Židé na Sedlčansku

 

Odkud k nám přišli

Na mnoha místech Sedlčanska jsou památky na zaniklé židovské osídlení této oblasti: především objekty, které bývaly synagogami (dnes však obvykle plní jinou funkci) a židovské hřbitovy, jinde po nich zbyly jen místní názvy. Hřbitovy a bývalé synagogy se v různém stavu dochovaly například v Sedlčanech, Kosově hoře, Petrovicích, Sedleci-Prčicích, Neveklově a na dalších místech. Židovská obec v Kosově Hoře patřila svého času k nejvýznamnějším ve střední Evropě. Příslušníci židovské menšiny se po celá staletí podíleli na hospodářském rozvoji i utváření zdejší kultury společně s ostatním obyvatelstvem. Byli sice během druhé světové války vyvražděni nacisty, ale jejich dědictví tu žije stále. I proto je třeba si je  připomínat.

Památky, které na Sedlčansku po Židech zůstaly, nejde pochopit odděleně od historie jejich populace v Čechách. Její příběh začíná v oblasti Palestiny, když roku 70 našeho letopočtu Římané potlačili jejich povstání a zbořili Šalamounův chrám v Jeruzalémě. Následovala masová emigrace a rozptýlení po celém tehdy známém světě (diaspora). Zpočátku odešli především do jiných oblastí římské říše v okolí Středozemního a Černého moře, do vnitrozemí Evropy začali přicházet až o několik století později.

Mezi významné památky týkající se počátků českého státu patří zpráva židovského kupce Ibrahama ben Jakoba o zdejších poměrech, kterou sepsal okolo roku 965 našeho letopočtu. Židé k nám přicházeli z jihu přes Alpy a z východu od Balkánu.

Nejstarší zprávy o židovských obcích na našem území pocházejí z 10. století. Tehdy Židé žili v Praze a dalších velkých městech jako svobodní lidé. Když však během prvních křížových výprav v 11. století táhli křižáci ze západní Evropy do Palestiny, zabíjeli cestou Židy jako nepřátele Krista (a samozřejmě také proto, aby se zmocnili jejich majetku). Pogromům a dalším projevům šikany vůči lidem jiné víry se snažil IV. lateránský koncil (1215) čelit tím, že Židům přikázal žít odděleně na vyhrazených místech, tzv. ghettech. Nesměli od té doby vykonávat celou řadu povolání, museli nosit předepsané odlišné oblečení a až na nečetné výjimky se ani stýkat s křesťany, za to se ale stali přímými poddanými králů a byli pod jejich ochranou. U nás jejich postavení definoval Přemysl Otakar II. (1233-1278) v zákoníku Status Judaeorum.

Ve vzniku a rozvoji židovských komunit v našem kraji sehrálo významnou roli vykázání Židů z královských měst v druhé polovině 15. a na začátku 16. století, kdy byli nuceni stěhovat se do poddanských měst a dalších menších sídel. Na židovské osídlení zdejšího kraje měl dále významný vliv zákaz jejich pobytu v horních městech, který je roku 1568 vyhnal z Příbrami.

Situace Židů se ještě víc zhoršila zejména v 18. století za panování antisemitsky smýšlejícího Karla VI., kdy u nás platil tzv. familiantský zákon z roku 1726. Ten předepisoval, kolik rodin smí v ghettech žít, i to, že z každé rodiny se může oženit jen jeden syn, z něhož se tím pádem stával tzv. familiant. Tehdy provedené sčítání zjistilo, že na území Čech žije asi 30 tisíc Židů. Téhož roku vyšly i diskriminační zákony nařizující sestěhování Židů do určitých lokalit, které musely mít předepsanou vzdálenost od křesťanských kostelů, kaplí i míst, kudy chodila procesí.

Zlom v postavení Židů u nás představoval toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781, který byl prvním krokem k jejich zrovnoprávnění (nemuseli už nosit označení na obleku, mohli podnikat, studovat na univerzitách atd.).

Úplná občanská práva jim přinesla rakousko-uherská ústava z roku 1867. Roku 1890 vznikl zákon, který stanovoval působnost a poměry v židovských náboženských obcích. V té době se ale již mnoho Židů začalo od svého náboženství odpoutávat, snažili se přetrhnout pouta své izolace a žít životem ostatního obyvatelstva. Členů náboženských obcí začalo v té době ubývat i v důsledku smíšených sňatků, přechodu k jiným církvím a snahy zbavit se nelichotivého pohledu většinového obyvatelstva, který často bránil v profesním uplatnění nebo v podnikání. Tento trend pak přetrval i ve 20. století. Roku 1921 se v celém tehdejším soudním okrese Sedlčany hlásilo k židovskému náboženství 282 osob, o 9 let později již jen 182.

S emancipací Židů začalo i jejich obvykle velmi úspěšné působení v řemeslech a podnikání, které mělo výrazný podíl na hospodářském rozvoji země v moderní době. I proto byli většinou loajální k rakousko-uherské monarchii, kde bylo mnohem méně antisemitismu než v jiných středoevropských zemích.

Ke vzniku Československé republiky se Židé zpočátku stavěli opatrně, nový stát je ale všestranně podporoval také jako protiváhu proti českým Němcům. Většina Židů se postupně s republikou plně identifikovala, což ještě zesílilo, když se v Německu dostal k moci nacismus.

Obsazení Československa nacisty se Židů dotklo prakticky okamžitě: už roku 1939 vyšla vyhláška zakazující jim vstup do restaurací, omezující možnosti vykonávání mnoha profesí a nařizující nošení Davidovy hvězdy. Definitivní konec židovského osídlení Sedlčanska znamenal nacistický plán na tzv. konečné řešení židovské otázky (Endlösung der Judenfrage) schválený 20. ledna 1942 na tajné konferenci ve Wannsee u Berlína. Ještě téhož roku začaly transporty Židů ze Sedlčanska do terezínského ghetta, odkud byli později odváženi do vyhlazovacích táborů. Celkem bylo za války zavražděno 381 Židů ze Sedlčanska.

Jan A. Novák