Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Cechy na Sedlčansku

 

Cech bylo společenství řemeslníků jednoho nebo více příbuzných oborů, který měl, kromě jiného, zachovat pořádek mezi svými členy, hájit jejich zájmy proti dalším cechům a provinilce proti zavedeným pořádkům stíhat pokutami. V jejich čele stáli přísežní mistři, tzv. cechmistři, volení vždy na dobu jednoho roku.

Podmínkou pro vstoupení do cechu a současně pro získání titulu mistra svého řemesla byla žádost obsahující vysvědčení zachovalosti (něco jako rodný list), měšťanské právo od purkmistra a potvrzení o řádném manželství. Aby navíc cech zaručil, že jeho členové zákazníkům dodávají kvalitní výrobky, musel uchazeč pod dohledem posuzujících cechmistrů vyrobit mistrovský kus. Např. budoucí kováři dostali zadáno „bílé dílo“ a „černé dílo“, tj. vyrobit sekyru, lopatu, podkovu aj. (bílé) a okovat koně a vůz (černé). Pakliže se dílo podařilo, nabyl nový mistr práva k samostatnému provozování řemesla a práva plynoucí z členství v cechu.

Každý mistr měl k ruce několik tovaryšů, kteří se na jednodušších, rutinních úkonech učili příslušnému řemeslu, a tím umožňovali svému mistrovi soustředit se na náročnější či jemnější práci. Sami se pak mohli stát mistry. Tovaryši byli placeni týdně, případně podle vykonané práce. Od mistra se také vždy dočkali přístřeší, stravy a oblečení, čtyřikrát do roka (v přesně stanovené dny) směli odpracovat jen tři dny v týdnu.

V dílně pracovali i učedníci, kteří se však skutečně u mistra pouze učili a neměli ještě nárok na finanční odměnu. Doba vyučování se pohybovala od jednoho roku do šesti let. Na přijetí učedníka dohlížel cechmistr – učedník musel pocházet z řádného manželství a musel přispět do cechovní pokladnice. Teprve po složení zkoušky obdržel výuční list a jako novopečený tovaryš vyrazil na „vandr“, kde získával nové zkušenosti z oboru a případně i prostředky na provozování samostatné živnosti.

Za zmínku stojí až absurdní specializace jednotlivých řemeslných profesí. Vedle pekařů, kteří směli péct jen rohlíky a chléb, provozovali své řemeslo i mazanečníci, koblížníci nebo perníkáři; od krejčířů se lišili kabátníci, kacníci (spodkaři), šataři a vetešníci (správkáři). Výrobky ze dřeva dělalo celkem 25 specialistů – každý z nich jen jeden druh (např. stoly vyráběli pouze stolaři). Ačkoli existovalo odborníků tolik, přičemž žádný nesměl provozovat více než jednu živnost, mnohá řemesla nebyla dostatečně vymezena, a proto docházelo ke sporům o pole působnosti mezi uzdaři a sedláři, mezi krejčími a soukeníky nebo ševci a vetešníky.


Pavel Žak

 

 

 

scroll to top