Vzpomínky pamětníků

 

 

JAK SE ŽILO ZA VÁLKY

 

 

Strach

„Jsem rodačka z Krásné Hory. Do školy jsem začala chodit v roce 1943. To byla napnutá doba, kdy vystěhovávali Sedlčany, takže hodně lidí ze Sedlčan bylo umístěno v Krásné Hoře. Přátelili jsme se s nimi. Když lítala letadla, schovávali jsme se. Bylo to takové dětství se strachem. Tatínka jsem měla totálně nasazeného na nucenou práci v Říši. Přišel nám domů až za tři roky… Maminka nám zpívala – mne vždycky dojala písnička ´Osiřelo dítě´. Plakala jsem u toho, protože jsem si uvědomila, že tatínka tu nemáme a že nám hodně schází. V Německu přišel o ruku, když bombardovali Drážďany, podařilo se mu ještě s jedním kamarádem utéci. Vraceli se pěšky. Přišel nám domů v hrozném stavu. Taky jsem ho brzo ztratila - v roce 1947. Dětství máme pošramocené válkou a událostmi padesátých let.“ (Krásná Hora)

Vystěhování

 „Půlka lidí tu byla vystěhovaná, kvůli německým vojákům. My taky, protože jsme měli doma pec, ale odmítli jsme pro vojáky péct. Tak nás vystěhovali. Bydleli jsme u Strnadů, věci jsme měli u Baršů a Šveců a u Vokrouhlíků jsme pekli. Bylo to těžké, dnes už si to nikdo nedovede představit, v jakých podmínkách jsme tam fungovali. Byli jsme rádi, že nespíme venku a máme střechu nad hlavou. Víc jsme tenkrát neřešili. Do těch domů si Němci nastěhovali buď vojáky, nebo lidi, co sem přišli odjinud pracovat pro Němce.“  (Dublovice)

 „Přišli vojáci a oznámili nám, že máme 14 dnů na to se vystěhovat. Bylo to před zimou a bylo těžké sehnat někoho, kdo by ubytoval. Rodiče se o mě báli, a tak mě odvezli do Milešova u Krásné Hory. Ale stejně to nepomohlo, tenkrát hned za Milešovem popravili nějakého Němce. Projížděli tu vojáci, měli na nás namířené zbraně a my jsme utíkali až dolů, k řece. Tam jsme museli tři dny spát. Pamatuju si na jednu paní, která byla těhotná, měla před porodem. Manžel ji musel naložit na trakař a odvézt, protože už nemohla chodit. Takže to opravdu nepomohlo, že jsem odjela pryč. Rodiče odešli do Borotic na faru. Stěhovat se museli na vícekrát. Přes řeku, a museli dávat pozor, aby je Němci nechytli. Při poslední cestě rodiče chytli a zabavili jim všechny zásoby, co vezli s sebou.“ (Dublovice)

 „My byli za války vystěhovaní do Příčov. Když došlo k osvobození, šli jsme se s tatínkem podívat do naší chalupy, jestli se tam budeme moct vrátit. Byli jsme už připravení se přestěhovat, ale pak přijeli Rusové. Chalupu nám zabavili, všechno tam vybourali a udělali si z naší chalupy pekárnu. Sušili tam chleba, proč, to už nevím, ale všude byla veka nakrájená na plátky a sušila se. Až po třech týdnech jsme se mohli vrátit, když Rusové dostali rozkaz se přesunout a odjeli. Nejdřív jsme stavení ale museli opravit, ve štítě byla obrovská díra a v místnosti byly vykopané takové kanály, na kterých stály cihly, aby to větralo. Na těch cihlách sušili tu veku. Ta chalupa byla v neobyvatelném stavu. Vznikl nějaký státní úřad pro ty vystěhované vesnice. Ten rozděloval peníze na opravy pro lidi, kterým ty chalupy někdo zničil.“ (Dublovice)

 

Odvážní

 „Pan nadlesní byl ušlechtilý, tichý, charakterní člověk, který dokázal s lehkým úsměvem odolat nátlakům na dodávku dřeva pro válečné účely. Začátkem roku 1945 jsem v kanceláři vyslechl rozhovor s pracovníkem Dohlédacího úřadu, který za ním přijel v německé uniformě zajistit dodávku kulatinových výřezů, silných 40 cm pro protitankové zátarasy. Celou dobu spolu mluvili vstoje, střídavě česky a německy, více německy. Pan nadlesní s mírným úsměvem stále opakoval: ´Takové dřevo tu nemáme.´ Tak byly staré silné porosty v Pustém a Ohradě zachráněny.“ (Kamýk nad Vltavou)

 „V neděli 6. května bylo hezké slunné dopoledne. Se dvěma kamarády – všichni jsme už měli našité trikolory – jsme vyšli na sedlčanskou silnici, procházející až na Štileček svatojánskými lesy. Přijíždělo od Sedlčan odkryté vojenské auto obsazené vyššími důstojníky s jedním vojákem s přilbou za kulometem za zadními sedadly. Němci si nás prohlíželi a pokračovali stejným tempem dál.“ (Kamýk nad Vltavou)

 

 

 

Konec války

 „7. května byl chladný deštivý den. K večeru došly zprávy, že do Sedlce vtrhly SS s tanky a umučili tam sedm lidí. I některá známá jména. Bratří Vodňanští, Karel Dvořák. Myslel jsem, že je to mistr kominický, ale byl to můj táta.“

 „8. květen byl plný poplašných zpráv o trestných výpravách SS z nedalekého výcvikového prostoru. Ale večer přišla radostná zpráva, že ráno se máme zúčastnit průvodu na oslavu podepsání kapitulace Němců v Kamýku.“

 „9. května ráno jsme stačili s kamarádem Jendou Klingerem uříznout tyč, oloupat kůru a postavit stožár s vlajkou. Pak jsme šli na Radobyl, kde byl sraz s ostatními a dechovkou pana Hrona z Hrachova. Odtud nás vedla dechovka v průvodu do Kamýka. Před Kamýkem po levé straně byly zákopy a v nich vykukovali v přilbách Němci.“ (Kamýk nad Vltavou)

 

Vojáci

 „Při poledním návratu z Kamýka – byl slunný horký den – jsme procházeli na křižovatce u Radobyle kolem skupiny, asi patnácti až dvacetičlenné, rozhalených veselých vojáků bez čepic. Z Brsiny jsme s panem řídícím a Honzou nešli jako ostatní svatojánští pěšinou k Jánu, ale lesem po silnici, abychom sledovali provoz. Kousek za Brzinou se osamělý, unavený voják, snad důstojník, hlásil k našemu panu řídicímu. Pozdravili se jako staří známí – jako učitelé spolu sloužili na Podkarpatské Rusi. Opřel se o skálu vyčnívající do zákrutu silnice. Smutně a unaveně povídal: Nemáte se na co těšit. Komunismus nebo nacismus, není velký rozdíl. Nevnímal jsem ho už jako přítele. Myslím, že i pan řídící byl z toho smutný.“ (Kamýk nad Vltavou)

 „U Sv. Jana byla delší dobu skupina telefonistů, s kterými jsme se spřátelili. S velkým zájmem jsme se učili azbuku. Půjčovali si naše kola. Učili se jezdit, někdy si vyjížděli do okolí a vraceli až druhý den. Kola vždy vrátili. Velitel, staršina, si půjčoval brokovnici a mého foxteriéra na lov divokých králíků, kterých v našem okolí bylo hodně.“ (Kamýk nad Vltavou)

 „11. května – časně ráno jsem se vracel s tetou z pohřbu otce. Za Jesenicí před rozcestím na Sedlčany a Vysoký Chlumec nás dohonila ruská kolona menších nákladních aut. První Rusové. Mávali jsme jim, oni z prvního auta házeli cigarety, třetí auto zastavilo, vzalo nás na korbu s plachtou. Tam seděl u pytlů s proviantem staršina s bílými kníry. Nemluvil, jen jsme se na sebe usmívali. Jeli jsme přes Chlumec, kde byla krátká zastávka na náměstí, pak dál kolem Sv. Jana, kde jsme vystoupili. Oni pokračovali ke Kamýku. Odpoledne byl slyšet poslední boj u Milína.“ (Kamýk nad Vltavou)

                                        

Různé

„Za války, když přišli Němci, tak lidi, co sloužili tady na statcích, všichni někam odešli. Tatínek tu zůstal sám. No a přišli Němci a přivezli si kobyly. 40 kobyl. Dali nám je do stodoly a do kolny, plnej dvůr jich byl. My se vrátili s krmením a oni tam byli všude roztažení, ani k řezačce jsme se nemohli dostat. Naši si schovávali za války sádlo. Zakopali ho do kolny, co měli dříví. A oni tam teď kobyly!“ (Jesenice)

 

Po válce

  „Hned po válce jsme se s kamarádem vypravili na pole a louky od Sestrouně po Hradištko hledat spadlé americké bombardéry. Našli jsme tam dva motory ještě s vrtulema a směrem k Luhům pak ještě křídla. Pepa utrhnul kus duralového plechu, že z toho bude vyřezávat žebra pro modely letadel. Ještě v srpnu pak našel jednu švalbínu u Krchleb, ale neměla motory, protože ji objevili dřív Rusové a motory si z ní vzali.“ (Kosova Hora)