celá obora.

O půlnoci zavolali

mravenčího doktora.

 

Doktor klepe na srdíčko,

potom píše recepis:

Třikrát denně prášek cukru,

bude chlapík jako rys.

 

Dali prášky podle rady,

mraveneček stůně dál,

celý den byl jako v ohni,

celou noc jim proplakal.

 

Čtyři stáli u postýlky,

pátý těšil: Neplakej!

Zafoukám ti na bolístku,

do rána ti bude hej!

 

Zafoukal mu na bolístku,

pohladil ho po čele,

hop!, a zdravý mraveneček

ráno skáče z postele.

 

 

 

Mech
Hanka Křížková

 

 

Mech je mokrým pokojíčkem pro houby,
mech je polštář pro toho, kdo zabloudí.
Mech je postel  a lenoška medvědů,
bez mechu si les představit nesvedu.
Veverečka seskočila do mechu,
když dělala mezi stromy neplechu.
Mech jí chytil do měkkého kožichu
a tak, prosím, choďte v lese potichu.

 

 

 

 

Pavučina
Hanka Křížková

 

 

Pavučina,
každá jiná,
když se k ránu zatřpytí,
kapky rosy
pro kohosi
nachytá si do sítí.

Pavučina,
každá jiná,
sta pavoučích krajkoví.
Tolik krásy!
Jak to asi
dělá, to nám nepoví.

 

 

 

 

Konvalinka
 

V lese v trávě spinká
bílá konvalinka.
Zvonečky má, nezazvoní,
ale za to krásně voní.

 

 

 

Milena Lukešová

 

Ty se ti povedly, ty zelené bochánky,

ty se ti, lese, povedly!

 

Hřib na to vsadí sametovou hlavu:

Takový mech, jako ty dnes,

neumí ani jeden les.

 

I lesní tůň to šeptá do ouška,

když láká nohatého kolouška:

Obuj si mé bačkůrky z mechu.

Jsou tiché jako já

a možná ještě tišší.

Tvá kopýtka v nich nikdo neuslyší.

 

 

 

Kdy přestala šiška naříkat
 

Byla jedna šiška,

lekala ji výška.

 

Kouká po okolí,

hlava ji moc bolí,

 

hlava se jí motá,

co má ze života?

 

Prosí všecky v lese,

ať jí někdo snese.

 

Veverky tu mršku,

šup! shodily s vršku.

 

Leží na jehličí,

zase strachy kvičí,

 

že je tu jak v trní,

že ji hlava brní.

 

Prosí zástup jedlí,

aby ji hned zvedli.

 

Nezvedly ji jedle.

Babička šla vedle,

 

chtěla smažit jíšku,

sebrala tu šišku.

 

Teplo sálá z kamen,

prozpěvuje plamen.

 

Byla jedna šiška,

lekala ji výška…

 

 

Stromy
Hanka Křížková

 

 

Buk

Říká se, že kluk,
zdravý je jak buk.

Kluk má čepici
a buk bukvici.

Kluků plná ves,
buků celý les.

 

 

Dub

V dubovém lese
všechno se třese
a na zemi pod duby
zpívají si žaludy.

 

 

 

Javory

Řekli si javory:
Život je změna,
obarvily se
do žlutočervena.
 

Jeřabiny

Blízko Svaté Kateřiny
zčervenaly jeřabiny.
Oranžové korálky
světélkují do dálky:
Budou hody, budou hody,
pojďte ptáčci zobat plody!
Nechte práce, nechte dřiny,
pojďte sbírat jeřabiny.

 

 

Lípa

Kam ty včelky spěchají?
Na lipový květ.
Až z něj šťávu vysají,
budou dělat med.

 

 

Hádanka

Děti, znáte ježky, co nechodí pěšky
a jsou o nich knížky?

Jejich kožich píchá, mají plná břicha
a padají z výšky.

„Známe je z čítanky -
kaštany, kaštánky.”
 

 

Smrk

Starý velký smrk
natahuje krk
a vedle něj smrček
natahuje krček.

NÁMĚTY A INSPIRACE PRO PRÁCI SE SOUBOREM  BÁSNIČEK

 

 

Josef Brukner

 

Ochraptěla kukačka,

přišla domů plačky,

zavolali doktora,

toho pro kukačky.

 

Doktor přišel, dostal dukát,

nařídil jí: Nesmíš kukat.

 

Učitel nebo vybraný žák recituje sám pět veršů (vypravěče), šestý verš - přímou řeč -  recitují všichni žáci. V roli vypravěče se děti střídají.

 

 

Chytrá liška

Jiří Havel

 

Povídala časně zrána

na pasece lišce vrána:

Takhle už to nejde dál!

Víckrát nechci vidět sýry!

Sehnala jsem ementál

a byly v něm samé díry!

 

Liška řekla:Vím co s ním,

podej sýr, já díry sním!

 

Učitel čte vypravěče, žáci čtou společně přímou řeč vrány (přehnaně ráčkují) a přímou řeč lišky (úlisně).

 

Jezevec

František Kábele

 

Za vesnicí pod lesem

u zelené meze,

leze, leze jezevec,

zelí z pole veze.

Za jezevcem dívá se

zajíc u meze,

kam ten tlustý jezevec

zelí zaveze.

 

Učitel vyzve žáky, aby odhalili v básničce záměr autora, zajímavou, zvláštní věc, kterou do básničky vložil. Kdo ji neodhalí, dostane nápovědu. Přečte si předchozí dvě básničky a spočítá, kolikrát se v nich objevilo písmeno Z.
Básnička Jezevec je ze sbírky Brousek pro můj jazýček, ve které jsou básničky na procvičování hlásek. Básničkou Jezevec si žáci procvičují hlásku z.

 

 

Říjen
Jiří Havel

 

Všem posílá obálku,

a v ní jednu zvláštní zprávu:

STROMY TĚ ZVOU NA VÝSTAVU

do lesů a do parků.

Vidět bude ze všech míst,

a kdo přijde, na oplátku

odnese si na památku

krásně obarvený list.

 

Výstavy běžně pořádají lidé. Lidé výstavy připraví, udělají plakáty, rozešlou pozvánky...
Učitel: Jaké různé výstavy znáte, jaké jste navštívili, případně jaké jste neviděli, ale vidět byste chtěli?
V básničce připravily výstavu stromy – v lesích a v parcích. Kdo jiný (mimo lidí) by mohl ještě podobnou výstavu připravit? (Obloha - podívanou na plující a měnící se mraky; Louka - výstavu květin; Zima - výstavu vloček...)

 

 

O smutném slavíkovi

 

Přilét slavík do údolí

pláče, až mě srdce bolí.

 

Řekni ptáčku, co tě mrzí

proč ten pláč a proč ty slzy?

............................................

 

Postavil jsem hnízdo v keři,

nanosil jsem do něj peří,

 

aby do něj nefoukalo,

aby se v něm dobře spalo.

 

Tři vajíčka šedobílá

ukryta v tom hnízdě byla,

 

hřál jsem je a opatroval,

před deštěm je křídly schoval,

 

že mláďata ještě v máji

do skořápky zaťukají.

 

Ale včera v nočním čase

vichřice k nám přihnala se.

 

Větve láme, ryčí, hvízdá,

neušetří ani hnízda.

 

Mé hnízdo už také není,

rozbilo se o kamení.

 

Neplač ptáčku polétavý,

pláčem se nic nenapraví.

.........................................

 

Největší dub najdi v lese,

který vichrem neohne se,

 

tam si hnízdo postav znova,

tam se i tvé ptáče schová.

 

Ať si vichr ze vší síly

burácí a lesem kvílí,

 

vám to bude jako vlání,

jako tiché kolébání.
 

 

Žáci na místech přerušení básničky předvídají děj.
Žáci společně s učitelem čtou básničku chorálovým způsobem, vypravěče čtou klidně, útěšně,  slavíka naříkavě, plačtivě...
Žáci si čtou básničku ve dvojicích, rozdělí si úlohy, případně si vyzkouší oba protagonisty, vypravěče i slavíka. V rámci celé třídy pak sdílejí, která postava se jiím četla lépe a proč. lépe.

 

Javor a modřinka

Jiří Svoboda

 

Spadaly lístky z mladého javora.

Padaly smutně, padaly do dvora.

 

A teď tam leží smutné dlaně

a sněží, sněží, sněží na ně.

 

Javoru není do hovoru.

 

Usedla modřinka na javoru:

Jsi ještě mladé javorové dítě.

Nebýt mě, tak ta zima utrápí tě.

Ale dej na slova modřinky:

sníh zahřeje ti kořínky

a listy potom zase.......

 

Přiletí? Javor ptá se.

 

Nepřiletí, kdepak!

Z tvého proutí,

z tvých větviček vyrostou ti.

 

Žáci si rozdělí úlohy. Někdo čte vypravěče (smutně), někdo modřinku (mile), někdo javor (naivně). Slovo přiletí (javor) případně může číst celá třída.

 

 

Sova

Jiří Svoboda

 

Sovička mrzutá sedí a nedutá,

jen se mračí,

květy ji neblaží, slunce jí překáží

i zpěv ptačí.

Sovičko mrzutá, kdo ani nedutá,

sedí v tichu,

na radost mrzí se a na svět mračí se,

ten je k smíchu!

Sovička mrzutá sedí a nedutá

ani slova.

Zpívejte celý den, ona se mračí jen,

vždyť je sova.

 

Učitel: Co je příčinou, že se sova mračí? (její vzezření)
Co je příčinou, že se někdy mračíme my?
Umíme rozesmát zamračeného člověka? Hra na rozesmání.

 

 

 

Svatojánek
 

Na palouček svítí brouček,

volá na něj beruška.

Kdo jsi broučku na paloučku?

Svatojánská světluška.

 

Před kvítíma a za kvítím,

kdo chce, tomu posvítím.

 

 

Otázka pro konvalinky
Michal Černík
 

Konvalinky,
povězte mi,
co zlého jste
našly v zemi.

 

Povězte mi,
z čeho máte
květ i plody
jedovaté.

 

Mnohonožka popleta
Hanka Křížková

Mnohonožka, chudák malá,
nožky špatně spočítala.
Zas dvě chybí! S tím už asi
nenadělám nic.
Když to ale přepočetla,
měla o dvě víc.
Himl laudón, zaklela si!
Zbořil by svět,
kdybych měla místo sto noh
třeba jenom pět?

 

Šnek

 

Lez ty šnečku, lez,
pár kroků je les.

 

A v tom lese v měkkém mechu,
hříbek má svou hnědou střechu.
Kousek mu ji sněz.

 

Lez ty šnečku, lez,
pár kroků je les.

 

Nebudeš /li na lístečku
okukovat sedmitečku,
můžeš tam být, milý šnečku,
ještě dnes.

 

Rýmování. Učitel napíše na tabuli slovo LES, děti vymýšlejí rýmy. Pak si přečtou básničku a vyhledávají rýmy, které použil autor básničky: LEZ, SNĚZ, DNES. Učitel děti navede i na další rýmovaná slova a slovní spojení: mechu, střechu; na lístečku, sedmitečku, milý šnečku.
Učitel zadá dětem úkol najit v básničce jedno slovo, které si básník vymyslel, které v naší řeči neexistuje (sedmitečka).
Učitel: Dokázali byste vymyslet pro nějakou věc nové slovo? lampa (svítilinka), dveře (otevíradlo), učitel (všechnověd) ...

 

 

Těžký život ježka

T. R. Field

 

Na úpatí Sněžky

potkal jsem tři ježky,

všichni tři šli pěšky,

život je holt těžký.

 

Učitel: kolik rýmů na jedno slovo básník pro svou básničku vymyslel?
Kolik rýmů dokážeme vymyslet my na slovo:
drak – mrak, žák, hák, lak, frak, jak, mák ....
kos – bos, nos, vos, los...
třída - křída


Pavučina
Hanka Křížková

Pavučina,
každá jiná,
když se k ránu zatřpytí,
kapky rosy
pro kohosi
nachytá si do sítí.

Pavučina,
každá jiná,
sta pavoučích krajkoví.
Tolik krásy!
Jak to asi
dělá, to nám nepoví.

 

 

Stromy
Hanka Křížková

 

Buk

Říká se, že kluk,
zdravý je jak buk.

Kluk má čepici
 a buk bukvici.

Kluků plná ves,
buků celý les.

 

Dub

V dubovém lese
všechno se třese
a na zemi pod duby
zpívají si žaludy.

 

„Pod dubem, za dubem,
tam si na tě počíháme,
pod dubem, za dubem,
tam tě oškubem".

 

 

Javory

Řekli si javory:
Život je změna,
  obarvily se
do žlutočervena.
 

Jeřabiny

Blízko Svaté Kateřiny
zčervenaly jeřabiny.
Oranžové korálky
světélkují do dálky:
Budou hody, budou hody,
pojďte ptáčci zobat plody!
Nechte práce, nechte dřiny,
pojďte sbírat jeřabiny.

 

 

Hádanka

Děti, znáte ježky, co nechodí pěšky
a jsou o nich knížky?

Jejich kožich píchá, mají plná břicha
a padají z výšky.

„Známe je z čítanky -
kaštany, kaštánky."
 

 

Lípa

Kam ty včelky spěchají?
Na lipový květ.
Až z něj šťávu vysají,
budou dělat med.

 

Smrk

Starý velký smrk
natahuje krk
a vedle něj smrček
natahuje krček.

 

 

 

 

Konvalinka
 

V lese v trávě spinká
bílá konvalinka.
Zvonečky má, nezazvoní,
ale zato krásně voní.

 

Učitel: Co komu krásně voní?
Děti si zkouší vkládat „voňavé věci“ do básničky: Letos stejně jako vloni pomeranče krásně voní.

 

Kdy přestala šiška naříkat
 

Byla jedna šiška,

lekala ji výška.

 

Kouká po okolí,

hlava ji moc bolí,

 

hlava se jí motá,

co má ze života?

 

Prosí všecky v lese,

ať jí někdo snese.

 

Veverky tu mršku,

šup! shodily s vršku.

 

Leží na jehličí,

zase strachy kvičí,

 

že je tu jak v trní,

že ji hlava brní.

 

Prosí zastup jedlí,

aby ji hned zvedli.

 

Nezvedli ji jedle.

Babička šla vedle,

 

chtěla smažit jíšku,

sebrala tu šišku.

 

Teplo sálá z kamen,

prozpěvuje plamen.

 

Byla jedna šiška,

lekala ji výška . . .

 

 

Básnička bez konce.

 

 

Bačkůrky z mechu

Milena Lukešová

 

Ty se ti povedly, ty zelené bochánky,

ty se ti, lese, povedly!

 

Hřib na to vsadí sametovou hlavu:

Takový mech, jako ty dnes,

neumí ani jeden les.

 

I lesní tůň to šeptá do ouška,

když láká nohatého kolouška:

Obuj si mé bačkůrky z mechu.

Jsou tiché jako já

a možná ještě tišší.

Tvá kopýtka v nich nikdo neuslyší.

 

 

Mech
Hanka Křížková

Mech je mokrým pokojíčkem pro houby,
mech je polštář pro toho, kdo zabloudí.
Mech je postel  a lenoška medvědů,
bez mechu si les představit nesvedu.
Veverečka seskočila do mechu,
když dělala mezi stromy neplechu.
Mech jí chytil do měkkého kožichu
a tak, prosím, choďte v lese potichu.

Čím se od sebe liší dvě básničky o mechu?
Názvem, autorem, počtem slok, počtem veršů, rýmy, obsahem (...)
Čím jsou si podobné?
V obou se vyskytují lesní zvířátka, v obou je slovo mech, les, autorkou obou jsou ženy ...

 

 

WECHTEROWICZ, Przemysław. Obejmi mě, prosím. Překlad Michael Alexa. První vydání. Brno: Host, 2017. 35 nečíslovaných stran. ISBN 978-80-7577-235-0.

Příběh o tátovi Medvědovi a jeho synkovi, kteří se vydávají na putování lesem, aby rozdávali přátelská a vřelá objetí. Úplně nejlepší je, když můžeš někoho pořádně obejmout. Medvídek dobře ví, že je to recept na krásný a povedený život, a ani ostatní - od malinké housenky až po překvapeného myslivce - po jejich setkání nedají na objímání dopustit.

 

BUREŠOVÁ, Jana. Stromové pohádky. 1. vydání. V Brně: CPress, 2020. 74 stran. ISBN 978-80-264-3019-3.

Pohádky, kde v příbězích spolu s princi a princeznami, králi a královnami, čaroději a vílami svoji významnou roli sehrávají i stromy jako jeřáb, bříza nebo třeba lípa. Stromy zde mají velkou moc a není radno se k nim nepěkně chovat, dobrým lidem pomáhají a přinášejí jim radost a poznání. 

 

ŠŤASTNÁ, Leona a RYDVAL, Slávek. Dubánci: příběhy jednoho roku. 1. vydání. Brno: CPress, 2017. 118 stran. ISBN 978-80-264-1439-1.

Příběh o životě mezi korunami dubů. Dubánci se skamarádí s vodníkem Mníkem z rybníka Raubířníka, potkají Poseidona nebo pomohou strašidlu Jakubovi, drakovi Kaštounovi či jelenu Poldovi.

 

 

 

 

 

 

KOŽÍŠEK, Josef. Pohádka lesa. Vyd. v Nakl. Svoboda 1. Praha: Svoboda, 1995. 42 s. ISBN 80-205-0480-X.

 

SKÁLA, František. Jak Cílek Lídu našel. Druhé vydání. Praha: Meander, 2015. 70 nečíslovaných stran. Modrý slon; svazek 93. ISBN 978-80-87596-80-7.

Cílek podniká cestu lesem tak trochu z donucení, protože ho kdesi kdosi „vypudil ze staré nory“. Stavba domku i pozdější setkání s Bulínkem z rodiny Strombulínů, s Pirdekem, „co bobky nastražil“, s černým slimákem Brunem anebo s tajuplnou poustevnicí Lídou jsou sledem drobných slavností, překvapení a radostí. Cílek je totiž cestovatel a filosof v jednom.

 

 

KARAFIÁT, Jan. Broučci. 1. vydání v nakladatelství Studio trnka. Praha: Studio trnka s.r.o., 2019. 78 stran. Jiří Trnka. ISBN 978-80-87678-74-9.

Vyprávění o rodině svatojánských broučků, jejichž prací je v noci svítit lidem. Hlavní postavou je malý nezbedný Brouček, který má svou hlavu a neposlouchá rodiče ani tetu Janinku, ačkoliv na to často doplácí.

 

• Stromy, Socha Piotr, Grajkowski Wojcech
• Strom, Bajerowicz Katarzyna
• Hravouka, Vostradovská Tereza
• Encyklopedie naší přírody, Miloš Anděra
• další: 

 

SOCHA, Piotr a GRAJKOWSKI, Wojciech. Stromy. Překlad Marie Iljašenko. Vydání první. [Praha]: Slovart, 2018. 34 nečíslovaných stran, 34 stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7529-551-4.

Autor přibližuje fascinující lesní svět. Dozvíte se, kdo ve stromech žije, a kdo je sází a živí, zjistíte co je to strom života, strom lidožroutů a uvidíte, jak vypadal posvátný fíkovník. Spatříte nejstarší, nejvyšší a nejtlustší strom a mnoho dalšího. Knihu doplňuje více než 34 obrázkových tabulí, které ilustrují texty a přináší spoustu dalších zajímavostí.