Obuvnictví

 

Už před více než sedmi tisíci lety naši předkové používali primitivní boty, aby je chránily před ostrými kamínky a hřály v chladném počasí. K výrobě se tehdy používaly běžně dostupné materiály – zvířecí kůže, traviny a lýko.

Pozdější starověké kultury zhotovovaly vzhledem k teplejšímu podnebí nejčastěji sandály: egyptské ze dřeva, lýka nebo pleteného rákosu; řecké z přírodní i barvené kůže. První uzavřené boty s kožešinovou podšívkou se ve větším množství začaly v Řecku objevovat v 5. a 6. století. Římané po obsazení Řecka přejali mezi mnoha dalšími kulturními prvky také jejich styl obouvání – každá společenská vrstva měla předepsaný způsob odívání i obutí. Otroci spolu s chudinouchodilinaboso, případně nosili dřeváky nebo si balili chodidla do hadrů.

Podle dobových vyobrazení se muži již v době Velké Moravy (kolem 9. století) obouvali do plných bot dosahujících do půlky lýtek, do nichž se zastrkovaly kalhoty. Vedle nich existovaly i nižší kotníkové boty, ženy nosily botky s měkkou podešví, které nezakrývaly nárt a nad kotníkem se stahovaly řemínkem omotaným kolem kotníku.

Od 11. století se i šlechta namísto hradních dílen začíná spoléhat na um ševcovských mistrů z řad měšťanů. První švec škorní (nízkých nebo kotníkových plných bot s pevnou podešví) je u nás doložený v roce 1115.

V té době se šila jednoduchá obrácená obuv – napřed se krátkým nožem, knejpem, z kůže vyřízly části boty. Nejčastěji se používala hovězina nebo teletina. Spodek a svršek se sešil po rubové straně, pak se vše obrátilo na líc a na kopytě, dřevěné formě, se ručně bota vytvarovala. Přitom výrobce seděl na verpánku, třínohé stoličce, kterou mohl používat i jako stolek na nářadí. Botu, na níž právě pracoval, si švec položil na koleno, kde ji upevnil potěhem, koženým řemenem vedoucím dokola od kolene pod chodidlo a zpět. Kůže je poměrně tuhý materiál a proniknout skrz něj jehlou by stálo mnoho sil, proto se nejprve proděravěla šídlem, ostrým bodcem, a až pak se vzniklými dírami provlékla jehla s dratví, konopnou nebo lněnou smolenou obuvnickou nití.

Ševci se ve středověku dělili na nováky (novětníky) a vetešníky(refléře, prtáky). Nováci zhotovovali z výchozích surovin obuv novou, vetešníci směli k prošoupaným botám přišívat jen novou podešev nebo nárt. Obě odvětví však často překračovala tyto vymezené hranice své působnosti, proto nebyla nouze o spory, které museli rozsoudit konšelé. Takové známe např. z Prahy 15. století, ač se tehdy městští radní rozhodli pro benevolentní řešení – novětníci dostali svolení opravovat i staré jezdecké škorně, a naopak vetešníci šít nové (ovšem jen na zakázku), aby se předešlo možnému nedostatku obuvi pro rytíře.

Rozdíl mezi oběma větvemi se definitivně smazal v roce 1564. Arcikníže Ferdinand, králův zástupce, tehdy ustanovil ze tří hejtmanů tří měst Pražských smírčí komisi, jejíž rozhodnutí znělo takto: „Dobře možné není, aby naskrze jedni i druzí neměli se nových i starých věcí dotýkati,“ a proto nařídila, „aby po dnešní den již více rozdíl nebyl, než aby za jedno řemeslo, totiž za ševce držánibyli, a to, čemuž se jest každý vyučil, aby dělal, aby se v ničemž nedělili a žádných vetešníků aby více nebylo.“Hádek bohužel příliš neubylo, protože vetešníci odmítali platit do ševcovské cechovní pokladnice s tím, že se o sloučení obou společenstev neprosili.

Renesanční obuv se vyznačovala pestrými kontrastními barvami, nízkým střihem volně kopírujícím chodidlo a v neposlední řadě nepohodlností. V 17. století zcela vymizely vysoké typy bot, nejrozšířenějším druhem se mezi vyššími společenskými vrstvami stal střevíc.

Postupem času se spodní strana bot zesílila přidáním podrážky a podpatku. Tuto novou vrstvu nebylo snadné k podešvi přišít, ani lepidlo nebylo příliš účinné. Proto na počátku 19. století vznikly floky – hřebíčky bez hlaviček. Původně se dělaly kovové, ale brzy je nahradily dřevěné, které nerezavěly a byly lehčí. 19. století s rozvojem technologií přineslo také radikální změnu ve způsobu obouvání, neboť se začaly rozlišovat boty vhodné pro určitou činnost – jízdu na koni, vycházku či návštěvu divadla.

Podobně jako ostatní řemesla, která jsou pro dnešního člověka nezbytná, obuvnictví nevymizelo. Skromné ševcovské dílny však nahradila průmyslová sériová výroba.

Pavel Žak

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.