Škola kdysi a dnes

 

Kulaté výročí školy je dobrým důvodem, proč toto téma zařadit do výuky a věnovat mu více pozornosti i času.
Látka byla natolik zajímavá, že jsme ji mohli využít i jako "most" k rozvoji různých dovedností, které jsou důležité nejen pro zvládnutí tohoto historického učiva, ale pro výuku vůbec.
Učili jsme se pracovat s naučnými i beletristickými texty, srovnávat je a vyvozovat z nich důsledky. Děti si vyzkoušely sestavit dotazník pro rodiče a prarodiče a výsledky ankety zpracovat, vyhledávat informace o škole a vzdělávání na internetu a data zpracovávat do tabulek a grafů.

 

Alena Pobišová

 

Práci na tématu Škola kdysi a dnes jsme otevřeli textem Nejstarší historie školy v Nečíni, Hříměždicích a Oborách. Čtení jsme přerušovali po každém tematickém bloku: Učitelé, Žáci, Školní předměty, Zajímavosti a diskutovali o přečteném. Téma bylo dětem blízké a zároveň tajemné staletou historií.  

 

Školy a učitelé
Před dvěma sty lety ještě nebyly v našich vesnicích Nečíni a okolních obcích školy a dokonce ani učitelé. Učili ti, kdo uměli číst a psát. Takto vzdělaných lidí bylo ale tehdy málo. Bývali to často vysloužilí vojáci, kteří prošli svět a něco o něm věděli. Ženy mohly učit také, ale pouze ty, které nebyly vdané.
Dalším problémem byly peníze na platy učitelům.  Od státu obce nedostaly ani groš. V Hřiměždicích si vzal například patronát nad výukou rytíř Vilém Mladota a začal podporovat učitele na své útraty. V Oborách zase učil děti rolník Jan Petřina jen za to, co dostal od jejich rodičů, kousek másla, mouku, brambory, med.
Učilo se, kde se dalo, na farách, v opuštěných domcích, za války dokonce i v hostincích. V jedné školní místnosti bývalo namačkáno i více než 100 dětí. Aby je učitel zvládnul, musel často použít i rákosku.
První skutečná škola byla vystavěna až v roce 1820 v Hřiměždicích. Měla 2 místnosti. Scházely se sem děti z daleka, z Nečíně, Obor, Drevník, Borotic. Žáků  přibývalo, do tříd už se nevešli, bylo třeba hledat řešení, a tak se začaly stavět školy i jinde. Nejprve malé dvoutřídní, později větší pro čtyři až pět tříd, v Oborách, Nečíni, Boroticích, Dalekých Dušníkách.

Žáci
Možná mnohé  překvapí, že prvními žáky byli pouze chlapci, teprve později se směly učit i dívky.  Do školy se chodilo pěšky a chodilo se daleko. Tři, pět i deset kilometrů. Ráno do školy, odpoledne zpátky, za každého počasí, ať bylo vedro nebo třeskutý mráz. Na boso nebo v dřevácích. Jen málokdo měl pohodlné boty a jen málokdo měl s sebou tolik jídla, aby ho nesužoval ve škole i na cestě hlad. Pomoc pro ty nejchudší děti se ale většinou našla. V roce 1931 například dostávalo ve škole v Hřiměždicích 20 chudých přespolních dětí 4x týdně zadarmo polévku.
Děti bývaly často nemocné. Nebyly účinné léky, nebylo očkování. Své udělala i špatná strava, vlhké  a chladné bydlení a málo oblečení. Děti mívaly černý kašel, příušnice, neštovice, spálu, angíny a chřipky, občas se objevila i tuberkulóza.

Školní předměty
Před více než dvěma sty lety se děti učily jen číst a psát, teprve později přibyly další předměty jako počítání, vlastivěda, přírodověda a  náboženství.
Do roku 1922 měli ve škole tělocvik jen chlapci. V tomto roce začala cvičit i děvčata a ve školách se objevily nové předměty: občanská výchova, ruční ženské práce a domácí hospodaření, pracovní vyučování.
Za druhé světové války se povinně učila němčina a v období komunismu povinně ruština.
Od roku 1938 měli žáci ve škole zvláštní předmět - brannou výchovu. Učili se v něm například, jak se chránit před různými chemickými zbraněmi, které by mohl nepřítel použít na obyvatele našich obcí.

Školní oslavy a další akce
Na školách se odpradávna slavily svátky a slavnosti. K největším patřívaly oslavy významných událostí císaře a císařovny. To bývalo slávy! Proslovy, fanfáry, hudba, průvody, mše v kostele, dokonce i pekelné ohně (ohňostroje).
Slavil se vznik první Československé republiky, narozeniny pana prezidenta Masaryka a bezpočet svátků církevních: ….
Před sto lety se začala slavit zajímavá slavnost – Stromková. V roce 1904 vysadili žáci nečínské školy např. 3 jírovce (kaštany) u školy, v roce 1908 hřiměždické děti lípy na návsi a u kostela.

Zajímavosti
Víte, že se chodili do škol před sto lety učit i dospělí? A jak rádi! Učitelé a někdy i žáci pro ně připravovali přednášky o českých dějinách, zeměpisu, fyzice, významných osobnostech, ale například i o českém filmu. Kurzy bývaly ve večerních hodinách v pátek nebo odpoledne v neděli. Škola tu byla pro celou obec.

 

 

Jak vypadaly první školní budovy a jaké jsou dnes? Jaké měli děti pomůcky před sto lety a jaké mají nyní? Co se učilo, jak se do školy chodilo, co mívaly děti k obědu? ...

Vyhledat rozdíly nebylo pro žáky obtížné, zvláště když mohly využít internet.
Pro výtvarné zpracování tématu, jsme použili barevné papíry. Šedé a hnědé odstíny podtrhly  starobylost a dávnou historii, barevné papíry současnost, moderní budovy, moderní pomůcky a vybavení tříd.

 

Ve škole je většinou učitel tím, kdo se ptá a žák tím, kdo odpovídá. V naší hodině tomu bylo naopak. Odpovídala jsem já, děti se ptaly. S tvorbou otázek potíže neměly: Jaký jste byla žák? Kdo byla vaše nejlepší kamarádka? Na kolika školách jste učila? Vzpomínáte si na vaše učitele? Učíte ráda? Měli jste ve škole angličtinu? Museli jste sedět s rukama za zády? Byla jste někdy po škole?....
Tvorba otázek byla rozcvičkou pro dotazník rodičům a prarodičům, který měly děti samy sestavit a vyhodnotit.  
Překvapilo mě, kolik rodičů a prarodičů našemu průzkumu přálo a dětem na jejich otázky odpovědělo. Na co se děti svých rodičů a prarodičů chtěli zeptat?

Ve kterém roce chodili do první třídy.
Jak daleko byla škola a jakým způsobem se tam dopravovali.
Kolik dětí bylo ve třídě.
Jestli se rozpomenou na jména učitelů.
Jaké měli oblíbené předměty.
Které předměty se kdysi učili a dnes už v rozvrhu nejsou.
Zda se kdysi směly používat fyzické tresty.
Slova a výrazy, která už dnes dětem nic neříkají.

 

Dříve nežli se nám vrátily dotazníky od rodičů a prarodičů jsme se opět věnovali čtení, tentokráte dvou rozhovorů s bývalými učiteli naší školy. Paní učitelka Tejkalová a pan učitel Pilecký odpovídali na stejné otázky. Takto připravené rozhovory byly dobrou pomůckou pro srovnávání. Využili jsme toho.

Rozhovor s paní učitelkou Tejkalovou

Paní Tejkalová, 35 let jste stála za katedrou.  Školu jste poznala jako učitel, rodič a žák. Jaká Vy jste byla žákyně?

Hodně jsem se učila. Naši byli v tomto na mě přísní. Neexistovalo, vymlouvat se, že nemám na učení čas. Na základní škole to ještě šlo samo, stačilo dávat ve škole pozor, těžší to pak bylo na gymnáziu.  Hodně látky a tedy také hodně domácí přípravy.
Z prvního stupně základní školy ráda vzpomínám na paní učitelku Němečkovou.  Byla pečlivá, starostlivá a hodně  naučila. Tehdy to neměly ženy ve školství jednoduché, musely si vybrat mezi školou a rodinou. Ty, které se rozhodly učit, se nesměly vdát a mít vlastní rodinu.
Vzpomínám také na pana učitele Rungeho, který učil chemii. Tehdy mě chemie tak bavila, že jsem dokonce uvažovala o jejím dalším studiu. Na gymnáziu jsem obdivovala nejvíc paní profesorku Čejkovou. Uměla několik jazyků a přitom byla tak prostá!
Na gymnáziu jsme měli bezvadný třídní kolektiv. Dodnes se scházíme.

Kdy jste se rozhodla studovat učitelství?

Když jsem studovala na gymnáziu, bylo mým přáním učit v mateřské školce nebo na I. stupni základní školy. Nehrála jsem ale na žádný hudební nástroj a bez toho to nešlo. Tak jsem šla na pedagogický institut studovat dějepis a ruský jazyk. Český jazyk by se mi býval líbil víc, ale o ten byl velký zájem, tak jsem raději vsadila na jistotu.
Na vysokou školu vzpomínám ráda. Studovala jsem ji v šedesátých letech, kdy bylo už dost dobré literatury, učebnic a na školách mohly zase učit osobnosti.
Vysoká škola mě naučila spíše vědomosti nežli to, jak učit. Když jsem pak začala učit v nečínské škole, dalo mi hodně práce si hodiny připravovat, psát každý den podrobné přípravy. Učit mě ale bavilo. Různé předměty. Na malé škole to ani jinak nejde.

A co děti?

Děti jsem měla ráda, všechny, nejvíc mi ale utkvěly v paměti ty, které jsem měla jako třídní. Konkrétní jména uvádět nechci, nebylo by to spravedlivé.
Myslím si, že učitel by měl především ovládat svůj předmět.  Z toho do jisté míry pramení jeho jistota a to děti vycítí. Děti vycítí i jiné věci, třeba jestli je má učitel rád, a to i tehdy, když je na ně občas přísný a musí je i potrestat.

Máte nějaký dobrý recept na učení?

Osnovy nám předepisovaly, co se musí probrat. Podle mě je ale stejně potřebné, ne-li potřebnější,  látku procvičit tak, aby ji děti zvládly. Bolest školství je u nás v tom, že často není na procvičování a opakování dost času. Hodně času se musí věnovat psaní prověrek a známkování.
V kantořině je důležitá spravedlnost, ale s tou je to podle mě na pováženou. Vždyť  každý žák má pro učení jiné předpoklady, jiné rodinné zázemí. I ti slabší potřebují zažít úspěch, slyšet  dobré hodnocení, a to alespoň v některém předmětu.
 

Rozhovor a s panem učitelem Pileckým

 

Pane Pilecký, máte za sebou skoro půl století za katedrou, školu jste zažil jako učitel, rodič a žák. Jaký jste byl žák?

Zodpovědný, poslušný, až trochu ustrašený. Učitel pro mě byl autoritou. To jsem měl z domova, o škole se nikdy nemluvilo hanlivě. Do 5. třídy jsem chodil do dvoutřídky v Dušníkách. Ve spojené 2., 4. a 5. třídě nás tehdy bylo 35! Pan řídící Štěpán to zvládal na výbornou, naučil nás samostatně pracovat. Na dvoutřídky od té doby nedám dopustit.

Na dobré učitele jsem měl štěstí i dál na druhém stupni a na gymplu v Dobříši. To se mi hodilo, když jsem pak začal učit. Rozpomínal jsem se, jak to dělali všichni ti, kterých jsem si na školách vážil: dějepisář a výborný vypravěč pan učitel Synek, vynikající pedagog a odborník profesor Řebačka a osobnost z největších – pan profesor Olič. Na toho vzpomínám zvlášť rád. Zažil jsem ho ve třídě i mimo výuku, na dějepisných výletech.

Kdy jste se  rozhodl studovat učitelství?

K nelibosti svého tatínka, který ze mě chtěl mít zemědělského ekonoma, v posledních ročnících na gymplu. Pedagogiku jsem studoval na institutu v Brandýse. Tehdy museli všichni studenti projít jedním rokem výuky hudebky. Já hrál několik let docela obstojně na housle, tak jsem s tím neměl až tak velké problémy.

Co se týče matematiky, dostal jsem na vysoké škole docela dobré základy, ale jak učit, to mě škola nenaučila. Naučila mě až praxe. Nastoupil jsem do Nečíně v době, kdy tu byl ředitelem pedant Dušan Rédl. Měl na nás učitele, vysoké nároky. Pod jeho přísným vedením jsem se naučil dělat důkladné přípravy na hodiny.

Učení mě bavilo, zvlášť s takovou třídou, jakou byla moje první – Anička Nohejlová, Láďa Lundák, Míra Kobík a sedm dalších deváťáků!

A co děti?

Myslím, že nejdůležitější v téhle branži je přesvědčit děti, že je má člověk rád (i když zlobí). Ne slovy, to neberou. A neškatulkovat. Jak se někdo zařadí do šuplíku jako grázl, tak se z toho šuplíku pak těžko dostává ven. Každé dítě je osobnost.

Máte nějaký dobrý recept na učení?

Recept na učení? Nikdy jsem si nemyslel, že moje způsoby jsou nejlepší – učil jsem se od druhých dobrých učitelů.

Čím jsem byl starší, tím víc jsem věděl, jak důležité je učit pro život. To není ani Pythagorova věta, to nejsou dějepisné letopočty! Největší pedagogické umění je naučit děti učit se. Většina učitelů řekne dětem, že se látku mají naučit, málokdo vysvětlí, jak to mají udělat. Bohužel, je to tak.

 

 

 

Téma o historii školy děti zaujalo, a tak jsme ho využili i v jiných předmětech.

V matematice jsme právě probírali grafy – souřadnice bodů, tabulky a statistiku. Využili jsme látku o historii škol a probírané matematické operace procvičovali na datech z tohoto tématu. Látka skýtala i možnosti opakovat a procvičovat probrané matematické učivo. Vypočítávali jsme průměry počtu žáků ve třídě v různých historických epochách, předvídali a odhadovali výpočty, porovnávali data historická se sučasnými.

V českém jazyce jsme vyhledávaly v článcích o školách a učitelích slova souřadná, podřazená a nadřazená, antonyma,  slova spisovná a nespisovná, citově zabarvená, hovorová, slangová a archaická. Pokud jsme narazili na slovo, jehož význam děti neznaly, např. groš. Nejprve jsme se snažili předvídat jeho význam, odhadnout ho z kontextu, pak teprve hledat ve slovníku nebo na internetu.
Téma nám posloužilo i k opakování  gramatické látky předchozích ročníků: zařazování ke vzorům podstatných a přídavných jmen, určování druhů vět, vzorců souvětí.

Téma jsme ukončili nad vyplněnými dotazníky diskuzí o tom, v čem se současná škola liší od té, do které chodili naši rodiče a prarodiče, co je v ní nového, jiného, popř. lepšího.