Začátek války, mobilizace

 

Císařské manévry 1913 na Sedlčansku

První světová válka dorazila na Sedlčansko s předstihem v podobě velkých císařských manévrů, které se zde konaly od 11. do 17. září 1913, tedy necelý rok před vypuknutím skutečného světového konfliktu. Dějištěm manévrů byla velká oblast jižních Čech s centrem v Táboře, kde sídlil štáb, jemuž velel sám následník trůnu a vrchní velitel rakousko-uherského vojska arcivévoda Ferdinand d´Este, který byl po dobu manévrů ubytovaný na zámku v Chotovinách. Účastníkem manévrů byl i budoucí císař Karel (současný císař František Josef I. se pro vysoký věk již vojenských cvičení nezúčastňoval). Severní hranice manévrů byla u Benešova, Sedlčanska se tedy dotkly podstatnou měrou. Dochovaly se například údaje o tom, že ve škole v Sedlci bylo ubytováno 500 vojáků, důstojníci žili u zámožnějších rodin.

Cílem manévrů bylo vyzkoušení tehdy nejmodernější bojové techniky včetně letadel, pozorovacích balónů, bezdrátových telegrafů a nákladních automobilů. Pro obyvatele kraje tedy šlo o velkou atrakci, mezi přihlížejícími byla i arcivévodova manželka Žofie s dětmi. Další atrakcí byly večerní koncerty vojenských kapel, které každodenně probíhaly v některých městech oblasti vojenského cvičení, například v Sedlci a v Prčici.

Během manévrů došlo i k simulaci bitev dvou armád – „modré“ a „červené“ – přičemž největší „bitvy“ se odehrály u Miličína a u Borotína 15. září. Střet na kopci u Borotína měl poněkud pikantní výsledek, protože oproti předem naplánovanému průběhu v něm zvítězila modrá armáda vedená generálem Auffenbergem nad armádou červených pod velením arcivévody d´Este. Ferdinand d´Este vyjádřil po skončení manévrů uspokojení s jejich průběhem i výsledky, aniž tušil, že do skutečné války už zbývají jen měsíce a jeho vražda se stane záminkou k jejímu rozpoutání.

Mobilizace

K atentátu na následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda d´Este, který se stal záminkou k rozpoutání války, došlo v bosenském Sarajevu 28. června 1914. Toho dne se v Sedlčanech zrovna konaly velkolepé dvoudenní oslavy půlstoletí existence zdejšího hospodářského spolku. Zpráva o sarajevské vraždě dorazila ještě téhož večera, právě když začínala taneční zábava. Na oslavách pak promluvil i říšský poslanec za agrární stranu Isidor Zahradník (1864-1926), který při té příležitosti atentát přirovnal k černému mraku a vyslovil obavy, že bude mít dalekosáhlé následky.

O začátku války mluví také soukromé zápisky Josefa Stibora (nar. 1891) z Obděnic: „Již druhého dne se lidé o atentátu dověděli a čekali, co z toho bude. Úřední zpráva přišla od obce 30. června a bylo nařízeno půl hodiny zvonit velkým zvonem v 10 hodin dopoledne. V den (arcivévodova) pohřbu 3. července jsme zvonili hodinu všemi zvony od čtvrté do páté hodiny odpoledne. V neděli 26. července jsme slyšeli, že bude válka a že byl někdo ze vsi v Milevsku a tam že to bylo vyvěšeno. Nikdo tomu nevěřil, ale málokdo obědval a lidé v hloučcích stáli na návsi. Ve tři hodiny přijel v kočáře písař z hejtmanství a ptal se, kde je starosta, a pak přibili na kolnu vyhlášku mobilizační, kde stálo, že Jeho Veličenstvo císař a král František Josef I. ráčil naříditi mobilisaci osmi armádních sborů, a vyjmenovány byly, které pluky, a že branci od 21 do 39 let se mají ve 24 hodinách hlásiti ku doplňovacímu velitelství. Celá ves byla na nohou, lidé plakali a litovali těch, kteří museli odejít. V pondělí 27. července přišli všichni do kostela na mši svatou a ke svaté zpovědi. Po mši k nim měl farář promluvu…Mimo jiné též pravil, že k válce snad přece nedojde, že teď by to bylo něco hrozného.“

Nějaký čas se opravdu zdálo, že velký konflikt nebude. Politická jednání se protahovala a Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku teprve 28. července 1914. Mnozí lidé i tak doufali, že ani z tohoto mraku nezaprší – stejně jako z mnoha dalších atentátů, válek a jiných dramatických událostí, které se odehrávaly na neklidném Balkáně už dlouho předtím.

Tentokrát se ale mýlili. Mobilizaci císař vyhlásil 31. července, v platnost ale vstoupila až 4. srpna. Odváděli se branci do 42 let věku. V rodinách odvedenců zavládl smutek a zděšení, pořád ještě ale mnozí věřili, že válka potrvá jen krátce – říkalo se „do švestek“, přinejhorším „než opadá listí ze stromů“.

Odvedenci ze Sedlčanska přicházeli do 102. pěšího pluku v Benešově – Intanterierregiment Nr. 102 Beneschau. V jeho řadách bojovali především vojáci žijící v českých obcích v okresech Sedlčany, Benešov, Příbram a Milevsko. Byl založen roku 1883, za jeho doplňování zodpovídalo Doplňovací okresní velitelství Benešov (Ergänzungs-Bezirkskomando Beneschau). Řečí pluku byla čeština, což znamenalo, že vojenské povely a služební komunikace sice probíhala německy (tak jako v celé rakousko-uherské armádě), ale důstojníci byli povinni umět česky a s mužstvem v tomto jazyce jednat.

V době vypuknutí války procházel vojenskou základní službou ročník 1890-1892, do války byly povolání záložníci ročníků 1882-1889 a nováčci ročníku 1893, starší vojáci tehdy narukovali totiž k domobraně (1872-1881). Dále byli členěni na I. a II. výzvu (I. výzva byli vojáci ve věku do 37 let). Teprve postupně došlo k povolání dalších ročníků, až roku 1918 sloužili v armádě muži od 18 do 53 let věku.

Odvody převážné většiny zdejších mužů ke 102. pěšímu pluku potvrzuje i kronika Josefa Stibora z Petrovic: „Vojáci od nás sloužili skoro všichni u 102. pluku.“ Nebylo to ale pravidlem. Například sedlecký zedník František Mašek ve svých zápiscích z války uvádí, že musel narukovat v pondělí 27. července 1914 ke své jednotce do Bystřice u Benešova. Byl jí 3. prapor zeměbraneckého pěšího pluku č. 28 v Písku. Ten pak nesměřoval do Srbska, jako český 102. pluk, ale na ruskou frontu v Haliči.

Další benešovskou jednotkou totiž byl jeden prapor Landwehrinfanterieregiment Nr. 28 (Zeměbranecký pěší pluk č. 28). Do těchto jednotek byli odváděni muži, kteří z nějakých důvodů nebyli přijati do jiných jednotek, a vysloužilci ve věku nad 42 let. Mezi těmito jednotkami panovala v Benešově tak velká rivalita, že byly zvlášť vyhrazené hospody pro 102. pluk a zvlášť pro "landveráky", aby nedocházelo ke rvačkám.

V literatuře často bývají nesprávně uváděny termíny „domobrana“ a „zeměbrana“ („Landwehrinfanterieregiment“ a „Landsturminfanterieregiment“). Ve skutečnosti byla domobrana a zeměbrana (a jejich příslušníci) zcela něco odlišného. Zeměbranecký útvar měl na začátku války název Landwehrinfanterieregiment, domobranecký útvar nesl název Landsturminfanterieregiment, příslušníkům se říkalo landvérák a landšturmák. Svojí domobranu a zeměbranu mělo navíc tehdy díky dualismu říše jak Rakousko, tak Uhersko. Rozdíl byl ještě v tom, že zeměbrana existovala i v míru (a je uvedená se společnou armádou i v tehdy vydaných armádních přehledech), ale útvary domobrany vznikaly až za války –  díky tomu se o nich moc neví, ani nepíše. Proto méně informovaným mohou tyto dvě složky splývat. Na druhé straně tyto útvary mají i některé jednotky, které měla i společná armáda, jako např. jezdectvo. 

Odvody do vojska

Co se během mobilizace odehrávalo v jednotlivých obcích, o tom vyprávějí některé obecní kroniky. Ta z Týnčan například říká: „Po vyhlášení mobilisace bylo nuceno přes 30 mužů v naší vesničce opustit svůj majetek, své ženy, děti a vše, co jim bylo drahé, a odebrati se ke svým plukům a odtud na bojiště. Namnoze zůstal stařičký otec, jemuž odešli synové a kočové, na hospodářství sám, jinde zase žena s malými ještě dětmi, a byl-li kdo vdovcem, zanechal děti úplně samotny a musel odejít taky…“

Pisatel kroniky z Bratřejova o mobilizaci zase uvádí: „Nastoupili dva členové obecního zastupitelstva, Josef Pečený, rolník z Bratřejova č. p. 6 a František Doubrava, rolník z Bratříkovic č. p. 9, toho času obecní starosta. Tento byl chráněn ustanovením branného zákona od činné služby vojenské, ale obecní hejtman Josef Mikovič ho přinutil přesto hrozbami k odchodu k vojsku do Benešova, odkudž v týdnu vezen již s vojskem na srbskou frontu, z níž se nevrátil. Podali jsme za jeho sproštění žádost ku vojenskému velitelství v Praze, ale hejtman Mrkvička žádost schválně doručil špatně, proto byla zamítnuta. Poslanec za náš okres na říšské radě dr. Isidor Zahradník (agrárník), povoláním strahovský premonstrát, inspektor panství Hradištka u Štěchovic, odřekl nám jakékoliv zakročení ve prospěch starosty ze strachu. Ze čtyř učitelů zdejší školy odešli k vojsku při první mobilisaci dva: Franišek Larva a Alois Zemánek. Odvody vojenské konaly se pak třikrát i čtyřikrát do roka, odváděni k vojsku byli i lidé neschopní a zdraví chatrného.“

Hrazanská kronika od odvodech říká: „Dne 27. července 1914 odcházelo ze zdejší obce 34 mladých mužů na vojnu. Doprovázeni skoro všemi obyvateli Hrazan až ku křížku „na rozhraní“ nad číslem 14 v Hrazanech. Rozloučili se s nimi, přičemž nezůstalo jedno oko suché. Někteří z nich vícekrát rodnou obec nespatřili. Během války byly ještě čtyřikrát všeobecné odvody, při nichž další muži byli odvedeni.“

Pro obec to byla pohroma o to větší, že ji krátce před vypuknutím války 14. července 1914 postihl velký požár, při němž shořela tři stavení (Josefa Krejči, vdovy Marie Krejčové a Petra Bardy). I hospodáři z těchto chalup museli k vojsku a zanechali své rodiny nezaopatřené v troskách domovů. Kronika zmiňuje, že Petr Barda strávil ve válce celé čtyři roky a zatím jeho žena Marie sama dokázala stavení znovu postavit a hospodářství udržet.

Kronika Josefa Stibora z Petrovic o odvodech vypovídá: „Z obce tehdy šli František Barda z č. 37, Václav Mikota z č. 11, Stanislav Mikota z č. 11, František Drozd z č. 41, Václav Čihák z č. 17, František Křížek z č. 15, J. Doubrava, J. Dvořák, a Ant. Pelík z č. 32, a František Chvátal. Hodně lidí je vyprovázelo na Hůrku a s nimi se loučili. Potom 25. srpna rukovali ti, kteří byli z jara odvedeni. Z obce šli Jan Talavaně, Josef Řezáč a Josef Hájek. Při druhé výzvě rukoval 3. září ročník 1874 a 6. září ročník 1875, 12. září ročník 1876. Z obce šli Josef Pekárek z č. 8, Antonín Novák z č. 26, Antonín Kocáb a Josef Mikota z č. 12. Lidé naříkali, že musí být zle, když tolik lidu pořád povolávají.“

Ani tím to ale nekončilo: další odvody proběhly v obci ještě také během října. Na jejich základě do války 26. října odešli Vojtěch Mikota, Josef Stibor, Vincenc Novák, Bohdan Mikota a Josef Tvrdý.

O opakovaných odvodech mluví i kronika ze Sedlce, která uvádí, že jen během prvního roku války odešlo ze Sedlecka 104 mužů, a líčí, jak je na dráhu do Heřmaniček doprovázeli jejich blízcí.

Kronika obce Chlum uvádí, že mobilizační plakáty zde byly vyvěšeny 26. července v den svaté Anny dopoledne: „Vzrušily celou obec. Všude bylo plno nářku a zavlhlých očí. Nařízením svoláni záložníci do 39 let věku. Každý, jehož se výzva týkala, připravoval kufřík na druhý den, protože do 24 hodin se měli hlásit na svých velitelstvích.“

Z této obce bylo při první vlně mobilizace odvedeno 86 mužů. Když ale později ztráty narůstaly, i zde odcházeli starší a mladší muži, nebo dokonce ti, kteří neprošli odvodními komisemi při prvním odvodu. Nakonec odtud do války odešlo celkem 235 mužů.

Neodváděli se jen lidé – na frontu museli i koně, rekvírovala se hospodářská zvířata. V hospodářství směly zůstat nanejvýš dvě krávy, koně museli do války všichni. Žádný se nevrátil.

Už 3. srpna také vyšlo nařízení místodržitelství, které požadovalo provedení soupisu zásob „nezbytných spotřebních předmětů“, což byly především obilniny (pšenice, žito a oves), dále seno a mouka. U obilnin se to týkalo zásob nad 10 tun, u ostatního nad 5 tun. Nahlášenými zásobami zatím mohl majitel libovolně nakládat a i tresty za porušení nebo podvody byly relativně mírné (propadnutí zásob, peněžitá pokuta, ztráta živnostenského oprávnění nebo vězení do 3 měsíců). Jak se ale situace postupem času zhoršovala, byla i hospodářská opatření stále tvrdší.

Odjezdy na frontu

První část pochodového praporu 102. benešovského pluku odejela z Benešova do Srbska už 27. července 1914, hlavní síly za hudebního doprovodu opouštěly Tábor 6. srpna. Karel Tůma, jeden z vojáků 102. pěšího pluku o tom zanechal svědectví:

„Před kasárenským zábradlím stojí hromada žen s dětmi, hudba hraje „Zachovej nám“ a pochod 102. pluku, po požehnání důstojníci jdou zpět ke kumpaniím a za chvíli jdeme na nádraží. Cestou se k nám přidávají ženy s dětmi, všichni pláčou, jen my svobodní jdeme tupě. Vedle mne jde záložník a má na ruce roztomilého hošíka, žena pláče a hošík si hraje s tatíčkovými růžemi, které má na čepici. Hudba hraje do pochodu, přicházíme na nádraží. Tu stojí kordon vojáků a nechtí pustiti žádného civilistu do nádraží. Došlo k divokým výstupům. Vojíni se vzpouzeli, že mají rozkaz nikoho nevpustit, ale naši hoši od maršky kordon roztrhnou a všichni civilové jdou do nádraží, ještě jednou se rozloučit se svými známými. Kompanie za kompanií nastoupila do vagonů, rozložili jsme se ve vozech, jak kdo mohl. Přichází k nám hejtman Veidenhaus, podává ruku na rozloučenou a přeje nám, abychom byli hrdiny a Bůh aby nás doprovázel…“

Trasa vlaku vedla přes Veselí, Gmund, Vídeň, Budapešť, Subotici a Osijek do zastávky Vinkovce, odtud se vojáci přesouvali k městu Bjelina pěším pochodem. První vlaky se zraněnými vojáky zpět do Benešova dorazily 8. září a 13. září 1914. Do bojů na ruské frontě se 102. benešovský pluk zapojil až později – po porážce Srbska. V samém závěru války se pak ocitl i na italské frontě.

O domobraně (což se týká již zmíněného 3. praporu píseckého 28. domobraneckého pluku, kam rovněž přicházeli branci ze Sedlčanska) autor bratřejovické kroniky tvrdí: „Domobrana nebyla dle zákona povinna za hranice táhnouti do boje. Rakouská vláda ale přiměla starého a neschopného císaře, aby vydal vojenský rozkaz, podle kterého se domobranecká povinnost rozšiřuje do 50. roku věku se zbraní. Povinnost tato rozšířena také na osmnáctileté, devatenáctileté a dvacetileté hochy.“ Císař také umožnil použít domobranu i za hranicemi Rakouska-Uherska.

 Jan A. Novák