Odkud a kam kráčíš, česká školo?

 

     
     

I.  Na prahu vzdělanosti, vzdělávání v tradiční společnosti 

Není pochyb o tom, že vzdělávání je staré jako lidstvo samo. Začíná tam, kde první prapředek předal svoje zkušenosti druhému prapředkovi. Událo se to s největší pravděpodobností pod širým nebem. Škola jako instituce na pěstování vzdělanosti vznikla mnohem, mnohem později.

Již předtím se ale utvářely v různých zemích výchovné a vzdělávací systémy, kterými si společnost pěstovala elitu národa. Sparťanský systém v antickém Řecku vychovával prostřednictvím tělesných cvičení udatné  bojovníky, athénský systém tamtéž prostřednictvím vědy a umění moudré muže. Výchova většiny dětí byla ale především v rukou kmene, rodu, rodiny nebo starších a zkušených členů společenství.

Jaké bylo vzdělávání a výchova v dlouhém období dějin před ustavením institucionalizované, jednotné, povinné školní docházky? Jedním slovem RŮZNORODÉ!

Nejvíce dětí získávalo poznání o fungování světa a společnosti předáváním zkušeností starších, vlastním pozorováním a praktickou zkušeností. Vkladem do života byla i přirozeně čerpaná moudrost z denního styku s přírodou. Poznání o světě, které přesahuje hranice obce i času vymezeného jedním lidským životem zprostředkovalo dětem vyprávění příběhů. Příběhů skutečných, i těch, ve kterých jsou zrnka pravdy spletena v jedno klubko s mýty a bájemi.

Výchova a péče o duši byla svěřena kněžím. Nejvyšší autoritou byl Bůh, mravním zákonem Boží desatero a nejvyšším přikázáním - miluj. Miluj Boha a bližního svého. Jakými nástroji se docilovalo přijetí a dodržování mravního křesťanského kodexu? Hlubokými pozitivními prožitky z křesťanské liturgie, tradičních církevních svátků a strachem. Strachem z božího trestu i trestů pozemských, kterými si „spravedlnost“ zajišťovali lidé mezi sebou navzájem.

Ve městech měla zelenou i praktická vzdělanost. Jako houby po dešti tuvznikaly cechy a s nimi řemeslná vzdělanost pro chlapce všeho věku a zaměření. Učitelem byl mistr, někdo, kdo umí, kdo budí přirozený respekt a úctu. Chceš-li obstát v životě, nauč se poctivé práci, pořádnému řemeslu a spořádanému životu! Takto bychom mohli shrnout i hlavní výchovná „cechovní“ pravidla.

Vzdělanost v pravém smyslu slova se pěstovala především v klášterech. V nich se připravovali na své povolání budoucí kněží, a to v křesťanské nauce, jazycích, matematice, hudbě, historii, astronomii, zeměpise a dalších uměleckých i naučných oborech. Jistý druh obecného vzdělání (čtení, psaní, počítání, náboženství) se šířil sporadicky i na venkově při místních farách a prostřednictvím mecenášů. Ti z nich, kteří měli zájem na vzdělání svého poddaného lidu, poskytli prostředky na provoz „školy“, většinou jedné třídy, a případně i na plat učitele. Učiteli byli především faráři, vzdělaní rolníci, případně i vysloužilí vojáci, kteří prošli svět a ledacos zajímavého o něm věděli. Zcela zvláštní skupinu tvořili potomci šlechty. Jejich vzdělávání bylo svěřováno do rukou soukromých učitelů. V této vyšší společnosti se dostalo vzdělání i ženám.

V úsvitu nové dějinné epochy se objevuje osobnost – učitel, který svými myšlenkami nejen předčil svou dobu, ale jehož náhled na vzdělávání dětí je živý napříč stoletími dodnes. Jan Amos Komenský. Člověk velkého srdce, obrovského rozhledu a hluboké didaktické zkušenosti. V jeho pojetí je škola dílnou lidskosti, ve které je stejnou měrou měřeno rozumu i citu, božskému i světskému, výchově i vzdělávání. 

   

 

Cechy na Sedlčansku

 

 

II. Vzdělávání prostřednictvím instituce - školy 

Na prahu nové moderní doby se děly věci! Konec nesvobody – zrušení nevolnictví! Nové výrobní technologie – ocel, pára, knihtisk! Věda! Města, peníze, volný trh! Člověk proniká rozumem do fyzikálních tajů přírody a vesmíru, učí se rozumět stavbě a fungování lidského těla, evoluci vývoje lidstva. Jak úžasné je vědět a rozumět, jak užitečné využít a nadějné ovládnout.

Nová společnost a progresivní hospodářství si žádá moderní vzdělávání pro všechny, propojené s požadavky výroby, práce a trhu, institucionalizované, jednotně řízené a povinné. Přírodní vědy – matematika a fyzika – otevírají dveře novému poznání. Náboženská zkušenost se nedá zvážit ani změřit, v novověkém světě a škole nemůže stát na stupni nejvyšším. Křesťanský morální zákon dobíhá setrvačností, soužití mezi lidmi upravují stále ve větší míře zákony právní.

Na konci 18. století se poprvé v dějinách začal formovat systém vzdělávání pro všechny děti bez rozdílů, vzdělávací systém na propracovaných teoretických základech s pevnými pravidly – jednotné školství. Byl vypracován obsah a rozsah učiva pro jednotlivé ročníky (osnovy), bylo nastaveno tempo pro jeho zvládnutí a stanoven systém hodnocení - známkování. Každý žák měl projít školu postupně třídu po třídě a dosáhnout triviálního (základního) vzdělání. Kritériem postupu do vyšší třídy nebylo dokonalé zvládnutí učební látky (jakýsi „mistrovský kousek“), ale dosažení věku a alespoň minimálních znalostí jednotlivých oborů. Ve většině zemí Evropy posloužil jako model vznikajícím školám pruský systém výchovy vojenských adeptů, založený na autoritě učitele, kázni, odměnách a trestech. Některé jeho prvky se udržely na školách i do 20. století.

 

Školství v našich zemích za Marie Terezie

Přelomem ve výchově a vzdělávání v našich zemích byl rok 1774, kdy Marie Terezie zavedla na území celé rakouské monarchie povinnou školní docházku. Škola se poprvé otevřela bez omezení chlapcům i děvčatům. Třídy se zřizovaly na vesnicích i ve městech, učilo se, kde se dalo, ponejvíce v chalupách o jedné nebo dvou místnostech.

Skutečné školní budovy se začaly stavět až v 19. století. Školy pro učitele v té době neexistovaly, učil ten, kdo uměl číst a psát a o světě něco věděl. Prvními učiteli byli většinou faráři.

Na chod školy přispívali mecenáši, obce a teprve později stát. Nejprve byly zřízeny dva druhy škol, triviální a hlavní. V triviálních školách (většinou jednotřídkách nebo dvoutřídkách) se vyučovalo česky. Čtení, psaní, počítání, základy hospodaření, náboženství a ve městech pak znalosti potřebné pro průmysl. Hlavní školy byly zřizovány ve městech, výuka v nich byla obohacena o základy latiny, zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, slohu, kreslení, geometrie a průmyslové (industriální) vzdělání. V první třídě se vyučovalo česky, ve druhé česky a německy, od třetí třídy pak jen německy. Jak jinak, když úředním jazykem celé monarchie byla němčina.

Podle školního řádu měly děti chodit do školy alespoň šest let, venkovským dětem ve věku od 6 do 12 let byly v létě poskytovány úlevy, aby mohly pomáhat rodičům na poli. Mladí lidé do dvaceti let měli v neděli navštěvovat dvě opakovací hodiny jako doplněk triviálního vzdělání.

Na konci 19. století byl přijat nový školní zákon, který zavedl nové typy škol – obecnou a měšťanskou – které se lišily rozsahem učiva. Na tzv. měšťankách se vyučovaly reálie jako samostatné předměty (zeměpis, dějepis, přírodopis, přírodozpyt – fyzika a počátky chemie), aritmetika, vedení hospodářských knih, technické kreslení, nepovinný cizí jazyk a další. Žáci mohli absolvovat povinnou školní docházku trojím způsobem. Mohli navštěvovat osmiletou obecnou školu, osmiletou měšťanskou školu nebo pětiletou obecnou a na ni navazující tříletou měšťanskou školu. Budoucí pedagogové se vzdělávali v učitelských ústavech.

Vysokoškolské vzdělání bylo možné jedině po absolvování střední školy. Těch však bylo málo a na rozdíl od škol obecných a měšťanských byly placené. Střední a vysokoškolské vzdělání tudíž bylo dostupné jen pro majetnější obyvatele.

S malými obměnami se systém vzdělávání zavedený Marií Terezií u nás udržel až do roku 1918.

Nejstarší písemné zmínky o školách na Sedlčansku (ukázka z dublovické kroniky)

Z historie školy v Počepicích - oslavy panovníka

 

První světová válka přinesla kromě strádání všeho druhu i útlum vzdělanosti. Rodinám odešli do války hospodáři, školám učitelé. Zůstali jen ti starší a učitelé výpomocní. Začalo se zavádět střídavé dopolední a odpolední vyučování, třídy se spojovaly.

Válka žádala od zálohy stále více potravin, ošacení, léků. Děti dělaly ve školách sbírky, sbíraly a sušily byliny, pletly vojákům na frontu rukavice. Pro nedostatek paliva byly v zimních měsících školy zavřené a nenaplnily se ani v měsících letních, kdy děti zůstávaly doma pomáhat s pracemi na polích.

Jen oslav a příležitostí, jak podpořit obdiv k válce a k říši, neubylo: vyvěšování rakouských vlajek na oslavu vyhraných bitev, vysazování dubů na památku hrdinských činů, zpívání rakouské hymny při nedělních bohoslužbách, zavedení předmětu vlastenecko-vojenská výchova, výuka historie monarchie namísto českých dějin – to byly prostředky, jak udržet proválečnou náladu záloh.

Škola za 1. světové války (Počepice)

 

 Školství za první republiky (1918-1938) mělo zvuk a břink. Venkovský učitel společně s venkovským farářem se těšil úctě, na učitelské ústavy se hlásila elita národa. Kdo chtěl vzdělávat a vychovávat, musel prokázat téměř renesanční všestrannost. Učitelé na vesnici hráli divadlo, nacvičovali divadelní a loutková představení, vedli pěvecké sbory, zřizovali knihovny, pořádali osvětové besedy pro občany, psali obecní kroniky, angažovali se v Sokolu, organizovali výlety, vycházky, výstavy. Škola, zvláště na venkově, byla centrem nejen vzdělanosti, ale často i kultury a společenského života.

U nás, stejně jako v Evropě, postupně sílila potřeba tereziánské školství reformovat.  Co je tím nejdůležitějším, po čem „nová škola“ volala? Umožnit všem dětem bez rozdílu dosáhnout vzdělání nejen základního, ale i středního a vyššího, a to podle osobních potřeb a schopností; jednoznačný zákaz dětské práce; omezení vlivu církve; vysokoškolské vzdělání učitelů a zrušení celibátu pro ženy učitelky.

Státy investovaly do škol nemalé peníze, vybavení kabinetů pomůckami umožnilo v daleko větší míře obohatit výuku o názorné vyučování. Začaly se zřizovat školní dílny a zahrady. I přes snahy státu, školních mecenášů a dobročinných spolků zůstávalo ale stále mnoho dětí, které s ranním rozbřeskem opouštělo své vlhké, chladné a temné domovy, aby nastoupily svou každodenní několikakilometrovou pouť do školy a zpět o nedostatečné stravě a špatném oblečení.

Cestička do školy

 
Druhá světová válka
(bude doplněno)

 

III. Druhá polovina 20. století

Druhá polovina 20. století se nese ve znamení vědy, výzkumu, nových výrobních technologií, nových oborů: jaderná energetika, kosmonautika, elektronika, mikroelektronika, genetické inženýrství, výzkumy mozku, komunikační technologie, moderní medicína…Přesto začíná být jasné, že pán tvorstva větru a dešti neporučí, že planeta Země se ovládnout člověkem nedá.

Světové konflikty do té doby nevídaných rozměrů – první a druhá světová válka – a likvidace miliónů lidí v totalitních režimech zasely pochybnosti, zda „novověká“ cesta je tou, která může dovést lidstvo ke šťastnější a spokojenější budoucnosti. Ekologické katastrofy druhé poloviny 20. století, život vyspělých civilizací na úkor civilizací slabých, nerovnoměrné rozdělení světového bohatství a další globální problémy vybudily další otázky po smyslu, směru a cíli nastoupené cesty vývoje.

Školství na nově vzniklou situaci reagovalo různě. Ve většině států vzrostla potřeba po kvalitě vzdělávání. Prohloubily se obsahy předmětů, rozšířily rozsahy vědomostí, přibyly předměty nové. Důraz byl kladen především na ty obory, které zajistí úspěch absolventů na trhu práce. Výchovné předměty zůstaly obsahem školního kurikula, ale jejich význam ustoupil do pozadí. Náboženství přestalo definitivně plnit funkci nositele etického kodexu v povinném vzdělávání.

V hospodářsky vyspělejších státech se postupně začaly formovat a ověřovat nové didaktické postupy, alternativní vzdělávací programy, v některých zemích vznikly i nové vzdělávací školské systémy:Waldorf, Montesorri, Dalton, Zdravá škola, Dobrá škola, Začít spolu, Lesní přírodní škola, svobodná škola Summerhill, domácí vzdělávání…

Zatímco na počátku 20. století byla hlavní reformní myšlenkou rovnost příležitostí ke vzdělávání pro všechny vrstvy obyvatel bez rozdílu, jednou z hlavních reformních snah konce 20. se stala rovnost podmínek – přizpůsobení výuky individuálním možnostem každého žáka, diferencovaná výuka. Každý žák má právo na to, aby šel svým vlastním tempem, krok za krokem v souladu se svými možnostmi a schopnostmi, aby dosáhl svého maxima a zažil uspokojení ze zvládnutého učiva.

Uplatnění tohoto principu ověřovala už pedagožka Marie Montessori, stal se klíčovým prvkem v současné době nejpokrokovějších vzdělávacích systémů např. ve Finsku, Kanadě nebo na Novém Zélandě. Zatímco ve Finsku je pomoc slabším a sociálně znevýhodněným dětem zajišťována především prostřednictvím nadstavbových hodin a dopomocí asistentů ve výuce, v Kanadě funguje propracovaný systém vyhodnocení úrovně každého žáka. Zjištěná úroveň není předmětem hodnocení (klasifikace), ale odrazovým můstkem ke stanovení další cesty. Na Novém Zélandě řeší rozdílnou úroveň žáků v hlavních předmětech pomocí tříd, ve kterých se učí žáci stejné úrovně zvládnutí předmětu, ne stejného věku. 

 

 

Zatímco škola až do poloviny 20. století učila děti především vědomostem, algoritmům a aplikacím hotových způsobů řešení, ve druhé polovině 20. století sílí tlak (zejména podniků a firem v zemích s vyspělým hospodářstvím) na školu naučit děti dovednostem: schopnosti kriticky myslet, zvažovat alternativy, vyhodnocovat  a vyvozovat, hledat argumenty, nalézt podstatné, vyhodnotit korektnost zdrojů, zorientovat se v nepřeberném množství informací, vytvořit si svůj vlastní názor, opřít ho o argumenty, nenechat se zmanipulovat, být ochotný celoživotně se vzdělávat, umět kooperovat ...

Souběžně s klasickým způsobem výuky (tzv. transcendentním) vzniká nový typ učení, tzv. konstruktivistické, při kterém se žáci, zjednodušeně řešeno, učí sami nalézat řešení nejrůznějších situací. Prosazení nových trendů ale ledacos brání, především „nahuštěnost“ obsahu předmětů, konzervativní lpění na vědomostech a malá připravenost učitelů z vysokých pedagogických škol používat metody práce na rozvoj dovedností.

Svět na konci 20. století prožívá navíc krizi autority, což v nemalé míře dopadá i na školu a výuku. Do jisté míry to souvisí s ústupem křesťanství ze scény dějin včetně autority nejvyšší, Boží, do jisté míry s rozšířením možností a zdrojů získat dobré informace i jinou cestou než prostřednictvím „jedné“ osoby (učitele, případně faráře). Na nejvyšší piedestal hodnot se vyšplhal úspěch v práci, a poněvadž toho snadněji dosahují mladí lidé, autorita moudrého zkušeného člověka upadá. Životní moudrost nabíraná věkem, zkušeností, navíc kořeněná dobrým životem, nepožívá takové úcty, jako tomu bylo dříve.

Krize autority se nutně projevila i ve školním vzdělávání. Učitel už není tím, ke komu se vzhlíží, a škola nositelkou jediné pravdy. Před dětmi konce 20. století obstojí už jen učitel – osobnost, který rozumí didaktickému řemeslu a umí vést děti na jejich vlastní cestě.

 

Padesátá léta ve škole - ze vzpomínek pamětníků

 

IV.  Škola v 21. století

Jaká bude? Dá se s jistotou předpokládat, že taková, jaké bude celé 21. století. Mnohé nasvědčuje tomu, že to bude století na rozhraní epoch, kdy v lůně starých stereotypů a programů se budou rodit nové. Dá se předpokládat, že to bude prostor třenic, konfliktů a střetů zájmů a potřeb států, společenských skupin i jednotlivců. Že část společnosti bude tlačit na pedál rozjetého vlaku a jiná část už tahat za záchrannou brzdu.

Dá se předpokládat, že i v názorech na školu a školní vzdělávání bude po určitou dobu existovat široká plejáda přístupů od nekompromisně klasického pojetí, prosazujícího zachování tereziánských principů vynucené kázně, autority a vnější motivace formou odměn a trestů, přes liberálnější programy upřednostňující vnitřní motivací s „upozaděnou“ rolí učitele až k formám nabízejícím alternativní formy vzdělávání, včetně těch neinstitucionalizovaných.

Dá se předpokládat, že státy budou vyvíjet tlak na školy, aby obsahy vzdělávání formovaly absolventy schopné zajistit trvalý růstu ekonomiky a životní úrovně, že část populace se začne tomuto tlaku bránit, bojkotovat ho a volit alternativní způsoby života i vzdělávání. Možná, že to státy ustojí a nechají občanské i odborné aktivity ve svém lůně žít.

Dá se předpokládat, že díky výuce zaměřené na rozvoj rozumových dovedností člověk zmoudří natolik, že si přestane pod sebou podřezávat větev a začne se ke svému životnímu prostředí chovat tak, aby tu mohl žít on, jeho potomci i široká plejáda živočichů a rostlin.
Možná, že rozvinutý rozum dosáhne takové úrovně, že nakonec porozumí tomu, kde jsou jeho hranice, a část životního prostoru přepustí své partnerce životem – duši.

Dá se předpokládat, že větší důraz ve vzdělávání bude kladen na to, jak naučit děti žít ve svobodě. Možná se dokonce začne formovat model, který bude klást menší důraz na množství a kvalitu norem a zákonů – jejich znalost a dodržování a větší důraz na rozvinuté přirozené lidství, které si dává samo z nitra hranice pro obcování. Možná se dočkáme i školy, ve kterénázor a hlas dítěte bude mít stejnou váhu jako názor a hlas dospělého.

Dá se předpokládat, že 21. století bude dobou hledání didaktických cest vedoucích k probouzení a posilování lidství – soucitu, dobroty, lidské sounáležitosti. Že to bude tolerance k jinakosti a respektování mnohosti, co otevře poznání, jak vše se vším souvisí až na samý práh jednoty.

Eva Zirhutová