Rybníkářství

 

Zakládání rybníků má mnohasetletou tradici, protože se váže k samotnému zakládání prvních osad v našem regionu.Vesnice nikdy nemohla být položena na místě, kde se nenacházel žádný zdroj vody. Nejdůležitější pro přežití obyvatel byla pitná voda, získávaná např. z vyhloubených studní, ale velký význam měla také užitková voda, kterou se napájel dobytek a kterou se v případě požáru hasil oheň. Právě k uchovávání užitkové vody sloužily první rybníky – dodnes ve většině obcí existuje tzv. návesník, obecník nebo obecňák, určený k tomuto původnímu účelu. Kvůli nedostatečně čisté vodě však bývá nevhodný k chovu ryb. V neposlední řadě větší rybníky zadržovaly vodu, čímž chránily přilehlé pozemky před záplavami. Takto nashromážděná přebytečná voda mohla zase pohánět kolo vodního mlýna postaveného po proudu, když kvůli suchu začal potok slábnout.

Pravděpodobně ve 13. století získaly rybníky také funkci obrannou; přiléhala-li vodní stavba alespoň zčásti k opevnění, fungovala jako klasický vodní příkop, tak jako v případě Krčínovy tvrze v Křepenicích z 16. století. Z téže doby se dochovala pravidla a nařízení, která vnášela řád do rybářské činnosti a ustanovovala ve městech rybářské cechy, v jejichž čele vždy stál rybářský hejtman spolu se sborem stařešinů. Přesto však nevíme, kdy přesně se rybníky začaly používat výhradně k chovu ryb.

V našem regionu, stejně jako v celých Čechách, došlo k největšímu rozmachu rybníkářství ve 2. polovině 16. století. Mnoho místních pánů začalo po vzoru Jakuba Krčína zakládat nové rybníky a stávajícím vodním plochám se dostalo lepší péče. Ryby byly každoročně vítanou pochoutkou především v době, kdy všichni věřící dodržovali předepsaný půst, během něhož platil přísný zákaz konzumace masa. Rybím masem, na které křesťanství nepohlíží jako na maso v pravém slova smyslu, se tak snadno nahradila např. zakázaná zvěřina. Ani při obyčejné hostině však ryba mezi hlavními chody nechyběla.

Při zakládání nového rybníka bylo nutné myslet hlavně na to, jakým způsobem bude zásobován vodou, aby nevyschl. Jedním ze způsobů bylo napájet ho vodou z blízkého potoka – tak vznikly potoční rybníky, kterých je v blízkém okolí převážná většina. Naopak nejméně je v našem regionu pramenitých rybníků, napájených z vlastního zdroje spodní vody. Tzv. nebesák, rybník shromažďující dešťovou vodu, často sloužil jako pramen potoka, který pak zásobovalony potoční rybníky.

Na samotné stavbě rybníka se podíleli lidé různých profesí: měřičkové, dnes bychom řekli zeměměřiči, navrhli umístění rybníka, jeho velikost, tvar, stanovili výšku hladiny i polohu a výšku hráze; planiči (pláničkové) urovnávali dno budoucího rybníka; stružníci (stokaři) měli na starost stoky pro přívod vody; ohnivci (palivci) vypalovali porost na dně a po obvodu budoucí nádrže. Dělníci, rybníkáři v pravém slova smyslu, nakonec vztyčili hráz a navezenou hlínou zpevnili břeh. Tato pracovní síla se skládala z velkého množství tuláků, kteří putovali krajinou a nechávali se najímat vrchností, od níž se často kromě platu za dokončenou stavbu dočkali i odměny na přilepšenou. O hotový rybník i přilehlé sádky (menší rybníky pro přechovávání prodejných nebo vylovených ryb) se staral porybný, kterého si vrchnost zvolila, aby do vody nasazoval ryby a krmil je.

Druhá vlna výstavby rybničních soustav přišla v 18. a 19. století. Jejím cílem nicméně nebylo odchování většího počtu ryb, ale ovládnutí vodního živlu v místech, kde měla začít důlní těžba – jako v případě příbramských stříbro-olovnatých dolů se stříbrnou hutí. Tyto báňské rybníky jednak odváděly spodní vodu z oblastí bohatých na nerosty, jednak voda v nich nashromážděná poháněla těžební stroje.

Dobu největší slávy a výnosnosti českých rybníků ukončila třicetiletá válka (1618-1648), během níž bylo mnoho hrází zničeno, aby voda odtekla a vojákům se dostalo rybího masa rychleji než při klasickém rybolovu. Množství rybníků zůstalo opuštěných, jiné nahradila zemědělská půda, především určená k pěstování obilí a chovu ovcí. Na počátku 20. století se odhadovalo, že těmito procesy zmizela na Sedlčansku dobrá pětina všech rybníků.

Zajímavosti

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl I.Praha : Okresní školní výbor v Sedlčanech, 1925.
HONS, Josef. Když měřičkové, rybníkáři a trhani krajem táhli. Praha : Mladá fronta, 1961.

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.