Pivovarnictví

 

Pivovar byl vedle mlýna nejdůležitější „průmyslovou“ budovou, která stála při každé větší tvrzi. Objem výroby nebýval velký, tak akorát pro spotřebu šlechtice-vlastníka a jeho poddaných, protože pivo směla ve středověku vařit pouze vrchnost. Čeští králové později začali dávat várečné právo i některým městům, často se přitom dodržovalo tzv. mílovéprávo neboli sladové hájemství. Znamenalo to, že nikdo v okruhu jedné míle od městských hradeb nesměl sladovat ani vařit pivo, aby neubíral prestiži uděleného privilegia.

Počátky vaření piva v českých zemích nejsou známy, první zmínka o sládcích pochází ze zakládací listiny chrámu na Vyšehradě sepsané roku 1088. Ze 13. a 14. století je již doložena rozmanitá profesní terminologie – používaly se výrazy jako sladovna, hvozd, čep, sud, nálevka, slad, mláto, nákvasa apod.

Dlouho se přísně oddělovala činnost sladovníků a vařičů piva. Sladovníci směli pouze vyrábět slad, vařiči pak pouze vařit. Teprve v 16. století se obě povolání sloučila ve sladovnictví a od 19. století se profesi obecně říká pivovarnictví.Sladovnická práce byla náročná, a proto se do učení přijímali pouze chlapci zdatní a zdraví. Učňovské období trvalo 3 až 4 roky, v Praze dokonce 6 let.

Při sladování se zrna ječmene nechala klíčit na hromádkách. Dříve než stihl prorazit klíček, přerušilo se klíčení sušením a vyražené kořínky se ulamovaly. Hotový slad se pak nechal měsíc až šest týdnů odležet a rozšrotoval se ve mlýně. Proléváním teplou vodou ve dvojité kádi pak vznikla tzv. mladinka, která se vypouštěla do kotle, kde se chmelila a zavařovala. Následně se roztok zchladil a přidaly se do něho kvasnice. Hotové pivo se nalilo do vysmolených sudů a nechalo se v chladném prostředí dokvasit. Odpadky vzniklými výrobou se krmil dobytek, kvasnice upotřebily lihovary, výrobny léčiv nebo hospodyně při zadělávání těsta.

V pivovaru byli sládkovi k ruce (podle postavení sestupně) podstarší, mládek, hvozda a další pomocníci, třeba i bednář a bečvář na výrobu a opravu sudů. S těmi všemi bylo nakládáno jako se členy rodiny, společně při práci zpívali náboženské písně a mistr při sladování vždy dělal ve sladu lopatou kříž.

Pivo se v případě měšťanské spotřeby čepovalo rovnou v pivovaru, buď ve vyhrazené místnosti, přímo ve sládkově bytě, nebo alespoň v čeledníku. Během 17. století nejsou v Sedlčanech zaznamenány žádné hostince, zato někteří měšťané směli čepovat pivo vedle svého řemesla – např. z roku 1666 známe dva ševce, kterým bylo toto právo uděleno.

Sedlčany měly několik vlastních výroben od roku 1418, kdy Oldřich z Rožmberka městu propůjčil právo vařit pivo. Oficiální pivovar vznikl až roku 1586, kdy jej založil Jakub Krčín. Budova stála na místě dnešní sokolovny – dodnes jsou za ní patrné zbytky pivovarského sklepa. Podle dostupných archivních materiálů se pak začalo pivo na Vysokém Chlumci vařit někdy mezi lety 1420 a 1430, protože pro chlumeckou šlechtu bylo ponižující kupovat pivo od měšťanů. Spory o vaření piva vyústily v 80. letech 15. století ve „válku o pivo“. Tu ukončila až Svatováclavská smlouva na počátku 16. století, v níž měšťané přiznali šlechtě právo na vaření piva a jinou hospodářskou činnost výměnou za třetí hlas na zemských sněmech. Chlumecký pivovar se už v 17. století uvádí jako největší v širokém okolí.

Ještě v 2. polovině 19. století existovalo v regionu velké množství malých pivovarů, ačkoli některé z nich už důsledkem slučování statků a tvrzí zanikly, případně byly přestavěny na vinopalny, lihovary či hostince. Zmiňovaný sedlčanský pivovar později sloužil jako knížecí cukrovar, provizorní školní budova (po požárech školy r. 1802 a 1828), obytná budova pro úředníky a do počátku 20. století, kdy byl objekt přestaven, jako hostinec. Další pivovary byly např. v Bolechovicích, Kosově Hoře, Krašovicích, Martinicích, Nalžovicích, Nedrahovicích, Obděnicích, Osečanech, Petrovicích, Počepicích, Solopyskách nebo ve Štětkovicích.

20. století se dočkaly už jen tři pivovary – Vysoký Chlumec, Zahrádka a Kamýk nad Vltavou. Pouze chlumeckému pivovaru se však podařilo obstát vedle konkurence Benešova nebo Českých Budějovic, a tak se (samozřejmě po řadě modernizací) dochoval až do dnešních dnů.

Zajímavosti

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl II.Praha : Pražská edice, 1998. ISBN 80-901509-6-9.
MANDOVEC, Libor. Pivovary na Sedlčansku. Sedlčany, 1991/1992.
KŘÍŽEK, Jan – VESELÝ, Petr. Lobkowiczký pivovar na Vysokém Chlumci. Sedlčany, 1996.
JÁKL, Pavel. Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska. I. díl. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-7277-226-0.

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.