Přípravné práce před započetím stavby

Stavba každého opevnění začínala vyměřením objektů v terénu. Při umístění každého objektu se dbalo na to, aby každá jeho zbraň měla co nejlepší možný výstřel. Zároveň s tím bylo důležité, aby byl objekt, pokud možno, schovaný na odvrácené straně kopce od nepřítele, aby ho nebylo možno ostřelovat přímou dělostřeleckou palbou z německé strany hranic.

Potom v kancelářích ŘOPu stavební odborníci narýsovali stavební plány objektů. Lehké objekty,  měly plány typizované, to znamená, že se nemusel rýsovat projekt pro každý z 10 000 postavených bunkrů, ale vybral se jeden z mnoha předpřipravených výkresů, který se do konkrétního místa nejlépe hodil. Těžké objekty a dělostřelecké tvrze měly každý svůj projekt.

Následoval výkup pozemků. Pozemky v Sudetech vlastnilo převážně místní německé obyvatelstvo, které se snažilo vyvlastňovací řízení protahovat. Jednak chtěli dostat za své pozemky co největší finanční odškodnění a jednak někteří sympatizovali s nacisty, a proto se snažili Československé armádě výstavbu objektů co nejvíce znepříjemnit.

Potom následovalo výběrové řízení, ve kterém Ředitelství opevňovacích prací vybralo stavební firmy, které provedou vlastní stavbu několika bunkrů a další práce. Konkurzu se mohly zúčastnit jen vybrané firmy, které byly spolehlivé a jejichž majitel nebyl německé národnosti.

Přípravné práce před betonáží

Vlastní stavba začala postavením příjezdové cesty. Na stavbu každého lehkého objektu byly třeba stovky a na stavbu těžkého objektu byly třeba tisíce náklaďních aut přivážejících stavební materiál! Někdy se jednalo o značný problém, protože bunkry se stavěly převážně v horách, lesích a jinak nepřístupném terénu.

Na stavební parcele se musel vykácet les, vyklučit podrost a vykopat kořeny. Celý pozemek se oplotil, aby zvědavé oči německých špiónů nic neviděly. Každý těžký objekt měl svoji studnu, někdy i přes 100 metrů hlubokou, která se musela vyvrtat. Potom se kopal výkop pro budoucí bunkr, což znamenalo mnoho krychlových metrů zeminy nebo i skály. Vždy bylo třeba zapustit pevnost co nejvíce do terénu.

Poté nastoupili tesaři, kteří kolem budoucího objektu vybudovali masivní bednění s plošinou nahoře, odkud se při betonáži sypal beton na příslušná místa. Oceláři zatím naohýbali a drátem svázali ocelové tyče, které se během betonáže vkládaly do betonu, čímž se zvyšovala odolnost objektu.

Materiály použité na opevnění

Všechny materiály použité na stavbu bunkrů musela armáda předem schválit. Do betonu se dávalo přesně stanovené množství cementu, štěrku různé velikosti, písku a vody.

Používal se speciální cement s mimořádnou pevností, jehož složení bylo státním tajemstvím. Cementárny ho mohly dodávat pouze armádě a nikomu jinému. Také štěrk nebyl ledajaký. Používal se pouze štěrk z lomového kamene, který musel mít ostré hrany. Na stavbě ho firma musela roztřídit podle velikosti (od 1 cm do 6 cm) a skladovat v dřevěných boxech, aby nedošlo k jeho znečištění. Písek musel být předem propraný, aby v něm nebyly příměsi hlíny. Dokonce voda do betonu musela být schválená – nesměla být kyselá ani znečištěná.

Během betonáže brali vojáci průběžně zkušební kostky betonu, které po zatvrdnutí musely vykazovat pevnost v tlaku minimálně 450 kg / cm². Pokud ne, nedostala stavební firma za výstavbu bunkru zaplacenou celou částku. Jedná se o obrovskou pevnost, které nelze při běžném betonování dosáhnout. Ani zahraniční bunkry tuto pevnost nevykazují!

Betonáž

Betonáž se musela provádět nepřetržitě, bez přerušení. Při přerušení by vznikla spára, která by pevnost objektu snížila. Lehký objekt se betonoval 24 hodin, betonáž těžkého objektu trvala 5 až 10 dní za každého počasí. Dělníci se střídali po dvanácti hodinách. Beton se do bednění sypal násypkami z plošiny nahoře a pečlivě se stloukal pěchy dohromady, aby měl požadovanou pevnost. Každých 20 cm se beton prokládal ocelovými tyčemi.

Tvrdnutí betonu trvalo 28 dní, pak se bednění odstranilo.

Dokončovací práce

Také dokončovací práce prováděly civilní firmy vybrané ve výběrovém řízení. Lehký objekt se jen z venku omítl, ze strany od nepřítele zasypal zemí, osadily se vchodové dveře a mříž.

S těžkým objektem bylo práce mnohem víc. Cihlami se vyzdily místnosti a zvenku i zevnitř se bunkr omítl. Osadily se vnitřní i vnější dveře. Bylo nutné vybudovat rozvody vody, kanalizace, elektřiny, telefonního spojení a filtroventilace. Muselo se zabudovat veškeré vnitřní zařízení. Pro zvýšení odolnosti se bunkr obložil ze všech stran kamennou rovnaninou a ze strany od nepřítele zasypal zemí. Náročným úkolem bylo také osadit a zabetonovat pancéřové zvony vážící desítky tun! Nakonec se zabudovaly zbraně a přivezly zásoby jídla, munice a nafty.

Dělníci na opevnění

Stavební firma musela předem vojenskému dozoru předat seznam pracovníků, kteří pak byli rozděleni do kategorií:

A = Čech nebo Slovák, státně spolehlivý, dobré osobní vlastnosti
možno práce na objektech i v podzemí

B = Němec, aktivista, komunista, soudně trestaný, alkoholik
jen práce v dílnách, u míchaček, apod., do objektů a pod zem zákaz

C = osoba se spornou státní spolehlivostí.
jen práce mimo staveniště – např. při dopravě materiálu

D = členové Sudetoněmecké strany
úplný zákaz zaměstnávat je při stavbách opevnění