Zajímavosti

 

O „krajáncích“

 

Oblíbeným místem všech v každém mlýně bývala šalanda: zde bavíval „krajánek“, který kus světa prošel, lidi domácí šprýmy a událostmi. Příchod výmluvného krajánka byl v zapadlém mlýně vždycky velkou událostí: scházeli se tu mleči i lidé z okolí, aby se pobavili a širších zpráv o vlasti nabyli. Takový krajánek byl našemu venkovu skutečně živými novinami; ale byl i pravým typem mlynářského světoběžníka. Mohl se míti ve mlýně sebelépe, nastala jeho chvíle a krajánek za nic na světě nedal se už zdržeti: neznámá, tajemná moc pudila jej dále, on musil pryč do světa. Často zmizel, nešlo-li jinak, tajně ze mlýna. Všichni jeho odchodu želeli. Typickou vlastností všech mlynářských tuláků byla naprostá poctivost: při svých povídačkách mnohé si vymyslili, mnohé všelijak přibarvili, ale co nebylo jejich, na to ani nesáhli, nikdy se jim sebemenší krádež nemohla vytýkati.

Každý mlynářský musel míti k cestování za živností list „fedrovní“. Jak zněl takový list, naznačuje pergamenová listina z r. 1649, svědčící Jakubovi Trojanovi-Boušovi, který se chtěl na Sedlčansku jako mlynář usaditi: „…Pročež všech vůbec a každého zvláště, jimž tento list ukázán bude a kdežkoli aneb jakýmžkoli nadepsaný Jakub Trojan obydlí sobě oblíbí, živnost svou vésti by umínil žádajíc, prosíme, abyste jej dobrotivě mezi sebe přijmouce lásku, přízeň a dobrou vůli jemu ukazovali, živnosti mezi sebou přáli, dle služby naší a též libosti odplaty i také pro jeho poctivé a chvalitebné mezi námi v řemesle svém zachování, to že učiniti ráčíte….“

Tento list „fedrovní“, psaný „líbeznou“ češtinou, vydán byl z cechu pekařského a mlynářského v Jistebnici a uložen jest ve sbírkách okresního musea sedlčanského.

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl I.Praha : Okresní školní výbor v Sedlčanech, 1925. – s. 204-205

 

O mlynářích

 

Jako se naši mlynáři vyznačovali placatou čepicí a zamoučeným šatem, tak známi byl i zdravým humorem a dobromyslností. A ještě jednu pěknou vlastnost u nich zdůrazňujeme: ryzí českost! Tvář „pana otce“ byla zpravidla usměvavá, i když nastala pro jeho „drnčák“ skutečná katastrofa: dlouhým suchem vyschl potok, hladina rybníka klesla hluboko pod stavidla, mlýn musel nadlouho umlknouti. „Pan otec“ podrbal se za uchem, přendal dřevěnku z koutku do koutku a filosoficky prohodil: „Ňáko bylo, ňáko bude!“ A bylo. „Panímáma“ vymetla už poslední prach v moučnici, „forot“ nebylo, z čeho ubírat taky ne, protože mleči nepřicházeli, ale „pan otec“ stále se usmíval, třeba byl jeho úsměv poněkud zatrpklý. Když pak přišel prudký příval, že až břehy trhal, „drnčák“ zase oživl a vesele klapal údolím jako jindy. Přijížděli mleči a „panímáma“ mohla svou moučnici zase naplniti. Zakazovaly sice přísné mlynářské „regule“ něčeho mlečům ubírati, ale každý věděl, že tak při řemesle mlynářském vždycky bylo, jest a bude, „dokud se stará vrba nad vantroky do rybníka sklání“. A až se vykotlaná vrba zvrátí, nasadí se jiná. Starých zvyků nikdo, ani nejpřísnější „regule“ mlynářské, nepředělá!

Proto nic si „pan otec“ nedělá z jemného posměšku, že na všech dveřích ozdobnými písmeny je vyznačeno, co prý mlynáři dělají: „+ K + M + B = Každý mlynář bere“. To prý není pravda, ale pravda je: „Každý mlynář blázen, který málo bere.“

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl I.Praha : Okresní školní výbor v Sedlčanech, 1925. – s. 205