Mlynářství

 

Dávno před tím, než vznikla mlynářské profese, si mouku, hlavní přísadu mnoha pokrmů, opatřovala každá domácnost vlastními silami. Mouka, tehdy ještě dosti hrubá, se získávala drcením obilných zrn mezi kameny. To nebyla jednoduchá práce, a proto začali lidé k tomuto účelu využívat sílu tažných zvířat a později také energii vodního a větrného živlu.

České území odedávna poskytovalo dostatek příhodných potoků a řek, jejichž proud stačil k roztočení mlýnského kola; naproti tomu větrných mlýnů je u nás poskrovnu, první z nich se v Čechách objevily až koncem 13. století.Z těch několika mála mlynářských stavení poháněných větrem se na Sedlčansku do dnešních dnů zachovaly pozůstatky jediného – zdivo kruhovitého půdorysu na návrší v těsné blízkosti Příčov.

Vodních mlýnů dnes také není v našem regionu mnoho, avšak v roce 1925 se na Sedlčansku nacházelo na 70 těchto staveb. Nicméně musíme připomenout, že před jedním stoletím označoval pojem „Sedlčansko“ mnohem větší území, než jaké pod tímto názvem chápeme v současnosti. Proto se ve výčtu objevují i vodní mlýny poblíž obcí Vestec (bývalý okr. Dobříš), Smilovice (tamtéž), Kojetín (bývalý okr. Milevsko) nebo Krásná Hora. Tyto mlýny byly většinou opatřeny jedním kolem a asi polovina z nich měla k tomu ještě přídavný motor na benzin nebo naftu, který se spouštěl při nedostatku vody. Parní stroj poháněl mlýn na Červeném Hrádku, Pejšův mlýn a tzv. „Panský“ mlýn v Sedlčanech.

Mezi vodní toky, které svou sílu propůjčily mlynářskému řemeslu, patřily ve 20. letech 20. století zejména Vltava, Brzina, Sedlecký potok a Mastník. Pro představu uveďme, že Mastník se svými 8 mlýny nijak nezaostával za Vltavou (9 mlýnů), avšak největší počet staveb se nacházel na Brzině – rovných 17.

             Téměř všechny tyto zmiňované mlýny na Sedlčansku byly majetkem soukromých osob a nezřídka přejímaly jméno svého vlastníka. Tak jsou vedeny mlýny Zelenkův a Hradilův v Žemličkově a Vilasově Lhotě, U Stehlíků v Chramostech nebo Jedličkův mlýn v Radešicích. Pro mnoho mlýnů existovalo vícero názvů, např. sedlčanskému Podhornímu mlýnu se podle provozovatele říkalo také Vackův a Knotkůvmlýn v Martinicích je známý jako Míkův. Spíše zvláštností jsou jména odvozená od skutečné či smyšlené události – Strašík, Vrah nebo Na Spáleném.

 

Od 14. století se začaly zakládat cechy – společenství řemeslníků, která hájila zájmy a práva svých členů, starala se o kvalitu služeb a výrobků a měla na starost přijímání a vyučení nových tovaryšů. Podle stanov z roku 1408 jeden takový cech sdružoval v Sedlčanech mlynáře, pekaře a perníkáře. Ten, kdo se chtělstátsamostatným mlynářem, musel v rámci závěrečné zkoušky vlastnoručně vyrobit všechny nezbytné součásti mlecího zařízení (vodní kolo, hřídel, čelník, pastorek a lícní kolo) a musel opracovat a osadit mlýnský kámen.

Zvláštního společenského postavení se dostávalo v poddanských dobách „pánům otcům“, tedy mistrům, kteří hospodařili na panských mlýnech. Nejenže se mlynáři ve službách šlechtice dostávalo jistého stupně vzdělání, aby mohl patřičně zaznamenávat množství přijatého obilí a vydané mouky, ale navíc měl mlýn pod záštitou vrchnosti vždy zajištěný příjem. Teprve roku 1789 byl zrušen tzv. „přímus mlýnský“ – nařízení, z něhož vyplývala všem poddaným daného panství povinnost mlít mouku výhradně v příslušném panském mlýně.

Griespekovy instrukce z druhé poloviny 16. století upravují kromě tohoto výsostného postavení panského mlýna a řádného vedení účetních „vrubů“ ještě další pravidla, na jejichž dodržování mají dohlížet úředníci pověření dozorem: počet osob při mlýně nemá překročit osm, aby čeládka zbytečně nezahálela; mlýnskému mistru i tovaryšům se vyhrazuje právo nahlásit úředníkovi zloděje či povaleče, aby mohla být dále věc řešena soudně; při každém mlýně musí být kvůli nebezpečí požáru zaměstnán tzv. „smetiprach“ k úklidu mouky spadnuvší na zem dříve, než se zanese na těžko přístupná místa.

Sedlčanský cech mlynářů, pekařů a perníkářů se později rozdělil na pekařské a mlynářské společenstvo, každé se samostatnou správou, přesto však zůstalo několik mlynářů, kteří se opět s pekaři ve městě spojili. Partnerství obou profesí přetrvalo až do vzniku odborného společenstva mlynářů v sedlčanském okrese.

Zajímavosti

 
Pavel Žak

 

PUDIL, Rostislav. Mlynářství v Sedlčanech. Sedlčany, 1992-1993.
HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl I.Praha : Okresní školní výbor v Sedlčanech, 1925.

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.