Soukenictví a příbuzná řemesla

 

Sukno je vlněná tkanina, která se donedávna používala k výrobě stejnokrojů a některých prvků svrchního civilního oblečení. V současnosti ji nahrazují pohodlnější a praktičtější materiály, a tak nachází uplatnění už jen ve specifických oblastech – suknem jsou např. potaženy kulečníkové stoly.

Tzv. loden, hrubý soukenný polotovar, se tkal na soukenickém stavu, který byl o něco širší než tkalcovský stav. Následně se loden čistil, pral, valchoval, pak znovu pral a čistil, česal, stříhal, kartáčoval, lisoval a dekatoval (propařoval), až vzniklo sukno. Po takovém množství úprav se tkanina srazila, v krajních případech až o polovinu. Barvit se musel také ještě nedokončený loden, nahotovém suknu totiž barva rychleji zacházela.

Výroba této látky se na přelomu 19. a 20. století soustředila hlavně v Liberci a v Brně, jinak se mělo za to, že nejlepší sukna pocházejí z Nizozemí, Francie a některých částí Německa. V našem regionu se soukenictví provozovalo v Jistebnici, ve Voticích a vyhlášeným soukenickým centrem byly i Sedlčany. Soukenické rodiny patřily v tomto městě k nejváženějším a nejbohatším, kdekdo si pokládal za čest přiženit se do takového rodu. Jejich cechovní řád byl prý velmi přísný a pocházel už z dob vlády Karla IV.

Uchazeč mohl vstoupit k mistrovi řemesla do učení až po zaplacení poplatku čítajícího 2 kopy grošů a 2 libry vosku – cizí a bohatší platili více, synové stávajících mistrů naopak méně. Doba vyučení se pohybovala od 2 do 4 let, avšak pro získání mistrovského práva bylo třeba znovu zaplatit.

Každý soukeník měl k ruce několik pracantů, kteří byli zvyklí vykonávat při výrobě suknavždy jeden krok. Někteří takoví specialisté existovali původně samostatně a až později si mistr začal vydržovat některého z tovaryšů, který se danou činnost naučil. Takovou pomocnou silou se stal např. tkadlec. Naproti tomu samostatně se někdy drželi valcháři, kteří zhušťovali a zplsťovali povrch lodenu drhnutím, stejně tak barvíři, postřihači (vedle stříhání nerovných vlasů sukna také prali a napínali) a rajféři. Poslední jmenovaní vytrhávali z látky nástrojem podobným pinzetě uzlíky vzniklé při tkaní. Vlnu suknařům připravovali vlnaři, kteří ji čistili, krampléři, ti ji česali, a nakonec ji upředli předlíci a předlice. Podobné jméno nosili krumpléři, jejichž úkolem bylo vyšívání látek hedvábnou, zlatou či stříbrnou nití. Barchant, tedy látku, která byla vyrobena z lněné osnovy, do níž se vplétala dovážená bavlněná nit, tkali barchaníci. Nejjemnější plátno na ženské roušky tkaly a vyšívaly roušnice (neboli šlojířnice). Z Krušných hor se pod vlivem Saska rozšířilo krajkářství, avšak o jeho počátcích se ví málo, protože to nebyla městská profese. Co nejblíže ke zdroji materiálu se snažili dostat také někteří výrobci oblečení, kteří proto často soukeníkům vypomáhali – mezi jinými např. rukavičníci nebo kloboučníci.O další údržbu látky se starali např. mandlíři, kteří hotový výrobek prohnali mezi válci mandlu, čímž jej vyžehlili. Mandlíři často také barvili a bělili. Z látek pak pro ženy i muže šili krejčí. Jen to, co se jim šít nechtělo, třeba prádlo, přenechávali švadlenkám. Krejčí si často překáželi s kožešníky – krejčí byli obviňování, že podšívají šaty kožešinou, na kožešníky si zase krejčí stěžovali, že kupují sukna a šijí z nich.

Vyhlášenost sedlčanského sukna dokládá pozoruhodná objednávka z roku 1805, kterou zadala dvorská válečná rada na dodávku 20 000 kusů bílého a 10 000 šedě melírovaného sukna. Jeden kus sukna přitom měřil na šířku asi 117 cm (1,5 vídeňského lokte) a byl dlouhý přibližně 15,6 m (20 vídeňských loket).

1. dubna 1828 postihl město mohutný požár, který zničil 168 domů. Katastrofou postiženým soukeníkům poslali finanční příspěvek jejich kolegové z Tábora a Českého Krumlova, ale také až z Vyškova nebo z Opavy. Přesto se pravděpodobně toto řemeslo v Sedlčanech z této tragédie již nevzpamatovalo a postupně zanikalo, až v polovině 19. století vymizelo docela.

Soukenictví v Sedlčanech

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl II.Praha : Pražská edice, 1998. ISBN 80-901509-6-9.
WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v XIV. a v XV. století. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.
Ottův slovník naučný. XXIII. Schlossar – Starowolski. Praha : ARGO a Paseka, 2000. ISBN 80-7185-338-0.

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.