Vojáci Sedlčanska na frontách

 

OBECNÉ

Boje v Srbsku

Pro vojáky ze Sedlčanska válka začala rakousko-uherským pokusem o vpád do Srbska, který měl mít podobu krátkodobé trestné výpravy vedené generálem Oskarem Potiorkem - týmž, kterému se jako místodržitelovi Bosny nepodařilo ochránit arcivévodu Ferdinanda před atentátem. I v tomto případě Potiorek zklamal a Srbové společně se svými spojenci z Černé Hory rakousko-uherský útok dvakrát odrazili.

První rakouský útok vedený od 12. srpna 1914 pod heslem „utlučeme Srby čepicemi“ ztroskotal už po deseti dnech. Druhá rakouská ofenzíva začala 7. září na Drině, ale i ta musela být brzy ukončena a Rakušané byli nuceni se stáhnout. Teprve 3. listopadu 1914 se podařilo zahájit úspěšnější tažení do vnitrozemí Srbka (tentokrát už pod velením chorvatského generála Stjepana Sarkotiče, který vystřídal neschopného Potiorka) a dokonce i nakrátko dobýt Bělehrad. I pak ale následovaly úspěšné srbské protiútoky a rakousko-uherská vojska se opět stáhla.

Počty mrtvých a raněných byly na obou stranách obrovské. Srbsko a Černá Hora byly definitivně obsazeny a okupovány spojenými vojsky Rakousko-Uherska, Německa a Bulharska až při ofenzívě, která začala 6. října 1915.

Boje v Rusku

Nejvýznamnějším bojištěm rakousko-uherských jednotek byla ruská fronta, neboť monarchie měla s carskou říší dlouhou společnou hranici, táhnoucí se po obvodu tzv. Haliče (Galicia) územím dnešní Ukrajiny a Polska. Ruská fronta byla také nejdynamičtějším válčištěm světového konfliktu, kde se zákopové boje odehrávaly v mnohem menší míře než na západě, protože poloha fronty se zde často měnila o stovky kilometrů.

V začátku války ruská armáda překvapila centrální mocnosti rychlou mobilizací a ve dnech 26. srpna až 11. září 1914 se pokusila o ofenzívu v Haliči. Po počátečních neúspěších se jí podařilo zvítězit v bitvě o Lvov, zahájila postup do nitra Karpat a oblehla pevnost Przemyšl, která se 22. března 1915 v důsledku vyhladovění vzdala. Rusové tehdy byli nejhlouběji v nitru střední Evropy, což mezi českými slavjanofily budilo nadšení. Už 2. května ale vojska Centrálních mocností zvítězila v bitvě u Gorlice a 3. června vyhnala Rusy z Przemyšlu.

V následujících bojích Rusové ztratili celé Pobaltí i Halič, 4. června 1916 však zahájili tzv. Brusilovovu ofenzívu, která sice donutila rakousko-uherské a německé jednotky ustoupit o 60 až 120 kilometrů a dohnat je k hranici totální porážky, nakonec však vyzněla do ztracena díky nedostatkům v zásobování, technické zaostalosti a sporům v ruském velení. Centrální mocnosti v důsledku Brusilovovy ofenzívy ztratily 614 000 mužů, zatímco Rusové 800 000 mužů.

Rusko se ještě jednou pokusilo o velký průlom po únorové revoluci roku 1917, kdy navzdory zoufalému stavu ekonomiky a revolučním náladám ve vojsku chtěla Prozatímní vláda dál plnit své spojenecké závazky. Tzv. Kerenského ofenzíva, zahájená 1. července 1917, po počátečních úspěších ztroskotala na nechuti vojáků bojovat už 16. července (v rámci této ofenzívy došlo také k bitvě u Zborova připomínané často v souvislosti s čs. legiemi).

Odpor Ruska se definitivně zhroutil po bolševické revoluci, kdy Rusové s Centrálními mocnostmi uzavřeli 3. března 1918 Brestlitevský mír. Ti z českých zajatců, kteří se v zajetí nepřidali k legiím, se vrátili do Rakousko-Uherska a byli znovu začleněni do válečného úsilí. Přestože se o nich během období první republiky ani později příliš nemluvilo (preferovala se legionářská legenda), zřejmě šlo o nemalé počty. Rakousko-Uhersko obratem využilo možnost použít jednotek uvolněných z východní fronty v bojích s Itálií.

Boje v Itálii

Itálie sice byla před válkou spojencem Centrálních mocností, avšak když válka vypukla, vyhlásila neutralitu a začala tajně vyjednávat se zástupci Dohody. Situace Rakousko-Uherska se výrazně zhoršila, když mu Itálie 23. května 1915 vyhlásila válku za slib územních zisků od dohodových mocností.

Vzápětí zaútočila v Tyrolsku a Dolomitech, avšak neúspěšně. Přestože tu žádná z bojujících stran nedosáhla trvalejších úspěchů, boje tu byly velmi urputné a s vysokými ztrátami - mimo jiné také kvůli vysokohorským podmínkám s krutými zimami, lavinami a obtížným zásobováním. Na rozdíl od srbské a ruské fronty tu měli čeští vojáci dobrou pověst a nezřídka se o nich pochvalně vyjadřovali i němečtí velitelé. Roku 1917 tu rakousko-uherské jednotky s podporou německých dokonce dosáhly výrazných úspěchů a územních zisků, nakonec však jejich bojová aktivita ustala především v důsledku hospodářského zhroucení monarchie.

Neprávem zůstali zapomenuti také čeští námořníci sloužící v rakousko-uherském loďstvu na Jadranu - od bitevních lodí až po ponorky. Odhaduje se, že během první světové války sloužilo v c. a k. válečném loďstvu přibližně 6 000 Čechů. Měli vesměs výbornou pověst především jako strojníci a dělostřelci (převážná část výzbroje rakousko-uherského válečného loďstva pocházela z plzeňské Škodovky), ale i jako telegrafisté, lodní lékaři, konstruktéři a potápěči. Někteří dosáhli vysokých hodností, jako například kontraadmirál Bořivoj Radoň.

Připomínáni u nás bývají snad jen v souvislosti se vzpourou v Boce Kotorské, která začala 1. února 1918. Jeden z jejích čtyř popravených vůdců František Rasch však nebyl Čech, jak se často uvádí, ale pocházel ze smíšeného německo-českého manželství z Přerova, zatímco ostatní popravení byli Chorvaté.

Hledáte padlé příbuzné?

Celkem Rakousko-Uhersko poslalo do bojů první světové války přibližně 9 milionů mužů, z nichž se nevrátilo 1,1 milionů. Počet českých vojáků se pouze odhaduje, protože české země tehdy měly obyvatelstvo národnostně smíšené. Předpokládá se, že na fronty světového konfliktu odešlo přibližně 1,4 miliony Čechů, z nichž pravděpodobně padlo asi 138 tisíc mužů.

Hlavním podkladem pro tuto statistiku jsou seznamy, které během války každoročně vydávalo c. a k. ministerstvo války pod názvem Verlustliste, kde je kromě dalších údajů i název domovské obce padlého. Stejně tak vojenské úřady Rakousko-Uherska vydávaly seznamy zajatých, raněných a nemocných vojáků, abecední seznamy vojáků a další dokumenty. Některé z nich během války průběžně zveřejňoval tisk, například Národní politika měla na svých stránkách seznamy ztrát vojáků s domovským právem v českých zemích i vojáků sloužících u českých jednotek.

Tyto tiskoviny byly Vojenským historickým ústavem nedávno digitalizovány a jsou veřejně přístupné na digitální knihovně Kramerius. Pro obrovský rozsah (řádově desítky tisíc tiskových stran) však dosud neproběhla jejich analýza umožňující selektivní vyhledávání - a tedy i zjištění přesného celkového počtu odvedenců, raněných a padlých na Sedlčansku. Jediným podkladem o zdejších mužích na frontách světového konfliktu tak zatím jsou místní kroniky, rodinné vzpomínky a pomníčky padlých.

Doslovné záznamy vzpomínek přímých účastníků války také přiblíží utrpení vojáků na frontách mnohem lépe než jakákoliv statistika.

VOJÁCI ZE SEDLČANSKA

Válka začala v Srbsku

Většina branců ze Sedlčanska byla odvedena do 102. pěšího pluku začleněného do 5. armády. Jeho prvním úkolem ve válce se stala krvavá bitva, při níž měly rakousko-uherské jednotky překročit řeku Drinu a probojovat se údolím řeky Jadar k městu Valjevo, které bylo branou k útoku na samotný Bělehrad. První rakousko-uherské ofenzívy však skončily katastrofou a velkými ztrátami. Nemělo by proto překvapit, že většina dochovaných vzpomínek pochází až od těch pamětníků ze Sedlčanska, kteří byli do bojů nasazeni později - buď proto, že byli později odvedeni, nebo proto, že předtím nějaký čas sloužili v zázemí (strážní služba atd.)

Srbského tažení se zúčastnil Josef Diviš z Týnčan (č. p. 11), který je popsal pro své potomky s tímto dojemným úvodem: „Zachovejte tyto řádky v uctivosti s vědomím, že byly pro vás psány s láskou, jakou otec ke svým dítkám chovati může.“ Josef Diviš narukoval do základní vojenské služby u 102. pěšího pluku v Benešově právě ve dnech sarajevského atentátu. Rozkaz k jeho odjezdu na srbskou frontu přišel 21. září. „Jeli jsme na Budějovice, Linec, Vídeň, Budapešť, Nový Sad, Záhřeb, do Běliny jako 3. náhradní prapor. U Salaše před Drinou jsme byli zasazeni jako samostatný oddíl do zákopů. To bylo na břehu Driny, zrovna v těch místech, kde 102. pluk předtím utrpěl veliké ztráty při ústupu. Bylo to dne 8. září a tam se také utopil váš strýc, bratr manželky, František Kysela z Doubravice. Byli jsme tam celkem čtyři neděle. Vojna byla celkem dobrá, až na to, že řádila malárie a úplavice. Já jsem se tam také rozstonal, ale za týden jsem musel zase ke kompanii. Bylo před ofenzívou do Srbska, všude byl klid, takže jsme neměli žádné ztráty.“

Z údajů v textu je zřejmé, že Josef Diviš se na Drinu dostal až po dvou prvních ofenzívách, které byly pro rakousko-uherské vojsko největší prohrou. I tak ale byl jeho klid jen dočasný: třetí ofenzíva se připravovala. „Potom nás vystřídali Maďaři a my jsme jeli zpět do Krku a do Bosenské Mitrovice, kde byl pontonový most přes Sávu, po kterém se šlo do Srbska. Teprve teď jsme pocítili tíhu války a slasti nepřátelské země. Po těžkém útoku jsme dostali vesnici Horní Zásavici, tam byl kratší odpočinek. Hodně kamarádů bylo mrtvých a raněných. Byl k nám přidělen hejtman Slavík, strašný ukrutník na Srby, a všechno, co bylo živé, chtěl postřílet.

Při stálých potyčkách jsme dobyli celou Mačvu. Je to úrodná krajina a daří se tam nejvíc kukuřici. Byla vysoká až dva metry a v té jsme museli svádět velké potyčky s nepřítelem. Viděl jsem, že z toho kouká jen hrob, a proto jsem se domluvil s kamarádem Dvořákem - byl to hajný z Vrchotových Janovic. Řekli jsme si, že jeden druhého zraníme. Šli jsme spolu na stráž a tam jsme měli jeden druhého střelit. Já do ruky a on do nohy. Když ale mělo dojít k ráně, tak jsme se neodhodlali. Potom jsem toho ale litoval a dodnes lituji, že jsem svým útlocitem nezachránil kamaráda. Byl potom za několik dní zastřelen.

Byly to hrozné všelijaké obrazy, které jsme viděli, a často při útoku jsem myslel, že zešílím. Postupovali jsme stále dál do Srbska. Sami jsme se zásobovali, protože bylo všeho dosti a vína plné sklepy. V Bogatiči jsme spali v jednom vydrancovaném domě a já jsem tam našel na zemi rozbitý pravoslavný křížek. Vzal jsem si jej a schoval do služební tašky na památku.

Přišel listopad a s ním špatné počasí, déšť, sníh a mrazy. Boty byly roztrhané a šaty odřené, takže nám byla v noci zima. To byl počátek rozkladu naší armády. Ve dne v noci jsme byli v útoku a stále dopředu, až jsme došli k řece Golubaře. Tam se u Latarovače rozhodl můj další osud.

Dne 19. listopadu jsme dělali všeobecný útok na jedno pohoří, které jsme s večerem dostali do své moci. Bylo hodně padlých a raněných. Abych se vyhnul zabití nebo zranění, našel jsem si pěkné místo. Na to ale přišel můj kamarád František Koutník z Mašova. Na tom místě byl raněn do nohou a sám ještě došel na obvaziště. Litoval jsem, že jsem nezůstal na jeho místě, mohl jsem se zbaviti fronty. Leč osud chtěl se mnou něco jiného. Důstojníci byli většinou ranění, jiní přišli do zajetí, takže jsem u kompanie zůstal z poddůstojníků sám. Sehnal jsem mužstvo dohromady a čekali jsme na další rozkazy. Druhý den bylo pěkné počasí a my se vykoupali, vzali teplé prádlo a šli jsme na levý bok fronty, abychom ji kryli. To byl rozkaz, nikdo nesměl střílet. Před námi byla přední linie. Proti nám ale vystoupila srbská pěchota a nikdo nevěděl, co se děje. Byl jsem raněn do levé ruky a předloktí a zůstal jsem bezbranný. Potom jsem odhazoval kus výstroje za kusem a šel jsem k Srbům do zajetí.

Ten den nás přišlo do zajetí 208, ze známých to byli:

Kadoch František z Krašovic

Míkota Václav z Oběnic

Josef a Jan Kuchtové, bratři z Přilepova

Vystyd Karel z Dublovic

Volf Josef z Krásné Hory

Trinar Josef z Tisovnice

Beneš Josef z Kojetína

Holcůn Hynek z Kojetína

Popel Josef z Petrovic

Lesák František z Mladé Zahrádky

Srbové nás vedli čtyři dni o hladu do Kragujevace a tam nás ubytovali v kruhové cihelně. Vše, co mohli potřebovat, nám sebrali: prádlo, deky, celty, boty, hodinky, prsteny, peníze, dýmky…“

Během války byl 102. pěší pluk nasazen nejdřív na srbské frontě, později se zapojil do bojů proti ruské armádě.

- -

Dalším mužem ze Sedlčanska, který prošel útrapami srbského tažení, byl Antonín Houska z Habří, který se stal účastníkem posledního vpádu, při němž byly Srbsko a Černá Hora poraženy. Ve svých zápiscích z války o tom vypráví: „Pak jsem byl 2. července (1914) přidělen k 410. domobraneckému pluku, 6. setině. Byl to bývalý 62. baon (?) Budějovický". (poznámka: patrně omyl pisatele kroniky, protože domobranecká jednotka tohoto čísla se v sestavě c. a k. armády nevyskytovala). Z dalších (místy poněkud nesouvislých) poznámek vyplývá, že pisatel byl v přešpurské (dnes Bratislava) nemocnici s úplavicí a několikrát na dovolené doma. Do míst bojů se zřejmě dostal až následujícího roku 1915.

„Když nemoc přešla, jeli jsme na jih, přejeli Uhry a zastavili v Ruma ve Slavonii. Pak jsme šli 16 km pěšky do Kazaku. Kazak byla vzdálena od Mitrovice asi 25 km. Lid byl pravoslavný a mluvil srbochorvatsky. Chodili jsme na cvičení a kopali zákopy. V pátek 10. září 1915 jsme šli na srbské hranice k Sávě do vesnice Jaraku…Dne 19. září jsme obsadili zákopy blíže Jaraku.

Bylo to v neděli. Ve dvě hodiny odpoledne jsme začali střílet ze všech pekelných strojů. Pionéři opět tloukli na kůly a šoupali trámy. Dělal se plán na výpad. O půlnoci se toho bláznění nechalo a šli jsme opět do Mitrovice…Všechny vesnice kolem Sávy byly vypálené. Dne 6. října (1915) nás hnali z Ašanie v 5 hodin odpoledne do Boljevace. Celou cestu na nás pršelo. Byla silná bouře. V noci byla velká tma a bláta, že jsme se každou chvíli některý převalili. Byla to křížová cesta.

Ve 3 hodiny ráno jsme se převáželi přes Sávu. Dokud se převáželi ti první, Srbové nás nechali, na ty poslední však již házeli šrapnely. Sotva jsme začali útočit, počala pekelná palba. První den jsme neměli zákopů. Stále jsme šli kupředu. Náš velitel čety poručík Opatrný byl první zabit. Pak jsme již důstojníky a šarže nespatřili. Divil jsem se, co dvaačtyřicetiletý český domobranec dovede. Celé čtyři dny nám nedali menáže. V noci se moc střílelo. Za to, že služební četař (Dienstführender) ležel u kuchyně a nic nám nedal, dostal velkou stříbrnou medaili. Důstojníci, co byli schovaní, že jsme je po celý ten čas nespatřili, dostali všichni medaile. Vojsko, které se nehnulo ze svého postavení a po celý čas šlo kupředu bez vůdců, o tom ani muk.

Padlo nás tam tehdy asi polovic. Šlo nás tam 18 setin po 200 mužích a bylo zraněno a zabito na 1 800 mužů…Pak nás vystřídali a šli jsme zpět do Boljevace, kde jsme byli do čtvrtka 14. října. Scházelo nás asi 100 u setiny. Jeden důstojník byl zabit a jeden raněn. Pak jsme šli večer v 10 hodin okolo Sávy po naší straně k Bělehradu.

Útok náš první byl proti srbskému Zabřesku. Do rána jsme byli v Surčínu, pak jsme přišli do Zemunu. Dne 17. října 1915 jsme přešli pontonový most k Bělehradu a táhli jsme Srbskem jako pravé křídlo německé armády. Stále jsme málo spali a pořád na nás pršelo. Celý listopad a prosinec až do svátků vánočních jsme chleba málo dostávali. Nákladní spíže nás nikdy nedohonila a po cestě to sami snědli nebo se to rozbilo.

Čím jsme šli dále do Srbska, tím více ubývalo cest, až konečně přestaly docela. Hladu jsme okusili dost. Kdo nekradl, ten nejedl. Jedli jsme kukuřičné klasy a syrové zelí. Němci z říše měli všeho dost, neb brali prasata, drůbež a vše, na co přišli. Byla to vojenská soldateska. Ti, co byli u strojních pušky, byli většinou uherští Slováci, a ti kradli hned v Slavonii, v Srbsku to brali ženám přímo u huby. Já to nemohl snést, když jsem slyšel nářek žen a dětí, tak jsem raděj vyšel ven do polí a vzpomínal na své drahé, jak by jim bylo, kdyby taková soldateska přišla k nám. Pán Bůh rač zachránit moji domovinu…

…Srbové stále ustupují a lid většinou uprchl. Prasata pobíhají venku a Němci je bijí. O našem posvícení jsem našel odhozenou vepřovou hlavu, tak jsem si ji uvařil, když jsme měli chvíli odpočinku. Srbové se za linie zase vrací, ale co budou jíst, když je všechno pryč?

…Krajina jest většinou kopcovitá jako u nás, jen jest zde černá zem. Kdyby byla vzdělaná, uživila by stokrát tolik lidí. Velké vesnice jako v Slavonii tu nejsou. Domky nejvíc roztroušené, samé chudé kuči…

…Pak jsme šli stále hornatou krajinou k jihu. Dne 7. listopadu jsme přišli do jednoho městečka, kde jsme leželi v srbských kasárnách. Jmenovalo se to Božeka. Odtud vyšla 5. setina co přední hlídka výzvědná. Byla přepadena a zajmuta. Srbové je zuli z bot, vše jim vzali a hnali je bosé do zajetí. Dne 15 listopadu jsem byl vybrán postřílet tři Srby. Bylo nás dvanáct. Den předtím napadlo hodně sněhu.

…Pak jsme přišli do Novo Pazarska. V Novom Varoši nás 23. listopadu vítali Turci. Všechny obchody byly v tureckých rukách. Pak jsme přišli do Tripolje, kde jsme byli do 13. prosince. Černohorci na nás silně stříleli. Byly zde velké vrchy a padal sníh. Pak jsme přišli k Plevuji do hornaté krajiny, kde nás ubytovali po kučách (domech). Tam si vždy několik z nás koupilo dohromady jednu ovci za čtyři koruny. Když jsme si to vařili, přišel velitel naší setiny nadporučík Váně a všechno nám to rozkopal. Pak jsme ještě museli v plné polní zbroji celé dopoledne cvičit. Tam od nás ten mizera potom odešel - zřejmě mu smrděl černohorský prach. Pak jsme dostali za velitele jednoho poručíka. Pod jeho velením jsme šli na Černohorce přes řeku po pás vodou. Pak jsme se na vánoční svátky dostali do Šahovice, tam přišel jiný velitel, který ale zůstal jenom týden. Až pak na Lepenači nám zbyl jenom kadet Barták, český učitel moravské mládeže od Olomouce. Horšího psa jsme nemohli dostat. U naší čtvrté roty pak byl jeho pejsek šikovatel Menšík. Dne 10. ledna 1916 nám opět prohlížel konservy. Mně se jedna nedostávala, tak jsem byl za trest dvě hodiny uvázán na mrazu, až mě zábly nohy. V půli ledna se se Černohorci vzdali.“

V následujících týdnech měl Antonín Houska lehčí službu v Sarajevu, odkud byla jeho jednotka 9. března 1916 odeslána na italské bojiště.

Ruská fronta

Jedním z účastníků bojů na ruské frontě byl Josef Stibor z Obděnic. Ten po odvedení nejdřív nějaký čas sloužil v Chebu, pak byl převelen na východní bojiště do Kovelu (dnes severozápadní Ukrajina), kde se jednotky cvičily pro frontu. O odchodu na frontovou linii píše:

„Dne 24. března (1916) jsme šli na nádraží v Kovelu a jeli do bitevní linie, která tehdy byla na řece Stýru. K večeru jsme vystoupili a šli do nějakého lesa, tam každý dostal půl masité konzervy a šli jsme k frontě. Za námi jel vůz, vezl kuchyňské kotle, chleba a cukr, a koně nemohly to do vršku utáhnout, protože je tam písčitá půda a chůze byla únavná. Já šel na zadním konci, tak bylo poručeno asi patnácti těm vzadu, aby zůstali u povozu, ten chránili a tlačili do vršku. Sotva jsem stál únavou na nohách, vozu jsem se jenom chytil, protože ve zbroji se moc špatně šlo – každý měl velkou váhu ostrých nábojů. Byla hustá tma, a co chvíli spadl někdo do jámy po granátu. Potom jsme jeli po silnici, která byla dlážděná dřevěnými trámci. Pak jsme přijeli k nějakému rozbitému dvorci, vojáci tam chtěli odpočinek, ale šikovatel nechtěl, že musí být ráno na frontě, tak se šlo dál. Na krok viděti nebylo a každou chvíli povoz sjel do jámy. Koně už nemohli, my také ne, šikovatel ztratil cestu a nevěděl, kde je. Asi v jednu hodinu v noci jsme přijeli do nějakého lesa a tam zůstali, protože začalo drobně pršet a všichni se na nohách sotva drželi. Vojáci si lehli do toho mokrého mechu, já seděl opřen o borovici zabalen do deky, kterou každý měl, a do stanového plátna.

Když se rozednilo, tak jsme museli dál. Jeli jsme na jinou stranu než v noci. Cesta vedla přes samé močály a byla sestavena z kulatých dřev. Jak jsme jeli k frontě, bylo slyšet děla, už před tím v noci taky, a každou chvíli se zablesklo. Na ty smutné dojmy nikdy nezapomenu.

Před polednem jsme se dostali k naší kompanii. Ta byla v jednom lese plném vojska německého i maďarského, tak trvalo dlouho, než jsme se ke svým dostali. Měl jsem celé tělo jako rozlámané, hlava mě moc bolela a zima mnou třásla, protože jsem se od toho mokrého noclehu nemohl rozehřáti. Ani pak celé dva dny jsme neměli nic teplého v ústech, pouze studenou konzervu. Teprv večer jsme dostali černou kávu.

Naše četa byla v jakési velké podélné podzemní díře, která měla dřevěný strop, a jedna stěna byla roubena slabšími dřevy a mezi těmi byly malé tabulky skla, kterými trochu bylo vidět. Byla tam troje plechová kamínka a slaměné rohožky na zemi.

Moc jsem se tam ale neusadil, protože mě zavolal feldvébl, abych šel do jejich boudy, protože jsem mu byl k ruce jako sluha. Tam bylo více tepla, místnost byla menší…

…Druhý den snášela se po lese chvůje, a tam bylo vidět plno hrobů a mrtvol, někde byla na vojínovi sotva píď země, šatstvo nebo boty byly vidět, u některých byl křížek, třeba jen ze dvou větví. Plno koní tam bylo a hnátů s kopytama, na mnohých místech ležely také miny, šrapnely, též ostré granáty, plno rozbitých pušek, kusy látek, čepice a helmy německé. Byli jsme poučeni, aby se na nic nesahalo, při chůzi aby každý byl opatrný, že pouhé dotknutí může způsobit explozi…

…Co tam bylo vran, to se nedá ani mysliti, celé okolí se jimi černalo a jiného nebylo slyšet než střelby a smutné jejich krákání. Střílet je bylo zakázáno, že prý kvér je čestná zbraň, že se nesmí střílet jako z obyčejné pušky. Takové titěrné svědomí nám bylo k smíchu. Aby důstojnictvo trochu hromadné střílení zabarvilo, vykládali nám, aby se nepříteli střílelo jen na nohy, aby se jen zranil…“

Josef Stibor začal trpět ledvinovým onemocněním, byl stažen z fronty a následující měsíce trávil po nemocnicích. V červnu 1917 jej z armády propustili jako nevyléčitelného invalidu a poslali domů.

- -

Na ruské frontě bojoval také Josef Škoch z Petrovic (roku 1920 nabyl domovskou příslušnost v Týnčanech), jehož válečné osudy podrobně zmapoval Martin Černý ve své práci „Josef Škoch v 1. světové válce“ (jeho osobní písemné vzpomínky neexistují nebo se nezachovaly).

Po vypuknutí konfliktu sloužil Josef Škoch nejdřív ve strážní služně v Bratislavě a v Aši v domobraneckých jednotkách, vysoké ztráty na bojištích však přiměly velení zařazovat i je na frontě. Dotklo se to i Josefa Škocha, kterého roku 1916 převeleli k 12. kulometné rotě 29. domobraneckého praporu a odeslali na výcvik ve střelbě z kulometu (strojní pušky, jak se tehdy říkalo). Šlo o zbraň, která se určujícím způsobem podepsala na způsobu bojů, na průběhu války i na vysokých ztrátách.

Na východní frontu Josefa Škocha odeslali 9. května 1916 a byl zařazen k 3. četě. 1. roty 17. domobraneckého praporu v Haliči. Ke své smůle přišel právě včas, aby zažil Brusilovovu ofenzívu, během níž rakousko-uherská strana utrpěla obrovské ztráty. Bojoval v okolí města Horodenka (dnešní Ukrajina) na západním břehu Dněpru poblíž obce Niezviska. Škoch zde upadl do ruského zajetí, přesto se nepřidal k legiím, a když Rusko s Centrálními mocnostmi uzavřelo mír, vrátil se domů. Ze zajetí v Jevpatorii na Krymu přitom odešel 26. dubna 1918 s několika dalšími zajatci pravděpodobně pěšky a u německé posádky ve 120 kilometrů vzdáleném Armjansku se přihlásil 30. dubna. Z té doby také existuje jeho jediná osobní výpověď – protokol, který s ním sepsaly německé vojenské orgány při výslechu po návratu:

„Dne 14. června 1916 držela 1. rota našeho praporu pozice v obraně u Niezwisky na Dněpru. Celé dopoledne jsme odráželi Rusy, pak se podařilo kozákům vpravo od nás u Horodenky prolomit obranu a naše rota, která se vpředu bránila nepříteli, se nechala překvapit a nepřítel na ni zaútočil velkou silou. Poté, co bylo již dříve nařízeno, že se prapor stáhne z pozice, pokud se nepříteli podaří přiblížit k nám na 50 metrů, ustoupili jsme v dost velkém zmatku, přičemž jsem byl dvěma kozáky dostižen a zajat. Tehdy se stalo, že asi 300 mužů z našeho praporu bylo chyceno, byl odvlečen nadporučík a někteří praporčíci.“

Navrátilci absolvovali odvšivení, karanténu a očkování proti choleře a tyfu poblíž Tarnopolu. Na rozdíl od mnoha tvrzení nebyli navrátilci z Ruska vyšetřováni, postihováni ani jinak diskriminováni - veškeré procedury se omezovaly na sepsání protokolu o zajetí. Dne 7. června 1918 Josef Škoch odjel k náhradnímu praporu do Aše a poté odeslán domů na odpočinek – dovolenou v délce 56 dní. Armáda mu také vyplatila služné za celou dobu zajetí (22 měsíců).

Po návratu z dovolené Josefa Škocha přeložili 19. srpna 1918 od 1. roty 29. domobraneckého praporu k 1. jezdecké náhradní eskadroně v rakouském Gratzu, která byla součástí 6. zeměbraneckého jezdeckého střeleckého pluku z hornorakouského Welsu. Podle rodinných příslušníků Josef Škoch na službu u koní rád vzpomínal. Kdy přesně se vrátil z války domů, není známo, jisté je, že byl demobilizován až z čs. armády teprve 21. ledna 1919. Zemřel v únoru 1955.

Italská fronta

Se 102. pěším plukem se na italskou frontu dostal také František Alois Šácha, narozený v Přeborově roku 1894 (zemřel v Petrovicích roku 1987 v požehnaném věku 92 let). Jeho pluk byl po bojích v Haliči stažen do zálohy v Kozově u Břežan, kde je v listopadu 1915 zastihl rozkaz k přesunu na italské bojiště. František Šácha se tak ocitl na úseku fronty v oblasti mezi městy Brixen a Merano.

Po příjezdu vlakem a krátké průpravě pro odlišné podmínky italské fronty byl pluk ihned zařazen do bojů právě probíhající třetí sočské ofenzívy u města Gorice. Od začátku roku 1916 pak v oblasti Doberdobanského jezera sváděl s Italy obranné boje, zejména pak na kótě 208 a později na kótě 144. Na konci září 1917 odešel 102. pěší pluk z doberdobského bojiště přes Adovsščinu a Tarnovski gozd do Čepovanského údolí, kde byl rozmístěn v okolí Banjišské planiny jako záloha 2. sočské armády generalobrsta Wenzela svobodného pána z Wurmu. Do Čepovan dorazil 102. pěší pluk 27. září 1917 a zůstal tu do 26. října 1917.

Po průlomu fronty 14. září 1917 zahájila rakousko-uherská armáda mohutnou ofenzívu, během níž se italská obrana zhroutila. Rakousko-uherské jednotky pronásledovaly prchající Italy více než sto kilometrů. 102. pluk přitom postupoval od Lokve, přes Koprivšče, Avča, Kanal, Plavu, Sv. Martin, Sv. Helenu, Judrio, Buttrio, do Udine, dále k řece Tagliamento, přes Puzzuolo del Friuli a Sacile, až do Bigollino na Piavě. Na této toho času rozvodněné řece se všeobecný rakousko-uherský postup zastavil, protože Italům se tu podařilo za mohutné pomoci svých spojenců (italských a britských divizí) frontu stabilizovat.

Zde byl František Šácha zařazen do tzv. Sturmtruppe - útočného oddílu, který pouze s pistolí a několika granáty pronikal do nepřátelských zákopů ještě před hlavním útokem. Pěší 102. pluk zůstal v pozičních bojích na Piavě až do konce srpna 1918. Byl nasazován v prostoru mezi městy Oderzo a Bigollino.

V samém závěru války byl přesunut do Srbska, kde vojska dohodových mocností prorazila soluňskou frontu. V říjnu po rozpadu Rakousko-Uherska se vrátil domů, tím však pro něj ještě boje neskončily: bojoval s Poláky o Těšínsko a poté s bolševickou Maďarskou republikou rad na Slovensku až do roku 1919. Dne 26. října 1919 byl 102. pěší pluk zrušen oficiálně a jednotka dostala nové jméno Československý pěší pluk č. 48.

František Alois Šácha byl z armády propuštěn 15. října 1920 po službě trvající 5 let, 11 měsíců a 19 dnů. Podle přeborovské kroniky se z této obce války zúčastnili a přežili ji ještě také Josef Procházka, Václav Doubek, Josef Břeka, Jan Dušek a Jan Šácha.

Jan A. Novák