Drobné sakrální stavby

 

Drobné sakrální stavby, nenápadní svědkové minulosti

Dřevěné, kamenné i litinové, monumentálně se tyčící v krajině i schoulené na zapadlém a nepříliš navštěvovaném místě, s nápisem a letopočtem i bez jediného čísla či písmenka, stojící v sousedství vzrostlého stromu i osaměle vzdorující všem nástrahám času, nově opravené i zašlé, zubožené a omšelé, hrdě stojící i nakloněné, povalené či zborcené, připomínající všem známou událost i ukrývající dávno zapomenutý příběh…takové mohou být kříže a křížky, se kterými se setkáváme na nejrůznějších místech v krajině. Nenápadné, ale všudypřítomné doklady života našich předků.
V žádné jiné zemi, snad kromě sousedního Rakouska či některých částí Německa, nenajdeme takové bohatství drobných architektonických památek jako v České republice. Nejedná se přitom jenom o křížky, ale též o kapličky, Boží muka, venkovské zvoničky, křížové cesty, obrázky a sochy svatých, morové a mariánské sloupy a podobně. Vznikaly od středověku až do současnosti, ale většina z těch dochovaných pochází z 18. a 19. století.
Na rozdíl od rozměrnějších a významnějších náboženských staveb, které často tvoří hlavní dominanty obcí a nacházejí se v jejich centru, byly drobné sakrální objekty naopak zřizovány spíše mimo centrum obce, poblíž cest, v polích a lesích, na návrších, křižovatkách nebo hranicích pozemků. Typické je jejich umístění v blízkosti osamělého stromu nebo přímo mezi dvěma či více dřevinami. Nejčastěji se u památek vyskytují lípy, někdy kaštany, topoly nebo akáty, výjimečně duby. Mnohdy se jedná o záměrnou a promyšlenou výsadbu, stavba společně s přírodním prvkem vytváří jeden celek. Věkovité stromy památce propůjčují své stáří, pevně ji spojují s místem.
Žádná z drobných sakrálních stavbiček nestojí na svém místě bez příčiny, každá má svou historii, svůj specifický příběh, svůj osud. Některé jsou upomínkou na tragickou událost, jiné vyjadřují vděk za záchranu života či splnění prosby, další zdůrazňují význam místa, mnohé jsou podporou křesťanské religiozity. Nejsou připomínkami velkých dějinných mezníků, ale spíše událostí lokálního nebo zcela soukromého charakteru, otisky lidských osudů v krajině.

Opovrhované i obdivované

Česká krajina je drobnými sakrálními památkami dodnes protkána i přesto, že mnohá období našich dějin jim nakloněna nebyla. První devastace začaly už v době osvícenství, pokračovaly v postupné sekularizaci života a byly dovršeny v druhé polovině minulého století, kdy se tyto stavby bez skrupulí ničily, odstraňovaly nebo byly lhostejně ponechány svému osudu.
V letech 1945 až 1989 jich velké množství zaniklo nebo se ocitlo v zuboženém stavu. Na jejich zániku se, ať již řízenou destrukcí nebo nevšímavostí, podílela jak ideologie, tak i změna v charakteru zemědělství. Rozoráváním cest a hospodařením na velkých lánech vzala za své téměř polovina těchto krajinných památek a ty, které měly to štěstí a přežily, byly poničené. Teprve od roku 1990 se stav drobné sakrální architektury u nás soustavně zlepšuje. V posledních letech zájem o ně zažívá svou renesanci a otvírá jim šanci na přežití.
V krajině jsou jedněmi z nemnoha prvků, které nás spojují se životy předků, oslovují svou niterností a pietou, připomínají zasuté lidské příběhy, evokují pocit domova.

V mnoha oblastech lidé pomáhají s jejich obnovou a rekonstrukcí, pátrají po jejich historii, pořizují soupisy a napomáhají oživení dávno zapomenutých příběhů. Výjimkou není ani Sedlčansko, kde některé obce zodpovědně přistoupily k ochraně drobných památek. Navíc zde i vychází literatura věnovaná jak místní drobné sakrální architektuře (např. „Kapličky a drobné sakrální stavby Sedlčanska“ od K. Bazala, P. Kostky a J. Malíčka), tak i pověstem, které se k jednotlivým stavbičkám vztahují (třetí díl Pověstí Sedlčanska od K. Bazala, nazvaný „Paměti dávných křížků“).

K rekonstrukci místních sakrálních památek došlo například v Nedrahovicích, kde byl vytvořen okruh „Kamenické křížky“, který pěším i cyklistům přibližuje křížky podél cesty a jejich příběhy. V Jesenici a Počepicích byly obnoveny staré křížové cesty. V roce 2014 se začalo s opravami křížků a zvoniček také ve Vysokém Chlumci a přilehlých osadách Bláhova Lhota, Pořešice a Hradce, v Nečíni a dalších místech, a to v rámci projektu „Restaurování drobných sakrálních staveb na území městyse Vysoký Chlumec“. Restaurátorské práce se týkaly celkem osmi objektů, většinou křížků a ve dvou případech též zvoniček.

Opravované křížky byly buď litinové s kamennými podstavci, nebo celé kamenné. Litinové i kamenné povrchy vykazovaly poškození vlivem atmosférických procesů, kamenné části byly zasaženy také porostem řas a lišejníků, v některých případech bylo patrné zbarvení od rzi. Vysokochlumecké drobné památky tak čekaly terénní úpravy, nátěry, retuš, čištění a rekonstrukce.

Jetelový kříž na Vysokém Chlumci

U božích muk v Lipinách

 

Když se rozezní zvon
Zvoničky se zřizovaly tam, kde nebyl v blízkosti kostel či kaple se zvonicí, tedy většinou v menších osadách. Na Sedlčansku mají svou zvoničku například osady Sestrouň, Doubravice, Zberaz, Vítěž, Vápenice, Bláhova Lhota nebo Hradce.
Zvoničky jsou obecně novějšího původu než ostatní drobné sakrální stavby, nejstarší dochované pocházejí z 16. století. Jejich hromadné zřizování v českých zemích vyvolal zejména „ohňový patent“ císařovny Marie Terezie z roku 1751. Podle tohoto nařízení musel být v každé obci zvon, kterým by bylo možno ohlašovat požár. A ten bylo potřeba někam zavěsit…
Hlas zvonu ale nesloužil jenom k ohlašování požáru. Zvonilo se i z mnoha dalších důvodů, přičemž každý druh oznámení měl svůj vlastní způsob zvonění. Třikrát denně – za úsvitu, v poledne a za soumraku – vyzváněl zvoník tzv. „klekání“, tj. ohlašoval čas k modlitbě. Časem se pojem „klekání“ vžil pouze pro večerní zvonění. Zvonilo se také při církevních svátcích a zvoničky často sloužily i jako místo pro shromažďování obyvatel při společných modlitbách i jiných slavnostních příležitostech. V případě úmrtí hlas zvonu zvaného v tomto případě „hrana“ vyprovázel zemřelého na jeho poslední cestě. Ještě počátkem 20. století lidé věřili, že zvonění může rozehnat bouřkové mraky.
Zvoničky jsou svébytným stavbami slučujícími v sobě funkci náboženskou i praktickou. Obvykle stály uprostřed návsi, jejich podoby bývaly různé. Někde lidé zvolili nejjednodušší a nejlevnější způsob vyzvánění – zavěsili zvonek v koruně stromu. Listí však oslabovalo zvuk zvonku, proto leckde vznikaly samostatně stojící „vidláky“ – jednoduché dřevěné vidlice se zvonem zavěšeným pod stříškou. V některých obcích byla dřevěná zvonička umístěna na střeše obecní pastoušky nebo selského statku. V tomto případě se zvonilo přímo ze světnice, do níž byl stropem spuštěn provaz.
Jednoduché zvoničky bývaly časem nahrazovány trvanlivějšími a reprezentativnějšími stavbami, dřevěnými, kamennými nebo zděnými. U některých bývala malá zahrádka s květinami. Ve stěnách mívaly výklenky pro sošky a obrázky svatých, vnitřek mohl zdobit oltářík nebo obraz některého světce. Někdy bývaly zvoničky rozšířeny o prostor, který sloužil jako úkryt zvoníka a sklad hasicího nářadí, a tak se z některých zvonic postupně vyvinuly požární zbrojnice.

Zvonička v Bláhové Lhotě

Zločin a trest

Při procházkách krajinou můžeme občas narazit na smírčí kříže. Jsou velice různorodé co do kvality a formy provedení a o jejich původu, stáří i funkci se vedly rozsáhlé diskuse. Zpravidla jde o nízký (do 1,5 m výšky), masivní objekt bez podstavce, který byl postaven na místě tragické události, nejčastěji vraždy, a to buď v podobě kamenného kříže tesaného z jednoho kusu kamene, nebo křížového kamene, čili kříže vytesaného do kamene, který na rozdíl od prvého postrádá typický „křížový“ obrys a připomíná spíše pomníček.
Umísťování smírčích křížů má kořeny ve středověku, kdy se v případě zabití člověka postupovalo jinak než dnes. Nejbližší příbuzní oběti měli dvě možnosti – buď na soudu žádat potrestání, nebo se s pachatelem dohodnout mimosoudně o odškodnění, k čemuž docházelo uzavřením smírčí smlouvy. Za stejný čin tak mohl být jeden zločinec popraven, zatímco jiný vyvázl se zdravou kůží, protože se s pozůstalými dohodnul.
Při uplatnění smírčího práva byl provinilci kromě finančního odškodnění pozůstalých uložen nějaký úkol, kterým odčinil svůj zločin. Takovým úkolem mohlo být právě vztyčení kamenného kříže na místě, kde byl zločin spáchán. Postavení smírčího kříže bylo projevem pokání, vyjadřovalo pokoru, uznání viny a odprošení. Smírčí kříže však nemusely být stavěny samotnými provinilci, mnohdy kříž z úcty postavili i lidé blízcí a pozůstalí. V případě křížů, ke kterým neexistují smírčí smlouvy, a těch, které pocházejí z pozdější doby, je nejpravděpodobnější vysvětlení, že se jedná o kříže postavené jako tichá připomínka na místě nešťastné události. Zde již tedy nejde přímo o aplikaci smírčího práva, zůstává však funkce pamětní ve smyslu smíru.
První smírčí kříže jsou z období gotiky, poslední ze 17. století, kdy proběhla celková změna právního systému. V naší zemi je najdeme především na Vysočině a v severních Čechách. Ve středních Čechách jsou poměrně vzácné, nejvíce se jich nachází na Příbramsku, Benešovsku a Rakovnicku. Na Sedlčansku se můžeme setkat s těmito zvláštními památkami v Dublovicích, Jesenici, ve Svatém Janu nebo na Vysokém Chlumci.
K mnoha smírčím křížům se vztahují pověsti a legendy. Nejčastěji se objevuje tzv. soubojový motiv, kdy se dva soupeři vzájemně zabili, dále násilná smrt nebo nešťastná událost.
Staré kamenné kříže a křížové kameny opředené pověstmi jsou těmi nejmystičtějšími díly člověka v krajině. Do podoby kříže je zde vtesaná hluboká, až mrazivě prostá symbolika viny a trestu, hříchu a odpuštění.

Martina Zirhutová