Židé - práce, povolání

 

Po dlouhá staletí si Židé v Čechách a na Moravě nemohli příliš vybírat, „čím budou“, co bude zdrojem jejich obživy. Zemědělství nepřipadalo v úvahu, protože nesměli vlastnit půdu, a s řemesly byl po většinu času také problém – buď bylo jejich vykonávání židovskému obyvatelstvu zcela zakázáno, nebo povoleno se značnými omezeními. A tak se Židé živili tím, co „zbylo“: Věnovali se především obchodu, a to nejen se zbožím, ale i s penězi.
 Po dvě stě padesát let bylo půjčování peněz (za úrok či na zástavu) jedním z hlavních zdrojů obživy českých a moravských Židů, neboť křesťanům církev obchod s penězi zakazovala. Ale čas od času si i křesťané potřebovali půjčit peníze, a tak rádi zašli k židovskému lichváři. Pod pojmem „lichva“ dnes rozumíme pouze půjčky s obrovskými úroky (jedná se o trestný čin), ale dříve tak byl označován jakýkoliv příjem úroku za půjčení peněz.

V dnešní době se nad poskytováním půjček s úroky nikdo nepozastavuje, ale dříve byla tato činnost křesťany považována za hříšnou a na Židy jakožto lichváře se hledělo s opovržením. Půjčování za úrok křesťanům v Koruně české povolil koncem 15. století Vladislav II. Jagellonský, což společně s omezením dovolené úrokové sazby vedlo k úpadku židovského peněžního obchodu.  Bylo třeba se soustředit na jiné zdroje obživy…

Hlavní obživou Židů sídlících na venkově byl po dlouhá období podomní obchod. Židé putovali s rancem na zádech od vesnice k vesnici, živili se hlavně chlebem a cibulí, spali na seně u sedláků a většinou se vraceli z cest domů jen ve čtvrtek večer, nejpozději v pátek dopoledne, aby mohli světit sobotu (židovský sváteční den) v kruhu své rodiny a svých souvěrců. Říkalo se jim Pinkeljuden či Binkljuden, tedy Židé s rancem.

Židé obchodovali s nejrůznějším zbožím, ale z velké části byl v jejich rukou dovoz koření, a to díky jejich rozsáhlým stykům se zahraničím. U sedláků a na panstvích odkupovali téměř vše mimo obilí a dřeva: máslo, vejce, sýry, ovoce, plátno, vlnu, peří, nebo třeba surové kůže, které pak dodávali koželužnám. Dnes může působit směšně informace o tom, že mnozí Židé se živili prodejem šmejdu. Jenže dříve se slovem „šmejd“ (z něm. „Geschmeide“, kovové šperky) označovalo něco jiného než dnes. Jednalo se o prodej drobného zboží, tkaniček, knoflíků, stuh, rukavic. Většinou tedy toho, čemu dnes říkáme galanterie.

Provozování většiny řemesel bylo Židům ve městech po staletí zakázáno hlavně na nátlak mocných řemeslnických cechů. Když už tedy Židé řemesla vykonávali, tak výhradně pro potřeby Židů samotných. Teprve od konce 17. století měli právo provozovat řemesla bez úhony, ale stále ještě při mnoha omezeních a bojích ze strany cechů. Židé se tak stali průkopníky v řemeslech, která ještě nebyla cechy přísně organizována, jako například koželužství, vinopalnictví, sklenářství nebo výroba potaše a mýdla.

Podle statistiky z roku 1724 bylo tehdy mezi Židy nejrozšířenějším zaměstnáním vinopalnictví. Většinou toto řemeslo provozovali jako nájemníci vinopalen v majetku šlechty, jíž vynášely židovské vinopalny značné příjmy. Často byla vinopalna spojena s výčepem, také najatým od šlechty. Výčepy pálenky a piva na vesnicích byly v 18. a 19. století z velké části v židovských rukou a vyvolávaly u nežidovského obyvatelstva nenávist. Židovští výčepní byli obviňováni z opilství vesničanů, zvláště proto, že většina Židů samotných alkohol nepila.

Mnoho Židů začínalo skromně, ale postupem času – zvláště když pominula veškerá diskriminační omezení – dokázali vybudovat významné a uznávané firmy. První z nich se objevovaly už za rakouské monarchie. Za první republiky měli Židé díky své vynalézavosti a obchodnímu duchu obrovské zásluhy na rozvoji československého průmyslu a stáli u zrodu mnoha podniků, z nichž některé existují dodnes.

Příkladem mohou být židovští podnikatelé z Prostějova. Hlavním zaměstnáním tamějších Židů byl obchod se starým šatstvem a půjčky na zástavu, často šatstva, což vedlo k rozkvětu krejčovského řemesla. Z těchto skromných počátků se vyvinulo proslulé středisko konfekčního průmyslu: V polovině 19. století tu vybudoval židovský podnikatel Mayer Mandl továrnu na výrobu pánské konfekce, která byla první svého druhu v celé Evropě. V Prostějově existovaly za první republiky i další oděvní podniky, například Gustav Sborowitz a syn, také v rukou židovského podnikatele. Sloučením prostějovských firem později vznikl donedávna existující Oděvní podnik Prostějov, který byl po dlouhá léta největší českou textilkou.

Dodnes fungující firma ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) byla předním strojírenským závodem a průkopníkem leteckého průmyslu v Československé republice. Proslavila se především díky židovskému vědci a vynálezci Emilu Kolbenovi, který se společně s Nikolou Teslou a Thomasem Alvou Edisonem zasloužil o celosvětový rozvoj elektrotechniky. Ve věku 80 let byl deportován do Terezína, kde po třech týdnech zemřel, zatímco 26 jeho příbuzných bylo umučeno v jiných koncentračních táborech.

I některé další firmy, u jejichž zrodu stáli židovští podnikatelé, své zakladatele přežily. Patří mezi ně výrobce zápalek Solo Sušice, sklárny Moser v Karlových Varech, Fezko, výroba fezů v Písku a Strakonicích, Papírny Větřní nebo firma Waldes, později přejmenovaná na KOH-I-NOOR podle svého nejvýznamnějšího výrobku, kterým byl světoznámý a ve své době velice módní patentní knoflík (ten byl zase pojmenován podle údajně největšího drahokamu na světě). Ve 30. letech 20. století vyráběla firma Waldes polovinu světové spotřeby spínacích patentek a s pobočkami byla největší továrnou svého druhu na světě.

Martina Zirhutová