Hrnčířství

 

Primitivní hliněné nádoby se v českých zemích začaly vyrábět v době příchodu prvních Slovanů. Hlína se snadno modelovala (rozhodně snadněji než kámen), ale po vysušení či vypálení ztvrdla a zachovala si požadovaný tvar.Pak lidé vynalezli hrnčířský kruh, který výrazně usnadnil výrobu nádob a od 10. století se stal neodmyslitelnou pomůckou hrnčíře. Během několika mála staletí se z hrnčířství, podobně jako z jiných činností, kterými se původně každý člověk zaopatřoval zvlášť, stala samostatná profese.

Do míchání výrobního materiálu se zapojovala celá rodina. Nejprve získanou hlínu navezli do přípravné jámy, následoval zdlouhavý proces prolévání a vysoušení (počet cyklů se u každého výrobce trochu lišil), načež se hlína šlapala, aby se dobře spojila a aby se našly zbylé drobné kamínky, které by překážely při tvarování.

Středověké hrnčířské dílny tedy musely být neustále zásobovány hlínou a vodou, součástí vnitřního vybavení bylo nutně také ohniště. Z obou těchto důvodů se dílny nejčastěji nacházely na okraji osady, u hradeb nebo až na předměstí za nimi. Umístění dílen a „nečistá“ povaha hrnčířské práce napovídá, že hrnčíři většinou patřili k spodním vrstvám společnosti. Je však nutné si uvědomit, že v některých centrech obchodu s keramikou se hrnčíři těšili velké vážnosti a nezřídka se propracovali až na post konšelů, městských radních, proto nelze tvrzení o společenském postavení hrnčířů příliš zobecňovat.

Na přelomu 14. a 15. století začaly vznikat první hrnčířské cechy, ale trhová kniha se o sedlčanském cechu zmiňuje až v roce 1524. Do znaku dostali hrnčíři královským rozhodnutím motiv Adama a Evy (podle biblického příběhu, v němž Bůh vytvořil Adamovo tělo právě z hlíny). Později se za patrona řemesla považoval také sv. Florián, coby ochránce před požáry, se sv. Barborou, to zejména u společenství, která získávala hlínu dolováním a štolováním.

Z 16. století se mnoho záznamů o hrnčířích nedochovalo, zato počátek 17. století znamenal pro sedlčanské hrnčíře (tehdy již zavedenou organizaci s více než jedním cechmistrem) významný posun. Tehdy se tito řemeslníci snažili o zpřístupnění těžařských míst poblíž Solopysk. Zajímavé je, že Jakub Krčín je v této věci plně podporoval, protože tušil, že by jejich práce mohla v budoucnu značně vynášet. Není jistě bez zajímavosti, že celý středočeský region napomáhal uspokojovat pražskou poptávku po kvalitní a různorodé keramice, protože objem výroby pražských hrnčířů jednoduše nedostačoval. Navíc hrnčíři z okolí Prahy raději vozili své přebytky do centra, kde měli jistotu tržby, než aby se trmáceli po trzích v menších osadách.

Během 17. a 18. století zažilo řemeslo na Sedlčansku největší rozmach. Roku 1617 jsou v seznamu poddaných panství Vysoký Chlumec doloženi dva hrnčíři (Vít a Václav), na základě pozdějších pramenů můžeme uvažovat ještě další čtyři (Jeroným Burian, Jakub Hrnek, Jan Hrnek, Adam Kalousek). V polovině století, v roce 1654, uvádí berní rula osm sedlčanských hrnčířů, což tehdy představovalo již celou desetinu všech městských řemeslníků. Mezi jmény se kromě Kalousků objevují též Humpolečtí. Když se roku 1713 začal připravovat tereziánský katastr, v desítce hrnčířských mistrů se opět tato jména opakovala. Navíc je zde poprvé uvedena žena-hrnčířka. A konečně, v roce 1756 znal nový katastr již osmnáct hrnčířů, bohužel nikoli jmény. Pro srovnání uveďme, že v téže době působili v Berouně tři hrnčíři, v Příbrami sedm hrnčířů a v Benešově šest hrnčířů. Z toho vyplývá, že v polovině 18. století byly Sedlčany významným hrnčířským centrem s vysoce nadprůměrnou produkcí. Tak velké množství výrobků bylo možno prodat pravděpodobně hlavně proto, že díky přízni vrchnosti se v celém panství Vysoký Chlumec kromě členů sedlčanského cechu nenacházel žádný renomovaný hrnčíř, a tak Sedlčany mohly nerušeně zásobovat celou oblast.

Sedlčanský výrobní okruh se vyznačoval, alespoň podle některých předmětů z 19. století, hnědým nástřepím (tj. engoba, podklad) a světle okrovým a tmavohnědým dekorem, který obepínal jednoduchý centrální motiv (např. květ).Od poloviny 19. století však začaly hrnčinunejen v našem regionu nahrazovat levnější a trvanlivější materiály (různé druhy polokamenin a bělnin), až s příchodem 20. století výroba tradiční keramiky ustoupila docela.

Pavel Žak

MRÁKOTA, Vít. Historie lidového hrnčířství na Sedlčanském regionu.Sedlčany, 1992/93
KOUCKÝ, Karel. Příspěvek k poznání hrnčířského řemesla v Sedlčanech v 17. a 18. století. Praha, 1998/99

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.