O řemeslech

 

Za řemeslo se dnes považuje především ruční výroba předmětů nebo práce na stavbách. Tradici řemesla utvářejí poznatky a výrobní postupy, které se shromažďovaly a předávaly po generace. Musíme si však uvědomit, že mnoho řemesel má své kořeny v činnostech, díky nimž mohli naši dávní předkové přežít – to pro ně bylo největším úspěchem. Každý rod původně vykonával práce výrobní a zemědělské povahy samostatně (např. stahování zvířecích kůží, mletí mouky). Až s příchodem specializace jednotlivých lidí na konkrétní činnost můžeme hovořit o řemeslech v pravém smyslu slova.

Kromě zpracovávání kovů a hrnčířství, tedy profesí se skutečně dlouhou a bohatou historií, se na počátku středověku zmiňují pekaři, sladovníci (výroba piva), mlynáři, bečváři (výroba sudů), koželuzi (zpracování kůží) a mnozí další. Z 11. století pochází doklady o zlatnících a číšnících, na počátku 12. století již existovali ševci, kromě řezníků i masníci. Stále ještě se však vykonavatelé těchto povolání řadili mezi tzv. služebný lid. Teprve když čeští králově, zejména Přemysl Otakar II., začali zakládat královská města, do nichž přicházela pracovní síla ze západní Evropy, změnilo se postavení zručných řemeslníků a řemesla se stala svobodnou živností. Od té doby se řemeslníci sdružovali v bratrstva a později v cechy s vlastními pravidly zvanými artikule.

V době počátku husitských válek existovalo díky extrémní specializovanosti nepřeberné množství profesí: vedle pekařů, kteří směli péct jen rohlíky a chléb, stáli mazanečníci, koblížníci nebo perníkáři; od krejčířů se lišili kabátníci, kacníci (spodkaři), šataři a vetešníci (správkáři); prťáci, na rozdíl od ševců, směli pouze opravovat a vyměňovat podrážky, přičemž dřevěnou obuv měl na starost někdo úplně jiný. Výrobky ze dřeva dělalo celkem 25 specialistů – každý z nich jen jeden druh (např. stoly vyráběli pouze stolaři). Žádný z těchto odborníků nesměl provozovat více než jednu živnost. Mnohá řemesla však nebyla dostatečně vymezena, a proto docházelo ke sporům o pole působnosti mezi uzdaři a sedláři, mezi krejčími a soukeníky nebo mezi ševci a vetešníky.

Cech bylo společenství řemeslníků jednoho nebo více příbuzných oborů, jehož cílem bylo zachovat pořádek mezi jeho členy, hájit zájmy členů proti dalším cechům a stíhat provinilce pokutami, které putovaly zčásti cechu a zčásti představeným města. V čele cechu stáli přísežní mistři, tzv. cechmistři, kteří byli voleni vždy na dobu jednoho roku, avšak mohli být ponecháni v úřadu i několikrát po sobě. Byli obvykle čtyři a zpočátku je jmenovali městští konšelé, ale později dostali právo volby sami mistři a konšelé volbu pouze formálně stvrzovali.

Podmínkou pro vstoupení do cechu a současně pro získání titulu mistra svého řemesla byla žádost obsahující vysvědčení zachovalosti (něco jako rodný list), měšťanské právo od purkmistra a potvrzení o řádném manželství. Aby navíc cech zaručil, že jeho členové zákazníkům dodávají kvalitní výrobky, musel uchazeč pod dohledem posuzujících cechmistrů vyrobit mistrovský kus. Např. budoucí kováři dostali zadáno „bílé dílo“ a „černé dílo“, tj. vyrobit sekyru, lopatu, podkovu aj. (bílé) a okovat koně a vůz (černé). Podařilo-li se, získal nový mistr právo k samostatnému provozování řemesla a výše zmíněné výhody (a povinnosti) plynoucí z členství v cechu.

Každý mistr měl k ruce několik tovaryšů, kteří se na jednodušších, rutinních úkonech učili příslušnému řemeslu, a tím umožňovali svému mistrovi soustředit se na náročnější či jemnější práci. Sami se pak mohli stát mistry, nebo po nějaké době putovali zase jinam. Pokud se pro nového tovaryše našla práce, držel se po dva týdny mezi jeho vrstevníky tzv. šenk, období klidu, během něhož si nováček zvykal na prostředí a učil se místním postupům. Při odchodu bylo zvykem pořádat tzv. vejšenk, to se pilo na útratu oslavence. Tovaryši byli placeni týdně, případně podle vykonané práce. Od mistra se také vždy dočkali přístřeší, stravy a oblečení, čtyřikrát do roka (v přesně stanovené dny) směli tovaryši odpracovat jen 3 dny v týdnu.

Podobnou funkci plnil učedník, který se však skutečně u mistra pouze učil a neměl ještě nárok na finanční odměnu. Doba vyučování se pohybovala od 1 roku do 6 let. Na přijetí učedníka dohlížel cechmistr – učedník musel pocházet z řádného manželství a musel přispět do cechovní pokladnice. Teprve po složení zkoušky obdržel výuční list a jako novopečený tovaryš vyrazil na „vandr“, kde získával nové zkušenosti z oboru a opatřoval si prostředky na provozování samostatné živnosti.

Nespornou výhodou cechovního uspořádání byla vzájemná soudržnost, pomoc a podpora lidí jednoho řemesla, navenek zase každý cech hájil svou čest a svá práva. Bohužel se tak dělo za cenu zásadního omezení individuální vynalézavosti a podnikavosti každého jednoho řemeslníka, což byl s největší pravděpodobností hlavní důvod zániku cechovních společenství.

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl II.Praha : Pražská edice, 1998. ISBN 80-901509-6-9.
KOUCKÝ, Karel. Příspěvek k poznání hrnčířského řemesla v Sedlčanech v 17. a 18. století. Praha, 1998/99.

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.