Ekonomická situace v zázemí

 

Válečná bída na Sedlčansku

Válečný konflikt, který vypukl roku 1914, postupně přerostl nejen v první světovou válku, ale také v první válku, při které bylo cíleně poškozováno a hubeno civilní obyvatelstvo. Nevojenský lid trpěl válkami vždy, tentokrát se ale jeho utrpení mělo přímo stát jedním z prostředků vedoucích k vítězství. Obchodní blokáda se stala mocnou zbraní vyvolávající hlad, nemoci a další strádání v zázemí. To mělo dál zhoršit ekonomickou situaci, už tak podlomenou náklady na vedení války a odchodem mužů do zákopů, způsobovat chaos, ochromovat vůli k boji, vést k neklidu, vnitřním nepokojům, revolucím a nakonec k celkovému zhroucení odporu.

Centrální mocnosti se díky své poloze přitom rychle ocitly ve značné nevýhodě. Zatímco se Německo víceméně marně snažilo zablokovat zásobování států Dohody ze zámoří (nejúspěšnější byly německé ponorky narušující námořní spoje Velké Británie), britská blokáda byla mnohem účinnější. Situace Rakouska-Uherska (a tedy i našeho území) byla o to horší, že s dlouhou válkou zpočátku nikdo nepočítal. První příznaky kolapsu se proto objevily již poměrně brzy, později byly hlad, podvýživa, epidemie a úmrtí v zázemí běžnými jevy.

V podstatě je možné při troše zjednodušení říci, že válku nerozhodly ani tak zbraně jako právě situace v zázemí. Centrální mocnosti musely kapitulovat v situaci, kdy zdánlivě vítězily: okupovaly velká území nepřítele, zatímco jejich území bylo téměř nedotčené. Jenže jejich zdroje se zcela vyčerpaly a ony už neměly sílu ve válce pokračovat. Stejně tak Rusko se nezhroutilo po vojenské porážce, ale díky revoluci, na jejímž rozpoutání se významně podílela německá tajná služba.

Podle údajů Českého statistického úřadu byla první světová válka jediným obdobím od roku 1785 až do 90. let 20. století, kdy počet obyvatel českých zemí klesal. Vzhledem k tomu, že čeští muži byli hromadně odváděni do války a mnoho jich padlo, byly celkové ztráty českého obyvatelstva výrazně vyšší než za války druhé světové. Čísla také prozrazují, že i strádání civilních osob bylo u nás během první světové války v průměru podstatně horší než za nacistické okupace.

Rekvizice

Na válečný stav v hospodářské sféře reagovaly státní orgány ze všeho nejdřív požadavkem na soupisy zásob důležitých surovin. Už 1. srpna vydalo místodržitelství nařízení, v němž se požaduje udělat soupis zásob pšenice, žita, ovsa, sena a mouky. Nařízení bylo zpočátku poměrně mírné, netýkalo se zásob pod 10 tun obilnin nebo 5 tun mouky a pro majitele z něj zatím nevyplývaly žádné povinnosti. Pokud ovšem soupis nepodal, nebo jej provedl špatně, hrozilo mu zabavení, vězení až tříměsíční a poměrně vysoké pokuty. Jedna z místních kronik to popisuje takto: „Aspoň dvakrát do roka byly prováděny soupisy obilí a mlýnských výrobků, dobytka aj.“

Situace se ovšem rychle zhoršovala a brzy přišly první „rekvisice“, tedy nucené odevzdávání zásob důležitých pro armádu. Kronika z Jesenice o tom říká: „Dne 18. 10. 1914 bylo nařízeno dodati z obce 230 metráků obilí, za dva měsíce opět 150 metráků obilí a tak to šlo stále několikrát do roka…Od 2. 2. 1915 prováděna byla rekvisice hovězího dobytka, a sice dvě procenta z celého stavu hovězího dobytka. Tehdejší cena obilí byla pšenice 18 K za 1 kg, ač ceny silně stoupaly. Obyvatelstvo bylo okrádáno státem a zvláště nakupovači (komisionáři) bohatli, zatímco lid stále chudnul…“

Dále pisatel kroniky říká: „Nařízeny rekvisice, tj. dodávky dobytka, obilí, sena, slámy, uhlí, dříví, látek oděvních, kůží atd. Žně z roku 1915 byly státem zabaveny, krmivo pro dobytek i palivo…Zrní bylo zemědělci vypočteno pro vlastní osobu, zbytek musel dát na rekvisici. I brambory byly mu odečteny a odebírány. Po vsích chodili finanční strážníci a četníci, vyzvídali o zásobách potravin…“

Už roku 1916 se ukazovalo, že zásobování se hroutí, jak to dokládá i kronika vikáře Hrachovce: „Zásoby obilí a mouky docházejí. Po domech chodila od čísla k číslu komise a sepisovala zásoby. Obilí a mouka musela se přihlásiti a vše co přesahovalo 9 kg zrna neb 7 kg mouky na měsíc pro jednu osobu, bylo zabaveno…Mnozí ukryli obilí a později prodávali pod rukou žito i za 60 K za metrák. Ovšem jen tajně, protože takové jednání bylo tvrdě trestáno.“

Jak válka postupovala, přitvrdilo se i při vymáhání dávek: „Rekvisice vojenské poslední dva roky stále sužovaly venkov. Obce musely vojáky vydržovati, zlí komisaři prohledávali stavení a schované brali bez náhrady. Ani semlít obilí nesměl nikdo bez úředního povolení, ani více obilí, než mu bylo dle chlebenek (tj. speciálních poukázek) vypočítáno, ani v jiném mlýně, než mu bylo dovoleno. Když byl úředním zřízencem přistižen při nějakém přestupku, ztratil obilí a platil pokutu.“

Přídělové hospodářství

Do života civilního obyvatelstva významným způsobem zasáhlo přídělové hospodářství, kdy životně důležité potřeby bylo možné koupit pouze na základě poukázek (tzv. lístků), stanovujících množství, které si občan mohl měsíčně pořídit. Tyto dávky byly malé a v průběhu války se dál snižovaly. Při rostoucím nedostatku však nebylo zejména v pozdější fázi války často možné sehnat ani toto povolené množství.

Kronikář situaci popisuje takto: „Obyvatelstvu vypočteno, kolik denně smí jísti, na všechny potřeby vydávány lístky s výpočtem denní dovolené potřeby, tzv. „-enky“, tedy chlebenky, cukřenky, mýdlenky, šatenky, petrolejenky, kávenky, uhlenky atd. U obchodů postávaly mnoho hodin denně dlouhé řady utrápených, v zimě promrzlých lidí, s „-enkami“ v rukách a čekaly, až se na ně dostane. Obyčejně zboží bylo málo, tak mnoho lidí strádalo a klesalo až do hrobu hladem a bídou, zvláště pak děti v městech.“

I tyto potraviny však byly mimořádně nekvalitní a s minimální výživovou hodnotou: „Chléb byl maličký a černý,“ říká kronika. „Bůh ví, z čeho pečen. Mouka černá, pomíchaná ze všech možných věcí. Maso ku konci už žádné, tuk žádný, mléko žádné, brambory žádné. Nešťastné děti, které v této době vstoupily do tohoto slzavého údolí! Mléka nepoznaly, jen jakýsi černý odvar válečné kávy – náhražky. Většinou trpěly tuberkulózou, nebo její zárodky dostaly…“

Kronikář ale také přiznává, že na venkově byla situace o poznání lepší – a někteří na ní i bohatli. Nahrávalo jim také to, že peníze ztrácely cenu a lidé místo nich raději přijímali potraviny a další produkty.

Konkrétní příklad přídělů uvádí jesenické kronika: „V dubnu 1915 zavedena cukerní aprovisace na lístky, zprvu na 1,25 kg, potom 1 kg, 0,75 kg a nakonec 0,5 kg měsíčně na člověka, a často cukru nebylo vůbec…“

Chlumecká kronika líčí situaci takto: „Vše přebytečné musí se za stanovené ceny odvést pro vojsko. Pro občanské (zřejmě myšleno civilní) obyvatelstvo stanoveno jest množství obilí i brambor, jenž může osoba nejvýš spotřebovati. Dle toho a počtu hlav v rodině vydávají se tzv. mlecí poukazy a pouze na ně smí mlynář semlíti. Na těžce pracující osobu vyměřeno denně jest pouze 370 gramů zrní.“

Trpělo zejména městské obyvatelstvo, které se snažilo nedostatkové zboží tajně přivážet z venkova. Přijížděli i na Sedlčansko. Jesenická kronika o tom říká: „Venkovský lid přece aspoň tolik ukryl, aby neměl hladu a měl zač kupovat. Rakouské peníze papírové neměly valné ceny, ale kupovalo se za mouku, sádlo, brambory, vejce atd., tedy nastal obchod výměnný. Blaze bylo měšťákovi, který měl přátele ve vsi, hladem netrpěl. Venkované celkem obětavě vydržovali městské obyvatelstvo za války, než přece našli se mezi nimi jednotlivci, kteří využitkovali tísně a prodávali jim potraviny za vysoké ceny.“ Tomu se snažili zabránit četníci a finanční stráž, kontrolující zavazadla zejména na nádražích a silnicích. V jejich sítích však uvízly obvykle jen malé ryby.

Jak to konkrétně vypadalo v roce 1915, vypovídají úřední zprávy. Například C. k. okresní soud v Sedlčanech v prosinci 1915 uznal vinnou rolnici Johannu Švagrovou z Podmok z porušení několika paragrafů císařských nařízení za to, že „…chtějíc využitkovati válečným stavem vyvolaných mimořádných poměrů prodávala kravské mléko po nadojení do Milešova litr za 30 haléřů, tedy že požadovala za předměty nezbytné potřeby patrně přespřílišné ceny.“ Jménem císaře byla odsouzena k dvoudennímu vězení, pokutě 20 k a úhradě soudních výloh.

Na velké šmelináře, kterým se říkalo keťasové, ale c. k. spravedlnost obvykle nedosáhla, jak o tom opět vypovídají i mnohé sedlčanské kroniky: „Z keťasů povstávali milionáři, kteří bohatli řetězovými obchody, překupnictvím.“

Drahota

„Již roku 1917 nastala hrozná bída a drahota…Nejhůře se vedlo lidem s pevným platem. Drahota stoupla o tisíc procent, ale platy zůstávaly tytéž. Na lístky nebylo možno nic koupiti, kupovalo se tajně od keťasů za lichvářské ceny, desetkrát, dvacetkrát i třicetkrát vyšší než před válkou. Drahota pak trvala i řadu let po válce…“

Jiné zdroje uvádějí, že na začátku války stával kilogram mouky necelou korunu, na konci 14 korun. Podle kroniky z chlumeckého farního kostela zde v kraji před válkou stála kráva 3 až 4 tisíce korun, na jejím konci desetkrát tolik. Tato kronika také velmi podrobně popisuje vývoj cen základních potřeb v průběhu války. Například metrák brambor stál před válkou 30 K, v roce 1918 200 K, litr mléka zdražil z 50 haléřů na 3 koruny, kilo cukru z 80 haléřů na 14 korun, kilo hovězího masa z necelých dvou korun na 16 korun atd. Metrák uhlí stál před válkou něco málo přes 3 koruny, na jejím konci téměř 10 korun. Desetinásobně zdražily dokonce i obyčejné zápalky.

Chlumecká kronika v zápisu z roku 1916 (tedy přibližně z poloviny války) líčí cenovou situaci takto: „Kilogram hovězího masa nyní stojí 6 korun 80 haléřů, kilogram sádla 10 korun, kilogram mýdla velmi špatné kvality 4 koruny.“

Došlo i na pivo, jak dosvědčuje kronika vikáře Hrachovce v zápisu z roku 1916: „Ctitelové dobrého řízného pivečka naříkají i letos, neboť stát zabavil 30 procent sladu v pivovarech a dovolil vařiti pouze 70 procent loňské výroby. Pivo náležitě bylo opět přidraženo, takže stojí půllitr piva již 20 haléřů, kdežto před 10 lety stál půllitr jen 5 krejcarů, čili deset haléřů nynějších. Tak učí stát své občany šetrnosti, ano i abstinenci, ale naše venkovská chasa má pořád do toho ještě hodně daleko.“

Některé věci denní potřeby brzy zmizely z obchodů úplně. Týkalo se to například mýdla, kávy, koření, nití a dokonce i rýže. Místo kávy se vyráběly různé náhražky, například cikorková káva.

Smrt zvonů

Stranou válečného úsilí nezůstaly ani děti. Miroslav Fiala ve sborníku Sedlecko a Prčicko uvádí, že „…školní mládež sbírala kovy, kosti, vlnu, kaučuk, bavlnu, vojsku na čaj listí ostružiny, jahodníku, kopřivy a lípy, odevzdávala výtěžky z divadel a koncertů, sbírala i peníze dům od domu. Děvčata pletla pro vojáky nátepníčky, rukavice, kukly a ponožky, vyráběla zeleninové konzervy. Šetřilo se všeobecně, a pokud nebyly v zimě uhelné prázdniny, vytápěla se jen polovina tříd sedlecké školy, ve kterých se děti střídaly.“

Jedna z místních kronik, jejíž autor byl zřejmě učitel, také vypovídá o válečných půjčkách, na nichž se podílely děti a pedagogové: „Aby mohl stát platit hrozné výlohy válečné, vypisoval domácí válečné půjčky. Bylo jich celkem osm. Pisateli není známo, kolik jich na všechny upsáno u nás, jen tolik poznamenává, že na III. půjčku odevzdaly děti školní a sbor učitelský 3650 K, na IV. upsala mládež 700 K, na V., na kterou se zejména muselo agitovati, upsáno u nás 45 000 K…“

Jinde místní kronikář říká: „Protože vojenské správě nedostává se oděvů, konány školními dětmi sbírky starých látek po domech. Velké rance a pytle ze starých hader posílají se pryč. Po domech sbíraly školní děti také kovy, hlavně měď, cín a olovo.“

Válečná mašinérie ale hladověla především po barevných kovech, které byly v kostelích. Jedna z místních kronik říká: „Zejména bronzu, mědi, mosazi a cínu byl nedostatek. I rekvírovaly se různé předměty z těchto kovů, kliky i kování mosazná v bytech, hmoždíře, nádoby, trubky atd. A když už všechny prameny vyschly, došlo i na věci kostelní - zvony a píšťaly varhan…“ Chlumecký vikář Hrachovec ve své kronice na toto téma uvádí: „Je potřebí mnoho střeliva a kanónů, dovoz kovů ze zámoří ustal, proto uspořádána vlastenecká sbírka kovů 21. dubna (1915). Sbírány všechny kovy mimo železo. Ke sbírce odevzdali jsme z fary nějaké olovo a tři páry starých cínových konviček. Jiných kovů zbytečných jsme v nové farní budově nenalezli. Došel dotaz, zdali máme při kostele staré kotle měděné, bubny, jichž se kdysi při intrádách a hudbě chrámové užívalo. Odpověděl jsem, že zde staré kotle jsou a mají nyní cenu asi 100 K. Dosud na ně řada nepřišla.“

To se ale mělo brzy změnit - a za oběť výrobě děl a střeliva padly především kostelní zvony. Chlumská kronika o tom smutně vypráví: „U nás padly za oběť čtyři krásné zvony ve věži chrámové (Petr, Václav, Jan a Marek), v kapli zámecké oba zvonky, a nezůstalo zde nic. V kostele farním pouze zvonek Barborka. Tak umlkly navždy ten krásný, melodicky znějící velebný zvonů hlas, který po celá staletí zval lid zdejší do chrámu Páně...Odvezeny byly a patrně roztlučeny na válečný materiál, na nástroje vraždění…“

Podrobněji líčí konec zdejších zvonů vikář Hrachovec v zápisu z roku 1916: „Nařízeno bylo sepsati všechny zvony, označiti se mělo jejich stáří, umělecké provedení, rozměry, váha, nápisy atd. Poté bylo o nich jednání s vojenským zástupcem v Sedlčanech. Sděleno bylo, že z farního kostela musí se odvésti zvon Petr, snad největší z celého hejtmanství, a zvon Jan. Z kaple nalžovické též odebrán jeden zvon. S tímto zvonem jsme to udělali takto: ve Žďáru v kapličce byl zvon, který vážil 22 kg, ale byl prasklý, takže se na něj nezvonilo. Ten jsme odvezli na rekvisici a malý zvonek asi 10 kg těžký z kaple nalžovické jsme dali do Žďáru. Za odvezenou zvonovinu vyplatí se 4 koruny za kilogram, cena to velmi nízká.“

Snímání zvonů byla pro místní obyvatelstvo velmi emotivní záležitost: „Před sejmutím zvonů přijela vojenská komise, aby je sňala a odvezla do Sedlčan na dráhu. Naposledy v krásném souladu až k slzám dojemném zazněly všechny naše zvony na rozloučenou. Vojáci je sundali ze závěsů na věži a shodili oba okny na hřbitov. Sundávání a odvozu bylo přítomno mnoho lidí, kteří smutni a se slzami v očích loučili se se svými zvony. Hubovalo se při tom dost a dost. Vojsko jednalo dosti slušně a ohleduplně…Zvony odebrány byly v pondělí 6. listopadu 1916.

Zvony Marek a Václav byly odebrány o rok později, v polovině listopadu 1917.“

Sucha a deště

Vláda se snažila chybějící muže nahradit zajatci, které přidělovala na práci do obcí a přes jejich úřady do hospodářství. Nechme o tom vyprávět kroniku z Jesenice: „Do obce přišlo 24 Poláků (patrně jsou míněni utečenci, z oblastí, které během ofenzívy obsadili Rusové) a zajatci (4 Italové, 10 Rusů, 16 Srbů). Tito byli v obci trvale přes dva roky až do roku 1918 a naučili se česky mluvit. Zajatci byli většinou nevzdělaní a líní a byly s nimi často potíže, ač s nimi zacházel náš lid jako se svými a všeho jim dopřál.“

Proti venkovu se během válečných let spiklo i počasí. Na jaře roku 1916 bylo velké sucho, takže „…žito na farského lesíku, kde je málo ornice, hned po odkvětu uschlo,“ říká kronika vikáře Hrachovce. O žních zase přišly velké deště, což postihlo nejen sklizeň, ale následně i úrodu brambor, které shnily na polích, nebo se sklízely nedozrálé - a stejně pak shnily ve sklepích. „Máme všichni strach, jak s námi bude, bude-li vojna déle trvati a nebude-li dovozu obilí z neutrálních států,“ obává se vikář Hrachovec. Sucho se příštího roku opět opakovalo.

O stavu zemědělství na Sedlčansku v té době dobře vypovídá žádost zdejších zemědělských sdružení orgánům státní správy z 20. srpna 1917: „Podepsané hospodářské korporace okresu Sedlčanského v zastoupení veškerých zemědělců dovolují si tímto předložit uctivou žádost, aby od rekvisice sena a slámy ve zdejším politickém okrese bylo upuštěno vzhledem k zachování zemědělské výroby a stavu nejnutnějšího dobytka. Následkem katastrofálního sucha jeví se neobyčejný nedostatek základních těchto krmiv, které sotva stačí na zachování nejnutnějšího dobytka pro hospodářství nutného, a kdyby snad mělo býti ještě nějaké množství odebráno, nastala by skutečná hospodářská katastrofa…Jsme naopak nuceni žádati v zájmu zemědělské výroby, aby do zdejšího okresu bylo dodáno dostatek jadrných krmiv, neboť skutečně jest obava, že jinak do jara dobytek zemědělský neuživíme, čímž celý stav zemědělský byl by zničen...“

Místní tisk také upozorňuje, že „…dlouho trvající krutá zima, nepříznivé jarní počasí, následující pak letní parna a častá krupobití zavinily přímo katastrofální neúrodu, která vyplývá i z následujících, odhadem sklizně znalecky určených dat. Politický okres sedlčanský měl letos oseto pšenicí, žitem a ovsem 24 627 ha orné půdy. Dle odhadu znalců obnáší sklizeň na 1 ha průměrně 440 kg obilí, což činí úhrnem 1983 vagonů…“

Málo se ví, že neutěšená válečná situace trvala ještě i po válce. Nový stát dál pokračoval v rekvizicích, ceny zůstaly vysoké, přetrvával nedostatek potravin i dalších základních potřeb a tím vyvolaná šmelina. Na obyvatelstvo oslabené válečnou podvýživou navíc udeřila pandemie španělské chřipky. Podrobně se tomu budeme věnovat v díle věnovaném konci první světové války u nás.

Jan A. Novák