Bylo, nebylo - dávno tomu

 

Ivan Bauer, Eva Zirhutová

 

Tak nějak bychom mohli začít vyprávění o Slovanech, kteří před více než tisíci pěti sty lety přišli na naše území. Nepřišli do země oplývající medem, mlékem a strdím, jak praví  pověst praotci Čechovi. Přišli do země krásné, ale nebezpečné hlubokými hvozdy, nehostinné  rozsáhlými  mokřady. 

Živobytí  tu  naši předkové  neměli lehké. Ve věčném boji s přírodou i počasím obdělávali malá chudá pole, pěstovali obilí, které vydalo z jednoho zrna dvě, zakládali nevelké osady, i větší a bezpečnější hradiště. Tkali látky, vyráběli jednoduché keramické nádoby, na ohništích připravovali obilné placky a kaše, chovali domácí zvířata a lovili drobnou zvěř. Na jejich nebi “sídlili bohové Radegast, Lada a později Kristus”.

O jejich životě se dozvídáme jen z vykopávek a nepatrných útržků písemných zpráv. Příběhy ze Starých pověstí českých o praotci Čechovi, Libuši, Bivojovi nebo Horymírovi jsou bohužel jen pohádkami s nepatrnou historickou hodnotou. Archeologové ale konečně přinášejí svědectví, bohatý “archiv podzemí“ začíná promlouvat. Ne, neobjevili hrob praotce Čecha, zato se jim podařilo přibližně odhadnout trasu, po které k nám naši předkové přišli.

Jejich pravlast ležela severovýchodně od Tater. Objevili se tu docela nenápadně, potichu. Snad někdy v letech 400-500 našeho letopočtu osídlili úrodná údolí řek. Na mnoha místech se zřejmě setkali ještě se zbytky germánského obyvatelstva a setkání obou skupin lidí pravděpodobně proběhlo mírně a proměnilo se v celkem poklidné soužití. Vždyť místa v zemi bylo dost pro všechny, úrodné půdy také. Na rozdíl od svých keltských a germánských předchůdců si srdce Evropy zvolili za domov a vlast už natrvalo.