Demonstrace studentů - jít nebo nejít?

 

Cílové zaměření
Porozumět atmosféře ve společnosti před Sametovou revolucí, naléhavosti  „pohnout dějinami“, aktivně se zapojit do protirežimních akcí i obavám a strachu z možných represí a následků.

 

Doporučený věk 10 – 15 let
 

Obsah a charakter aktivit
Žáci pracují se scénáři – rozhovory rodičů a dospívající mládeže na téma zda jít nebo nejít na demonstraci. Navržené aktivity: scénické čtení; vyvozování pokračování událostí z předchozího textu; Co by stalo, kdyby...?; porovnávání (Vennův diagram); metoda Myšlenková mapa

 

Pomůcky
tři scénáře - dva rozhovory rodičů s dospívajícími dětmi, jeden rozhovor dvou studentů na téma zda jít nebo nejít na manifestaci

 

Autoři příspěvku

kolektiv autorů MAP Sedlčansko, autoři scénářů: Ivan Bauer, Tomáš Feřtek

Náměty na využití scénářů ve výuce:

 

Scénické čtení

 

Bílá místa (práce s neúplným textem)
Žáci pracují s textem, ve kterém chybí část rozhovoru, kde se Filip snaží přemluvit rodiče, aby mu nebránili jít na demonstraci.  Žáci domýšlejí, jaké argumenty asi Filip použil, aby mu rodiče dovolili zúčastnit se.

Filip: Jak jste mě vychovali? Tak, abych se díval kolem sebe, aby mi všechno nebylo fuk, abych se nebál v lese, aby se na mě kámoši mohli spolehnout. Fakt musím!
Maminka: My ti to zakazujeme! Nikam nepůjdeš!
Táta: Počkej Helenko. Já vím, myslíš to dobře. Ale tady zákaz nepomůže. Budem se o něj bát, budem doufat, ale nebudem se stydět! Když nezačnou mladý, tak kdo?  

 

Uvozující text ke scénářům
Úkolem žáků je vytvořit  úvodní text k rozhovorům – popis prostředí přibližující atmosféru, ve které se rozhovory odehrávají, politickou situaci v zemi, která zapříčiňuje strach rodičů o své dospívající děti. Žáci se opírají o znalosti z předchozí výuky, učitel doplní další související informace.

 

Pokračování „příběhů“

 

Co by se asi stalo, kdyby ...?
Žáci hledají odpovědi na otázky: Co by se stalo, kdyby se demonstrace zúčastnil jen nevelký počet lidí? Co by stalo, kdyby se ke studentům následující dny nepřidali herci, dělníci z továren a statisíce občanů ve velkým i malých obcích země?

 

Rizika

 

Porovnání dvou rozhovorů

 

Vstupní situace. Jít nebo nejít na studentskou demonstraci k 17. listopadu? Píše se rok 1989, listopadová demonstrace není první. Už v lednu lidé na Václavském náměstí demonstrovali celý týden. A pak v létě znova. Na demonstracích, kde je obvykle několik tisíc lidí, zasahují policejní auta s vodními stříkačkami a policisté s obušky.  A naši hrdinové se rozhodují…

 

Rozhovor rodičů s Filipem

 

Filip: Ahoj, tak já letím.

Maminka: Kam, jestli můžu vědět?

Filip: No na to shromáždění. Všichni tam jdou.

Maminka: Na tu demonstraci?

Filip: Jasně. Udělal jsem si i transparent. (Rozvine) Hele! (Na transparentu stojí - JAK DLOUHO JEŠTĚ)

Maminka: Filipe, ty ses zbláznil! Chceš nás dostat do maléru? Táto, pojď sem!

Táta: Co se děje? Hoří snad?

Maminka: Hoří! Koukej! (Ukáže na transparent)

Táta: Hm, trefný a co s tím?

Filip: Jak, co s tím? Přece do průvodu. Ponesem to s Markem. Už jsme se dohodli. Máme sraz na metru.

Maminka: Fildo, ty nemáš rozum. Víš, co se může stát? Kdoví, kdo tam přijde. A oni… oni to jen tak nenechají. Mají ty vodní děla a tak… No tak, táto, řekni mu něco!

Filip: Mamko, neříkej mi Fildo, nejsem malej. A oni? Kdo jsou oni? Ty šediví panáci? Právě proto tam jdem! Nechcem, ty furt stejný řeči, ty otřepaný hesla, nechcem se furt ohlížet přes rameno!

Maminka: Fildo, prosím tě, nedělej hrdinu. Já tu umřu strachy! Táto, vysvětli mu, že to je nebezpečný.

Táta: Hele, Filipe, na rovinu. Fakt je to vo hubu. A kór s tím transparentem. S tím neutečete. Vyhmátnou vás, nafotěj, můžou vás i zavřít. Na to jsou zákony. Šoupnou vás za katr pro pobuřování a i když vás pak pustěj, bude problém ve škole a sveze se to i na nás, jak jsme tě vychovali.

Filip: Jak jste mě vychovali? Tak, abych se díval kolem sebe, aby mi všechno nebylo fuk, abych se nebál v lese, aby se na mě kámoši mohli spolehnout. Fakt musím!

Maminka: My ti to zakazujeme! Nikam nepůjdeš!

Táta: Počkej, Helenko. Já vím, myslíš to dobře. Ale tady zákaz nepomůže. Budem se o něj bát, budem doufat, ale nebudem se stydět! Když nezačnou mladý, tak kdo?

Filip: Díky, tati!

A bouchly dveře na chodbu.

 

Rozhovor rodičů s Lenkou

 

Matka stojí u dveří, brání Lence, aby šla ven.

Matka: V žádným případě. Řekla jsem jasně, že nikam nepudeš!

Lenka se jí pokusí obejít, matka jí opět brání tělem.

Matka: No tak jí něco řekni.

Obrátí se na otce, který stojí trochu nerozhodně v předsíni. On otráveně k Lence.

Otec: Co si myslíš, že tím jako změníš?

Lenka (naštvaně): Tak když tam nikdo nepude, tak se nezmění nic, to je jasný.

Otec: Ať si tam chodí, kdo chce. Ale nepude tam moje dcera. Si jako myslíš, že jim tam budeš chybět?

Matka: Ty se nemáš plíst do nějakýho chuligánství. Starej se o vysvědčení, aby tě vzali na vejšku.

Otec: Co když tě tam seberou? To si myslíš, že ti dovolí jít na školu? To chceš skončit jen s maturitou?

Lenka: Jde tam půlka třídy. Slíbila jsem to. Pořád mi říkáte, že když něco slíbím, mám to splnit.

Otec: Co to kvákáš za nesmysly? Já sem zodpovědnej, že nebudeš dělat někde blbosti. Takže když slíbíš někomu nějakou kravinu…

Matka (ho mírní, zkouší to po dobrém): Leni, tak to pochop. Máme o tebe strach. Co když se ti tam něco stane? Někdo ti ublíží. To pochopíš, až budeš mít svoje děti. Tak nás hezky poslechni.

Lenka (vzdorně): Já chci jít ven, protože jsem to holkám slíbila.

Otec: Nikam!  Už jsem řek.

 

Kamarádský dialog – Petr, Pavel

 

Vstupní situace. Jít nebo nejít na studentskou demonstraci k 17. listopadu? Píše se rok 1989, listopadová demonstrace není první. Už v lednu lidé na Václavském náměstí demonstrovali celý týden. A pak v létě znova. Na demonstracích, kde je obvykle několik tisíc lidí, zasahují policejní auta s vodními stříkačkami a policisté s obušky.  A naši hrdinové se rozhodují…

 

Petr: Já dneska na trénink nemůžu.

Pavel: A proč jako?

Petr: Sem se chtěl stavit… na Václaváku?

Pavel (nevěřícně): Ale tam jsou přece to… policajti. Honěj ty blbečky, co tam choděj řvát.

Petr (naštvaně): A to říkal kdo? Tvůj fotr? Normální demonstrace.

Pavel (uraženě): Sem viděl v televizi, jak je normální. To se tam jako deš nechat vosprchovat a zmlátit?

Petr: Tak asi maj ty lidi nějakej důvod, že tam choděj, ne?

Pavel: To mi teda řekni jakej?

Petr: No třeba ty… lidský práva.

Pavel (posměšně): Jo aha, lidský práva. A to je jako co?

Petr (lehce bezradně): No třeba, že se může v novinách psát všechno. I to, co se teď nesmí. A že tě za to nezavřou.

Pavel: Co se píše v novinách, je mi šumák. Nejsem debil, abych něco takovýho čet. Nebo ty to čteš?

Petr: No někdy. Ale strašný blbosti tam sou. Husák sem, Husák tam. To se vůbec nedá číst.

Pavel: No tak vidíš. Nech to koňovi, nedělej Zagorku a v pět na tréninku.