Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Dědo, vyprávěj, literárně zpracované vzpomínky pamětníků

 

Volné zpracování  vzpomínek na 2. světovou válku pamětníků z Dublovic, Kamýku nad Vltavou, Krásné Hory a Nečíně


„Vojtíšku, podíváš se mi na internet, jak mi jedou autobusy do Příbrami?“ požádal děda vnuka.

Dublovice jsou na trase Příbram-Sedlčany, tak je spojení dost dobré, ale přece jen je lepší vědět to přesně. Koneckonců, pořád se to mění a děda do Příbrami necestuje tak často.

„Nemůžu, dědo,“ odsekne Vojta.“Je dnes nějaký naštvaný.

„Copak se stalo?“ pátrá děda. Vnukovo špatné rozpoložení mu neuniklo.

„Nesmím na počítač, máma mi to zakázala,“ žaluje Vojta, milovník počítačových her.

„Cos provedl?“ sonduje děda.

„Ale, to je kvůli těm blbejm válkám!“ ulevuje si Vojta.

„Kvůli válkám?“ nechápe děda.

„Dostal jsem pětku z dějáku. Sem si tak trochu splet první a druhou,“ vysvětluje Vojta.

„Války jsou blbé, to máš pravdu,“ připouští děda a kouká se někam do dáli. „Mně se ale bohužel nepletou…“

„Bo-hu-žel? Jak to - bohužel,“ zajímá Vojtu.

„Když zažiješ válku na vlastní kůži, to se zapomenout nedá…“

„Ty jsi tak starej, dědo?“ vypadne z vnuka.

„No, nejsem zrovna mladý, tvého tátu jsme měli dost pozdě a na tebe se rodiče taky načekali, ale odpovím ti takhle: Byl jsem asi tak starý jako ty, když začala ta druhá válka.“

„Stříleli na tebe?“ vpadne dědovi do vzpomínání vnuk.

„Nestříleli, na mě ne, ale i tak to bylo hrozné.“

„Co třeba?“ jeví zájem Vojta.

„Němci rozdělili vesnici, polovina lidí se musela vystěhovat.“

„Jak - vystěhovat?“ nedokáže si představit Vojta.

„No, hlavně rychle. Dali nám na to jen pár dní.“

„A kam jste jako šli?“ ptá se udiveně Vojta.

„Jak kdo. Někdo šel do Borotic, my jsme šli k babičce do Krásné Hory. To byla tvoje praprababička - víš, ta jak ji mám na obrázku nad postelí.“

„To měli tak velkou chalupu?“ diví se Vojta.

„Vůbec ne. V jedné místnosti bydlela babička s dědou a s dcerou, v druhé jsme byli my, tedy můj tatínek - její syn, moje maminka, já a moje sestra.“

„No to muselo bejt hustý,“ dochází Vojtovi při představě, že by neměl svůj pokojík a byl by v jedné místnosti se svou sestrou a ještě k tomu s rodiči!

„Dědo, a co bylo s tou původní chalupou?“

„Němci si tam zřídili lazaret. Kurýrovali tam svoje vojáky,“ vysvětluje děda.

„Aha. A po válce vám to vrátili?“

„No, vrátili, ale v dezolátním stavu.“

„Vybydlený, jo?“

„No, to je slabé slovo. Všude krev, špína. Rodičům tehdy dalo dost práce, než jsme tam zas mohli normálně bydlet.“

„A to tenkrát prostě někdo moh´ přijít a jen tak někoho vyhodit z bytu?!“ žasne Vojta.

„Jo, chlapče, možné je všechno. Mne se to vlastně dotklo ještě jednou.“

„Počkej, to přece Němci nemohli stihnout?“ namítá Vojta.

„Němci ne, ale tvoje babička, moje žena,  pocházela z Nečíně. Její rodiče tam měli statek. No a jednoho dne jim komunisti prostě sdělili, že se celá rodina musí vystěhovat. Jenže zatímco nám Němci milostivě dopřáli aspoň pár dnů, jim komunisti dali jenom pár hodin. Řekli jim: Do dvou hodin ať jste za hranicemi obce. Nesmíte si vzít víc věcí než patnáct kilo! A to jim i zvážili! Odstěhovali je až někam do Slezska. No a některým Nečíňákům zas zabavili lomy. Přitom to byla jejich obživa po celé generace.“

Patnáct kilo? Vojta v duchu propočítává, kolik by vážil počítač, cédéčka, lyže, lyžáky, skateboard a další klučičí cennosti.

„Cože, teď si děláš srandu, ne? Tak snad se mohli soudit nebo…“ přemýšlí Vojta, „nějakej ombudsman nebo tak někdo jim nemoh´ pomoct?“

„Chlapče…“ usmál se trpce děda. „Na ten dějepis by ses měl podívat. V padesátých létech se mohlo dělat jen to, co komunisti nařídili.“

„Počkej, dědo, ještě jsi mi nedopověděl tu válku a  jak jste tam žili v té Hoře,“ chce vědět Vojta.

„No tak z naší rodiny nikdo nezahynul, ale byli na tom mnozí hůř. Z některých rodin museli do koncentráku a někteří se už nevrátili. Stará paní Borgisová, ta zemřela ještě než tam dojeli.

„Dědo, a střílelo se tam u vás?“ zajímá kluka.

„V jedné ulici, tam jak je ten pomník, tam se střílelo, když Němci prchali k Američanům. A vlastně až na sklonku války tady hodně lítali hloubkaři - letadla  nalítávala na auta, hlavně nákladní. Asi když bylo podezření, že někdo něco veze pro Němce. Jestli víš, jak je u  Řadov ten rybník, tak tam to nějakou paní úplně náhodou trefilo.“

„Jako že umřela?“ dochází Vojtovi, kterého jinak jen tak něco nerozhází. Smrt zná. Ale to je jiná smrt - počítačová.  S tou se setkává jako na běžícím pásu. Ale když to děda takhle vypráví, je to něco úplně jiného…

„Jo, byla dočista mrtvá… Dodneška mi naskakuje husí kůže, když letí nízko letadla nebo když slyším tryskáče… Hned se mi při tom jejich hrozném hukotu vybaví ta válka.

Někteří moji kamarádi přišli o rodiče. Ne přímo že by je někdo zastřelil, to nemůžu říct. Ale smrt rodičů tě zasáhne, ať je jakákoli. Tak třeba kamarádka Miluška měla tatínka nasazeného v Německu…“

„Jak nasazeného?“ přerušuje Vojta dědu.

„Musel tam na práci. Říkalo se tomu totaleinsatz. Těžká práce ve špatných podmínkách, skoro o hladu. Bylo to nebezpečné, zvlášť na sklonku války. Tenkrát Američani hodně bombardovali německá města. No a Milušky tatínek, když bombardovali Drážďany, přišel o ruku. Podařilo se mu odtud utéct, ale vracel se pěšky cestou necestou - to víš, musel se skrývat, no a domů přišel v podstatě už jen dožít.

No a pak mám kamaráda, Mílu Dvořáka. Pochází z jedné vesnice u Prčice, ze Sedlce, ale vyrůstal u tety na Svatém Janu. Dneska je to starý lesák, už je v důchodu jako já, a bývá občas v Kamýku na chatě. V posledním roce války byl na Lesní správě ve Svatém Janě jako lesní praktikant na předškolní lesnické praxi.

            „Co je to předškolní praxe?“

            „To tenkrát na některé odborné škole museli studenti projít dvouletou nebo i tříletou praxí, prostě museli pár let pracovat v tom oboru. Aby  včas poznali, o čem se asi budou na škole učit. Na vyšší lesnické škole v Písku to taky tak bývalo. Míla říkal, že tu školu založil kníže Bedřich Schwarzenberg. Já myslím, že ta praxe nebyla na škodu - po roce 1948 to zavedli jinak a na školu přicházeli studenti už po ukončení základní školy. No a pak prý byli někteří žáci nebo i rodiče zklamáni, že jde o něco jiného, než jaká byla jejich představa…

Ale od čeho jsem to odbočil, Vojtíšku? Už vím, Míla mi vyprávěl,  jak prožíval konec války on. V neděli šestého května bylo takové hezké slunné dopoledne. Míla a jeho dva kamarádi - už měli našité trikolory - vyšli na sedlčanskou silnici, na tu jak vede svatojánskými lesy. Chtěli zjistit, kolik je tam zátarasů - stromů přes cestu. První byl asi dva kilometry od myslivny, za Vopičkovým kanálem. Z větší části byl už odtažený k příkopu. Asi o padesát metrů dál právě přijíždělo od Sedlčan odkryté německé vojenské auto. Seděli v něm vyšší důstojníci a za jejich sedadly jeden voják s kulometem. Němci si prý kluky prohlíželi, to víš, mohli si myslet, že ty zátarasy tam udělali oni, ale naštěstí pokračovali dál. Možná, že měli víc strachu než kluci. Chtěli asi projet nebezpečným lesem co nejtišeji a být rychle za řekou. Nebyli to esesáci a tu obtížnější a delší cestu přes kamýcký most možná volili proto, aby se vyhnuli kontrolám na přímější cestě přes nový most u Vestce.

Sedmého května bylo chladněji, trochu pršelo. K večeru došly zprávy, že do Sedlce vtrhli esesáci s tanky a že tam umučili asi sedm lidí. Na seznamu bylo i jméno Karel Dvořák. Dvořák, to je časté jméno, a tak Mílu ani nenapadlo, že by mohlo jít o jeho otce. Myslel, že jde o mistra kominického, ale třetí den se dověděl, že to byl jeho otec. Ve čtvrtek 10. května v pravé poledne přijeli osobním autem dva partyzáni a odvezli Mílu do Sedlce, aby se zúčastnil hromadného pohřbu. Přišel o tatínka na samém konci války!

Den před tím svítilo sluníčko, byl docela horký den. To šli kluci s průvodem a dechovkou až do Kamýka. Devátého května tam totiž byla podepsána kapitulace.“

„Počkej, ta byla podepsaná někde jinde, ne?“ přece jen se trochu orientuje Vojta.

„Ne ta celková - ta se podepisovala v Remeši. V Kamýku šlo o to, že se Němci vzdají, když budou moci přes řeku do zajetí k Američanům. Díky tomu se zachránil i kamýcký most. Kdyby ale bývali přijeli napřed Rusové, tak by vylétl do povětří. Ale že přijeli Američané, Němci most odminovali. Tam byla jedna mina vedle druhé. Jak jsou pilíře ve vodě, tak tam byly takové dřevěné bedny a v tom byly nálože. A po stranách, co jsou ty pilíře na suchu, ty byly navrtané a uvnitř byly taky nálože. Smlouva se podepisovala na statku u Zemanů. Sepsali to a Němci odjeli.

Když se kluci ze Svatého Jana vraceli z oslav z Kamýka, potkali v lesích nad Brsinou osamělého, rozhaleného a unaveného vojáka v německé uniformě, mluvícího slovensky, byl to asi důstojník. Šel sám. Pozdravil se se svatojánským panem řídícím (tak se tehdy říkalo řediteli školy). Kdysi prý spolu jako učitelé působili na Podkarpatské Rusi. Ten voják se prý unaveně opřel o skálu vyčnívající do zákrutu a pak poněkud zchladil tu jejich dětskou euforii z osvobození.“

„Dědo, co je to ta euforie?“

„Velká radost, nadšení,“ vysvětluje děda a pokračuje: „Ten voják prohlásil: Nemáte se na co těšit. Komunismus nebo nacismus, to není velký rozdíl…Nejen kluci, ale i pan řídící pak byl smutný…“

„Takže dědo, Němci to sou ty zlý a Rusové hodný?“ chce mít jasno Vojta.

„Hochu, kdyby to bylo tak jednoduché…“

„Jak to?“ nechápe Vojta.

„Ne každý Němec chtěl do války. Museli narukovat, ať se jim chtělo nebo ne. Učitel, sedlák, všechno jedno. Když válka končila, potulovali se tu po lesích. Chtěli domů, to se ví, ale nebylo to snadné, už jsem říkal, že se báli, aby se nedostali do rukou Rusů, to by pro ně bylo horší. Chtěli radši, aby je zajali Američani. Jenže některé z nich chytli naši a soustředili je v krásnohorské sokolovně. Hlídal je tady nějaký Karel Volf. Vodil je na práci - museli čistit rybník a tak. No jenže - jestli mu ruply nervy nebo co -  dva zajatce před těmi ostatními zastřelil. Museli si před tím vykopat hrob. Já vím, že Němci se tak mnohdy chovali taky tak, jenže tohle byli obyčejní vojáci. Prosili Volfa, ať je ušetří, že mají děti. Ale kdepak, Volf je stejně zastřelil… Dost lidí ho pak za to odsuzovalo. Říkali o něm, že je to takzvaný„za pět minut partyzán“. A pak taky mluvili o těch Božích mlýnech - že ho Pán Bůh potrestal, protože on brzy na to zemřel.“

„No a co Rusové, jak se chovali?“

„Víš, ono ani nezáleží, jestli je člověk Rus nebo Němec - záleží, jaký je to člověk. I Rusové se chovali různě. Byli to sice osvoboditelé, ale někdy se chovali jako lupiči. Daváj časy, žádali a kdo jim je nedal…“

„Co jako?“ přerušil Vojta dědu.

„Hodinky. Rusky se hodinky řeknou ČASY. Měli na ruce třeba čtvery - patery. No a k tomu fůru prstýnků.

Někteří zas koukali po děvčatech. Ale kdyby jen koukali. Děvčata se před některými musela skrývat.

No a jiní zas byli hodní - dávali nám dětem cukroví a dospělým cigarety a taky nás vozili - na autech, na koních. Naší Jarky kamarádka, Věra se jmenuje, tak ta vyprávěla, že u nich doma taky měli ubytované ruské důstojníky. Jeden z nich měl chudák ovázanou hlavu - že prý když bojovali v Brně, spadl na něj barák. Tenhle Rus před válkou studoval na konzervatoři. Uměl krásně hrát na piáno. U Věry piáno měli, tak tam na něj zahrál. A když  jednou uviděl tu Věru v kroji, tak se rozplakal. Že prý měl doma taky takovou pěknou děvočku, stejně starou jako Věra - a tu mu zastřelili… Jo, máš pravdu, válka je blbá,“ krabatí děda čelo.

„No ale obraťme list. Kluci z Hory, to byla kvítka,“ přechází děda na téma pro vnuka přijatelnější. „U Dolejších v  průjezdu vojáci zaparkovali auta a šli do hospody na pivo. Jenže nechali si kvéry na korbách. No to víš kluci, vylezli nahoru, omakávali ty zbraně a zkoušeli, jestli některá není náhodou nabitá.“

„A nebyla?“ ožil Vojta.

„Právě že byla. Dva kluci jednu z nich odjistili a řekli dalšímu klukovi, který zrovna přišel, Tonda to myslím byl: O co že to nezmáčkneš? To víš, nechtěl zůstat pozadu a tak to zmáčkl! A ve stropě byla díra. Celá hospoda se vyhrnula ven. Rusové taky. Podívali se, co se stalo, řekli eto ničevo a šli zpátky do hospody.“

„Tak všechno dobře dopadlo!“ vyhrkl Vojta.

„No, ta díra ve stropě tam pak byla hezky dlouho! Ale nedopadne to vždycky takhle šťastně. To mám ještě dalšího kamaráda, zase Dvořáka, ale teď myslím Fandu. Je z Kamýka. Ten zase vzpomínal, jak zbraně zabíjely ještě daleko po válce. Asi patnáctiletý Karel Křížků si s dvěma kamarády hrál na louce u řeky, tam jak je dneska přehrada. Kluci našli raketovou pistoli. Hráli si s ní a vyšla rána. No a Karla Křížků to trefilo do ramene. Ne, zranění by nebylo  smrtelné, ale byl tam fosfor a tak než Karla dovezli do nemocnice, zemřel na otravu krve. Nešťastná náhoda, a zmařila život takhle mladému klukovi. Křížkovi se pak z Kamýka odstěhovali.“

Děda zas kouká do dálky. Myšlenkami je v tom jejich poněkud smutném mládí, kdy si děti chtěly hrát a tak si hrály s tím, co měly k dispozici. Třeba i se zbraněmi.

Aby bylo z čeho zbraně vyrábět, vzaly za své třeba i zvony. A tak děda pokračuje právě o nich.

„Vojtíšku, to mi vyprávěl taky Fanda Dvořáků z Kamýka. Jako kluk byl u toho, když se z věže kamýckého kostela sundávaly zvony. To už se tak za válek dělávalo, aby byl materiál na kanóny. Povídal, jaký to pro něj byl divný zážitek, když viděl kostelníka brečet. Zvony vytahovali oknem ve věži. Jenomže ty zvony byly větší, a tak oni museli trošku vybourat okna. Dali tam lešení a kladku, a tak pouštěli ty zvony dolů.“

Na Vojtu už přichází hlad, a tak není divu, že položil i tuhle otázku:„A co jste v té válce vlastně jedli?“

„Tenkrát se dalo nakupovat, jen když měl člověk lístky. A těch nebylo nikdy dost. To víš, všelijak se to obcházelo. Jezdili jsme s Jarkou - myslím s mojí sestrou, s tvojí tetou, na lyžích v zimě přes kopec, pod bundou jsme měli flašku na mlíko. To víš, pet lahve nebyly, a tak jsem měl ze skla.“

„Tos teda měl pod bundou skleněnou flašku? Jak ti tam držela? V igelitce?“ pátrá Vojta.

„Kdepak, tenkrát byly takové síťové tašky, tak tu síťovku jsem měl uvázanou pod bundou…  No a pak jsme taky jezdili pro mouku přímo do mlýna. Pytel na mouku jsme vsunuli do deky, tu deku jsme dali na sáně, Jarka si na ni sedla… Zpátky seděla na plném pytli a vypadalo to, jako že sedí na peřině. No nevím, kdyby nás s tou moukou chytili…Ale bylo to dobrodružné a měli jsme z čeho péct. To víš, kluci, pořád hladoví…

Maminka s babičkou pletly svetry, ty pak za leccos vyměňovaly - třeba za máslo. Lístky musel mít člověk na všechno, i na mýdlo nebo cukr. Cukru moc nebylo. Většinou se sladilo cukerínem. To byla taková náhražka. Nebo se z řepy dělal sirup. No a taky se někde chovalo na černo prase. Přes noc se pak udělala zabíjačka. Do rána se  muselo pořádně vyvětrat, aby nikdo nic nepoznal… To víš, trestalo se všechno. Třeba i za poslech rádia hrozila smrt.“

„Cože, za to že někdo poslouchá rádio?“ nemůže věřit Vojta.

„Co se divíš, to jste se přece už museli učit ve škole?“ namítá děda.

„Asi jo… Když mě ale děják nebaví,“ ohrazuje se Vojta.

„To by právě měl! Kdo se nepoučí ze své historie, leckdy leccos zakouší znovu.“

„No,“ připouští Vojta, „takhle je to zábavnější, když mi to povídáš ty.

 

Hanka Synková

scroll to top